Jak se chovat ekologičtěji, lépe k našemu prostředí, druhým a sobě? Dnes mám pro vás zcela jednoduchý tip, který dokáže transformovat naše životy a svět okolo nás. Tato rada zní:

OPOUŠTĚJTE JAKÉKOLI MÍSTO TAK,
ABY BYLO V LEPŠÍM STAVU,
NEŽ KDYŽ JSTE DO NĚHO VSTOUPILI.

Co to konkrétně znamená?

  • Když odcházíte z místnosti, narovnejte jednu dvě věci nebo ukliďte "o něco více", než v jakém stavu místnost byla, když jste přicházeli.
  • To platí i o veřejných místech. Můžete narovnat časopisy v čekárně nebo vyrovnat židle v restauraci, když odcházíte. Utřít stůl ve veřejné jídelně. Na chodbě vašeho paneláku otřete pavučinu, které si všimnete (místo lamentování na uklizečku), zvedněte kus smetí, dejte na stěnu pěkný obrázek. Proč by to mělo být nevhodné nebo nedůstojné?
  • Když stojíte ve veřejném prostoru (např. čekáte na tramvaj), vyhoďte na chodníku se válející odpadky do koše. Odstraňte větev, která překáží. Zvedněte pohozenou jízdenku a vyhoďte ji. Lidé se na vás možná budou dívat divně, ale jděte jim příkladem – představte si, jak by veřejný prostor vypadal, kdyby takové chování bylo normou – jedná se o pár pohybů, na které má každý čas, protože tramvaj ještě nejde.
  • A totéž můžeme provádět v prostoru sociálním: zkuste, aby druhý měl po setkání s vámi o něco lepší náladu, o něco pozitivnější myšlenky… než když vás potkal. Stačí jen pár slov navíc. Něco říci, co byste jinak neřekli. Něco neříci, co byste jinak řekli.
  • Nezapomínejte, že i u lidí, které vůbec neznáte, můžete zlepšovat jejich "prostor" – pusťte je do dveří (klidně i když jsou mladší), usmějte se na ně, řekněte jim něco povzbudivého, nabídněte svou pomoc, když vidíte, že hledají cestu nebo se nemohou vyznat ve zboží v obchodě. Nebudujte sebevědomí na tom, kolik takto v sociálních výměnách dostanete, ale kolik naopak dáte.
  • Děkujte lidem za věci, které považujete za samozřejmé. Poděkujte (a rozlučte se) s řidičem autobusu, průvodčím ve vlaku, číšníkem. Zajděte za kuchařkou v kantýně a poděkujte, když vám chutnalo. Nechovejte se jako trapní snobi, kteří vyžadují ve službách, za které si platí, úklony. Chovejte se přesně naopak – kultivujte vděčnost za to, co vám druzí poskytli, byť je to jejich profesí, a dejte jim to najevo. To vás promění lépe než desítky hodin psychoterapie.
  • Když odcházíte z prostoru, kde jste pobyli déle (opouštíte hotelový pokoj), zkuste jej alespoň trochu uklidit.
  • Když odcházíte z pracovní pozice, kde jste byli několik měsíců nebo let, zkuste donést ostatním chlebíček, doma upečenou bábovku nebo malé dárky. Nechovejte se stylem "po mě potopa".
  • A v neposlední řadě – dělejte to i ve světě virtuálním. Zamyslete se, jestli stávající diskuzi na facebooku nemůžete na závěr (až emoce ochladnou) přece jen dovést k smířlivější pozici, jestli nelze někomu poděkovat, popřát, vyjádřit podporu – za něco, co považujete za samozřejmé. To také může být pozitivní využití sociálních sítí – nikoli jen k šíření nespokojenosti a jízlivosti. Zkuste o stupeň ubrat, jinde o stupeň přidat.

Když cokoli z toho zkusíte, uvidíte sami především to, jak dobrý pocit ve vás tyto aktivity zanechají. Stáváte se spolu-zodpovědnými za stav světa, nikoli tlacháním a srdceryvnými obrázky sdílenými na facebooku, ale opravdovou aktivitou. Nemusí to být zásadní akce, na kterou nemáte čas. Stačí jen pár pohybů, pár slov, které ale zopakujete za chvíli, za hodinu, dvacetkrát denně, tisíckrát za rok. Tím se mění svět.

Dnes se chci obrátit především k mladším čtenářům (studentům), ale i vy starší se můžete zamyslet s námi – a pokud nestudujete, vztáhněte si otázky třeba na svou současnou profesi.

Zeptali jste se někdy: proč studujete? Nejedná se mi teď o jednoduchou odpověď typu “baví mě to”, nebo “přece nepůjdu pracovat do supermarketu”, ale o hlubší zamyšlení. Důvody, proč se lidé rozhodnout něco učit, jsou totiž různé. Ne všechny však spějí ke stejnému cíli: Chcete-li najít životní smysl a naplnění, je dobré se nad svými motivy zamyslet – mnohé nás totiž mohou vést cestou přesně opačnou, tedy směřovat vás k povrchnosti a prázdnotě.

