Nepříjemné umění prioritizovat

O “umění prioritizovat” se hovoří tak snadno a tak často, že se z něho stalo banální klišé vlastně bez obsahu. Obvykle se tím míní: seřadit si své úkoly, cíle nebo plány podle důležitosti. Dobře víme, jak moc to asi funguje. Že je to často neúčelné. Protože i kdybyste si seřadili své současné úkoly/projekty/nápady padesáti různými způsoby, nikdy se ke všem stejně nedostanete. Budete ale zkoušet vše, protože věříte, že čím více, tím lépe… a tím horší bude kvalita toho, co by mělo zůstat na prvních místech.

Současná doba nekonečných možností a nabídek volá po jiné a daleko méně útěšné dovednosti prioritizace, než je seřazování: po umění vylučovat, odmítat, nezúčastnit se, vůbec nezačínat. Volá po přiznání si reality: Ne lhaní si, že to udělám později, za hodinu, zítra, za týden. Ale přiznání si, že to neudělám asi nikdy. Nebo rozhodně ne letos a asi ani příští rok. A to je těžké. Protože odmítám nikoli proto, že by mě daná věc nezajímala nebo že by se mi do ní nechtělo. Dokonce se mi může jevit i docela důležitá. Často se mi “do ní” naopak chce velice…

Odmítám právě proto, abych mohl kvalitně dělat to, co jsem si vybral a co považuji za zásadní. Umění prioritizovat tedy není jen jednoduchá dovednost seřazovat nebo technicky říkat “NE” požadavku vašeho kolegy, který chce, ať mu pomůžete, když nemáte čas. Je to schopnost opakovaného, hlubokého, nepříjemného, často až bolestivého odmítání. Jedině to je ale způsob, jak v životě vybudovat kvalitu.

Velmi pěkně to řekl autor knihy Essentialism Georg McKeown: “Až když si dovolíte zastavit snahu všechno udělat a přestanete říkat své “ano” každému, teprve tehdy můžete mít největší přínos ve věcech, na kterých skutečně záleží.”