Zastavte se někdy… v přítomnosti

Mnoho lidí stále čeká na nějaké "jednou". Čekají, až vyřeší problém. Až bude lépe. Až toto skončí. Pak prý teprve začnou skutečně žít. Pak to všechno bude.

Odkládají svou přítomnost. Chodí natolik zahlceni svými frustracemi ze včerejška, starostmi ze zítřka a sny o pozítří, že si nevšímají, že jim život mizí jako voda mezi prsty. Neuvědomují si, že nemají k dispozici nic jiného – než právě kdykoli přítomný okamžik. Oka – mžik.

Pokud nebudeme umět žít nyní, se všemi frustracemi, starostmi i radostnými plány tohoto nyní – a tedy i přes tyto frustrace, starosti a radostné plány, které nás od plnosti nyní odklánějí, budeme se pouze vyhýbat. Pokud si neuvědomíme, že to nikdy nebude jinak a že zítřek přinese opět své problémy, které nám ale nesmí bránit v dobrém prožití zítřejší přítomnosti, budeme pouze utíkat. Před životem, před realitou, před sebou. Falešná naděje "však počkejte, jednou život chytnu za pačesy" se jednou zhroutí jako domeček z karet – to je jediná jistota, kterou spoléhání na "až jednou" přináší. Protože zapomínáme, že i naše "až jednou" budou mít své vlastní včerejšky a zítřky, které nám toto budoucí "nyní" neumožní spokojeně žít.

Pokud (si) v každém dni nedokážeme (u)žít přítomnost, nedokážeme si ji (u)žít ani – až jednou. Až bude náš problém vyřešen, až skončí školní rok, až otravný soused zmizí, až nás povýší, až se oženíme/rozvedeme, až budeme bohatší, až budeme v důchodu… Naše budoucí nyní nám bude utíkat stejně, jako nám utíká to současné. Protože budoucí nyní a současné nyní se v jednom důležitém aspektu nebudou lišit: v naší neschopnosti žít přítomný okamžik.

  • Jediné místo, kde lze toto umění získat, je tady a teď.
  • Jediný způsob, jak jej zlepšovat, je každý den.
  • Jediná chvíle, kdy lze začít, je dnes.

Žít každý den. Nacházet v něm pocity vyrovnanosti. Naplňovat i v nedokonalosti "nyní" některé jeho chvíle hodnotným – a činit je tak chvílemi naplnění. Zkusit něco jinak. Zastavit se. Naslouchat. Alespoň chvíli chtít, co je, a nechtít, co není. Nekroužit stále kolem sebe. Hledat znamení vděčnosti.

Nyní – nic jiného nám totiž nezbývá.

Nedělejte si z psychoterapie a sebezlepšování náhražku života

K tomuto obrázkovému vtipu, na kterém pan ředitel říká: “Budeme pořádat mítinky tak dlouho, dokud nepřijdeme na to, proč neuděláme žádnou práci”, mě napadá jeho psychoterapeutická varianta:

"Jsem odhodlaný chodit tak často a tak intenzivně na psychoterapeutická sezení, dokud nevyřeším podstatu všech svých problémů."

Tato varianta je bohužel pro mnohé klienty psychologů méně vtipná, protože daleko více reálná. Přesto se však její podstata neliší od fóru s přehnanými pracovními meetingy. Pokud pouze schůzujete, nic neuděláte. Pokud pořád (nadměrně, nepřiměřeně) chodíte na psychoterapeutická sezení, workshopy, rozvojové semináře, neustále čtete knihy o sebezlepšování…. připravujete se o prostor, kde lze normálně žít, skutečně se vyvíjet, skutečně se měnit. O prostor skutečného života, který NENÍ TOTÉŽ, co prostor komentování života, zlepšování života, hovorů o životě.

Nikoli, pokud nejste vážně psychicky nemocní, nedomnívám se, že ideální frekvence psychologických sezení je jednou (nebo dokonce vícekrát) týdně po dobu jednoho či dvou let. To je způsob, jak se s intenzivní vnitřní psychologickou prací míjet – protože si ji rutinizujeme, protože víme, že "pokud na to nebude čas dnes, nevadí, otevřeme to příště", protože na vše máme "spoustu času".

Kde máme spoustu času, tam začneme řešit nedůležité, triviality, hlouposti. Přesně jako na té desáté pracovní schůzi tento týden. Začneme věci pře-analyzovávat a přílišně se jimi mentálně zabývat, místo abychom se k nim prostě nějak postavili, něco zkusili, něco v životě udělali jinak (přesně jako v té práci). ("No, toto raději nezkusím, poradím se v pátek na pravidelném sezení").

Příliš spoléháme na něco, co má být pouze pomocníkem života, co se ale však při této nemíře stává životem samotným. Těšíme se na sezení (nebo se ho obáváme) více než na ostatní aktivity v týdnu. Celý týden si připravujeme "o čem ještě budeme povídat". Organizujeme schůze o tom, co jsme probírali na schůzích – řešíme drobná nepochopení z minulé hodiny celou dnešní hodinu.

Vytváříme si umělou uspokojivou náhražku života, ve které je nám přirozeně snadněji než v životě skutečném. Přesně jako na těch pracovních mítinzích. Často tím paradoxně posilujeme problém, který chceme, aby psychoterapie odstranila.

To v žádném případě neznamená, že by psychoterapie byla pro nás nutně neužitečná nebo že nám v mnoha případech nedokáže dobře pomoci. Podobně jsou nesmírně důležitá vzájemná pracovní setkání a porady. Pokud však jsou přiměřené. Přiměřenost je jednou z nejdůležitějších životních hodnot. A platí to nemenší měrou i v psychologické práci.

Co není (a je) rozhodování

Jedním z velkých psychologických témat našich životů je rozhodování. Jak si vybírat? Mezi čím vlastně volit? Jak přijít na to, která cesta pro mě bude vhodnější?

Často doprovázím klienty touto cestou vlastního rozhodnutí – ať už během workshopu Jak se rozhodovat, nebo během individuálních konzultací. Všímám si přitom, že jejich proces ztěžuje několik zásadních a běžně rozšířených nepochopení v tom, co rozhodování je a jak vypadá.

Některá z těchto nepochopení jsou dokonce příčinou toho, proč se rozhodnout vůbec nedokážeme. Očekáváme totiž od tohoto procesu něco, co nám nemůže poskytnout. Jdeme cestou, která nám v rozhodnutí nijak nepomůže, ale my se mylně domníváme, že nelze jinak, protože právě toto je to pravé rozhodování.