  • Studujete proto, abyste získali práci, nebo abyste získali odbornost, kompetence, dovednosti?
  • Studujete proto, abyste měli v ruce papír, diplom, certifikát, nebo abyste hlouběji rozuměli světu a dokázali jej tak proměňovat v lepší místo – v jakékoli pozici, kterou jste si vybrali?
  • Studujete proto, abyste nějak utloukli čas mezi pubertou a mladou dospělostí, nebo abyste zkoumali, co vám pestrost intelektuálního světa může nabídnout a co vás přitáhne?
  • Studujete proto, protože “to” studují všichni, které máte rádi (vaši kamarádi, vaši spolužáci, vaši kolegové) a protože se s tím člověk “obecně dobře uplatní”, nebo studujete proto, že jasně vidíte své talenty, preference, svůj způsob zájmu o svět – a tento obor je s nimi v souladu?
  • Studujete proto, že vás prostě nenapadá, co jiného byste měli studovat (tak chudou máte duši), nebo protože nedokážete vydržet pár dní, abyste o svém oboru v kavárně vzrušeně nediskutovali, nepřečetli novou knihu, nepřemýšleli o něm daleko za povinné penzum výuky?
  • Studujete proto, protože jednou budou druzí uznale kývat hlavou (před panem doktorem, před panem ředitelem, před velkým umělcem), nebo studujete prostě proto, abyste se stali lepším člověkem?

Stará moudrost říká: “Když přijde mnich do hospody, dělá z ní svatyni. Když přijde opilec do chrámu, dělá z něj hospodu.” V oblasti studia a vzdělávání myslím platí totéž.

Koneckonců už na vysoké (střední) škole najdete klasické “kariérní” typy, pro které není nic podstatnějšího, než splnit, odevzdat, nezadat si, zaměřit se především na přízeň těch, kdo mají moc. Pak zde máme typy “šedých myší”, pro které je hlavní nehádat se, projevit se jen tak, jak je vyžadováno, stát vždy raději uprostřed, neupozorňovat na sebe zbytečně.

Nechci takovéto lidi odsuzovat, každý máme právo vybrat si svou cestu. Je však důležité si uvědomit, že právě těmito motivacemi (volbami) si nastavujeme život. Jsou to motivace, které nás neopustí tím, že ukončíme studium – čemu jsme jednou uvěřili, co se nám jednou osvědčilo, půjde s námi dále. A nejsem si jist, nakolik mají tyto typy “kariéristů”, “šedých myší” či drobných “každodenních oportunistů” potenciál potkat se s hlubokou životní radostí, smyslem a naplněním.

O hloubce svých cílů (tedy hloubce svého života) rozhodujeme daleko dříve, než si často myslíme. Myslete na to včas, milí studenti.

Kdo chce dobře žít, musí růst. Nejlepší prevencí proti steskům, že po padesátce pro mě nebude místo nebo že přijde nová ekonomická krize nebo že můj obor už nebude potřeba – je prostě fakt, že budu tak dobrý/á, že mě vždy někde budou potřebovat a že se vždy dokážu nabídnout – ba co více, že se o mě budou ještě přetahovat. Continue reading “Strach z profesního rozvoje: Největší pastí je stát se továrním pásem a dělat jen to, co už umíme”

Celý svůj profesní život se psychologicky zaměřuji výhradně na dospělé jedince. A za jednu z velkých příčin mnoha osobních neštěstí, problémů, konfliktů a životní nespokojenosti považuji na základě této své praxe přesvědčení, že dospělý člověk je někdo, kdo se měnit nepotřebuje.

Toto přesvědčení říká, že změna (učení se novému, opouštění starého) je něco, co potřebují pouze ti, kteří žijí nehodnotný nebo problematický život. Že skutečně hodnotný život (“vyzrálá dospělost”) se pozná podle toho, že změnu nepotřebuji. Takto poznám, že můj život je dokonalý: Nepotřebuje už žádnou změnu. V tomto nebezpečném pohledu je učení něco, co je vyhrazené pouze dětem, a změna je prostředek útěku věčně nespokojených snílků.

Nic není dále od pravdy. Definice “zralé dospělosti” (pokud nějaká existuje) je právě naopak připravenost k neustálé otevřenosti, ke znalosti svých limitů a smíření se s nimi, jakož i schopnost opouštět to, co už není dobré (byť je to příjemné) a vstupovat do toho, co ještě často příjemné není, je ale o to důležitější.

Zralá dospělost je umění žít. Kdo nedokáže změnit výše uvedený postoj, nedokáže žít, přesně jak si všímá Anthony de Mello, když říká: “V den, kdy se přestaneme měnit, přestaneme žít”. 

