Jak vede dobrá volba povolání ke smyslu a spokojenosti

Práce, povolání a vytváření hodnot jsou jednou z nejdůležitějších oblastí, které dávají našemu životu smysl. Práce pro mnoho z nás dávno přestala být (a vlastně nikdy nebyla) pouze činností, kterou živíme sebe a své blízké, ale chápeme ji jako základní oblast našeho sebepojetí a naší seberealizace.

Chápeme ji jako příležitost pro vytváření něčeho nového, pro pomoc druhým, pro participaci na něčem, co má smysl a hodnotu. Je místem, kde bychom měli realizovat a využít to, co jsme se naučili, co jsme a co umíme. Trávíme v ní ostatně většinou více času než se svojí rodinou či svými koníčky. Proto by byla škoda trávit reálnou polovinu (!) našeho života bezduše (bez duše).

Samozřejmě chápeme, že každá práce má také své obtíže, konflikty, rutinu a nudné dny. Ale pokud se zabýváme prací, která nás baví a pro kterou máme talent, dokážeme tyto nesnáze překonat. Vždy mě fascinovala lehkost až bezstarostnost, s níž mnozí lidé k zásadní otázce volby a výběru svého povolání (v podstatě k jedné z nejhlubších, vskutku existenciálních otázek našeho života) přistupují. Jsou to lidé, kteří dělají, co dělají, protože tam není příliš stresu a jsou brzy doma. Protože je to snadné a nic jiného se jim učit nechce. Protože se stejné oblasti věnují přece všichni-ostatní-kamarádi…

Během svého života jsem se však setkával i s odlišnými lidmi, kteří se sami sebe ptali, zda to, co dělají, je skutečně to nejvhodnější, co dělat můžou. Zda využívají své talenty. Zda jsou prospěšní. Zda je jejich činnost naplňuje. Zda jsou užiteční, zda někomu prospívají. Zda jsou hrdí na to, co produkují. Zda to dělají rádi. Zda se tím něčemu učí a něco v sobě rozvíjejí.

A nehovořím teď pouze o elitních vědcích, úspěšných podnikatelích nebo profesionálních umělcích, ale třeba také o trafikantovi na rohu, který je ve svém krámku svobodný a spokojený a každému popřeje pěkný den. Hovořím o paní na zákaznické lince, která ráda přichází do kontaktu s lidmi a řeší jejich problémy. O kuchaři, který svou práci miluje, dále se vzdělává a neustále učí. Jeho jídlo (a šířeji jejich dílo) podle toho také vypadá.

Dobrá volba povolání ovlivní nejen naši vlastní spokojenost

Představte si, že se budete po celý den setkávat pouze s lidmi, které jejich práce baví a naplňuje, kteří v ní vidí smysl a seberealizaci. O kolik méně frustrovaných, demotivovaných a naštvaných lidí potkáte? O kolik méně konfliktů, drzosti nebo neomalenosti, zbytečně namířených vůči vám právě jen kvůli této frustraci a demotivaci, zažijete? Jak lépe nám všem bude…

A co je nejdůležitější – pokud si takovou práci dokážeme sami najít, objevit nebo vytvořit, pak je to tou nejlepší zárukou větší spokojenosti a naplněnosti nejen v profesním, ale také osobním a vztahovém životě. Protože pocit spokojenosti, sebevědomí, radosti z dobrého díla a naplnění se přenáší do všech dalších oblastí našeho života. To je cesta, kterou se společně s mými klienty chceme vydávat a na které se jim snažím pomáhat svými poradenskými a psychologickými zkušenostmi.

Mnoho zajímavých článků, tipů a rad pro hledání vlastního povolání, i z dalších oblastí seberealizace a kariérního poradenství, naleznete na stránkách EtLabora.cz

Učení není samozřejmost aneb Proč je schopnost učit se tak důležitá?

Fascinuje mě, s jakou lehkostí ignorujeme, že učit se je dovednost, kterou se musíme – učit. Mnoho lidí se domnívá, že “nalít si něco do hlavy” – ať už se jedná o informace, dovednosti nebo zručnosti – je automatická, snadná věc, kterou bychom měli umět jenom proto, že jsme kdysi chodili do školy nebo do ní chodíme stále. Opak je ale pravdou.

Učení není samozřejmost.

Škola o této dovednosti příliš neučí – nevysvětluje nám zákonitosti správného memorizování, efektivního opakování, dobrého zpracování učiva, principů paměti. Je pravda, že mnoho z nás se nakonec pod tíhou termínu učivo “nějak naučí”, je to ale stejný rozdíl jako mezi během na autobus a maratonským závodem. A všichni asi tušíme, co bychom dokázali, kdybychom i v oblasti učení se uměli takový maraton zaběhnout. Pokud se totiž umím dobře učit:

1. Jsem spokojenějším člověkem

Ano, tak odvážné tvrzení si na základě své profesní praxe troufnu vyslovit. Pokud se dokážu učit, nejen že mám (ve škole, v práci) lepší výsledky, ale lépe svému oboru rozumím. To často znamená, že mě taky více baví a motivuje. Protože rozumět něčemu do hloubky, být v něčem opravdový odborník – to je důležitý předpoklad pracovní spokojenosti, zajímavých nabídek a obecně pracovního úspěchu.

A naprosto totéž platí o životě osobním. Nejenom, že se sem naše profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost, nového koníčka, nový obor, kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, ať nám přináší radost díky jeho hluboké znalosti.

2. Dokážu snadněji učinit změnu

Opět, ať už hovoříme o změně kariérní nebo obecně životní. Změna je vlastně z definice učení. Často ji bohužel příliš omezeně chápeme a myslíme si, že stačí překonat strach, zvyknout si na nepříjemnosti, které změnu doprovázejí, pracovat na své motivaci nebo získat pocit jistoty v tom, co vlastně chci.

Zabývám se profesně hledáním povolání a často u svých klientů vidím, že “najít” ten správný obor nebo profesní roli nestačí. Proč tomu tak je?

  • Za prvé proto, že jistotu a motivaci (tedy odpověď na neustále se vracející otázku “Vybral jsem si správně?” “Je to vlastně možné?”) získávám tím více, čím lépe a rychleji se dokážu naučit základy oboru a vstoupit do něj. Teprve tehdy (až když něco umím), mohu totiž poznat, zda je obor či náplň činnosti skutečně pro mě vhodná. Do té doby testuji pouze to, jaké to je “učit se” daný obor, nikoli jej vykonávat. A to je markantní rozdíl – stejný jako mezi “studovat medicínu” a “být lékařem”. Jistě nemusím dodávat, že pro obojí jsou potřeba naprosto odlišné dovednosti a silné stránky a že koho baví to první, zdalaka to neznamená, že ho bude naplňovat to druhé.
  • Po fázi nadšení a růžových představ přichází fáze, kdy se musím novou dovednost nebo dokonce celou komplikovanou profesi naučit. Pokud se učit neumím, nebo si myslím, že se to stane “samo” – když si budu listovat knihou, bavit se o své volbě s přáteli a občas něco udělám – jsem na počátku velkého zklamání, které si bohužel často nevysvětlím správně – tedy že se neumím učit – ale falešně: že daná volba nebyla pro mě vhodná nebo motivující
  • Schopnost “učit se” má v tomto kontextu ještě jednu důležitou vlastnost – umožní nám poměrně rychle překlenout se fází naprostého začátečníka. A to je někdy kritické umění, které rozhoduje o tom, zda danou cestu opustíme, nebo naopak. Nikdo se totiž příliš dlouho nechce cítit jako naprostý amatér, kterému utíkají základní souvislosti a absolutně nedokáže pro stromy vidět les. Nikdo se nechce cítit hloupě. A pokud jste v životě už pár změn učinili nebo se rozhodli v něčem začít naprosto od začátku, jistě víte, o čem mluvím. Nebezpečí je opět v tom, že tyto pocity nevydržíme a rozhodneme se daný obor zabalit. A přesvědčíme se, že kdyby tato volba “byla pro mě” a dostatečně mě motivovala, jistě bych se necítil tak hloupě, špatně, nepříjemně. Opak je pravdou – každý začátek je těžký a každý vstup do nové oblasti je těmito pocity doprovázen. Ale čím lépe se umíme učit, tím rychleji tento začátek dokážeme překonat, tím rychleji se dostaneme do bodu, že “přece jen něčemu rozumím”, že mi “naprosto vše” neutíká. A pokud se dokážeme ve studiu čehokoli dostat do tohoto bodu (“něco dokážu a není to tak špatné”), máme napůl vyhráno.