Které nejčastější chyby děláme? Začneme od těch nejběžnějších:

Zaměňujeme rozhodování s vypsáním si plusů a mínusů

Dokázat analyzovat všechny alternativy a zvážit jejich výhody a nevýhody je pro rozhodování důležité. Ale je to pouze jeho malá součást. Všichni známe tu situaci – pečlivě probereme pro a proti, někteří si dokonce podle firemních metodologií vypíšou "příležitosti" a "slabiny" jednotlivých variant. Techničtější jedinci si jednotlivá pro a proti oznámkují podle důležitosti. Možná si tyto body sečtou nebo vynásobí.

Ale bez ohledu na konkrétní postup se na jeho konci všichni sejdeme na stejném místě: stejně nevíme, k čemu se přiklonit. Máme všechny možnosti dokonale zanalyzované, ale ve finálnímu aktu rozhodnutí nám to nijak výrazně nepomohlo. Známe pro a proti, víme, že žádná možnost nepokrývá všechny naše ideální představy a to mnohé z nás to od finálního rozhodnutí ještě více odradí.

Co to o rozhodování ukazuje? Především to, že se mýlíme, když:

Rozhodování považujeme za racionální proces

Takto nám o něm povídali: Hlavně nepropadej hloupým emocím. Rozhodni se rozumně. Je to ale to, co chceme posléze po pečlivě rozumem vybrané volbě skutečně zažívat? Nechceme volit právě tak, abychom se ve vybrané alternativě cítili dobře? Abychom s ní byli spokojení? Možná – pokud se jedná o důležité životní rozhodnutí – abychom v něm dokonce byli šťastní?

Všechny výše uvedené pojmy nejsou pojmy rozumovými a nedojdeme k nim rozumovou úvahou. Jsou z oblastí našich emocí. Těch emocí, které prý máme při rozhodování potlačovat.

Ukazuje se tedy, že rozhodováním je nutné vybrat nejen logicky "správnou" variantu, ale taky prožitkově a pocitově "dobrou" variantu (tedy že cílem rozhodování je ovlivnit naše pocity, stejně jako být v souladu s rozumovým poznáním). A co je důležité: Pokud se rozhodujeme tak, abychom vybrali volbu prožitkově dobrou, nemůže nám na to stačit chladná rozumová úvaha.

Rozhodování tedy není myšlenkový proces, ale komplexní racionálně-emoční proces, ve kterém hrají pocity stejně důležitou roli jako rozum. Nakonec si stejně vyberete variantu, ohledně které se budete "cítit" dobře, nikoli jen tu která vám po sečtení dá nejvíce kladných bodů. Ale jak odlišit hodnotné pocity od těch nebezpečných? Jak odlišit povrchní nadšení od hlubokého smyslu? K tomu musíme mít po ruce úplně jiné dovednosti než tabulku plusů a mínusů.

Další chybou v oblasti rozhodování je, že:

Považujeme rozhodování za jeden bod v čase

Domníváme se, že rozhodnutí je něco, co vykonám poté, co zvážím všechny alternativy, co všechno dostatečně promyslím a proberu s přáteli. Pak má přijít onen magický okamžik, kdy něco mentálně učiním a "prostě" se rozhodnu. Někteří klienti se domnívají, že jim něco chybí, když toto "prostě se rozhodnu" v hlavě najednou nenastává.

Nechybí jim nic. Pouze pochopili rozhodování nesprávně. Výjimky samozřejmě existují, ale v naprosté většině případů je rozhodování ohledně důležitých životních voleb daleko spíše procesem než jedním bodem v přítomnosti. Je procesem, kde se rozhodujeme znova, jinak, protikladně; stará rozhodnutí zamítáme, nová hledáme. Váháme. Opět zamítáme. Pochybujeme. To není nedostatek naší mysli. To je mimořádně důležitá součást procesu rozhodování. Jedině tak můžeme na rozhodnutí přijít. Jedině tak se může stát. My se ovšem domníváme, že toto váhání (pochybování, změna pohledů) je důkazem, že se rozhodujeme nesprávně. Naopak. Skutečné rozhodování nikdy nemůže vypadat jinak.

To úzce souvisí s následujícím nepochopením:

Domníváme se, že pro rozhodování je důležitá především přítomnost

Chceme se rozhodnout tady a teď, samozřejmě. Přítomnost nám ale neposkytuje dostatek materiálu pro naše důležitá rozhodnutí. Nemůžeme se rozhodnout jen na základě přítomného "pocitu" ohledně dané volby. To by byl životní (nebo pracovní) risk. Musíme se ohlížet zpět: Pro rozhodování je proto extrémně důležité minulost a naše schopnost se k ní vracet, interpretovat ji, umět v ní najít to, co nám přinesla. A to umíme často výrazně méně, než jak samozřejmě to zní.

Jedině tak budeme schopni vybrat si určitou volbu do budoucna – když se budeme umět dobře, hluboce podívat na to, co nám podobná (nebo totožná volba) přinesla v minulosti. A pokud s danou volbou žádnou zkušenost nemáme (tedy nemáme v tomto ohledu žádnou "minulost"), pak není čas rozhodovat se, ale nejprve takovou zkušenost udělat.

Velmi často to u zásadních životních voleb není tak, že si najednou uvědomíme, že právě právě proběhlo rozhodnutí. Naopak, často dlouho váháme a jednoho dne si s údivem zpětně uvědomíme, že už jsme vlastně nějakou dobu rozhodnuti – na základě svých zkušeností, svých experimentů, svého konání. Ale kdy se tak přesně stalo, říci nedokážeme. Rozhodnutí tak opět nacházíme – ve své minulosti, byť té relativně bezprostřední. To potvrzuje, že rozhodování je proces, který se neděje pouze "nyní", ale který je integrální součásti našeho prožívání i naši minulosti.

Posledním neporozuměním ohledně rozhodování je:

Myslíme si, že rozhodování je technika

Nesprávně se domníváme, že rozhodování je pouze jakási mentální technika. Ať už jej (omezeně) považujeme za techniku bodování plusů a mínusů nebo třeba techniku vizualizace. Myslíme si, že někde existuje manuál na lepší rozhodování, který je si možné pouze přečíst a následovat.