Protože spokojenost není neměnný stav. Spokojenost je to, co můžeme cítit během (proměnlivé) cesty (proměnlivým) životem. Pokud umíme jít. Tedy opouštět místo, na kterém jsme stáli před chvílí.

Mnoho lidí stále čeká na nějaké “jednou”. Čekají, až vyřeší problém. Až bude lépe. Až toto skončí. Pak prý teprve začnou skutečně žít. Pak to všechno bude.

Odkládají svou přítomnost. Chodí natolik zahlceni svými frustracemi ze včerejška, starostmi ze zítřka a sny o pozítří, že si nevšímají, že jim život mizí jako voda mezi prsty. Neuvědomují si, že nemají k dispozici nic jiného – než právě kdykoli přítomný okamžik. Oka – mžik.

Pokud nebudeme umět žít nyní, se všemi frustracemi, starostmi i radostnými plány tohoto nyní – a tedy i přes tyto frustrace, starosti a radostné plány, které nás od plnosti nyní odklánějí, budeme se pouze vyhýbat. Pokud si neuvědomíme, že to nikdy nebude jinak a že zítřek přinese opět své problémy, které nám ale nesmí bránit v dobrém prožití zítřejší přítomnosti, budeme pouze utíkat. Před životem, před realitou, před sebou. Falešná naděje “však počkejte, jednou život chytnu za pačesy” se jednou zhroutí jako domeček z karet – to je jediná jistota, kterou spoléhání na “až jednou” přináší. Protože zapomínáme, že i naše “až jednou” budou mít své vlastní včerejšky a zítřky, které nám toto budoucí “nyní” neumožní spokojeně žít.

Pokud (si) v každém dni nedokážeme (u)žít přítomnost, nedokážeme si ji (u)žít ani – až jednou. Až bude náš problém vyřešen, až skončí školní rok, až otravný soused zmizí, až nás povýší, až se oženíme/rozvedeme, až budeme bohatší, až budeme v důchodu… Naše budoucí nyní nám bude utíkat stejně, jako nám utíká to současné. Protože budoucí nyní a současné nyní se v jednom důležitém aspektu nebudou lišit: v naší neschopnosti žít přítomný okamžik.

  • Jediné místo, kde lze toto umění získat, je tady a teď.
  • Jediný způsob, jak jej zlepšovat, je každý den.
  • Jediná chvíle, kdy lze začít, je dnes.

Žít každý den. Nacházet v něm pocity vyrovnanosti. Naplňovat i v nedokonalosti “nyní” některé jeho chvíle hodnotným – a činit je tak chvílemi naplnění. Zkusit něco jinak. Zastavit se. Naslouchat. Alespoň chvíli chtít, co je, a nechtít, co není. Nekroužit stále kolem sebe. Hledat znamení vděčnosti.

Nyní – nic jiného nám totiž nezbývá.

K tomuto obrázkovému vtipu, na kterém pan ředitel říká: “Budeme pořádat mítinky tak dlouho, dokud nepřijdeme na to, proč neuděláme žádnou práci”, mě napadá jeho psychoterapeutická varianta:

“Jsem odhodlaný chodit tak často a tak intenzivně na psychoterapeutická sezení, dokud nevyřeším podstatu všech svých problémů.”

Tato varianta je bohužel pro mnohé klienty psychologů méně vtipná, protože daleko více reálná. Přesto se však její podstata neliší od fóru s přehnanými pracovními meetingy. Pokud pouze schůzujete, nic neuděláte. Pokud pořád (nadměrně, nepřiměřeně) chodíte na psychoterapeutická sezení, workshopy, rozvojové semináře, neustále čtete knihy o sebezlepšování…. připravujete se o prostor, kde lze normálně žít, skutečně se vyvíjet, skutečně se měnit. O prostor skutečného života, který NENÍ TOTÉŽ, co prostor komentování života, zlepšování života, hovorů o životě.

Nikoli, pokud nejste vážně psychicky nemocní, nedomnívám se, že ideální frekvence psychologických sezení je jednou (nebo dokonce vícekrát) týdně po dobu jednoho či dvou let. To je způsob, jak se s intenzivní vnitřní psychologickou prací míjet – protože si ji rutinizujeme, protože víme, že “pokud na to nebude čas dnes, nevadí, otevřeme to příště”, protože na vše máme “spoustu času”.

Kde máme spoustu času, tam začneme řešit nedůležité, triviality, hlouposti. Přesně jako na té desáté pracovní schůzi tento týden. Začneme věci pře-analyzovávat a přílišně se jimi mentálně zabývat, místo abychom se k nim prostě nějak postavili, něco zkusili, něco v životě udělali jinak (přesně jako v té práci). (“No, toto raději nezkusím, poradím se v pátek na pravidelném sezení”).

