Zralost neznamená, že nepotřebujeme změnu

Celý svůj profesní život se psychologicky zaměřuji výhradně na dospělé jedince. A za jednu z velkých příčin mnoha osobních neštěstí, problémů, konfliktů a životní nespokojenosti považuji na základě této své praxe přesvědčení, že dospělý člověk je někdo, kdo se měnit nepotřebuje.

Toto přesvědčení říká, že změna (učení se novému, opouštění starého) je něco, co potřebují pouze ti, kteří žijí nehodnotný nebo problematický život. Že skutečně hodnotný život (“vyzrálá dospělost”) se pozná podle toho, že změnu nepotřebuji. Takto poznám, že můj život je dokonalý: Nepotřebuje už žádnou změnu. V tomto nebezpečném pohledu je učení něco, co je vyhrazené pouze dětem, a změna je prostředek útěku věčně nespokojených snílků.

Nic není dále od pravdy. Definice “zralé dospělosti” (pokud nějaká existuje) je právě naopak připravenost k neustálé otevřenosti, ke znalosti svých limitů a smíření se s nimi, jakož i schopnost opouštět to, co už není dobré (byť je to příjemné) a vstupovat do toho, co ještě často příjemné není, je ale o to důležitější.

Zralá dospělost je umění žít. Kdo nedokáže změnit výše uvedený postoj, nedokáže žít, přesně jak si všímá Anthony de Mello, když říká: “V den, kdy se přestaneme měnit, přestaneme žít”. 

Protože spokojenost není neměnný stav. Spokojenost je to, co můžeme cítit během (proměnlivé) cesty (proměnlivým) životem. Pokud umíme jít. Tedy opouštět místo, na kterém jsme stáli před chvílí.