Ano, metody mohou být důležité. Ale samy o sobě nejsou dostatečné. Rozhodování je především souborem komplexních dovedností, které musíme budovat. V jejich budování nám příliš návodů vyčtených z knih nepomůže. Dovednost je něco, co se musíme pomalu, pozvolna učit. Nejlépe právě cestou – tedy právě prostřednictvím – rozhodování samotného. V oblasti rozhodování se jedná třeba o dovednost:

  • akceptace nepříjemných pocitů
  • pochybování – jako něčeho normálního, běžného, pro rozhodování důležitého. Dobrému pochybování se máme učit, nikoli jej z života vylučovat jako svou slabinu.
  • odvahy – tedy schopnosti mít strach
  • trpělivosti – tedy schopnosti strávit s nejistotou ohledně volby dostatečně dlouhý čas
  • nadhledu – který nám při rozhodování může velice pomoci: přestaneme-li všechny své volby vidět jako fatální, ale dokážeme je nahlédnout s odstupem, s lehkostí, možná dokonce s humorem.

Všechny tyto (a mnohá další) neporozumění je nutné znát a korigovat, nejen stojíme-li před zásadním životním rozhodnutím, ale i tehdy, pokud víme, že i běžná rozhodování jsou v našem životě spíše slabší stránkou. Naučit se rozhodovat je dovednost jako každá jiná a učit se jí lze. Budete-li mít zájem, rád se s vámi setkám na celodenním workshopu "Jak se rozhodovat", který věnujeme právě tomuto tématu.

Dialog není technika, ale existenciální umění života

Dialog má mnohem důležitější roli než pouze přesvědčit druhého nebo mu oznámit, co si myslíme. Dialog je vztah, je to hlavní forma takového pobývání ve světě, které má potenciál nás hluboce měnit. Ano, skutečná diskuze je něco, co nás proměňuje – mně i tebe. Neznamená to, že nás zestejňuje, že je jejím účelem dojít ke stejným závěrům a souhlasit spolu. Účelem je proměna – v něčem mně a v něčem tebe. Jedině budeme-li tomu oba otevření, je skutečný dialog možný.

A z toho lze lehce odvodit, že se nejedná o nic bezpečného. Dialog je v zásadě obrovské existenciální riziko. Je to risk, že budu muset myslet, na co se mi nechce; že budu konfrontován s tím, co před sebou skrývám; že budu nucen posunout se do nekonformního prožitku. Proto se velmi často skutečnému dialogu bráníme a jsme před ním (tedy před možností/nutností změny) raději uzavřeni.

Ale pokud se uzavřeme v měnícím se světě, kde se musíme neustále proměňovat, abychom mohli tento měnící se svět zažívat v jeho plnosti a možnostech; pokud se uzavřeme před hlavní (nebo možná jedinou) formou, která nás v něm může hluboce proměňovat, tedy před dialogem, potom budeme trpět: budeme v izolaci, budeme nešťastní, budeme nespokojeni: protože nebudeme mít zdroje radosti, kterým je nejen “pocit kontaktu” s druhým, ale i hluboký pocit kontaktu se světem, který můžeme dosáhnout pouze tím, že se v tomto světě – umíme měnit a jsme této změně otevřeni.

A čím více budeme takto uzavřeni a ustrašeni ve svých neměnných pravdách, tím více se budeme tohoto otevření / dialogu bát, protože nevíme, co takové otevření přinese… a my se přeci světa díky své uzavřenosti bojíme (a toho, co může změna přinést, dvojnásobně.) Vytváříme tak začarovaný kruh izolace, nenaslouchání, rigidity, monologu a v důsledku utrpení.

Umět se k sobě vztahovat znamená vždy riskovat změnu, tedy i ztrátu toho, co do této chvíle platilo. Jedině takový vztah je ale živý. Umět vést dialog a být otevřen tomu, co mi může přinést, tedy rozhodně není žádná “technika”, jak druhého přesvědčit, jak se někdy hloupě redukuje. Je to existenciální umění života, jehož je vztah a změna (a všimněte si prosím, jak je kvalita jednoho závislá na schopnosti toho druhého) definující charakteristikou.

Záznam rozhlasového pořadu Káva o čtvrté, kdy jsme si s Patricí Strouhalovou povídali o tomto i dalších aspektech umění dialogu, si můžeme poslechnout zde.

Psychologie práce v kancelářích současnosti: Rozdíl na první pohled

Z titulu své práce i prosté zvědavosti rád navštěvuji různá “pracoviště” a dívám se, jak to tam mají zařízeno – nejen nábytkem, ale i zvyky, vztahy, zásadami. A mám dojem, že podobně jako se ve společnosti mnoho věcí polarizuje, i pracoviště se začínají dělit na dva typy:

Kancelář, kde se zastavil čas

Prvním je klasický “open space” nebo “kancelář”, které vypadají naprosto stejně jako před 10, 30 či 50 lety a pokud byste je viděli na fotce, její dataci byste rozpoznali jen podle přítomnosti a typu počítače nebo střihu vlasů a módy zaměstnanců. Nic se zde nemění. Tradičně se sedí, tradičně se do práce chodí, tradičně se zde chová.

Kancelář je nudný, šedý prostor s psacím stolem na zátěžovém koberci, vrchol estetiky jsou v rohu umístěné tchýniny jazyky nebo odvážnější dekorativní rostlina. Není kde si odpočinout, není kde změnit polohu, místo práce, tělesnou pozici. Chtít si třeba zacvičit nebo dokonce lehnout je nejprve ze strany šéfa chápáno jako zdařilý aprílový žertík, postupně jako provokace a důvod pro bossing: “Jirka se nám asi nudí”.


Záznam z panelové diskuze “Psychologie práce v kancelářích současnosti” z konference TechoCon 2018, které jsem se účastnil.


Práce je něco, co se dělá nepřetržitě, maximálně s rychlým odskočením pro kávu (“máme pressovač, vrchol benefitů pro zaměsnance”). Však v pracovní smlouvě máte osm hodin, ne? Přestávky jsou podezřelé – jsou identifikátorem flákačů a kancelářských drben. Není s kým řešit případné vztahové, osobní, týmové problémy – šéf nemá čas a nikoho nezajímá nic jiného než výkon a hlavně – absence chyb. To je jediná chvíle, kdy vám někdo věnuje pozornost – když něco pokazíte. Pozornost, kterou za žádnou cenu nechcete. Vše zde je a vše se dělá… tradičně.

