Dialog není technika, ale existenciální umění života

Dialog má mnohem důležitější roli než pouze přesvědčit druhého nebo mu oznámit, co si myslíme. Dialog je vztah, je to hlavní forma takového pobývání ve světě, které má potenciál nás hluboce měnit. Ano, skutečná diskuze je něco, co nás proměňuje – mně i tebe. Neznamená to, že nás zestejňuje, že je jejím účelem dojít ke stejným závěrům a souhlasit spolu. Účelem je proměna – v něčem mně a v něčem tebe. Jedině budeme-li tomu oba otevření, je skutečný dialog možný.

A z toho lze lehce odvodit, že se nejedná o nic bezpečného. Dialog je v zásadě obrovské existenciální riziko. Je to risk, že budu muset myslet, na co se mi nechce; že budu konfrontován s tím, co před sebou skrývám; že budu nucen posunout se do nekonformního prožitku. Proto se velmi často skutečnému dialogu bráníme a jsme před ním (tedy před možností/nutností změny) raději uzavřeni.

Ale pokud se uzavřeme v měnícím se světě, kde se musíme neustále proměňovat, abychom mohli tento měnící se svět zažívat v jeho plnosti a možnostech; pokud se uzavřeme před hlavní (nebo možná jedinou) formou, která nás v něm může hluboce proměňovat, tedy před dialogem, potom budeme trpět: budeme v izolaci, budeme nešťastní, budeme nespokojeni: protože nebudeme mít zdroje radosti, kterým je nejen “pocit kontaktu” s druhým, ale i hluboký pocit kontaktu se světem, který můžeme dosáhnout pouze tím, že se v tomto světě – umíme měnit a jsme této změně otevřeni.

A čím více budeme takto uzavřeni a ustrašeni ve svých neměnných pravdách, tím více se budeme tohoto otevření / dialogu bát, protože nevíme, co takové otevření přinese… a my se přeci světa díky své uzavřenosti bojíme (a toho, co může změna přinést, dvojnásobně.) Vytváříme tak začarovaný kruh izolace, nenaslouchání, rigidity, monologu a v důsledku utrpení.

Umět se k sobě vztahovat znamená vždy riskovat změnu, tedy i ztrátu toho, co do této chvíle platilo. Jedině takový vztah je ale živý. Umět vést dialog a být otevřen tomu, co mi může přinést, tedy rozhodně není žádná “technika”, jak druhého přesvědčit, jak se někdy hloupě redukuje. Je to existenciální umění života, jehož je vztah a změna (a všimněte si prosím, jak je kvalita jednoho závislá na schopnosti toho druhého) definující charakteristikou.

Záznam rozhlasového pořadu Káva o čtvrté, kdy jsme si s Patricí Strouhalovou povídali o tomto i dalších aspektech umění dialogu, si můžeme poslechnout zde.