Příliš spoléháme na něco, co má být pouze pomocníkem života, co se ale však při této nemíře stává životem samotným. Těšíme se na sezení (nebo se ho obáváme) více než na ostatní aktivity v týdnu. Celý týden si připravujeme “o čem ještě budeme povídat”. Organizujeme schůze o tom, co jsme probírali na schůzích – řešíme drobná nepochopení z minulé hodiny celou dnešní hodinu.

Vytváříme si umělou uspokojivou náhražku života, ve které je nám přirozeně snadněji než v životě skutečném. Přesně jako na těch pracovních mítinzích. Často tím paradoxně posilujeme problém, který chceme, aby psychoterapie odstranila.

To v žádném případě neznamená, že by psychoterapie byla pro nás nutně neužitečná nebo že nám v mnoha případech nedokáže dobře pomoci. Podobně jsou nesmírně důležitá vzájemná pracovní setkání a porady. Pokud však jsou přiměřené. Přiměřenost je jednou z nejdůležitějších životních hodnot. A platí to nemenší měrou i v psychologické práci.

Jedním z velkých psychologických témat našich životů je rozhodování. Jak si vybírat? Mezi čím vlastně volit? Jak přijít na to, která cesta pro mě bude vhodnější?

Často doprovázím klienty touto cestou vlastního rozhodnutí – ať už během workshopu Jak se rozhodovat, nebo během individuálních konzultací. Všímám si přitom, že jejich proces ztěžuje několik zásadních a běžně rozšířených nepochopení v tom, co rozhodování je a jak vypadá.

Některá z těchto nepochopení jsou dokonce příčinou toho, proč se rozhodnout vůbec nedokážeme. Očekáváme totiž od tohoto procesu něco, co nám nemůže poskytnout. Jdeme cestou, která nám v rozhodnutí nijak nepomůže, ale my se mylně domníváme, že nelze jinak, protože právě toto je to pravé rozhodování.

Které nejčastější chyby děláme? Začneme od těch nejběžnějších:

Zaměňujeme rozhodování s vypsáním si plusů a mínusů

Dokázat analyzovat všechny alternativy a zvážit jejich výhody a nevýhody je pro rozhodování důležité. Ale je to pouze jeho malá součást. Všichni známe tu situaci – pečlivě probereme pro a proti, někteří si dokonce podle firemních metodologií vypíšou “příležitosti” a “slabiny” jednotlivých variant. Techničtější jedinci si jednotlivá pro a proti oznámkují podle důležitosti. Možná si tyto body sečtou nebo vynásobí.

Ale bez ohledu na konkrétní postup se na jeho konci všichni sejdeme na stejném místě: stejně nevíme, k čemu se přiklonit. Máme všechny možnosti dokonale zanalyzované, ale ve finálnímu aktu rozhodnutí nám to nijak výrazně nepomohlo. Známe pro a proti, víme, že žádná možnost nepokrývá všechny naše ideální představy a to mnohé z nás to od finálního rozhodnutí ještě více odradí.

Co to o rozhodování ukazuje? Především to, že se mýlíme, když:

Rozhodování považujeme za racionální proces

Takto nám o něm povídali: Hlavně nepropadej hloupým emocím. Rozhodni se rozumně. Je to ale to, co chceme posléze po pečlivě rozumem vybrané volbě skutečně zažívat? Nechceme volit právě tak, abychom se ve vybrané alternativě cítili dobře? Abychom s ní byli spokojení? Možná – pokud se jedná o důležité životní rozhodnutí – abychom v něm dokonce byli šťastní?

Všechny výše uvedené pojmy nejsou pojmy rozumovými a nedojdeme k nim rozumovou úvahou. Jsou z oblastí našich emocí. Těch emocí, které prý máme při rozhodování potlačovat.

Ukazuje se tedy, že rozhodováním je nutné vybrat nejen logicky “správnou” variantu, ale taky prožitkově a pocitově “dobrou” variantu (tedy že cílem rozhodování je ovlivnit naše pocity, stejně jako být v souladu s rozumovým poznáním). A co je důležité: Pokud se rozhodujeme tak, abychom vybrali volbu prožitkově dobrou, nemůže nám na to stačit chladná rozumová úvaha.

Rozhodování tedy není myšlenkový proces, ale komplexní racionálně-emoční proces, ve kterém hrají pocity stejně důležitou roli jako rozum. Nakonec si stejně vyberete variantu, ohledně které se budete “cítit” dobře, nikoli jen tu která vám po sečtení dá nejvíce kladných bodů. Ale jak odlišit hodnotné pocity od těch nebezpečných? Jak odlišit povrchní nadšení od hlubokého smyslu? K tomu musíme mít po ruce úplně jiné dovednosti než tabulku plusů a mínusů.