Trochu v tom líčení přeháním, ale ti z vás, kteří někdy pracovali v klasické firmě, dobře ví, o čem hovořím.

Tradice v době, která není tradiční, je nefunkční

Jenže tradiční model v době, která je – co se týče požadavků práce – totálně jiná, nefunguje. Setkáváme se dnes s naprosto odlišnými požadavky na výkon, na soustředění, na rychlost, na komunikaci, na učení, na využívání techniky. Po zaměstnancích vyžadujeme samostatnost, svobodu, nezávislé uvažování. Poskytnout jim za to stejné pracovním prostředí a se stejnými zvyklostmi, jako když vrcholem kreativity bylo opisovat na stroji 8 hodin text, ale očekávat radost, motivaci a elán – je prostě absurdní.

Je to totéž, jako požadovat v moderním bistru olivrejovaného číšníka, rezervace na týden dopředu a barokní židličku – zároveň ale stejnou rychlost obsluhy, nízké ceny a rozmanitost nabídky. Už to prostě nejde. Z mnoha důvodů. Není se čemu divit, že zaměstnanci v takových firmách jsou čím dál více demotivovaní, vyhořelí, nespokojení, unavení.

Firmy, kde pochopili

A pak jsou zde firmy druhého typu, které se snaží něco měnit, vycházet pracovníkům vstříc, opravdu inovovat – nikoli si to jen psát do náborových letáčků. Takovou firmu poznáte hned, několikaminutovým pobytem v ní. A nedá se to ošálit.

Nejedná se o nablýskanost ani moderní design. I v pompě předraženého kancelářského nábytku a mezi vysušeným pahýlem stromu ze Šumavy, který vám jako inovaci, která vše vyřeší, poradil slavný designérský guru, lze fungovat postaru. A vůbec to není hlavně o penězích, jak mnozí rychle namítnou – rozhodně nemusíte kupovat zaměstnancům zkušebnu rockové kapely, jako jsem viděl v pražském Microsoftu. Investice doslova minimální dokáže s pracovištěm udělat divy.

Jedná se o to, prostě myslet na zaměstnance a nebýt rigidní. Byl jsem ve firmě, kde si v obyčejných prostorách spojovací chodby rozhodili polštáře na schodiště a udělali si z něj netradiční pracovnu a prostor na oddych. Chodila tam kočka. Byly tam pěkně rozmístěné květiny jako v oranžérii. Najednou jste se cítili jako doma. Stálo to podle mě celé pár tisíc. Ta hlavní změna se ale musela odehrát v hlavách.

Podobných “inovací” může jakákoli společnost udělat celou řadu a hned. Pokud ovšem na zaměstnancích nešetří a nechce je jen vymačkat k vyššímu výkonu. Pokud se jí opravdu jedná o to, co dneska všichni v byznysu deklamují – aby jejich lidé chodili do práce rádi. Není nic snazšího, než se rozhlédnout po pár společnostech, ve kterých to už umějí, inspirovat se jinde, zeptat se vlastních zaměstnanců, co by v práci uvítali. Pozvat si architekta nebo designéra a společně nemyslet na to, jak udělat něco, o čem se bude říkat “dělal nám to Vršecký, víte, ten slavnej, co vystavuje v Londýně”, ale co bude funkční a přinese lidem okolo radost, krásu, relaxaci, funkčnost. Pracovat s estetickou kvalitou, přírodou, uměním. Jít změně prostě naproti.

Při svých návštěvách různých firem vidím, že se dá velmi snadno rozpoznat, odkud a kam zde vítr vane. A když to dokážu rozpoznat já, který je zde pár minut, buďte si jisti, že to dokáže rozpoznat i zájemce o práci u vás (v době těžkého nedostatku kvalitních odborníků) i váš prospektivní klient.

Psychologie vytěsnění v praxi: Stojíme na hranici ekologické krize, ale nikomu to nevadí

Naše současná ignorance (vytěsnění) problematického až katastrofického stavu planety – od zamoření oceánů plasty po hrozivé důsledky globálního oteplování – je natolik zásadní, že nám učebnicově obnažuje to, co psychoanalýza nazývala “vytěsněním”.

Největší "ostrov plastů" (plasty se díky svým vlastnostem v moři shlukují) v Tichém oceánu je větší než Kalifornie. Globální oteplování bude představovat rozpad (posun) ekosystémů, a s nimi samozřejmě i nedozírné následky, které se při této změně vždy objeví také pro člověka (rozšíření nových nebezpečných chorob a pandemií starých nemocí v novém měřítku je jen jeden z nich).

A co děláme my? Zabýváme se pseudokauzami mediálního průmyslu, konzumujeme dále (reklamu, potěšení, cestovatelské zážitky, zboží) a tím dále drancujeme planetu.

Ale já třídím odpad

Fascinují mě sebeoslavné články (včera jsem narazil opět na jeden) v českých médiích o tom, jak jsme v naší zemi první a uvědomělí v třídění odpadu a jak jsme tím vlastně již planetu zachránili.

Podívejme se pravdě do tváře: To, že pečlivě třídíte odpad, znamená daleko méně, než si myslíte. Dokonce to může být i určitým způsobem psychologicky nebezpečné – protože se domníváte, že už jste udělali dost a máte naopak tendenci vytvářet odpadu ještě více. Nedávno jsem v jiné souvislosti hovořil o morálním licencování. Bohužel v oblasti ekologického chování funguje tento fenomén stejně. Myslíme si, že když vyhodíme plast do žlutého kontejneru, zachránili jsme planetu. Udělali jsme tedy dost, můžeme začít jít skutečně žít a uspokojovat své potřeby – v kolonce “ekologie” už máme zaškrtnuto. A o to více máme tendenci koupit si další plast, další zboží, další odpad – vždyť ho přeci nakonec správně vytřídíme!

Víte, jak fungují recyklační linky a jaká část odpadu stejně skončí v tom směsném? Víte, že pro mnoho firem "recyklace" znamená, že pouze vyvezou (typicky např. elektroodpad) v kontejnerech do Afriky, kde z nich otrockou prací lidé vypalují/odpájejí, co se zdá cenné a v oblaku karcinogenních výparů ostatní spálí, nahrnou do moře nebo zahrabou?

Jak moc nás změna bude bolet

Nechci zde malovat černé scénáře, ale opakovaně mě jako psychologa fascinuje, na jak lehkou váhu tuto situaci bereme – vlastně ještě jinak: jak o ní vůbec nepřemýšlíme. Jak ji nepovažujeme ani za problém, hodný osobního zamyšlení.

