Psychologie práce v kancelářích současnosti: Rozdíl na první pohled

Z titulu své práce i prosté zvědavosti rád navštěvuji různá “pracoviště” a dívám se, jak to tam mají zařízeno – nejen nábytkem, ale i zvyky, vztahy, zásadami. A mám dojem, že podobně jako se ve společnosti mnoho věcí polarizuje, i pracoviště se začínají dělit na dva typy:

Kancelář, kde se zastavil čas

Prvním je klasický “open space” nebo “kancelář”, které vypadají naprosto stejně jako před 10, 30 či 50 lety a pokud byste je viděli na fotce, její dataci byste rozpoznali jen podle přítomnosti a typu počítače nebo střihu vlasů a módy zaměstnanců. Nic se zde nemění. Tradičně se sedí, tradičně se do práce chodí, tradičně se zde chová.

Kancelář je nudný, šedý prostor s psacím stolem na zátěžovém koberci, vrchol estetiky jsou v rohu umístěné tchýniny jazyky nebo odvážnější dekorativní rostlina. Není kde si odpočinout, není kde změnit polohu, místo práce, tělesnou pozici. Chtít si třeba zacvičit nebo dokonce lehnout je nejprve ze strany šéfa chápáno jako zdařilý aprílový žertík, postupně jako provokace a důvod pro bossing: “Jirka se nám asi nudí”.


Záznam z panelové diskuze “Psychologie práce v kancelářích současnosti” z konference TechoCon 2018, které jsem se účastnil.


Práce je něco, co se dělá nepřetržitě, maximálně s rychlým odskočením pro kávu (“máme pressovač, vrchol benefitů pro zaměsnance”). Však v pracovní smlouvě máte osm hodin, ne? Přestávky jsou podezřelé – jsou identifikátorem flákačů a kancelářských drben. Není s kým řešit případné vztahové, osobní, týmové problémy – šéf nemá čas a nikoho nezajímá nic jiného než výkon a hlavně – absence chyb. To je jediná chvíle, kdy vám někdo věnuje pozornost – když něco pokazíte. Pozornost, kterou za žádnou cenu nechcete. Vše zde je a vše se dělá… tradičně.

Trochu v tom líčení přeháním, ale ti z vás, kteří někdy pracovali v klasické firmě, dobře ví, o čem hovořím.

Tradice v době, která není tradiční, je nefunkční

Jenže tradiční model v době, která je – co se týče požadavků práce – totálně jiná, nefunguje. Setkáváme se dnes s naprosto odlišnými požadavky na výkon, na soustředění, na rychlost, na komunikaci, na učení, na využívání techniky. Po zaměstnancích vyžadujeme samostatnost, svobodu, nezávislé uvažování. Poskytnout jim za to stejné pracovním prostředí a se stejnými zvyklostmi, jako když vrcholem kreativity bylo opisovat na stroji 8 hodin text, ale očekávat radost, motivaci a elán – je prostě absurdní.

Je to totéž, jako požadovat v moderním bistru olivrejovaného číšníka, rezervace na týden dopředu a barokní židličku – zároveň ale stejnou rychlost obsluhy, nízké ceny a rozmanitost nabídky. Už to prostě nejde. Z mnoha důvodů. Není se čemu divit, že zaměstnanci v takových firmách jsou čím dál více demotivovaní, vyhořelí, nespokojení, unavení.

Firmy, kde pochopili

A pak jsou zde firmy druhého typu, které se snaží něco měnit, vycházet pracovníkům vstříc, opravdu inovovat – nikoli si to jen psát do náborových letáčků. Takovou firmu poznáte hned, několikaminutovým pobytem v ní. A nedá se to ošálit.