Hledat viníka je zábavnější než se učit učit

Neschopnost učit se lze samozřejmě velmi snadno svést na někoho jiného – škola mě to nenaučila, od toho tady přece je (a tak už těch 60 let po škole nějak doklepu, místo abych se to naučil sám). Velmi časté a moderní je svést vlastní neschopnost se učit (ono to totiž není nic snadného ani lehkého) na špatný pedagogický přístup – “pokud by byly zajímavé učebnice a zajímaví učitelé, nemuseli bychom se učit, dřít, memorizovat, opakovat si učivo – dělat všechno to neoblíbené a nudné. Informace by nám samy lezly do hlavy.”

Jistě, pořád je co zlepšovat a kvalitní učebnice nebo učitel stonásobně zvětší šance, že se něčemu dobře naučíme. Ale kdo výše uvedenému věří příliš, pro koho se kritika všeho a všech, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností stává životní kratochvílí, kdo dává přednost zajímavému před důležitým a zábavě před složitostí, o tom lze bezpečně předpovědět jednu věc: Nikdy bohužel příliš vzdělaný nebude. A jeho nesprávné přesvědčení o tom, kdo může změnit fakt, že on sám se učit neumí, bude jen posíleno.

3. Více rozumím světu, proto se mi v něm lépe žije.

Čím více o světě vím, tím méně se ho bojím. Obzvláště v dnešní době překotných změn a informační zalcenosti jen těžko najdeme životní klid a spokojenost, pokud máme pocit, že nám ve všem ujíždí vlak. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá. Nedomníváme se, že nic nedává smysl a vše staré pozbývá platnosti, ale vidíme, že mnoho věcí smysl dává, a vlastně docela dobrý.

Rozdíl v tom, jak světu rozumíme, není způsoben jen tím, jaký jsme člověk, jakou máme osobnost nebo třeba svědomí (což je samozřejmě také důležité), ale leží také v tom, jaké množství a jak hluboce uspořádaných informací a znalostí o tomto světě mám a kolik dovedností, které v něm dokážou operovat a měnit jej (tedy něco v něm vytvářet) hluboce zvládnu. Schopnost dobrého učení je tak v neposlední řadě propojena s tak důležitými faktory, jako je nalezení hlubšího smyslu našeho života a porozumění naší roli v něm.

Pokud vás dovednost učení zajímá hlouběji, zvu vás na workshop Jak se učit

Proč je dnes hledání povolání jiné než v minulosti?

Dnes máme možnost vybrat si životní směr i povolání podle svých představ. Tato svoboda ale také přináší otázky a nejasnosti:

  • Jak svou pracovní cestu vybírat? Podle čeho se řídit? Co je důležité?
  • Nejsem spokojený se současným směřováním, ale nevím, co jiného vybrat…
  • Zvolila jsem si dobře?
  • Nejsem příliš náročný? Nejsem jen snílek?
  • Co zvolit, když ve všem je tolik pro a proti…?
  • Není čas na změnu? Ale jsem si jistá, co vlastně chci?

Otázku po povolání si už neklademe jen na konci dětství

Není výjimkou, že i lidé středního věku chtějí opustit svůj obor a věnovat se něčemu novému. A mohou, pokud vědí jak. Celoživotní svoboda ve výběru a změně povolání je ale novou situací, se kterou většina z nás nemá zkušenosti. A proto se ji musíme učit. Není to něco, co vždy přijde samo a bez soustavnějšího úsilí. Není to něco, v čem nám poradí naši kamarádi nebo rodiče, protože se jedná o situaci poměrně novou.

Jak se mění svět povolání a co to znamená pro možnost vybrat si správně?

Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50-100 profesí, které každý znal. Každý věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá “obecně” lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hráli si na ně už děti a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud neměli, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – a každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…

Dnes je situace diametrálně odlišná. Existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Lékař v jedné nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně; sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, ale v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše nebo čím se vůbec zabývá celý obor lidské činnosti. A pokud to nevíme my (kteří v dané společnosti pracujeme a daný obor bychom tedy měli znát) jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat vysokou či střední školu ke studiu?

Povolání hledáme v dospělosti

I z těchto důvodů přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace. Současná technologie i pojetí pracovních vztahů navíc velmi dobře umožňuje kariérní změnu třeba uprostřed života nebo i ve vyšším věku – nabídka terciárního vzdělávání, rekvalifikací, vstřícnější přístup zaměstnavatelů, online kurzy na internetu, to vše hraje v náš prospěch.

Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a “chceme zkusit něco jiného”. (A ti, kteří tvrdí opak, jsou obvykle pochopitelně právě ti, kteří celoživotně žádnou profesní  změnu nerealizovali a bojí se jí. Co je zde příčina a co následek, nechám na posouzení vám, milí čtenáři.)

Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel “na druhé straně”, ke kterému chceme přejít, do nového oboru. Argument “nemám nic relevantního v životopise” patří do minulého století. Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky – a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…

Další stále více lákavější a snadnější možností je podnikání. Nemyslím tím nutně založení firmy se stovkou zaměstnanců, ale možná práce nezávislého experta, kontraktora, řemeslníka, živnostníka nebo založení malé firmy či neziskovky. V takové oblasti je naše profesní změna už jenom na nás, protože jsme sami svými pány.

Šance na změnu ve starším věku

Do všech těchto změn zasahuje také prodlužování aktivního věku. Brzy snad už budou pryč doby, kdy se lidé pošetile těšili na důchod jako na “velkou dovolenou”, během které nemusí nic dělat, pouze okopávat kytičky a občas zajít na kafe za sousedy.

Uvědomíme si, že právě takový životní styl – tedy obyčejná zahálka, byť pro ni máme honosná jména a výmluvy – a nikoli stáří samotné, je skutečným původcem většiny “neduhů” vyššího věku – rozmrzelosti, depresí, osamělosti, oslabování mentálních funkcí (nehovoříme-li o opravdu vysokém věku nebo vážných nemocech). Uvědomíme si, že nejlepším lékem je – práce, přiměřená našim schopnostem a měnícím se možnostem.

Práce pro druhé, zaměření na něco jiného než na bolavá kolena, překonávání jiného stresu než jen toho, že mě drzý mladík nepustil sednout v tramvaji. Tím se udržujeme v kondici, tím nacházíme naplnění, smysl, tím se dostáváme ze samoty k lidem a smysluplným vztahům. Proto bude změna povolání / kariéry v seniorním věku něčím běžným a žádoucím. 

Pro změnu bude hrát i změna naší celkové situace, která ve vyšším věku často nastává – už se často nemusíme tolik soustředit na vydělávání peněz, už jsme si mnohé dokázali, už nechceme dobýt svět, už nemáme tolik rodinných povinností – proto třeba upřednostníme jiné obory, jiné oblasti, jiné role… které vnímáme jako užitečnější, prospěšnější, zajímavější.

To všechno si vyžaduje takovou změnu umět a vědět, jak na ni.

Staré modely hledání povolání nefungují

Před dvěma třemi generacemi byl hlavní cíl v pracovním životě udělat kariéru u jedné firmy, která se o vás ve všem postarala a v šedesáti vám dala zlaté hodinky. Dnes máme každý zodpovědnost sami za sebe a nemůžeme čekat, že se o nás “firma postará”. Je to více zodpovědnosti, ale také daleko více svobody a možností. 

A to je taky důvod, proč nám v hledání povolání staré modely (ať v podobě rad našich pra-rodičů nebo učitelů či kariérních poradců ze staré školy) příliš nepomůžou. Zásadní rozdíl je totiž nejen v tom, z čeho si vybíráme, ale i v tom, v čem si vybíráme – v kontextu razantních ekonomických, technologických a společenských změn, které představují zásadní změnu v pojetí práce, zaměstnaneckých vztahů, zodpovědnosti za sebevzdělání a podobně.

Pokud navíc zvolíte své povolání na základě toho, jací vy sami jste a co potřebujete (nikoli jen “za co se dobře platí”), pak je to nejlepší záruka toho, že budete žít šťastný a naplněný život.