Pro ilustraci: OSN vydalo minulý týden výstražnou zprávu, že nám na změnu opravdu zbývá velmi málo času (doslova pár let). A co doporučilo? Něco, co uším typického Čecha bude znít neuvěřitelně:

  • Nikoli "třídit odpad", ale radikálně jej snížit, nekupovat zboží, které brzy vyhodíte – a to platí např. i o oblečení, jehož výroba je zásadním znečišťovatelem planety. Bohužel oblečení se pro mnohé stává záležitostí dvou sezón, poté se vyhodí, protože buď "vyšlo z módy" nebo jsme na něm chtěli tak ušetřit, že jsme koupili tu nejhorší kvalitu, která se už rozpadla. Však znáte ten argument: “Vždyť je to levné, koupíme si pak nové.” Můj dědeček mimochodem měl jedno sako čtyřicet let. Prvních pár let na oslavy, poté v něm chodil do obchodu, poté, když se těžce onosilo, v něm pracoval na zahradě, a ve finále na skládání uhlí. Kdo to dělá dnes? Kdo slyšel o konceptu "slow fashion"? Kdo je ochoten koupit si oblečení nikoli nejlevnější, ale to, které nejdéle vydrží? A to je pouze jedna oblast, která mě napadá a o zlu levné otrocké práce v textilních firmách ve třetím světě, která je přímým důsledkem tohoto “šetření na oblečení”, zde ani nehovořím.
  • Nikoli "recyklovat", ale jednorázové obaly prostě nepoužívat. Nosit si své sáčky a obaly, kde to jde. Včera jsem se vracel regiojetem, kde rozdávají vodu zdarma. Kila a postupně tuny plastu. Kromě mě neodmítl jediný cestující ve vagonu. Proč? Je tak obtížné přinést si vodu ve vlastní lahvi? Dokonce jsem přesvědčen, že mnoho cestujících s sebou i vodu mělo, ale odmítněte “lahvičku zdarma”, že?
  • Snížit spotřebu masa a mléčných výrobků, protože chov dobytka je zásadním znečišťovatelem planety, vč. skleníkových plynů (metan) a vyčerpává její zdroje. Ano, slyšíte správně. Ale kdo by v Česku jedl fazole, kuskus, brambory, mrkev když máme vysočinu, eidam a řízeček, že.
  • Na krátké vzdálenosti cestovat pěšky nebo na kole (nikoli koupit si vůz s "lepšími" emisemi). No to už si snad dělají legraci – tam v Bruselu, tam v New Yorku, tam na ústředí, že? Pojďme mámo, zavřeme tento alarmistický článek a pustíme si seriál.

Myslím, že je velice důležité zamyslet se u každého z nás nad vlastním životním stylem a začít něco měnit. I pár drobností – pokud z nich uděláme návyk – v dlouhodobější perspektivě znamená znatelnou úsporu. Nosit si obaly nebo vodu s sebou. Používat recyklovaný papír, kde to jde. Chodit pěšky nebo jezdit na kole. Zamyslet se, kde každý z nás osobně produkuje nadbytečný odpad, skleníkové plyny, energetickou zátěž, a nepohodlně se omezit. Je to na každém z nás. A právě proto si bohužel myslíme, že se nás to netýká a že začít by především měli – ti druzí.

Jak vede dobrá volba povolání ke smyslu a spokojenosti

Práce, povolání a vytváření hodnot jsou jednou z nejdůležitějších oblastí, které dávají našemu životu smysl. Práce pro mnoho z nás dávno přestala být (a vlastně nikdy nebyla) pouze činností, kterou živíme sebe a své blízké, ale chápeme ji jako základní oblast našeho sebepojetí a naší seberealizace.

Chápeme ji jako příležitost pro vytváření něčeho nového, pro pomoc druhým, pro participaci na něčem, co má smysl a hodnotu. Je místem, kde bychom měli realizovat a využít to, co jsme se naučili, co jsme a co umíme. Trávíme v ní ostatně většinou více času než se svojí rodinou či svými koníčky. Proto by byla škoda trávit reálnou polovinu (!) našeho života bezduše (bez duše).

Samozřejmě chápeme, že každá práce má také své obtíže, konflikty, rutinu a nudné dny. Ale pokud se zabýváme prací, která nás baví a pro kterou máme talent, dokážeme tyto nesnáze překonat. Vždy mě fascinovala lehkost až bezstarostnost, s níž mnozí lidé k zásadní otázce volby a výběru svého povolání (v podstatě k jedné z nejhlubších, vskutku existenciálních otázek našeho života) přistupují. Jsou to lidé, kteří dělají, co dělají, protože tam není příliš stresu a jsou brzy doma. Protože je to snadné a nic jiného se jim učit nechce. Protože se stejné oblasti věnují přece všichni-ostatní-kamarádi…

Během svého života jsem se však setkával i s odlišnými lidmi, kteří se sami sebe ptali, zda to, co dělají, je skutečně to nejvhodnější, co dělat můžou. Zda využívají své talenty. Zda jsou prospěšní. Zda je jejich činnost naplňuje. Zda jsou užiteční, zda někomu prospívají. Zda jsou hrdí na to, co produkují. Zda to dělají rádi. Zda se tím něčemu učí a něco v sobě rozvíjejí.

A nehovořím teď pouze o elitních vědcích, úspěšných podnikatelích nebo profesionálních umělcích, ale třeba také o trafikantovi na rohu, který je ve svém krámku svobodný a spokojený a každému popřeje pěkný den. Hovořím o paní na zákaznické lince, která ráda přichází do kontaktu s lidmi a řeší jejich problémy. O kuchaři, který svou práci miluje, dále se vzdělává a neustále učí. Jeho jídlo (a šířeji jejich dílo) podle toho také vypadá.

Dobrá volba povolání ovlivní nejen naši vlastní spokojenost

Představte si, že se budete po celý den setkávat pouze s lidmi, které jejich práce baví a naplňuje, kteří v ní vidí smysl a seberealizaci. O kolik méně frustrovaných, demotivovaných a naštvaných lidí potkáte? O kolik méně konfliktů, drzosti nebo neomalenosti, zbytečně namířených vůči vám právě jen kvůli této frustraci a demotivaci, zažijete? Jak lépe nám všem bude…

A co je nejdůležitější – pokud si takovou práci dokážeme sami najít, objevit nebo vytvořit, pak je to tou nejlepší zárukou větší spokojenosti a naplněnosti nejen v profesním, ale také osobním a vztahovém životě. Protože pocit spokojenosti, sebevědomí, radosti z dobrého díla a naplnění se přenáší do všech dalších oblastí našeho života. To je cesta, kterou se společně s mými klienty chceme vydávat a na které se jim snažím pomáhat svými poradenskými a psychologickými zkušenostmi.