Nejedná se o nablýskanost ani moderní design. I v pompě předraženého kancelářského nábytku a mezi vysušeným pahýlem stromu ze Šumavy, který vám jako inovaci, která vše vyřeší, poradil slavný designérský guru, lze fungovat postaru. A vůbec to není hlavně o penězích, jak mnozí rychle namítnou – rozhodně nemusíte kupovat zaměstnancům zkušebnu rockové kapely, jako jsem viděl v pražském Microsoftu. Investice doslova minimální dokáže s pracovištěm udělat divy.

Jedná se o to, prostě myslet na zaměstnance a nebýt rigidní. Byl jsem ve firmě, kde si v obyčejných prostorách spojovací chodby rozhodili polštáře na schodiště a udělali si z něj netradiční pracovnu a prostor na oddych. Chodila tam kočka. Byly tam pěkně rozmístěné květiny jako v oranžérii. Najednou jste se cítili jako doma. Stálo to podle mě celé pár tisíc. Ta hlavní změna se ale musela odehrát v hlavách.

Podobných “inovací” může jakákoli společnost udělat celou řadu a hned. Pokud ovšem na zaměstnancích nešetří a nechce je jen vymačkat k vyššímu výkonu. Pokud se jí opravdu jedná o to, co dneska všichni v byznysu deklamují – aby jejich lidé chodili do práce rádi. Není nic snazšího, než se rozhlédnout po pár společnostech, ve kterých to už umějí, inspirovat se jinde, zeptat se vlastních zaměstnanců, co by v práci uvítali. Pozvat si architekta nebo designéra a společně nemyslet na to, jak udělat něco, o čem se bude říkat “dělal nám to Vršecký, víte, ten slavnej, co vystavuje v Londýně”, ale co bude funkční a přinese lidem okolo radost, krásu, relaxaci, funkčnost. Pracovat s estetickou kvalitou, přírodou, uměním. Jít změně prostě naproti.

Při svých návštěvách různých firem vidím, že se dá velmi snadno rozpoznat, odkud a kam zde vítr vane. A když to dokážu rozpoznat já, který je zde pár minut, buďte si jisti, že to dokáže rozpoznat i zájemce o práci u vás (v době těžkého nedostatku kvalitních odborníků) i váš prospektivní klient.

Psychologie vytěsnění v praxi: Stojíme na hranici ekologické krize, ale nikomu to nevadí

Naše současná ignorance (vytěsnění) problematického až katastrofického stavu planety – od zamoření oceánů plasty po hrozivé důsledky globálního oteplování – je natolik zásadní, že nám učebnicově obnažuje to, co psychoanalýza nazývala “vytěsněním”.

Největší "ostrov plastů" (plasty se díky svým vlastnostem v moři shlukují) v Tichém oceánu je větší než Kalifornie. Globální oteplování bude představovat rozpad (posun) ekosystémů, a s nimi samozřejmě i nedozírné následky, které se při této změně vždy objeví také pro člověka (rozšíření nových nebezpečných chorob a pandemií starých nemocí v novém měřítku je jen jeden z nich).

A co děláme my? Zabýváme se pseudokauzami mediálního průmyslu, konzumujeme dále (reklamu, potěšení, cestovatelské zážitky, zboží) a tím dále drancujeme planetu.

Ale já třídím odpad

Fascinují mě sebeoslavné články (včera jsem narazil opět na jeden) v českých médiích o tom, jak jsme v naší zemi první a uvědomělí v třídění odpadu a jak jsme tím vlastně již planetu zachránili.

Podívejme se pravdě do tváře: To, že pečlivě třídíte odpad, znamená daleko méně, než si myslíte. Dokonce to může být i určitým způsobem psychologicky nebezpečné – protože se domníváte, že už jste udělali dost a máte naopak tendenci vytvářet odpadu ještě více. Nedávno jsem v jiné souvislosti hovořil o morálním licencování. Bohužel v oblasti ekologického chování funguje tento fenomén stejně. Myslíme si, že když vyhodíme plast do žlutého kontejneru, zachránili jsme planetu. Udělali jsme tedy dost, můžeme začít jít skutečně žít a uspokojovat své potřeby – v kolonce “ekologie” už máme zaškrtnuto. A o to více máme tendenci koupit si další plast, další zboží, další odpad – vždyť ho přeci nakonec správně vytřídíme!