Další chybou v oblasti rozhodování je, že:

Považujeme rozhodování za jeden bod v čase

Domníváme se, že rozhodnutí je něco, co vykonám poté, co zvážím všechny alternativy, co všechno dostatečně promyslím a proberu s přáteli. Pak má přijít onen magický okamžik, kdy něco mentálně učiním a “prostě” se rozhodnu. Někteří klienti se domnívají, že jim něco chybí, když toto “prostě se rozhodnu” v hlavě najednou nenastává.

Nechybí jim nic. Pouze pochopili rozhodování nesprávně. Výjimky samozřejmě existují, ale v naprosté většině případů je rozhodování ohledně důležitých životních voleb daleko spíše procesem než jedním bodem v přítomnosti. Je procesem, kde se rozhodujeme znova, jinak, protikladně; stará rozhodnutí zamítáme, nová hledáme. Váháme. Opět zamítáme. Pochybujeme. To není nedostatek naší mysli. To je mimořádně důležitá součást procesu rozhodování. Jedině tak můžeme na rozhodnutí přijít. Jedině tak se může stát. My se ovšem domníváme, že toto váhání (pochybování, změna pohledů) je důkazem, že se rozhodujeme nesprávně. Naopak. Skutečné rozhodování nikdy nemůže vypadat jinak.

To úzce souvisí s následujícím nepochopením:

Domníváme se, že pro rozhodování je důležitá především přítomnost

Chceme se rozhodnout tady a teď, samozřejmě. Přítomnost nám ale neposkytuje dostatek materiálu pro naše důležitá rozhodnutí. Nemůžeme se rozhodnout jen na základě přítomného “pocitu” ohledně dané volby. To by byl životní (nebo pracovní) risk. Musíme se ohlížet zpět: Pro rozhodování je proto extrémně důležité minulost a naše schopnost se k ní vracet, interpretovat ji, umět v ní najít to, co nám přinesla. A to umíme často výrazně méně, než jak samozřejmě to zní.

Jedině tak budeme schopni vybrat si určitou volbu do budoucna – když se budeme umět dobře, hluboce podívat na to, co nám podobná (nebo totožná volba) přinesla v minulosti. A pokud s danou volbou žádnou zkušenost nemáme (tedy nemáme v tomto ohledu žádnou “minulost”), pak není čas rozhodovat se, ale nejprve takovou zkušenost udělat.

Velmi často to u zásadních životních voleb není tak, že si najednou uvědomíme, že právě právě proběhlo rozhodnutí. Naopak, často dlouho váháme a jednoho dne si s údivem zpětně uvědomíme, že už jsme vlastně nějakou dobu rozhodnuti – na základě svých zkušeností, svých experimentů, svého konání. Ale kdy se tak přesně stalo, říci nedokážeme. Rozhodnutí tak opět nacházíme – ve své minulosti, byť té relativně bezprostřední. To potvrzuje, že rozhodování je proces, který se neděje pouze “nyní”, ale který je integrální součásti našeho prožívání i naši minulosti.

Posledním neporozuměním ohledně rozhodování je:

Myslíme si, že rozhodování je technika

Nesprávně se domníváme, že rozhodování je pouze jakási mentální technika. Ať už jej (omezeně) považujeme za techniku bodování plusů a mínusů nebo třeba techniku vizualizace. Myslíme si, že někde existuje manuál na lepší rozhodování, který je si možné pouze přečíst a následovat.

Ano, metody mohou být důležité. Ale samy o sobě nejsou dostatečné. Rozhodování je především souborem komplexních dovedností, které musíme budovat. V jejich budování nám příliš návodů vyčtených z knih nepomůže. Dovednost je něco, co se musíme pomalu, pozvolna učit. Nejlépe právě cestou – tedy právě prostřednictvím – rozhodování samotného. V oblasti rozhodování se jedná třeba o dovednost:

  • akceptace nepříjemných pocitů
  • pochybování – jako něčeho normálního, běžného, pro rozhodování důležitého. Dobrému pochybování se máme učit, nikoli jej z života vylučovat jako svou slabinu.
  • odvahy – tedy schopnosti mít strach
  • trpělivosti – tedy schopnosti strávit s nejistotou ohledně volby dostatečně dlouhý čas
  • nadhledu – který nám při rozhodování může velice pomoci: přestaneme-li všechny své volby vidět jako fatální, ale dokážeme je nahlédnout s odstupem, s lehkostí, možná dokonce s humorem.

Všechny tyto (a mnohá další) neporozumění je nutné znát a korigovat, nejen stojíme-li před zásadním životním rozhodnutím, ale i tehdy, pokud víme, že i běžná rozhodování jsou v našem životě spíše slabší stránkou. Naučit se rozhodovat je dovednost jako každá jiná a učit se jí lze. Budete-li mít zájem, rád se s vámi setkám na celodenním workshopu Jak se rozhodovat, který věnujeme právě tomuto tématu.

