Psychologie vytěsnění v praxi: Stojíme na hranici ekologické krize, ale nikomu to nevadí

Naše současná ignorance (vytěsnění) problematického až katastrofického stavu planety – od zamoření oceánů plasty po hrozivé důsledky globálního oteplování – je natolik zásadní, že nám učebnicově obnažuje to, co psychoanalýza nazývala “vytěsněním”.

Největší "ostrov plastů" (plasty se díky svým vlastnostem v moři shlukují) v Tichém oceánu je větší než Kalifornie. Globální oteplování bude představovat rozpad (posun) ekosystémů, a s nimi samozřejmě i nedozírné následky, které se při této změně vždy objeví také pro člověka (rozšíření nových nebezpečných chorob a pandemií starých nemocí v novém měřítku je jen jeden z nich).

A co děláme my? Zabýváme se pseudokauzami mediálního průmyslu, konzumujeme dále (reklamu, potěšení, cestovatelské zážitky, zboží) a tím dále drancujeme planetu.

Ale já třídím odpad

Fascinují mě sebeoslavné články (včera jsem narazil opět na jeden) v českých médiích o tom, jak jsme v naší zemi první a uvědomělí v třídění odpadu a jak jsme tím vlastně již planetu zachránili.

Podívejme se pravdě do tváře: To, že pečlivě třídíte odpad, znamená daleko méně, než si myslíte. Dokonce to může být i určitým způsobem psychologicky nebezpečné – protože se domníváte, že už jste udělali dost a máte naopak tendenci vytvářet odpadu ještě více. Nedávno jsem v jiné souvislosti hovořil o morálním licencování. Bohužel v oblasti ekologického chování funguje tento fenomén stejně. Myslíme si, že když vyhodíme plast do žlutého kontejneru, zachránili jsme planetu. Udělali jsme tedy dost, můžeme začít jít skutečně žít a uspokojovat své potřeby – v kolonce “ekologie” už máme zaškrtnuto. A o to více máme tendenci koupit si další plast, další zboží, další odpad – vždyť ho přeci nakonec správně vytřídíme!

Víte, jak fungují recyklační linky a jaká část odpadu stejně skončí v tom směsném? Víte, že pro mnoho firem "recyklace" znamená, že pouze vyvezou (typicky např. elektroodpad) v kontejnerech do Afriky, kde z nich otrockou prací lidé vypalují/odpájejí, co se zdá cenné a v oblaku karcinogenních výparů ostatní spálí, nahrnou do moře nebo zahrabou?

Jak moc nás změna bude bolet

Nechci zde malovat černé scénáře, ale opakovaně mě jako psychologa fascinuje, na jak lehkou váhu tuto situaci bereme – vlastně ještě jinak: jak o ní vůbec nepřemýšlíme. Jak ji nepovažujeme ani za problém, hodný osobního zamyšlení.

Pro ilustraci: OSN vydalo minulý týden výstražnou zprávu, že nám na změnu opravdu zbývá velmi málo času (doslova pár let). A co doporučilo? Něco, co uším typického Čecha bude znít neuvěřitelně:

  • Nikoli "třídit odpad", ale radikálně jej snížit, nekupovat zboží, které brzy vyhodíte – a to platí např. i o oblečení, jehož výroba je zásadním znečišťovatelem planety. Bohužel oblečení se pro mnohé stává záležitostí dvou sezón, poté se vyhodí, protože buď "vyšlo z módy" nebo jsme na něm chtěli tak ušetřit, že jsme koupili tu nejhorší kvalitu, která se už rozpadla. Však znáte ten argument: “Vždyť je to levné, koupíme si pak nové.” Můj dědeček mimochodem měl jedno sako čtyřicet let. Prvních pár let na oslavy, poté v něm chodil do obchodu, poté, když se těžce onosilo, v něm pracoval na zahradě, a ve finále na skládání uhlí. Kdo to dělá dnes? Kdo slyšel o konceptu "slow fashion"? Kdo je ochoten koupit si oblečení nikoli nejlevnější, ale to, které nejdéle vydrží? A to je pouze jedna oblast, která mě napadá a o zlu levné otrocké práce v textilních firmách ve třetím světě, která je přímým důsledkem tohoto “šetření na oblečení”, zde ani nehovořím.
  • Nikoli "recyklovat", ale jednorázové obaly prostě nepoužívat. Nosit si své sáčky a obaly, kde to jde. Včera jsem se vracel regiojetem, kde rozdávají vodu zdarma. Kila a postupně tuny plastu. Kromě mě neodmítl jediný cestující ve vagonu. Proč? Je tak obtížné přinést si vodu ve vlastní lahvi? Dokonce jsem přesvědčen, že mnoho cestujících s sebou i vodu mělo, ale odmítněte “lahvičku zdarma”, že?
  • Snížit spotřebu masa a mléčných výrobků, protože chov dobytka je zásadním znečišťovatelem planety, vč. skleníkových plynů (metan) a vyčerpává její zdroje. Ano, slyšíte správně. Ale kdo by v Česku jedl fazole, kuskus, brambory, mrkev když máme vysočinu, eidam a řízeček, že.
  • Na krátké vzdálenosti cestovat pěšky nebo na kole (nikoli koupit si vůz s "lepšími" emisemi). No to už si snad dělají legraci – tam v Bruselu, tam v New Yorku, tam na ústředí, že? Pojďme mámo, zavřeme tento alarmistický článek a pustíme si seriál.

Myslím, že je velice důležité zamyslet se u každého z nás nad vlastním životním stylem a začít něco měnit. I pár drobností – pokud z nich uděláme návyk – v dlouhodobější perspektivě znamená znatelnou úsporu. Nosit si obaly nebo vodu s sebou. Používat recyklovaný papír, kde to jde. Chodit pěšky nebo jezdit na kole. Zamyslet se, kde každý z nás osobně produkuje nadbytečný odpad, skleníkové plyny, energetickou zátěž, a nepohodlně se omezit. Je to na každém z nás. A právě proto si bohužel myslíme, že se nás to netýká a že začít by především měli – ti druzí.