Víte, jak fungují recyklační linky a jaká část odpadu stejně skončí v tom směsném? Víte, že pro mnoho firem "recyklace" znamená, že pouze vyvezou (typicky např. elektroodpad) v kontejnerech do Afriky, kde z nich otrockou prací lidé vypalují/odpájejí, co se zdá cenné a v oblaku karcinogenních výparů ostatní spálí, nahrnou do moře nebo zahrabou?

Jak moc nás změna bude bolet

Nechci zde malovat černé scénáře, ale opakovaně mě jako psychologa fascinuje, na jak lehkou váhu tuto situaci bereme – vlastně ještě jinak: jak o ní vůbec nepřemýšlíme. Jak ji nepovažujeme ani za problém, hodný osobního zamyšlení.

Pro ilustraci: OSN vydalo minulý týden výstražnou zprávu, že nám na změnu opravdu zbývá velmi málo času (doslova pár let). A co doporučilo? Něco, co uším typického Čecha bude znít neuvěřitelně:

  • Nikoli "třídit odpad", ale radikálně jej snížit, nekupovat zboží, které brzy vyhodíte – a to platí např. i o oblečení, jehož výroba je zásadním znečišťovatelem planety. Bohužel oblečení se pro mnohé stává záležitostí dvou sezón, poté se vyhodí, protože buď "vyšlo z módy" nebo jsme na něm chtěli tak ušetřit, že jsme koupili tu nejhorší kvalitu, která se už rozpadla. Však znáte ten argument: “Vždyť je to levné, koupíme si pak nové.” Můj dědeček mimochodem měl jedno sako čtyřicet let. Prvních pár let na oslavy, poté v něm chodil do obchodu, poté, když se těžce onosilo, v něm pracoval na zahradě, a ve finále na skládání uhlí. Kdo to dělá dnes? Kdo slyšel o konceptu "slow fashion"? Kdo je ochoten koupit si oblečení nikoli nejlevnější, ale to, které nejdéle vydrží? A to je pouze jedna oblast, která mě napadá a o zlu levné otrocké práce v textilních firmách ve třetím světě, která je přímým důsledkem tohoto “šetření na oblečení”, zde ani nehovořím.
  • Nikoli "recyklovat", ale jednorázové obaly prostě nepoužívat. Nosit si své sáčky a obaly, kde to jde. Včera jsem se vracel regiojetem, kde rozdávají vodu zdarma. Kila a postupně tuny plastu. Kromě mě neodmítl jediný cestující ve vagonu. Proč? Je tak obtížné přinést si vodu ve vlastní lahvi? Dokonce jsem přesvědčen, že mnoho cestujících s sebou i vodu mělo, ale odmítněte “lahvičku zdarma”, že?
  • Snížit spotřebu masa a mléčných výrobků, protože chov dobytka je zásadním znečišťovatelem planety, vč. skleníkových plynů (metan) a vyčerpává její zdroje. Ano, slyšíte správně. Ale kdo by v Česku jedl fazole, kuskus, brambory, mrkev když máme vysočinu, eidam a řízeček, že.
  • Na krátké vzdálenosti cestovat pěšky nebo na kole (nikoli koupit si vůz s "lepšími" emisemi). No to už si snad dělají legraci – tam v Bruselu, tam v New Yorku, tam na ústředí, že? Pojďme mámo, zavřeme tento alarmistický článek a pustíme si seriál.