Mnoho zajímavých článků, tipů a rad pro hledání vlastního povolání, i z dalších oblastí seberealizace a kariérního poradenství, naleznete na stránkách EtLabora.cz

Učení není samozřejmost aneb Proč je schopnost učit se tak důležitá?

Fascinuje mě, s jakou lehkostí ignorujeme, že učit se je dovednost, kterou se musíme – učit. Mnoho lidí se domnívá, že “nalít si něco do hlavy” – ať už se jedná o informace, dovednosti nebo zručnosti – je automatická, snadná věc, kterou bychom měli umět jenom proto, že jsme kdysi chodili do školy nebo do ní chodíme stále. Opak je ale pravdou.

Učení není samozřejmost.

Škola o této dovednosti příliš neučí – nevysvětluje nám zákonitosti správného memorizování, efektivního opakování, dobrého zpracování učiva, principů paměti. Je pravda, že mnoho z nás se nakonec pod tíhou termínu učivo “nějak naučí”, je to ale stejný rozdíl jako mezi během na autobus a maratonským závodem. A všichni asi tušíme, co bychom dokázali, kdybychom i v oblasti učení se uměli takový maraton zaběhnout. Pokud se totiž umím dobře učit:

1. Jsem spokojenějším člověkem

Ano, tak odvážné tvrzení si na základě své profesní praxe troufnu vyslovit. Pokud se dokážu učit, nejen že mám (ve škole, v práci) lepší výsledky, ale lépe svému oboru rozumím. To často znamená, že mě taky více baví a motivuje. Protože rozumět něčemu do hloubky, být v něčem opravdový odborník – to je důležitý předpoklad pracovní spokojenosti, zajímavých nabídek a obecně pracovního úspěchu.

A naprosto totéž platí o životě osobním. Nejenom, že se sem naše profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost, nového koníčka, nový obor, kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, ať nám přináší radost díky jeho hluboké znalosti.

2. Dokážu snadněji učinit změnu

Opět, ať už hovoříme o změně kariérní nebo obecně životní. Změna je vlastně z definice učení. Často ji bohužel příliš omezeně chápeme a myslíme si, že stačí překonat strach, zvyknout si na nepříjemnosti, které změnu doprovázejí, pracovat na své motivaci nebo získat pocit jistoty v tom, co vlastně chci.

Zabývám se profesně hledáním povolání a často u svých klientů vidím, že “najít” ten správný obor nebo profesní roli nestačí. Proč tomu tak je?

  • Za prvé proto, že jistotu a motivaci (tedy odpověď na neustále se vracející otázku “Vybral jsem si správně?” “Je to vlastně možné?”) získávám tím více, čím lépe a rychleji se dokážu naučit základy oboru a vstoupit do něj. Teprve tehdy (až když něco umím), mohu totiž poznat, zda je obor či náplň činnosti skutečně pro mě vhodná. Do té doby testuji pouze to, jaké to je “učit se” daný obor, nikoli jej vykonávat. A to je markantní rozdíl – stejný jako mezi “studovat medicínu” a “být lékařem”. Jistě nemusím dodávat, že pro obojí jsou potřeba naprosto odlišné dovednosti a silné stránky a že koho baví to první, zdalaka to neznamená, že ho bude naplňovat to druhé.
  • Po fázi nadšení a růžových představ přichází fáze, kdy se musím novou dovednost nebo dokonce celou komplikovanou profesi naučit. Pokud se učit neumím, nebo si myslím, že se to stane “samo” – když si budu listovat knihou, bavit se o své volbě s přáteli a občas něco udělám – jsem na počátku velkého zklamání, které si bohužel často nevysvětlím správně – tedy že se neumím učit – ale falešně: že daná volba nebyla pro mě vhodná nebo motivující
  • Schopnost “učit se” má v tomto kontextu ještě jednu důležitou vlastnost – umožní nám poměrně rychle překlenout se fází naprostého začátečníka. A to je někdy kritické umění, které rozhoduje o tom, zda danou cestu opustíme, nebo naopak. Nikdo se totiž příliš dlouho nechce cítit jako naprostý amatér, kterému utíkají základní souvislosti a absolutně nedokáže pro stromy vidět les. Nikdo se nechce cítit hloupě. A pokud jste v životě už pár změn učinili nebo se rozhodli v něčem začít naprosto od začátku, jistě víte, o čem mluvím. Nebezpečí je opět v tom, že tyto pocity nevydržíme a rozhodneme se daný obor zabalit. A přesvědčíme se, že kdyby tato volba “byla pro mě” a dostatečně mě motivovala, jistě bych se necítil tak hloupě, špatně, nepříjemně. Opak je pravdou – každý začátek je těžký a každý vstup do nové oblasti je těmito pocity doprovázen. Ale čím lépe se umíme učit, tím rychleji tento začátek dokážeme překonat, tím rychleji se dostaneme do bodu, že “přece jen něčemu rozumím”, že mi “naprosto vše” neutíká. A pokud se dokážeme ve studiu čehokoli dostat do tohoto bodu (“něco dokážu a není to tak špatné”), máme napůl vyhráno.

Hledat viníka je zábavnější než se učit učit

Neschopnost učit se lze samozřejmě velmi snadno svést na někoho jiného – škola mě to nenaučila, od toho tady přece je (a tak už těch 60 let po škole nějak doklepu, místo abych se to naučil sám). Velmi časté a moderní je svést vlastní neschopnost se učit (ono to totiž není nic snadného ani lehkého) na špatný pedagogický přístup – “pokud by byly zajímavé učebnice a zajímaví učitelé, nemuseli bychom se učit, dřít, memorizovat, opakovat si učivo – dělat všechno to neoblíbené a nudné. Informace by nám samy lezly do hlavy.”