Dialog má mnohem důležitější roli než pouze přesvědčit druhého nebo mu oznámit, co si myslíme. Dialog je vztah, je to hlavní forma takového pobývání ve světě, které má potenciál nás hluboce měnit. Ano, skutečná diskuze je něco, co nás proměňuje – mně i tebe. Neznamená to, že nás zestejňuje, že je jejím účelem dojít ke stejným závěrům a souhlasit spolu. Účelem je proměna – v něčem mně a v něčem tebe. Jedině budeme-li tomu oba otevření, je skutečný dialog možný.

A z toho lze lehce odvodit, že se nejedná o nic bezpečného. Dialog je v zásadě obrovské existenciální riziko. Je to risk, že budu muset myslet, na co se mi nechce; že budu konfrontován s tím, co před sebou skrývám; že budu nucen posunout se do nekonformního prožitku. Proto se velmi často skutečnému dialogu bráníme a jsme před ním (tedy před možností/nutností změny) raději uzavřeni.

Ale pokud se uzavřeme v měnícím se světě, kde se musíme neustále proměňovat, abychom mohli tento měnící se svět zažívat v jeho plnosti a možnostech; pokud se uzavřeme před hlavní (nebo možná jedinou) formou, která nás v něm může hluboce proměňovat, tedy před dialogem, potom budeme trpět: budeme v izolaci, budeme nešťastní, budeme nespokojeni: protože nebudeme mít zdroje radosti, kterým je nejen “pocit kontaktu” s druhým, ale i hluboký pocit kontaktu se světem, který můžeme dosáhnout pouze tím, že se v tomto světě – umíme měnit a jsme této změně otevřeni.

A čím více budeme takto uzavřeni a ustrašeni ve svých neměnných pravdách, tím více se budeme tohoto otevření / dialogu bát, protože nevíme, co takové otevření přinese… a my se přeci světa díky své uzavřenosti bojíme (a toho, co může změna přinést, dvojnásobně.) Vytváříme tak začarovaný kruh izolace, nenaslouchání, rigidity, monologu a v důsledku utrpení.

Umět se k sobě vztahovat znamená vždy riskovat změnu, tedy i ztrátu toho, co do této chvíle platilo. Jedině takový vztah je ale živý. Umět vést dialog a být otevřen tomu, co mi může přinést, tedy rozhodně není žádná “technika”, jak druhého přesvědčit, jak se někdy hloupě redukuje. Je to existenciální umění života, jehož je vztah a změna (a všimněte si prosím, jak je kvalita jednoho závislá na schopnosti toho druhého) definující charakteristikou.

Záznam rozhlasového pořadu Káva o čtvrté, kdy jsme si s Patricí Strouhalovou povídali o tomto i dalších aspektech umění dialogu, si můžete poslechnout zde.

Z titulu své práce i prosté zvědavosti rád navštěvuji různá “pracoviště” a dívám se, jak to tam mají zařízeno – nejen nábytkem, ale i zvyky, vztahy, zásadami. A mám dojem, že podobně jako se ve společnosti mnoho věcí polarizuje, i pracoviště se začínají dělit na dva typy:

Kancelář, kde se zastavil čas

Prvním je klasický “open space” nebo “kancelář”, které vypadají naprosto stejně jako před 10, 30 či 50 lety a pokud byste je viděli na fotce, její dataci byste rozpoznali jen podle přítomnosti a typu počítače nebo střihu vlasů a módy zaměstnanců. Nic se zde nemění. Tradičně se sedí, tradičně se do práce chodí, tradičně se zde chová.

Kancelář je nudný, šedý prostor s psacím stolem na zátěžovém koberci, vrchol estetiky jsou v rohu umístěné tchýniny jazyky nebo odvážnější dekorativní rostlina. Není kde si odpočinout, není kde změnit polohu, místo práce, tělesnou pozici. Chtít si třeba zacvičit nebo dokonce lehnout je nejprve ze strany šéfa chápáno jako zdařilý aprílový žertík, postupně jako provokace a důvod pro bossing: “Jirka se nám asi nudí”.


Záznam z panelové diskuze “Psychologie práce v kancelářích současnosti” z konference TechoCon 2018, které jsem se účastnil.


Práce je něco, co se dělá nepřetržitě, maximálně s rychlým odskočením pro kávu (“máme pressovač, vrchol benefitů pro zaměsnance”). Však v pracovní smlouvě máte osm hodin, ne? Přestávky jsou podezřelé – jsou identifikátorem flákačů a kancelářských drben. Není s kým řešit případné vztahové, osobní, týmové problémy – šéf nemá čas a nikoho nezajímá nic jiného než výkon a hlavně – absence chyb. To je jediná chvíle, kdy vám někdo věnuje pozornost – když něco pokazíte. Pozornost, kterou za žádnou cenu nechcete. Vše zde je a vše se dělá… tradičně.