Myslím, že je velice důležité zamyslet se u každého z nás nad vlastním životním stylem a začít něco měnit. I pár drobností – pokud z nich uděláme návyk – v dlouhodobější perspektivě znamená znatelnou úsporu. Nosit si obaly nebo vodu s sebou. Používat recyklovaný papír, kde to jde. Chodit pěšky nebo jezdit na kole. Zamyslet se, kde každý z nás osobně produkuje nadbytečný odpad, skleníkové plyny, energetickou zátěž, a nepohodlně se omezit. Je to na každém z nás. A právě proto si bohužel myslíme, že se nás to netýká a že začít by především měli – ti druzí.

Nebuďte na hlavičky! Jak si firmy každodenně, efektivně a zadarmo odrazují zákazníky

Velké firmy investují miliardy do marketingu, který je však bohužel dost často neúčinný. Menší podnikatelé zase nevědí, jak mají v zákaznické péči konkurovat těm velkým s nadupaným rozpočtem. A přece to nejúčinnější nestojí skoro nic.

Nejlepší marketing totiž není leták na křídovém papíře, ale vztah, jaký s klientem (i tím potenciálním) navazujete: co mu říkáte, co mu dáváte, jak se chováte. A aby to neznělo jako klišé z příručky, hned vám ukážu, co mám na mysli a jak se kreativní snahy marketingového oddělení minou účinkem, pokud nezvládneme tak základní věc, jako je emailová komunikace.

Emailová komunikace je dnes hlavním způsobem vztahu se zákazníkem. A nemám teď na mysli pochopitelnou slušnost, rychlost a kvalitu této komunikace. Mám na mysli prostší věc. Patičky pod emailem.

Jste hlupák.

Všimli jste si jich někdy? Skoro v každém korporátním emailu jsou obsaženy. V každém emailu umožňují předat zákazníkovi jedinečnou zprávu o vás, o vaší akci, o vaší hlavní nabídce, o vaší osobě … nebo mu třeba jen zvednout náladu. Co tam jako příjemci emailu najdete místo toho?

Buď, že jste hloupí nebo že jste nebezpeční nebo že jste obojí.

Nejpopulárnější patička z kategorie "jsi hlupák, proto nám dovol něco připomenout" je poznámka, ať email netiskneme a myslíme na přírodu. Opravdu si někdo myslí, že to takto funguje? Že hypotetický ničitel přírody, který produkuje kilogramy zbytečného odpadu, nezhasíná žárovky a trhá mouchám křidélka, se najednou – právě u tohoto emailu – ťukne do čela a zvolá: "Vždyť mají pravdu! Dělám to špatně! Ještě, že jsou tak chytří a dokážou mi to připomenout."

Jaký je význam tohoto sdělení? Aby byl email delší, a tím pádem při případném tisku vyčerpal více přírodních zdrojů? (Speciálně pokud je upozornění psáno v oblíbené ekologické zelené barvě a s ikonou stromu, aby vyčerpalo barevný toner v plošném tisku?) Aby se firma pokrytecky předvedla jako pečující o přírodu? Tak to se dělá zcela jiným způsobem, než že uděláme z klienta hlupáka, ne?

Proč pod email nenapíše firma v podobném duchu nějaké moralizující moudro jako: "Prosím, chovejte se k sobě slušně!" nebo "Dávejte peníze chudým, potřebují je!" nebo "Prosím, nebuďte nevěrní svým partnerům!"? Děkujeme, víme to i bez vašeho paternalistického emailu, milá korporace.

Jste nebezpečný

Druhá – ještě běžnější – patička je typu: Jsi nebezpečný zločinec, dovol, abychom tě upozornili, co vše máme v záloze. Následuje výsledek mnohahodinového úsilí právnického týmu: Umně koncipované upozornění, co vše vás čeká a nemine, pokud jste náhodou nežádoucím příjemcem emailu, pokud si ho v tom případě přečtete, pokud si ho snad dovolíte někam přeposlat, pokud na nesprávně zaslaný email odesílatele neupozorníte a okamžitě email nesmažete a tak dále a tak podobně. To je důvěra ke klientům? To je způsob, jakým navazujeme vztah? Vyhrožováním a vykrucováním se z možných vlastních chyb?