Žijeme v měnícím se světě, a proto se musíme měnit i my a naše představy o tom, co v něm můžeme (nebo dokonce musíme) konat, abychom dokázali být spokojení a užiteční – abychom dokázali pracovat, produkovat, tvořit a přitom neměli pocit, že nám dávno ujel vlak.

 

Chcete-li umět s touto novou svobodu a možnostmi aktivně pracovat, rád vás uvítám na individuální konzultaci nebo na workshopu Hledám své povolání.

Zdravě žít není složité. Nesmím jen svačit stejně masa, jako večeří celá japonská rodina

Jedním z mých zájmů byla vždy preventivní medicína a dietologie. Než jsem začal studovat psychologii, chvíli jsem studoval medicínu, v oboru přesně s tímto zaměřením. Proto mě vždy upoutá zajímavý výzkum o výživě (a ničí mě šílené módní diety, které zahlcují internetový prostor). Nu a pokud zahlédnu pořad ještě ve spojení s jinou mou zálibou – kulturní historií nebo kulturní antropologií, pak se na něj vždy rád podívám.

Japonské setkání

Přesně takto jsem jednou sledoval jakýsi dokument, kdy evropský kuchař projížděl (asi) různé země a ukazoval místní kulinářské tradice, suroviny a přístup k jídlu. V mém dílu byl zrovna na nějakém japonském ostrově a dělal rozhovor s pěstitelem původních odrůd rýže. Tento Japonec pak pozval celý štáb k sobě domů na večeři a k seznámení s rodinou. Nebudu zacházet do detailů, ale co mě velice zaujalo, bylo toto:

Večeře se skládala asi ze čtyř chodů, jeden z nich byl masitý. Kameraman natáčel celou přípravu večeře, a tak nám neušlo, jak paní domu zpracovala všechny suroviny a krájela maso. Díval jsem se na množství zeleniny, rýže a dalších přísad a říkal jsem si: no, vaří pro minimálně šest lidí (čtyřčlenná rodina, kameraman, moderátor, možná režisér…), nemá toho masa nějak málo? Pro vaši představu, měla ho asi jako na takový větší evropský řízek, tak 250g.

Ale pak jsem viděl, jak všechny suroviny připravuje, jak se smíchají, v jakých jsou proporcích a bylo mi jasné, že nikoli – že přesně toto množství stačí pro japonskou večeři pro 6 lidí. Právě proto, že se nepodává ve formě řízku, ale v podobě, kdy i toto malé množství masa udělá jídlo chutným. A pozor – ta večeře rozhodně nebyla skromná – vždy měli návštěvu až z daleké Evropy.

Zdraví je umění přiměřenosti

Nechci zde hovořit o masu. Chci tento zážitek použít jen jako odrazový můstek. Na jeho základě jsem si uvědomil: Právě toto je jedno z tajemství japonské dlouhověkosti. Je nejen v surovinách, zelenině, rybách, v životním stylu; ale také v jejich vzájemném množství. Je v přiměřenosti. Je v tom, že japonská kuchařka udělá skvělé jídlo pro 6 osob ze stejné porce masa, jako sní nenasytný Američan v hamburgeru ke svačině.

Ještě ze starého Řecka existuje lékařské rčení: Je to pouze množství, co vytváří z léku jed a z jedu lék. Jiným dědictvím antiky je její důraz na přiměřenost jako na základní ctnost, kterou antika chápe jako dovednost nutnou ke kvalitnímu životu. A jsme u toho, co mi na moderním přístupu ke zdraví a především na senzacechtivých článcích o výživě a životním stylu často vadí:

Zdraví není důsledek nějakého konkrétního opatření. Zdravá strava není důsledkem toho, že nějaké potraviny (ředkvičku, čočku) jím, a jiné (smetanu, sádlo) nejím. Zdraví – i v jeho nejširší (tedy nejlepší) definici – je “socio-psycho-somatický komplex well-beingu” (tak nám zdraví definuje Světová zdravotnická organizace). Co je to well-being? Jak dosáhneme “dobrého bytí”? Podle starých Řeků (i podle většiny jiných filozofických či kulturních tradic) tím, že budeme žít v souladu s hlavními důležitými “schopnostmi” lidské duše, ctnostmi: Řekové mezi ně počítali moudrost, statečnost, spravedlivost a – pozor – přiměřenost. Dobrého bytí dosáhneme tehdy, když budeme žít (mimo jiné) přiměřeně.

Harvardští vědci objevili, že v oblasti výživy toho moc nového neobjeví

Bohužel ale článek o tom, že by naše strava měla být přiměřená, prodáte jenom jednou. Pak čtenáře omrzí. Proto přicházejí na řadu diety a “vědci zjistili” a “nepijte mléko” a “je sója prospěšná, nebo škodlivá”. Vznikají nekonečné diskuze na sociálních sítích, obavy maminek o své děti, když jim dají mrkev syrovou místo vařené, dochází ke komplexnímu zahlcení vědomí, k fetišizaci banalit. Fetišizace banalit je zábavné, zajímavé starání se (diskutování, čtení článků, kupování bestsellerů) o oblasti, která sice je důležitá, ale na jejíž přiměřené životní ovládnutí nepotřebujeme certifikát a vysokou školu. Jejich zvládnutí je pouhou věcí zdravého rozumu a trocha disciplíny. A to je důvod, proč si z této oblasti raději uděláme teoretickou diskuzní fetiš: Je to totiž daleko snadnější, než ji skutečně nesnadno žít.

Sám bych byl poslední, kdo by se stavěl proti vědeckému poznání. V oblasti výživy existují stovky zajímavých studií, které stále posouvají naše chápání toho, co je prospěšnější, a co méně… Ty ale s články z kategorie novinových titulků “Vědci zjistili, že” příliš nesouvisí. Senzaci musí vyvolat článek o (většinou ještě špatně interpretované) jedné studii, a laickému čtenáři pochopitelně nemá kdo říci, že vedle toho existuje dalších deset či padesát výzkumů, které ukazují pravý opak této senzace, podle které “všechno je jinak” (cholesterol neškodí, lepek je jed, polysacharidy je potřeba vyloučit); desítky studií, které potvrzují znalost, která platí 30, 50, 100 let a už nikoho nepřekvapí, proto se do bulváru o zdravém životním stylu nedostane.

A protože výživa je oblastí, která lidi zajímá, a tedy dokáže získat potenciální čtenáře médií (rozumějme: dobře prodat reklamu, ze které média žijí), dostává se paradoxně laický čtenář pod palbu stejných fake news jako zájemce o politiku, který je vystaven na sociálních sítích a v internetových diskuzích neustálé palbě Putinových trollů. Obojí vede bohužel ke stejnému závěru: “Víš, nemůžeš si být jistý, co je pravda. Hele, ani ti vědci (politici) se nedokážou dohodnout, vždyť to vidíš”. Končí to tím, že se na politiku vykašleme, volíme extrémní stranu – a v rovině výživy se úplně stejně vykašleme na snahu jíst trochu zdravěji a místo toho zaženeme své rozpaky mastnou dobrotou.

Jezte jídlo, ne příliš a hlavně rostliny

Tajemství, na kterém se opět nedá vydělat majlant prostřednictvím mediálních senzací, je totiž to, že na co věda v oblasti výživy a posilování zdraví přichází jako na nové a odlišné poznatky, je naprosto minimální oproti tomu, co zůstává v preventivní medicíně stejné a základní. Mění se maximálně procento či tři procenta toho, co vám jako osvědčené rady říkala vaše babička.

Věda o výživě se především snaží odhalovat kauzální mechanismy nebo analyzovat biochemické, populační, epidemiologické či jiné souvislosti (“Proč je červené víno zdravé?” “Je to kyselina olejová, která zaručuje účinek olivového oleje, nebo spíše jeho extrakce za studena?” a podobně.) Ale neočekávejte od ní revoluce ve smyslu: Přišli jsme na to, že hrušky škodí. Přišli jsme na to, že úplně nejlepší je ležet na gauči a nehýbat se. Jak hloupě takové věty znějí. Jak dobrou prodejnost ale zaručí “revoluční nejnovější poznatky”, které jsou jen o jeden stupeň absurdity méně zjevné…

Většinu toho, co o výživě potřebujeme znát, se dá shrnout do sedmi slov: “Eat food. Not too much. Mostly plants.” (Jezte jídlo. Ne příliš. Hlavně rostlinného původu) Tím “jídlem” se myslí přirozené, nepříliš zpracované potraviny (tedy kus masa spíše než “pochoutkový salát” se směsí éček, čerstvá čočka spíše než před dvěma měsíci do plastu zavařená vegetariánská pomazánka).