Trochu v tom líčení přeháním, ale ti z vás, kteří někdy pracovali v klasické firmě, dobře ví, o čem hovořím.

Tradice v době, která není tradiční, je nefunkční

Jenže tradiční model v době, která je – co se týče požadavků práce – totálně jiná, nefunguje. Setkáváme se dnes s naprosto odlišnými požadavky na výkon, na soustředění, na rychlost, na komunikaci, na učení, na využívání techniky. Po zaměstnancích vyžadujeme samostatnost, svobodu, nezávislé uvažování. Poskytnout jim za to stejné pracovním prostředí a se stejnými zvyklostmi, jako když vrcholem kreativity bylo opisovat na stroji 8 hodin text, ale očekávat radost, motivaci a elán – je prostě absurdní.

Je to totéž, jako požadovat v moderním bistru olivrejovaného číšníka, rezervace na týden dopředu a barokní židličku – zároveň ale stejnou rychlost obsluhy, nízké ceny a rozmanitost nabídky. Už to prostě nejde. Z mnoha důvodů. Není se čemu divit, že zaměstnanci v takových firmách jsou čím dál více demotivovaní, vyhořelí, nespokojení, unavení.

Firmy, kde pochopili

A pak jsou zde firmy druhého typu, které se snaží něco měnit, vycházet pracovníkům vstříc, opravdu inovovat – nikoli si to jen psát do náborových letáčků. Takovou firmu poznáte hned, několikaminutovým pobytem v ní. A nedá se to ošálit.

Nejedná se o nablýskanost ani moderní design. I v pompě předraženého kancelářského nábytku a mezi vysušeným pahýlem stromu ze Šumavy, který vám jako inovaci, která vše vyřeší, poradil slavný designérský guru, lze fungovat postaru. A vůbec to není hlavně o penězích, jak mnozí rychle namítnou – rozhodně nemusíte kupovat zaměstnancům zkušebnu rockové kapely, jako jsem viděl v pražském Microsoftu. Investice doslova minimální dokáže s pracovištěm udělat divy.

Jedná se o to, prostě myslet na zaměstnance a nebýt rigidní. Byl jsem ve firmě, kde si v obyčejných prostorách spojovací chodby rozhodili polštáře na schodiště a udělali si z něj netradiční pracovnu a prostor na oddych. Chodila tam kočka. Byly tam pěkně rozmístěné květiny jako v oranžérii. Najednou jste se cítili jako doma. Stálo to podle mě celé pár tisíc. Ta hlavní změna se ale musela odehrát v hlavách.

Podobných “inovací” může jakákoli společnost udělat celou řadu a hned. Pokud ovšem na zaměstnancích nešetří a nechce je jen vymačkat k vyššímu výkonu. Pokud se jí opravdu jedná o to, co dneska všichni v byznysu deklamují – aby jejich lidé chodili do práce rádi. Není nic snazšího, než se rozhlédnout po pár společnostech, ve kterých to už umějí, inspirovat se jinde, zeptat se vlastních zaměstnanců, co by v práci uvítali. Pozvat si architekta nebo designéra a společně nemyslet na to, jak udělat něco, o čem se bude říkat “dělal nám to Vršecký, víte, ten slavnej, co vystavuje v Londýně”, ale co bude funkční a přinese lidem okolo radost, krásu, relaxaci, funkčnost. Pracovat s estetickou kvalitou, přírodou, uměním. Jít změně prostě naproti.

Při svých návštěvách různých firem vidím, že se dá velmi snadno rozpoznat, odkud a kam zde vítr vane. A když to dokážu rozpoznat já, který je zde pár minut, buďte si jisti, že to dokáže rozpoznat i zájemce o práci u vás (v době těžkého nedostatku kvalitních odborníků) i váš prospektivní klient.

Naše současná ignorance (vytěsnění) problematického až katastrofického stavu planety – od zamoření oceánů plasty po hrozivé důsledky globálního oteplování – je natolik zásadní, že nám učebnicově obnažuje to, co psychoanalýza nazývala “vytěsněním”.

Největší “ostrov plastů” (plasty se díky svým vlastnostem v moři shlukují) v Tichém oceánu je větší než Kalifornie. Globální oteplování bude představovat rozpad (posun) ekosystémů, a s nimi samozřejmě i nedozírné následky, které se při této změně vždy objeví také pro člověka (rozšíření nových nebezpečných chorob a pandemií starých nemocí v novém měřítku je jen jeden z nich).

A co děláme my? Zabýváme se pseudokauzami mediálního průmyslu, konzumujeme dále (reklamu, potěšení, cestovatelské zážitky, zboží) a tím dále drancujeme planetu.

Ale já třídím odpad

Fascinují mě sebeoslavné články (včera jsem narazil opět na jeden) v českých médiích o tom, jak jsme v naší zemi první a uvědomělí v třídění odpadu a jak jsme tím vlastně již planetu zachránili.