Bez ohledu na to, že většina upozornění v takovém disclaimeru nemá přílišnou nebo žádnou právní váhu, korporace (a dokonce i malé firmy) je milují. Mají snad jejich autoři pocit, že jsou pak vyvázaní z povinností? Že si v emailu mohou napsat, co chtějí? Že třeba jejich návrhy nebo řešení nezakládají právní důsledky? A s takovými předem alibistickými firmami máte chtít spolupracovat?

Máme vás rádi, mějte pěkný den!

Co kdyby korporátní emaily místo pěti odstavců "upozornění" končily prostě:

  • "Děkujeme vám a věříme, že budete s našimi službami spokojeni"

nebo

  • "Jsme zde od roku 1993 a ode dneška zde chceme být i pro vás"
  • "Moc si ceníme si, že nakupujete u nás. Mějte pěkný den!"

Co kdyby patičky dokonce obsahovaly něco daleko více osobního, milého, laskavého, samozřejmě vždy podle kontextu nebo typu firmy ("Jsem Milan, ve firmě jsem od roku 2009 a kromě toho, že se snažím udržovat účetnictví v pořádku, mě baví knížky a rybaření. A co vás?")

  • nebo třeba tři aktualizované tipy na zajímavé články z oboru specializace pisatele
  • nebo odkaz na pět rad, jak pečovat o trávník (jste-li prodejna zahradnictví).

Dobrý marketing dnes znamená dát navíc něco, co klient ocení, nikoli zahltit jej placenými reklamami, které jej ruší od toho, co chce dělat. A dobré slovo nebo laskavý pozdrav myslím docení každý a vždy. Tak proč nám tak často chybí?

Nepříjemné umění prioritizovat

O “umění prioritizovat” se hovoří tak snadno a tak často, že se z něho stalo banální klišé vlastně bez obsahu. Obvykle se tím míní: seřadit si své úkoly, cíle nebo plány podle důležitosti. Dobře víme, jak moc to asi funguje. Že je to často neúčelné. Protože i kdybyste si seřadili své současné úkoly/projekty/nápady padesáti různými způsoby, nikdy se ke všem stejně nedostanete. Budete ale zkoušet vše, protože věříte, že čím více, tím lépe… a tím horší bude kvalita toho, co by mělo zůstat na prvních místech.

Současná doba nekonečných možností a nabídek volá po jiné a daleko méně útěšné dovednosti prioritizace, než je seřazování: po umění vylučovat, odmítat, nezúčastnit se, vůbec nezačínat. Volá po přiznání si reality: Ne lhaní si, že to udělám později, za hodinu, zítra, za týden. Ale přiznání si, že to neudělám asi nikdy. Nebo rozhodně ne letos a asi ani příští rok. A to je těžké. Protože odmítám nikoli proto, že by mě daná věc nezajímala nebo že by se mi do ní nechtělo. Dokonce se mi může jevit i docela důležitá. Často se mi “do ní” naopak chce velice…

Odmítám právě proto, abych mohl kvalitně dělat to, co jsem si vybral a co považuji za zásadní. Umění prioritizovat tedy není jen jednoduchá dovednost seřazovat nebo technicky říkat “NE” požadavku vašeho kolegy, který chce, ať mu pomůžete, když nemáte čas. Je to schopnost opakovaného, hlubokého, nepříjemného, často až bolestivého odmítání. Jedině to je ale způsob, jak v životě vybudovat kvalitu.

Velmi pěkně to řekl autor knihy Essentialism Georg McKeown: “Až když si dovolíte zastavit snahu všechno udělat a přestanete říkat své “ano” každému, teprve tehdy můžete mít největší přínos ve věcech, na kterých skutečně záleží.”