Devadesát pět procent toho, co se dočtete v knihách o zdravém životním stylu, vydaných před sto lety, stále platí. To si nevymýšlím, takové knihy mě baví číst a mám jich doma dost. Problém zdravého životního stylu tedy není v tom, že by byl “složitý, proměnlivý a nepochopitelný”. Je naopak v tom, že je příliš jednoduchý a že přečíst bombastický článek a diskutovat na facebooku o bezlepkovém salátu je mnohem zábavnější. Žít zdravě je totiž taky trochu obtížné – fazole bude vždy o něco méně chutná než to čtvrkilo uzeného bůčku, které na vás čeká v lednici. A vyběhnout do deště se taky člověku zrovna nechce, že.

Hubnete? Jezte všechno!

Japonský dokument nám však ukazuje ještě jednu zajímavou zásadu, na kterou zapomínáme: Pokud se držíme přiměřenosti, můžeme vše. Jen si dáváme pozor na míru. Naše strava nemusí něco vylučovat. Jen si toho dát méně. I pokud chci zhubnout padesát kilo, nemusím žvýkat polochutné dietní potraviny. Naopak, potraviny plnohodnotné (ano, tučné, kalorické) jsou daleko lepší pro navození pocitu sytosti, pocitu spokojenosti – a tedy s hubnutím mohou pomoci právě ony. Protože kdy se přejídáme? Když jsme hladoví a nespokojení, že…

Jak by bylo ale možné, že po tučných potravinách nepřiberu? Je tajemství v magii negativních kalorií, jak slibuje bombastická knížka, kterou jsem viděl v knihkupectví? Nikoli. Pravda je mnohem prostší. Dám si jich totiž málo. Všichni, kdo někdy ochutnali špičkový sýr, zjistili, že ho opravdu nemusí sníst deset deka na posezení, aby pocítili uspokojení, tak jako to uděláte s nízkotučným eidamem, u kterého si teprve po tomto množství chuťově všimnete, že asi něco jíte. Kolik energie myslíte, že z obou variant (jeden plátek vynikajícího vysokotučného sýra versus deset deka light dietního) přijmete? Co vás lépe uspokojí a co lépe zasytí?

Už vám dochází, proč Amerika – mekka dietního průmyslu, light potravin a super zdravých koktejlů – je plná obézních lidí, kdežto ve Francii nebo Itálii (Číně nebo Japonsku), kde na light potravinu narazíte mnohem méně, jsou lidé daleko štíhlejší?

Nic si nezakazovat neznamená všechno si dovolit. To je přiměřenost.

Jak dlouho mohu vydržet jíst něco, co není příliš uspokojující, příliš chutné, příliš dobré? To je tajemství magického jojo efektu při hubnutí. Prostě toto “dietní jídlo” nedokážu jíst celoživotně, tedy i nadále, co ztratím pár kilogramů. Vracím se znovu “k tomu, co mi chutnalo dříve”.

Když si uvědomíme, že přiměřenost nic z toho nevyžaduje, můžeme se uklidnit a díky tomu, že si nebudeme nic upírat, budeme spokojenější, štíhlejší a zdravější. Nic si neupírat ovšem neznamená všechno si dovolit. Znamená to rozlišovat: toho si dám více, toho si dám méně, zde nám čtvrtkila masa vystačí na večeři pro celou rodinu. Mám totiž recept, který to umí. Ale to maso je špičkové, kvalitní, drahé. Pochutnám si na něm. Víte, jak jsem na něj ušetřil? Nekoupil jsem kilo chlazeného masového odpadu v akci, ale čtyřikrát méně třikrát dražšího masa.

Nespolykám dvacet deka salámu pochybné kvality na večeři, dám si několik plátků vynikajícího, drahého pršutu. Překvapivě vás to vyjde na stejnou cenu. Jím méně, a proto si mohu dovolit za jídlo utratit zdánlivě více peněz – ve výsledku však utratím stejně. A i pokud máte hluboko do kapsy, zdravě a přiměřeně jíst můžete snadno: ovesné vločky, domácí jogurt, sezonní ovoce, chutné luštěniny, kvalitní čerstvé pečivo, dobré podmáslí – nic z toho nestojí na přiměřenou – tedy nikoli velkou – porci více než dvacet, třicet korun. Někdy i výrazně méně. A párkrát týdně si díky tomu můžete dovolit něco daleko lepšího.

Přiměřenost samozřejmě také znamená: znát dobu, kdy jím. Pokud vím, kdy jím, je všechna ostatní doba dobou, kdy nejím. Je to prosté. Nemusím se rozhodovat. Když je doba jídla a mám chuť, dám si klidně kolečko výtečné jehněčí klobásy. Dvě lžíce smetany. Dort v cukrárně. Ale ten dort si dám s dvěma kamarádkami na třetiny. Ta nožka klobásy mi vydrží týden. A naopak si přidám: ovoce, zeleniny, dobrého chleba, jogurtu, luštěnin, obilovin…. Tím se hubne. Nebo žije zdravě.

Nemusím si “nastavovat nový výživový systém”. Nezhubnu dlouhodobě tím, že si koupím domů hraničky vysušeného polystyrénu nebo drtím mezi zuby klíčenou pšenici a veškeré okolí (včetně sebe) hlasitě přesvědčuji, jak moc je to dobré.

Množství rozhoduje o tom, jak zdravé nebo nezdravé bude to, co jím; jak dobré nebo nedobré bude to, co žiju.

Vzdělání nemůže být zábavné

Možná jste si všimli, že zde občas kritizuji platformu TED a další vtipná ultrakrátká "vzdělávací" videa. Abych to vysvětlil: Nic proti této formě zábavy nemám. Naopak jsem moc rád, že existuje. Považuji ji za hodnotnou alternativu jiným, plytkým formám relaxace typu Ordinace v růžové zahradě. Pokud tato TED videa sledujete, je to skvělé – dozvíte se něco o světě, zamyslíte se nad svou úrovní poznatků… Hlavní problém ale vidím jinde. Že mnozí lidé zaměňují tuto formu zábavy za vzdělávání. Že se domnívají, že se jimi mění.

Falešný model vzdělávání

Pokud tak přemýšlejí, potom si vsugerují zásadní omyl, který jim brání ve skutečném vzdělávání a ve změně. Přesvědčí se totiž, že vzdělávání je právě to, co je jim takto zábavně prezentováno. Tento falešný model jim říká, že u správného vzdělávání mají prožívat přesně to, co u TED videí a krátkých youtube skečů: krátkost, snadnost, zábavnost, hravost, připravenost, úplnost, neustálé chápání všeho prezentovaného a vůbec obecnou příjemnou pasivitu (mohu vnímat a bavit se, ne zkoušet se nebo drilovat).

Nemusím asi dále popisovat tento model a jeho vztah ke skutečnému vzdělávání nebo skutečné změně. Závěr je asi už teď jasný i vám: Skutečné vzdělávání se vyznačuje pravým opakem všech výše uvedených vlastností:

Vzdělávání je dlouhé, nesnadné, nezábavné, ne vždy hravé, není v něm vše připraveno tak, abyste vše hladce a okamžitě chápali, neustále narážíte na neúplnost, nechápání, vlastní limity, frustraci z toho, že nerozumíte nebo neumíte a velmi často se setkáváte s nutností pustit se do nepříjemných aktivit: opakování, drilování, cvičení…

Obtížnost nevyřeší lepší pedagogika

Nadšený příznivce un-schoolingu, intuitivního vzdělávání, vesmírných pedagogik a dalších metod indoktrinace stupiditou by asi poznamenal, že výše jmenované vlastnosti jsou aspekty "špatného vzdělávání". Nepopírám, že nesprávný pedagogický přístup nebo špatná učebnice tyto prožitky ještě zhorší: Budete s nimi zažívat ještě více frustrace a ještě více obtížného.

Je ale mýtem, ke kterému vede právě výše popsaná falešná představa vzdělávání, že správný pedagogický přístup by měl vést k naprostému odstranění těchto prožitků.