Jistě, pořád je co zlepšovat a kvalitní učebnice nebo učitel stonásobně zvětší šance, že se něčemu dobře naučíme. Ale kdo výše uvedenému věří příliš, pro koho se kritika všeho a všech, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností stává životní kratochvílí, kdo dává přednost zajímavému před důležitým a zábavě před složitostí, o tom lze bezpečně předpovědět jednu věc: Nikdy bohužel příliš vzdělaný nebude. A jeho nesprávné přesvědčení o tom, kdo může změnit fakt, že on sám se učit neumí, bude jen posíleno.

3. Více rozumím světu, proto se mi v něm lépe žije.

Čím více o světě vím, tím méně se ho bojím. Obzvláště v dnešní době překotných změn a informační zalcenosti jen těžko najdeme životní klid a spokojenost, pokud máme pocit, že nám ve všem ujíždí vlak. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá. Nedomníváme se, že nic nedává smysl a vše staré pozbývá platnosti, ale vidíme, že mnoho věcí smysl dává, a vlastně docela dobrý.

Rozdíl v tom, jak světu rozumíme, není způsoben jen tím, jaký jsme člověk, jakou máme osobnost nebo třeba svědomí (což je samozřejmě také důležité), ale leží také v tom, jaké množství a jak hluboce uspořádaných informací a znalostí o tomto světě mám a kolik dovedností, které v něm dokážou operovat a měnit jej (tedy něco v něm vytvářet) hluboce zvládnu. Schopnost dobrého učení je tak v neposlední řadě propojena s tak důležitými faktory, jako je nalezení hlubšího smyslu našeho života a porozumění naší roli v něm.

Pokud vás dovednost učení zajímá hlouběji, zvu vás na workshop Jak se učit

Proč je dnes hledání povolání jiné než v minulosti?

Dnes máme možnost vybrat si životní směr i povolání podle svých představ. Tato svoboda ale také přináší otázky a nejasnosti:

  • Jak svou pracovní cestu vybírat? Podle čeho se řídit? Co je důležité?
  • Nejsem spokojený se současným směřováním, ale nevím, co jiného vybrat…
  • Zvolila jsem si dobře?
  • Nejsem příliš náročný? Nejsem jen snílek?
  • Co zvolit, když ve všem je tolik pro a proti…?
  • Není čas na změnu? Ale jsem si jistá, co vlastně chci?

Otázku po povolání si už neklademe jen na konci dětství

Není výjimkou, že i lidé středního věku chtějí opustit svůj obor a věnovat se něčemu novému. A mohou, pokud vědí jak. Celoživotní svoboda ve výběru a změně povolání je ale novou situací, se kterou většina z nás nemá zkušenosti. A proto se ji musíme učit. Není to něco, co vždy přijde samo a bez soustavnějšího úsilí. Není to něco, v čem nám poradí naši kamarádi nebo rodiče, protože se jedná o situaci poměrně novou.

Jak se mění svět povolání a co to znamená pro možnost vybrat si správně?

Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50-100 profesí, které každý znal. Každý věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá “obecně” lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hráli si na ně už děti a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud neměli, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – a každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…

Dnes je situace diametrálně odlišná. Existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Lékař v jedné nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně; sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, ale v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše nebo čím se vůbec zabývá celý obor lidské činnosti. A pokud to nevíme my (kteří v dané společnosti pracujeme a daný obor bychom tedy měli znát) jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat vysokou či střední školu ke studiu?

Povolání hledáme v dospělosti

I z těchto důvodů přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace. Současná technologie i pojetí pracovních vztahů navíc velmi dobře umožňuje kariérní změnu třeba uprostřed života nebo i ve vyšším věku – nabídka terciárního vzdělávání, rekvalifikací, vstřícnější přístup zaměstnavatelů, online kurzy na internetu, to vše hraje v náš prospěch.

Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a “chceme zkusit něco jiného”. (A ti, kteří tvrdí opak, jsou obvykle pochopitelně právě ti, kteří celoživotně žádnou profesní  změnu nerealizovali a bojí se jí. Co je zde příčina a co následek, nechám na posouzení vám, milí čtenáři.)

Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel “na druhé straně”, ke kterému chceme přejít, do nového oboru. Argument “nemám nic relevantního v životopise” patří do minulého století. Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky – a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…

Další stále více lákavější a snadnější možností je podnikání. Nemyslím tím nutně založení firmy se stovkou zaměstnanců, ale možná práce nezávislého experta, kontraktora, řemeslníka, živnostníka nebo založení malé firmy či neziskovky. V takové oblasti je naše profesní změna už jenom na nás, protože jsme sami svými pány.

Šance na změnu ve starším věku

Do všech těchto změn zasahuje také prodlužování aktivního věku. Brzy snad už budou pryč doby, kdy se lidé pošetile těšili na důchod jako na “velkou dovolenou”, během které nemusí nic dělat, pouze okopávat kytičky a občas zajít na kafe za sousedy.

Uvědomíme si, že právě takový životní styl – tedy obyčejná zahálka, byť pro ni máme honosná jména a výmluvy – a nikoli stáří samotné, je skutečným původcem většiny “neduhů” vyššího věku – rozmrzelosti, depresí, osamělosti, oslabování mentálních funkcí (nehovoříme-li o opravdu vysokém věku nebo vážných nemocech). Uvědomíme si, že nejlepším lékem je – práce, přiměřená našim schopnostem a měnícím se možnostem.

Práce pro druhé, zaměření na něco jiného než na bolavá kolena, překonávání jiného stresu než jen toho, že mě drzý mladík nepustil sednout v tramvaji. Tím se udržujeme v kondici, tím nacházíme naplnění, smysl, tím se dostáváme ze samoty k lidem a smysluplným vztahům. Proto bude změna povolání / kariéry v seniorním věku něčím běžným a žádoucím. 

Pro změnu bude hrát i změna naší celkové situace, která ve vyšším věku často nastává – už se často nemusíme tolik soustředit na vydělávání peněz, už jsme si mnohé dokázali, už nechceme dobýt svět, už nemáme tolik rodinných povinností – proto třeba upřednostníme jiné obory, jiné oblasti, jiné role… které vnímáme jako užitečnější, prospěšnější, zajímavější.

To všechno si vyžaduje takovou změnu umět a vědět, jak na ni.

Staré modely hledání povolání nefungují

Před dvěma třemi generacemi byl hlavní cíl v pracovním životě udělat kariéru u jedné firmy, která se o vás ve všem postarala a v šedesáti vám dala zlaté hodinky. Dnes máme každý zodpovědnost sami za sebe a nemůžeme čekat, že se o nás “firma postará”. Je to více zodpovědnosti, ale také daleko více svobody a možností. 