Hledat v životě příliš pevná pravidla může vést k tomu, že přestaneme žít.

Jedním z velkých problémů a psychologických brzd v našem životě se může stát snaha příliš hledat pravidla, podle kterých život funguje a především ta psychologická, kterých bychom se měli držet. V takových snahách po formulaci desíti bodů na úspěšný život obvykle přehlížíme právě fakt, že život je z definice změna, a tedy i změna toho, kterých pravidel bychom se zrovna měli držet. Výborně to shrnul Michael Casey:

“Naše životy následují různé vzorce, ačkoli nejsou tak předvídatelné jako roční období. Problém s pevnými pravidly života, která mají trvat od jeho začátku až na věčnost, je ten, že pravděpodobně nebudou fungovat.

Zhruba v polovině případů pro nás budou představovat přítěž, která bude deformovat našeho ducha, místo aby mu pomohla vzlétnout. Po většinu ostatních případů umožní takové osobě příliš jednoduše vypnout, takže nerealizuje svůj plný potenciál.

Potřebujeme vždy adaptovat svůj způsob života se zřetelem k tomu, jací jsme teď, nikoli jací jsme byli před pár měsíci.”

Mladí staří a staří mladí

Minulý týden jsem viděl pěkný film (Rock’n roll, 2017) s důležitou psychologickou rovinou – umění stárnout. Doporučuji ho všem ke shlédnutí. Není to nic náročného, je to lehký, zábavný, pěkný film.  Nechci však psát především o tomto filmu, ale o tématu, které přináší.

Film totiž obsahuje důležitou inspiraci pro naše zamyšlení – jak se my sami vyrovnáváme s postupujícím věkem? Žijeme přiměřeně “vývojovým úkolům”, které pro daný věk máme? Nebo se chceme stále vracet zpět či naopak předbíhat dopředu?

Nejsme (trochu trapní) “mladí staří”, kteří si v padesáti nechají narůst ohon a koupí motorku? (Nic proti motorkám, pokud naší hlavní motivací bude láska k těmto strojům, nikoli snaha vytěsnit postupující věk a ukázat sobě a světu, jaký jsem vlastně mladík.) Hrozí, že dopadneme podobně jako hlavní hrdina filmu, který se snaží být natolik mladý, až se stane karikaturou mladistvého vzhledu.

Nebo na druhou stranu – nejsme (stejně smutní) “staří mladí”? Lidé, kteří ve 20-25 letech myslí na hypotéku, “zodpovědně” plánují děti a kariérní postup a žijou rutinou ne nepodobné té důchodové – místo aby třeba vzali batoh a procestovali svět, chodili mezi nové lidi a nová prostředí, žili bujaře nebo netradičně, aby poznávali, riskovali, zakopávali, krachovali a vstávali… Kdy tito lidé chtějí získat tolik potřebné rozmanité a široké životní zkušenosti, které se – teprve poté – mohou proměnit v životní směrování, o kterém vím, proč jsem si jej vybral (protože jsem poznal i spoustu jiných cest, které mně osobně za výběr nestojí).

Každá etapa života prostě má své důležité úkoly, které – když přeskočíme – vymstí se nám. A co je paradoxní, ale z nastíněné úvahy doufám dobře psychologicky pochopitelné – právě z těchto “starých mladých” se s největší pravděpodobností stávají “mladí staří”: Hyperzodpovědní, konzervativní, rutinou žijící “mladí” najednou v postupujícím věku zjistí, že si vlastně ničeho příliš neužili, nic nepoznali – a chtějí to najednou dohnat. A tak to roztočí. Koneckonců i to je ve filmu – i když trochu skrytě – obsaženo.

Abyste dobře prožili střední dospělost, bez hluboké krize středního věku, je potřeba dobře prožít mladou dospělost. A pochopit, že obě životní etapy mají dosti rozdílné úkoly a cíle. (Ale to ostatně platí o každé fázi života)