Tyto vlastnosti jsou prostě tím, co vzdělání, ale i jakékoli další aktivity, které jsou dlouhodobé, obtížné a důležité, doprovází. Jsou totiž nutné. Jedině frustrace z toho, že nechápete, vás motivuje k pochopení a dalšímu prozkoumání tématu. Jedině nezábavné procvičení látky po padesáté ji upevní v paměti tak pevně, jak je pro danou dovednost potřeba.

Recept na stagnaci: Požadovat zábavnost

Povšimněme si jen jednoho aspektu mezi výše uvedenými požadavky: zábavy. Mnoho lidí ji od vzdělávání očekává jako hlavní ukazatel, podle kterého pozná vše: Hodnotí jím nejen učitele, ale také svou motivaci, svůj talent a své úspěchy. Ještě pochopíme, když řeknou, že "lekce byla zábavná". Ale je opravdu důležité, aby je "učení bavilo?" A pokud se přistihnou, že tomu tak není a že je naopak plné nudných, frustrujících a obtížných chvil, znamená to, že tento obor není pro ně, že mají nízkou motivaci nebo dokonce nízkou inteligenci?

Nejen, že požadavek, aby vás učení "vždy bavilo" není důležitý – on je dokonce nesplnitelný, a proto škodlivý. Mnoho mechanismů učení (dril, rutina, opakování, frustrace z nepochopení, která připravuje cestu k motivaci pochopit) se z definice nemůže vyznačovat aspektem "bavení". Protože evolučně a psychologicky nás baví to, co je jen přiměřeně nesnadné, co je nové, co je zajímavé… což dvacáté opakování cizího slovíčka nikdy nebude. Pokud nejsme člověk s obsesivní, masochistickou či jinou poruchou osobnosti, příliš "bavení" u těchto činností nezažijeme.

A platí to samozřejmě nejen pro vzdělávání: Pokud budete očekávat ve svém partnerském vztahu kontinuální "zábavu" jako indikátor toho, že vaše manželství je v pořádku, silně pochybuji, že oslavíte zlatou svatbu. Každý vztah je nabitý chvílemi nezábavy, frustrace, obtížného a nepříjemného. Pokud se budete chtít naučit hrát na elektrickou kytaru, stát se herečkou či kulturistou, umět skvěle tři cizí jazyky, být expert ve svém oboru, stát se autorem detektivek – a budete si myslet, že činnost, která k tomu vede, vás bude převážně bavit, zůstanete stát za první zatáčkou.

Zbude vám pak jediné: zavřít učebnici, roztrhat permanentku do posilovny, věnovat kytaru těm kdo mají "větší talent" (rozuměj: baví je to). A pustit si zábavné video na TEDu, otevřít knihu o dosahování cílů nebo si poslechnout nějakého skvělého motivačního řečníka. Ano, to jsou věci, které vás baví. Ale to neznamená, že vás mění. Pokud jim propadnete, činí vás naopak ještě více stejnými: Zůstáváte jen konzumentem zábavy, byť svůj hédonismus maskujete za vzletný obsah. Zůstáváte člověkem, který neumí prožívat nepříjemné a který nechápe, že aby dosáhl toho, co je v životě důležité, je nepříjemné nezbytné.

Jak vyprávíme svůj příběh ovlivní, kterým směrem tento příběh zamíří.

Jedním z důležitých prvků psychoterapie, ale i každodenních životů, je umět dobře vyprávět o tom, co jsme prožili. Na interpretaci vlastní minulosti (nebo i přítomnosti) je založený tzv. narativní přístup v psychologii. Psychologové si dávno všimli toho, že způsob, jakým vyprávíme o sobě, často přímo předurčuje možnosti, které vidíme ve své budoucnosti; nápady, které přijdou; volby, které považujeme za reálné nebo zajímavé.

Pokud za všechno špatné mohou “ti druzí”, postupně propadneme do strachu ze světa nebo nenávisti. Pokud za všechno dobré mohu “hlavně já”, postupně propadneme do narcismu nebo povýšenosti. Vyprávění o událostech a našich životech rozhoduje o tom, kde uvidíme svůj podíl, kde uvidíme možnost pro vlastní změnu, kde uvidíme možnost pro akci nebo rozhodnutí. V práci, v osobním životě, ve vztazích.

Jistě, nesmíme přitom upadnout do extrému, že si prostě lžeme. I interpretace naší situace a událostí v našem životě musí být v kontaktu s realitou, musí být pravdivé, nesmí vytěsňovat nějaký pro nás důležitý aspekt – říkat si po autonehodě, kterou jsme způsobili vlastní nepozorností: “Co mě nezabije, to mě posílí”, místo toho, abychom si vzali ponaučení, je poměrně rychlá cesta do záhuby (k další, možná horší autonehodě) – v životě to platí podobně.

Naše interpretace tedy musí být pravdivé a nesmí opomíjet důležité elementy našich životů – přesto i s těmito charakteristikami nám stále poskytují mnohem větší volnost, než se domníváme.

Znáte jistě ten příběh o dvou kamenících, jak se potkají na stavbě a ten první se zeptá:
– “Co tady děláš”
– “Ale, opracovávám kameny, vozím je támhle na stavbu, je to dřina, záda mě bolí… A co tady děláš ty?”
– “Stavím katedrálu,” odpoví ten druhý.
Pointou samozřejmě je, že oba dělají totožnou práci. Je jejich práce ale totožná?

Přesně totéž se děje v našich každodenních životech a platí to pro práci, vztahy, volný čas, sebepoznání i spiritualitu. Zamýšlejme se proto často nad tím, jak nás ovlivňuje naše zamyšlení a jak hovoříme sami k sobě o sobě… Význam této snahy velmi pěkně ukazuje autor jedné z nejlepších knih o hledání povolání – Po Bronson:

“Způsob, jakým vyprávíte příběh, často ovlivní, kam tento příběh dále zamíří. Minulost vede k budoucnosti, ale minulost se dá různě interpretovat. Tím, že vypravovala a znovu převypravovala svůj příběh … přepisovala Nicole svou historii, čímž otevírala cestu k odlišné budoucnosti.”

Deset psychologických tipů na prázdniny/dovolenou: jak si je nejen užít, ale i rozšířit své poznání