A to je taky důvod, proč nám v hledání povolání staré modely (ať v podobě rad našich pra-rodičů nebo učitelů či kariérních poradců ze staré školy) příliš nepomůžou. Zásadní rozdíl je totiž nejen v tom, z čeho si vybíráme, ale i v tom, v čem si vybíráme – v kontextu razantních ekonomických, technologických a společenských změn, které představují zásadní změnu v pojetí práce, zaměstnaneckých vztahů, zodpovědnosti za sebevzdělání a podobně.

Pokud navíc zvolíte své povolání na základě toho, jací vy sami jste a co potřebujete (nikoli jen “za co se dobře platí”), pak je to nejlepší záruka toho, že budete žít šťastný a naplněný život.

Žijeme v měnícím se světě, a proto se musíme měnit i my a naše představy o tom, co v něm můžeme (nebo dokonce musíme) konat, abychom dokázali být spokojení a užiteční – abychom dokázali pracovat, produkovat, tvořit a přitom neměli pocit, že nám dávno ujel vlak.

 

Chcete-li umět s touto novou svobodu a možnostmi aktivně pracovat, rád vás uvítám na individuální konzultaci nebo na workshopu Hledám své povolání.

Nebuďte na hlavičky! Jak si firmy každodenně, efektivně a zadarmo odrazují zákazníky

Velké firmy investují miliardy do marketingu, který je však bohužel dost často neúčinný. Menší podnikatelé zase nevědí, jak mají v zákaznické péči konkurovat těm velkým s nadupaným rozpočtem. A přece to nejúčinnější nestojí skoro nic.

Nejlepší marketing totiž není leták na křídovém papíře, ale vztah, jaký s klientem (i tím potenciálním) navazujete: co mu říkáte, co mu dáváte, jak se chováte. A aby to neznělo jako klišé z příručky, hned vám ukážu, co mám na mysli a jak se kreativní snahy marketingového oddělení minou účinkem, pokud nezvládneme tak základní věc, jako je emailová komunikace.

Emailová komunikace je dnes hlavním způsobem vztahu se zákazníkem. A nemám teď na mysli pochopitelnou slušnost, rychlost a kvalitu této komunikace. Mám na mysli prostší věc. Patičky pod emailem.

Jste hlupák.

Všimli jste si jich někdy? Skoro v každém korporátním emailu jsou obsaženy. V každém emailu umožňují předat zákazníkovi jedinečnou zprávu o vás, o vaší akci, o vaší hlavní nabídce, o vaší osobě … nebo mu třeba jen zvednout náladu. Co tam jako příjemci emailu najdete místo toho?

Buď, že jste hloupí nebo že jste nebezpeční nebo že jste obojí.

Nejpopulárnější patička z kategorie "jsi hlupák, proto nám dovol něco připomenout" je poznámka, ať email netiskneme a myslíme na přírodu. Opravdu si někdo myslí, že to takto funguje? Že hypotetický ničitel přírody, který produkuje kilogramy zbytečného odpadu, nezhasíná žárovky a trhá mouchám křidélka, se najednou – právě u tohoto emailu – ťukne do čela a zvolá: "Vždyť mají pravdu! Dělám to špatně! Ještě, že jsou tak chytří a dokážou mi to připomenout."

Jaký je význam tohoto sdělení? Aby byl email delší, a tím pádem při případném tisku vyčerpal více přírodních zdrojů? (Speciálně pokud je upozornění psáno v oblíbené ekologické zelené barvě a s ikonou stromu, aby vyčerpalo barevný toner v plošném tisku?) Aby se firma pokrytecky předvedla jako pečující o přírodu? Tak to se dělá zcela jiným způsobem, než že uděláme z klienta hlupáka, ne?

Proč pod email nenapíše firma v podobném duchu nějaké moralizující moudro jako: "Prosím, chovejte se k sobě slušně!" nebo "Dávejte peníze chudým, potřebují je!" nebo "Prosím, nebuďte nevěrní svým partnerům!"? Děkujeme, víme to i bez vašeho paternalistického emailu, milá korporace.

Jste nebezpečný

Druhá – ještě běžnější – patička je typu: Jsi nebezpečný zločinec, dovol, abychom tě upozornili, co vše máme v záloze. Následuje výsledek mnohahodinového úsilí právnického týmu: Umně koncipované upozornění, co vše vás čeká a nemine, pokud jste náhodou nežádoucím příjemcem emailu, pokud si ho v tom případě přečtete, pokud si ho snad dovolíte někam přeposlat, pokud na nesprávně zaslaný email odesílatele neupozorníte a okamžitě email nesmažete a tak dále a tak podobně. To je důvěra ke klientům? To je způsob, jakým navazujeme vztah? Vyhrožováním a vykrucováním se z možných vlastních chyb?

Bez ohledu na to, že většina upozornění v takovém disclaimeru nemá přílišnou nebo žádnou právní váhu, korporace (a dokonce i malé firmy) je milují. Mají snad jejich autoři pocit, že jsou pak vyvázaní z povinností? Že si v emailu mohou napsat, co chtějí? Že třeba jejich návrhy nebo řešení nezakládají právní důsledky? A s takovými předem alibistickými firmami máte chtít spolupracovat?

Máme vás rádi, mějte pěkný den!

Co kdyby korporátní emaily místo pěti odstavců "upozornění" končily prostě:

  • "Děkujeme vám a věříme, že budete s našimi službami spokojeni"

nebo

  • "Jsme zde od roku 1993 a ode dneška zde chceme být i pro vás"
  • "Moc si ceníme si, že nakupujete u nás. Mějte pěkný den!"

Co kdyby patičky dokonce obsahovaly něco daleko více osobního, milého, laskavého, samozřejmě vždy podle kontextu nebo typu firmy ("Jsem Milan, ve firmě jsem od roku 2009 a kromě toho, že se snažím udržovat účetnictví v pořádku, mě baví knížky a rybaření. A co vás?")

  • nebo třeba tři aktualizované tipy na zajímavé články z oboru specializace pisatele
  • nebo odkaz na pět rad, jak pečovat o trávník (jste-li prodejna zahradnictví).

Dobrý marketing dnes znamená dát navíc něco, co klient ocení, nikoli zahltit jej placenými reklamami, které jej ruší od toho, co chce dělat. A dobré slovo nebo laskavý pozdrav myslím docení každý a vždy. Tak proč nám tak často chybí?