Podívejme se pravdě do tváře: To, že pečlivě třídíte odpad, znamená daleko méně, než si myslíte. Dokonce to může být i určitým způsobem psychologicky nebezpečné – protože se domníváte, že už jste udělali dost a máte naopak tendenci vytvářet odpadu ještě více. Nedávno jsem v jiné souvislosti hovořil o morálním licencování. Bohužel v oblasti ekologického chování funguje tento fenomén stejně. Myslíme si, že když vyhodíme plast do žlutého kontejneru, zachránili jsme planetu. Udělali jsme tedy dost, můžeme začít jít skutečně žít a uspokojovat své potřeby – v kolonce “ekologie” už máme zaškrtnuto. A o to více máme tendenci koupit si další plast, další zboží, další odpad – vždyť ho přeci nakonec správně vytřídíme!

Víte, jak fungují recyklační linky a jaká část odpadu stejně skončí v tom směsném? Víte, že pro mnoho firem “recyklace” znamená, že pouze vyvezou (typicky např. elektroodpad) v kontejnerech do Afriky, kde z nich otrockou prací lidé vypalují/odpájejí, co se zdá cenné a v oblaku karcinogenních výparů ostatní spálí, nahrnou do moře nebo zahrabou?

Jak moc nás změna bude bolet

Nechci zde malovat černé scénáře, ale opakovaně mě jako psychologa fascinuje, na jak lehkou váhu tuto situaci bereme – vlastně ještě jinak: jak o ní vůbec nepřemýšlíme. Jak ji nepovažujeme ani za problém, hodný osobního zamyšlení.

Pro ilustraci: OSN vydalo minulý týden výstražnou zprávu, že nám na změnu opravdu zbývá velmi málo času (doslova pár let). A co doporučilo? Něco, co uším typického Čecha bude znít neuvěřitelně:

  • Nikoli “třídit odpad”, ale radikálně jej snížit, nekupovat zboží, které brzy vyhodíte – a to platí např. i o oblečení, jehož výroba je zásadním znečišťovatelem planety. Bohužel oblečení se pro mnohé stává záležitostí dvou sezón, poté se vyhodí, protože buď “vyšlo z módy” nebo jsme na něm chtěli tak ušetřit, že jsme koupili tu nejhorší kvalitu, která se už rozpadla. Však znáte ten argument: “Vždyť je to levné, koupíme si pak nové.” Můj dědeček mimochodem měl jedno sako čtyřicet let. Prvních pár let na oslavy, poté v něm chodil do obchodu, poté, když se těžce onosilo, v něm pracoval na zahradě, a ve finále na skládání uhlí. Kdo to dělá dnes? Kdo slyšel o konceptu “slow fashion”? Kdo je ochoten koupit si oblečení nikoli nejlevnější, ale to, které nejdéle vydrží? A to je pouze jedna oblast, která mě napadá a o zlu levné otrocké práce v textilních firmách ve třetím světě, která je přímým důsledkem tohoto “šetření na oblečení”, zde ani nehovořím.
  • Nikoli “recyklovat”, ale jednorázové obaly prostě nepoužívat. Nosit si své sáčky a obaly, kde to jde. Včera jsem se vracel regiojetem, kde rozdávají vodu zdarma. Kila a postupně tuny plastu. Kromě mě neodmítl jediný cestující ve vagonu. Proč? Je tak obtížné přinést si vodu ve vlastní lahvi? Dokonce jsem přesvědčen, že mnoho cestujících s sebou i vodu mělo, ale odmítněte “lahvičku zdarma”, že?
  • Snížit spotřebu masa a mléčných výrobků, protože chov dobytka je zásadním znečišťovatelem planety, vč. skleníkových plynů (metan) a vyčerpává její zdroje. Ano, slyšíte správně. Ale kdo by v Česku jedl fazole, kuskus, brambory, mrkev když máme vysočinu, eidam a řízeček, že.
  • Na krátké vzdálenosti cestovat pěšky nebo na kole (nikoli koupit si vůz s “lepšími” emisemi). No to už si snad dělají legraci – tam v Bruselu, tam v New Yorku, tam na ústředí, že? Pojďme mámo, zavřeme tento alarmistický článek a pustíme si seriál.

Myslím, že je velice důležité zamyslet se u každého z nás nad vlastním životním stylem a začít něco měnit. I pár drobností – pokud z nich uděláme návyk – v dlouhodobější perspektivě znamená znatelnou úsporu. Nosit si obaly nebo vodu s sebou. Používat recyklovaný papír, kde to jde. Chodit pěšky nebo jezdit na kole. Zamyslet se, kde každý z nás osobně produkuje nadbytečný odpad, skleníkové plyny, energetickou zátěž, a nepohodlně se omezit. Je to na každém z nás. A právě proto si bohužel myslíme, že se nás to netýká a že začít by především měli – ti druzí.