  1. Hned na začátku prázdnin/dovolené si uvědomte věci, které vám během ní spíše škodí a vedou k tomu, že si příliš neodpočinete (Příliš alkoholu? Přejídání? Hádky? Obtížní lidé, mezi kterými nechcete být? Prostředí, které se vám nelíbí? Chcete pracovat i během dovolené? Myslíte na své starosti?). Eliminujte je hned na začátku. Rozhodněte se, že letos strávíte dovolenou jinak.
  2. Nechápejte prázdniny jako “velké volno”. Plánujte si je stejně jako práci. Nemyslím po hodinách – ale tak, aby se tento hodnotný čas zaplnil tím, co je pro vás skutečně důležité. Sepište si, co vše byste chtěli stihnout (a zohledněte přitom ostatní body v tomto seznamu). Rozplánujte si to na jednotlivé dny či části dne…
  3. Najděte si alespoň pro část prázdnin (dovolené) přesně opačnou formu ohledně druhých lidí, než jak žijete běžně. Pokud jste pořád s rodinou/mezi lidmi, běžte do naprosté samoty. Pokud jste většinou sami, obklopte se lidmi. A podobně.
  4. Totéž aplikujte i na převládající činnosti. Pokud většinu roku strávíte duševní prací, udělejte si o to větší čas na jednoduché manuální aktivity, pohyb, sport. Pokud neustále čtete, nečtěte nic. Pokud nepřečtete jedinou knihu za rok, přečtěte jich alespoň pět. A podobně.
  5. Vstávejte brzy, možná stejně brzy jako do práce. Pokud si chcete prázdniny užít, neprospěte je. Vstávejte každý den ve stejný čas (nejhorší je mít nepravidelné časy vstávání). Neznamená to, že máte spát málo, naopak – vyspěte se dostatečně. Zdřímněte si po obědě. Běžte spát o něco dříve…
  6. Učte se nějakou věc. Není pro to lepší čas než kontinuální série mnoha dní, kdy se dokážeme soustředit na budování návyku v učení i vstupu do nové oblasti. Učte se tuto věc každý den. Lepší než tři hodiny jeden den v týdnu je půlhodina denně. Je jedno, zda to bude nový cizí jazyk nebo hra na hudební nástroj. Zkuste něco nového nejen v oblasti “cestování” a “zážitků”, ale i v oblasti naučení se něčemu novému (respektive zahájení tohoto učení)
  7. Relaxujte aktivně a se stejnou pílí jako jindy pracujete. Nemám teď na mysli “relax” ve smyslu činností, které vás baví, ale především skutečnou cílenou tělesnou relaxaci (uvolnění těla, uvolnění všech svalů). Stáhněte si článek o tělesné relaxaci – např. jógové relaxaci, Jacobsenově progresivní relaxaci nebo autogenním tréninku. Najděte si jakékoli jiné relaxační cvičení, které vás bude učit hlubokému uvolnění svalů (důležitá je přitom poloha vleže na tvrdé podložce). Cvičte relaxaci alespoň 3x denně, pár minut. Nejen, že budete mnohem více uklidnění, ale den vás bude mnohem více bavit a tento návyk relaxace si později můžete přenést i do běžného života.
  8. Vystupte z rutiny. Jeďte někam, kde jste nikdy nebyli. Zkuste něco, co jste nikdy nezkusili. Vstupte do něčeho, co vůbec neznáte.
  9. Vzpomínejte na jednotlivé dovolené /prázdniny/ svého života. Kdy vám bylo dobře? Kdy jste si nejlépe odpočinuli? Snažte si identifikovat faktory, které za to byly zodpovědné (Co jste tehdy dělali? V jakém prostředí jste byli? S kým jste byli? Jak vypadal váš den?). Nejedná se o to, tyto staré dovolené zkopírovat – to často není možné. Jedná se o to, kreativně se zamyslet, zda by se tyto konkrétní faktory nedaly nově zasadit do dovolené letošní.
  10. Netravte dovolenou podle obecných “představ”, jak by se měla trávit. Není nic horšího než tento tlak druhých lidí, který si často zvnitřníme a přesvědčíme se, že to “právě tak chceme”. Netravte dovolenou, abyste se mohli pochlubit druhým, kde jste byli. Nedělejte v ní to, co v ní dělají všichni ostatní, protože si myslí, že to tak dělají všichni ostatní. Pokud je vaše nejlepší dovolená u rybníka v sousední vesnici, nejezděte do Jugošky. Zkuste ale přesto prázdniny/dovolenou alespoň částečně trávit v odlišném prostředí, než je to vaše každodenní – tedy ne doma. To pomůže odpočinku, novému poznání, novým inspiracím i novému pohledu na sebe.

Berte těchto deset tipů jako inspirativní vodítko – možná vám pomohou nalézt další nápady. Možná vás zaujme pouze jeden či dva. To úplně stačí. Důležité je ovšem toto:

Zkusme prázdniny strávit jinak než jako velké volno, bez zamyšlení, bez naplánování – s naivní představou, že všechno přijde samo, jen proto, že máme volno. Nepřijde – ani v této, ani v jakékoli jiné životní oblasti.

Jak vypadá psychologické poradenství?

Poradenské setkání se vnější formou podobá jakémukoli jinému rozhovoru – podobnému, jako vedete s přáteli v kavárně nebo s kolegy v kanceláři. Hovoříte o své situaci, prozkoumáte své názory a možnosti.

Psycholog vás přitom často vrací k vašemu uvědomění, upozorňuje na aspekty problému, kterých si nevšímáte, sděluje vám své hypotézy a postřehy, a pomáhá vám k vytvoření nových myšlenek, které poté společně zkoumáte. K tomu využívá specifických metod. Pomocí těchto otázek a zvýšeného uvědomění přicházíte na nové souvislosti, některá témata uzavíráte, jiná otevíráte. Zkoumáte své pocity, typická chování a přesvědčení a začínáte si uvědomovat jejich význam v daném problému.

První setkání

Během prvního setkání máme čas na vzájemné představení – klient obecně popíše svůj problém a hlavní témata. Poradce mu klade doplňující otázky, případně představí metody, které by pro daný okruh témat použil. Následně se pustíme do práce a klient zažije ukázku toho, jakým stylem postupuji.

První setkání je chvílí pro zodpovězení vašich případných otázek a nejasností. Je také důležitým testem, zda se klientovi bude s psychologem dobře spolupracovat, zda si s ním porozumí. Pokud ne, je samozřejmě v pořádku, pokud se rozhodne v dalších sezeních nepokračovat. V tomto případě vám rád pomohu najít jiného odborníka, případně sdělím tipy na kolegy, kteří by vám mohli pomoci.

Konzultace nemusí mít jen formu opakovanou, pravidelnou a dlouhodobou

Někdy klienti přicházejí pouze na jednorázovou konzultaci s jednodušším problémem – např. žádají zpětnou vazbu, mají obecné dotazy k tématu, v němž se potřebují zorientovat. Takové poradenství také rád poskytnu s tím, že v případě zájmu nebo potřeby mohou opět – nepravidelně – přijít. Nepotřebuji stanovovat žádný “pevný počet” setkání, na které se musíme dopředu domluvit. Frekvenci i délku setkání domlouváme v průběhu naší cesty – pokud má klient pocit, že mu pomohlo už jedno setkání, můžeme se např. domluvit, že zkusí závěry, na které jsme přišli, pár týdnů aplikovat v životě, a následně se ozve pro dodatečné setkání.

Jiní klienti se objednávají nepravidelně – dle potřeby, tak jak se v jejich životě objevují nová témata. Nemusíme (ale můžeme) tedy stanovovat žádné pevné plány a cíle. Terapie by neměla být umělou situací a měla by kopírovat život, tak jak se svými problémy přichází (i je odnáší).

Složitost témat i doba setkávání je velmi různá a individuální. U některých klientů, kteří požadují hlubší osobnostní proměnu, se setkáváme pětkrát, desetkrát i více; s jinými dospějeme k cíli třeba jen po dvou setkáních. Vše záleží na tom, jak hluboké a složité jsou vaše otázky a cíle. U psychoterapie se obvykle setkáváme jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní, v případě jiné než psychoterapeutické práce se můžeme setkávat méně často. Žádná striktní pravidla zde nejsou určena a snažím se vždy přizpůsobit náš plán tak, aby byl co nejvíce efektivní a užitečný.

Poradenství není jen konverzací

Během našich setkání se nevěnujeme pouze povídání. Někdy experimentujeme a zkoušíme si dané situace naživo. Prozkoumáváme třeba uvědomění konkrétní emoce (které se v poradenské situace často neliší od těch “reálných”), nebo zkoušíme nové chování: Chce-li si klient zkusit oslovovat cizí lidi, vyrazíme do ulic. Chce-li zájemce o práci zkusit, jak se zeptat na volná místa u vytipované společnosti, vezmeme telefon a voláme. Chce-li obchodník znát můj názor na jeho prezentační dovednosti, nechám si od něj předvést prodejní prezentaci. Samozřejmě rád poskytnu zpětnou vazbu a rady, jak postupovat lépe.

Podobných technik je celá řada. Celá poradenská situace je cestou, kdy během opakovaných setkání a konverzací postupně vstupujeme do hlubších aspektů daných problémů. Často se zdá, že chodíme v kruhu, ve skutečnosti jsme ale ve spirále. “Řešení” často přichází nenadále, nelogicky; jindy zase jen velmi pozvolna a z nepředpokládaného směru. Psychologie není stejně technický obor jako třeba oprava automobilu, a o (vnitřní) překvapení v ní proto nebývá nouze.

Poradenství není návštěvou u lékaře

To, co poradenské sezení rozhodně není (a jak si jej mnozí lidé nesprávně představují), je situace, kdy si psycholog vyslechne váš problém, zeptá se vás na pár otázek, a poté vám řekne, co vás trápí a proč a co byste měli dělat.

To je představa, která vzniká na základě zkušeností s jinými odborníky (právníky, lékaři), kteří takto přirozeně postupují. Psycholog může samozřejmě také udílet rady a říkat svůj názor, ale to obvykle není aktivitou hlavní. Pracuje podobně jako chirurg, který vykoná operaci, a udělí na závěr pacientovi pár rad, jak přizpůsobit životní styl tomuto výkonu – hlavní práce chirurgova (i psychologova) je jinde. U psychologa je situace jiná v tom, že na takovéto “operaci” aktivně spolupracujete. Hlavní práce psychologa leží v podpoře komunikace, uvědomění, generování alternativ, v podpoře vhledů do řešení problémů a ve správném směrování klienta k tomuto uvědomění a k těmto vhledům.

Psycholog je samozřejmě odborníkem – klient ale nepřichází na přednášku. Kdyby pouhá znalost problematiky byla účinná ve vyřešení jeho problémů, pak by si mohl doma přečíst učebnici psychologie. To je však stejně neúčinné, jako pokus odstranit zanícené slepé střevo tím, že si přečtete lékařskou učebnici. Musíte na operaci. Psycholog je odborníkem v oblasti mentálních, mezilidských a dalších operací. Odborníkem na kladení otázek, na sledování a zesílení procesu změny. Zná a užívá metody, které mohou pomoci.

Hledáte aktivní poradenství, nebo chcete jen vyslechnout?

Styl každého psychologa je specifický – neexistuje žádná “univerzální” psychoterapie nebo nejlepší poradenský přístup. Bylo vytvořeno mnoho – často vzájemně nesourodých – psychologických škol a metod, z nichž si psychologové vybírají podle své osobnosti a přesvědčení. Osobně dávám přednost aktivní psychologické práci (hledání řešení, dialog, aktivní poradenství, analýza situace, experimentování atd.) před pouhým pasivním nasloucháním a tichým doprovázením klientova vyprávění. Tomu odpovídají metody, které pro práci využívám (kontrola vědomí, na řešení orientovaný přístup, moderní přístupy KBT terapie, mindfulness, Gestalt přístup, behaviorální modifikace).

Výhodou moderních aktivních metod (které vybírám na základě vědecky ověřené účinnosti) je poměrně krátká doba a efektivnost poradenství, obzvláště pokud je zaměřeno na specifický problém – takové poradenství typicky trvá mezi 2-5 setkáními, ale výjimkou nejsou ani účinná jednorázová setkání. Pokud klienti hledají spíše obecnější psychoterapeutickou změnu, bývá počet setkání větší, ale i takto jsou uvedené metody mnohem rychlejší než klasické, psychoanalytické přístupy. Další informace o mém přístupu naleznete zde.

Akceptace a sebeakceptace – klíč ke změně i k účinnému řešení problémů

Největší díl práce s prozkoumáním problémů a jejich řešením však samozřejmě leží na klientovi samotném. Záleží jen na něm, jak dalece bude ochoten zkoušet metody, které psycholog nabídne. Jak upřímně bude chtít čelit pravdám a informacím o sobě, které nejsou vždy příjemné. Poradenská situace se vyznačuje především bezpečím, diskrétností a respektem. Že to, co řeknete psychologovi, nikdy neopustí místnost, ve které to řeknete, je jasné. Co je však daleko důležitější, je skutečnost, že jste plně respektován/a ve své individualitě a ve své specifické situaci. Nehodnotím vás a nekritizuji vaši odlišnost. Nenálepkuji vás jako “hádavého”, “líného”, “nevýkonného”, nebo “příliš dominantního” – tak jak se třeba často nazývá i klient sám. Jsem vždy na vaší straně, i když ne nutně s vámi vždy souhlasím.

Tato situace plné akceptace a přijetí je extrémně důležitá zkušenost. Pro mnoho klientů je fakt, že někdo druhý skutečně akceptuje jejich specifickou osobnost či problém, jedním z nejdůležitějších faktorů, který umožní posun dále. Někdy není důležité, zda tuto situaci zažijete v poradenském vztahu, nebo třeba ve vztahu přátelském – s kamarády, partnerem či dokonce cizí osobou. Protože často teprve pokud máme osobní zkušenost s tímto plným respektem a akceptací ze strany druhých lidí, můžeme se začít plně akceptovat a respektovat sami.

Teprve plná akceptace a uznání sama sebe v naší jedinečnosti je hlavním a zásadním faktorem jakékoli osobnostní změny. Nikdy nezměníme to, čeho se bojíme a co v sobě odsouváme. Změní se v nás pouze to, co plně akceptujeme, co plně prozkoumáme, co pochopíme, s čím dokážeme být. To nazývá jedna z psychologických škol “paradoxní teorii změny”.

Změna je život

Proč se naše snahy o změnu někdy podobají snaze zastavit tank střelbou ze vzduchovky? Co vše může ve změně bránit? Jak je třeba změnu chápat? A konečně co je pro změnu podstatné?

Změna a složitost naší osobnosti

Problematika změny osobnosti, chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je nesnadno uchopitelná. Mnozí dávno pochopili, že přístupy, které nám po způsobu projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy. Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány právě skutečností…že změna je někdy obtížná.

To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady… Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se něco, co bychom neměli. Jindy se projevují přímo v našem chování a my až zpětně pochopíme (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků…se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.

Uvedené složky mohou zahrnovat náš specifický způsob uvažování, osobnostní a charakterové vlastnosti, potřeby a zvyky, postoje a hodnocení současné situace, vztahy s významnými druhými lidmi a jejich vliv na nás, naše kompetence a dovednosti, naše ideály a vzory, naše minulé zkušenosti, naše očekávání a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení nejsou vždy dostatečná

Jedním z velkých omylů, který je posilován články pop-psychologie, je, že změnu lze dopředu naplánovat, rozebrat na díly a postupovat v ní lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci však jsou stejně účinné, jako chtít zastavit tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.

Změna je komplexní proces, která vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které ji předcházejí (příprava na změnu, přemýšlení o změně), které jí doprovázejí (zkoušení, nevíru, kritiku blízkých, chyby a zklamání) a které přicházejí po ní (občasné návraty zpět, recidivy). Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života – dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou….často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu: opustit a vstoupit – dvě strany téže mince

Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. To s sebou vždy otevírá témata jako:

  • Odvaha a její hledání
  • Vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho musíme odejít
  • Akceptaci negativních aspektů toho, do čeho musíme vstoupit
  • Uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí

Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal “růstové volby”. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. To souvisí s uměním riskovat, které u seberealizujících se osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu nebo risku typu “vše-nebo-nic”. Riskování je častěji nutnost vyrovnat se s nepříjemnou chybou, akceptace, že všemu nerozumíme nebo že dokonce vůbec nevíme. To jsou pro naše ego nepříjemné prožitky, kterým se rádi vyhneme útěkem do bezpečí svého světonázoru, do ulity jistoty své sebehodnoty a osvědčených způsobů života – ano, volbou bezpečných cest, které ale změnu blokují.

Riskování je vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěřovat své schopnosti vyrovnat se s čímkoli, co přijde.

Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj. Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

Rezistence vůči změně

Každý, kdo se snaží změnit, zná důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných, nebo skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které znamenaly nebezpečí). Jindy souvisí s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.

Čím více se někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme “zaseklí” v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto “chtění být někým jiným”. Můžeme se stát “věčnými snílky”, “věčně nespokojenými”, “věčně se o něco snažícími” – lidmi, u kterých toto “věčně” znamená vlastně neměnnost. Znal jsem paní, která se více než dvacet let “rozváděla” (respektive hovořila o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).

Problémem je, že často právě tu polaritu, které nám brání ve změně (a které často dokonce vytváří chování či situaci, kterou chceme změnit), chceme nevědomky použít jako prostředek změny. A není se čemu divit – je to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň je to však síla, která nám ve změně brání… Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán své změny. Proto se zuřivec rozzuří na svou zuřivost, analytik vše už posté zanalyzuje, flegmatik mávne nad svou filozofií flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Nalezení vztahu k vlastní změně

Pro úspěšnou změnu je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pomalými, pocitovými, či intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi “chtěním” jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a “chtěním” jako přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.

Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat mezi tím, co na jednu stranu spíše nevysvětlitelně a prožitkově v danou chvíli potřebujeme a co následujeme; a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.

Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností a všech aspektů, které s naší situací souvisí. Jedna z pouček Gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme plně přijímat (a prožívat) v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ní pokoušíme jako o úkol, který nám nepatří) a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, nevysvětlitelnou, nelogickou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby: v prvním si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali jej, že se prostě musí napravit. Navrhovali bychom odměny. Apelovali bychom na jeho zdravý rozum. Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro něj lepší. To je “dítě, které se snažíme změnit”. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme. Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v kreativním prožívání toho, co právě přichází. Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic. Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem. To je změna jak na základě vzoru/našeho aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je “měnící se dítě”. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.

Svým klientům nabízím doprovod na této cestě změny, společně s osvědčenými metodami, přístupy a pomocníky, které psychologové desítky let vytvářejí, testují a používají.

Seberealizace – klíčový úkol našich životů

Pod pojmem seberealizace si většinou představíme svůj osobnostní rozvoj, rozvoj našich talentů, dosažení našich zásadních cílů a žití v souladu s důležitými hodnotami a potřebami.

Většinou chápeme seberealizaci jako něco, co nám má dávat smysl a vést nás k naplnění. Chápeme ji jako uskutečnění něčeho hodnotného, co má skutečný význam, který přesahuje prostý pocit “baví nás to” a co s sebou nese užitečnost, službu druhému člověku, podporu důležitých hodnot, vytváření něčeho nového, práci pro společnost, kulturu nebo komunitu.

Psychologové v polovině 20. století začali pro tyto aspekty našeho života používat termínu “sebe-aktualizace” a mysleli jím něco velmi podobného: Vycházeli z přesvědčení, že každý z nás se liší – máme specifickou osobnost, preference a talenty, ovlivněné výchovou, osobními zkušenostmi nebo vrozené. Toto přesvědčení doplnili logickou představou, že čím více budeme žít v souladu s těmito specifiky a čím více je budeme v rámci našeho osobního rozvoje a života naplňovat (aktualizovat, realizovat), tím spokojenější náš život bude.

To je jasné. Je jistě efektivnější využít traktor k orbě a letadlo k létání než naopak.

Seberealizace, osobní rozvoj a psychologie

Změny ve společnosti a rozvolnění kulturních norem, kterých jsme byli ve dvacátém století svědky, s sebou přinesly především možnost svobodně se rozhodovat, jít svou vlastní cestou a nebýt pouze tím, co velí tradice nebo rodina. Plné rozvinutí vlastního potenciálu se nestalo pouze teoretickou možností, ale vyžadovaným právem.

A přesně v tomto smyslu se začali v 60. letech 20. století proměňovat i typičtí klienti psychologů. Už nepřicházeli pouze z řad osob s duševními problémy. Přicházeli se zásadními otázkami po osobnostním rozvoji, sebepoznání, dosahování cílů a naplnění svého potenciálu – ať už je to potenciál vědce, farmáře nebo kněze. Přicházeli s otázkami, jak tento potenciál poznat a jak se ohledně něho rozhodnout. Přicházeli s pochybnostmi nebo konflikty, které si samozřejmě – tak jako jakékoli jiné změny – jejich rozhodnutí přinesla. Lidé se tak začali na psychology obracet nejen s problémem neurózy, ale také s nesnadnými otázkami způsobu vlastního života a vlastního naplnění.

V psychologii vzniká nový směr “humanistické psychologie” (studium lidského potenciálu a jeho realizace) a později i “pozitivní psychologie”, která se zabývá nikoli poruchami a negativními emocemi, ale výzkumem pozitivních prožitků a jejich souvislostí. Zajímají ji témata jako je osobní naplnění, pocit spokojenosti, štěstí a jeho předpoklady.

Psychologové, kteří se vždy snaží zkoumat aktuální problémy člověka ve společnosti, ve které žije, se samozřejmě začali zabývat touto historicky novou situací, kdy si můžeme svobodněji než kdykoli dříve vybrat, co budeme, kým budeme, jak budeme…

Můžeme se rozhodovat o oblastech, o kterých byla dříve diskuze zbytečná. Změny v sociální prostupnosti, dostupnosti vzdělání, výkonnost tržní ekonomiky, fungující sociální systém (a později také globalizace, virtualizace a internetové přiblížení světa na dosah klávesnice) s sebou přinášejí nekonečné možnosti pro naše povolání, rozvoj osobnosti, identity a zájmy; pro přizpůsobení našeho životního stylu.

Pokud tato naše rozhodnutí budou brát v potaz naši individualitu, talenty a nadání, potom to budou rozhodnutí z dlouhodobého hlediska dobrá. To je odpověď, kterou nám humanističtí psychologové dávají. Tak se začínají od 60. let minulého století (nejen) v psychologii prosazovat pojmy sebe-aktualizace a seberealizace. Začíná výzkum jejich předpokladů, jejich podmínek i toho, jaké poradenské metody používat pro jejich nastolení.

Seberealizace a mýty osobního rozvoje

Možnost seberealizace úzce souvisí:

  1. s dobrým poznáním sebe sama, s pochopením své jedinečnosti a
  2. se schopností se rozhodovat, vybírat některé alternativy a zamítat jiné, se schopností měnit se a udržet tuto změnu (a mít alespoň obecnou představu, co chceme docílit).

Toto jsou zjevné a zásadní aspekty seberealizace.

Někdy však chápeme seberealizaci omezeně. Věříme, že se má vyznačovat charakteristikami, které jsou často v rozporu s tím, co seberealizace je, a které osobnímu rozvoji naopak brání. To nazývám “mýty seberealizace”. Nejčastějšími jsou přesvědčení, že:

MÝTUS 1: SEBEREALIZACE JE JEDNODUCHÝ PROCES, KTERÝ SE VLASTNĚ POSTARÁ SÁM O SEBE. TÍM POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SPRÁVNOU SEBEREALIZACI.”

Naopak: je to celoživotní, obtížný proces, plný chyb, nesprávných rozhodnutí, nutností revidovat své plány, reagovat na nepředvídané a často osudové změny, na situaci v okolí a na nové zkušenosti. Je plný pochybností, nikoli fanfár a vytrubování andělů, kteří nám vždy ukazují tu správnou cestu. Je to proces cyklický, kdy často zjistíme, že jsme už získali, co jsme v dané oblasti potřebovali, a musíme jít dále nebo jinam, znovu opakovat staré chyby, znovu být začátečníky, znovu ztratit nedávno ještě tak samozřejmou jistotu a samozřejmost…

MÝTUS 2: SEBEREALIZACE JE SNADNO UCHOPITELNÝ A POCHOPITELNÝ KONCEPT.”

K tomuto pojetí často přispívají zjednodušující teorie new age guruů a pop-psychologů. Naopak: seberealizace je obtížně uchopitelná, neexistuje jedna teorie nebo pět pouček, podle kterých bychom se měli řídit. Každý z nás si musí – opět na základě své jedinečnosti – nejen přijít na to, co v životě dělat, ale také JAK toho nejlépe dosáhnout. Metoda, která funguje pro jednoho, může být neplodné pro druhého.

MÝTUS 3: SEBEREALIZACE JE ZÁBAVNÁ, NAPLŇUJÍCÍ CESTA. TAKTO POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SKUTEČNOU SEBEREALIZACI.”

To je asi nejběžnější mýtus. Naopak: seberealizace je často cesta obtížná, plná pochybností, strachů, nezdarů, konfliktů nebo demotivace. Přestože tušíme, že stojí za to, ještě to neznamená, že zvládáme všechny kroky s úsměvem. Podobně jako rodiče chápou, že jejich dítě je obrovský dar, přesto nikomu netvrdí, že s ním nikdy nezažili okamžiky zoufalství. A právě nesnadné etapy seberealizace je nutné doprovázet nadějí. Nadějí, která – jak upozorňoval Václav Havel – není primárně přesvědčením o tom, že vše dobře dopadne, ale přesvědčením, že to má smysl. Pokud jsme přesvědčeni, že náš směr má smysl, zvládneme pro něj i mnohé překážky a momentální obtíže. Kdo ví “proč”, zvládne pak skoro jakékoli “jak”. Součástí seberealizace proto nakonec musí také být přibližování se tomuto smyslu, kultivace naděje a další oblasti, ve kterých se dotýkáme hlubokých (spirituálních) vrstev našich životů.

Předpoklady seberealizace

Úspěšná seberealizace si vyžaduje rozvoj mnoha schopností:

  • Schopnost sebepoznání, sebeanalýzy, změny.
  • Odvahu, umění riskovat, snášet strach, budovat sebedisciplínu a nezdolnost.
  • Umění odlišit, kdy je třeba jít dále i přes odpor, a kdy je třeba věci nechat být.
  • Umění balancovat, umění spojovat protiklady a neslučitelné životní aspekty, umění být neustále otevřený/á.
  • Umění nepovažovat věci za neúspěšné jenom proto, že skončily.
  • Umění sebemotivace, schopnost nalézt podporu v okolí, schopnost nalézt vůbec vhodné okolí.
  • Schopnost akceptovat nepříjemné a schopnost akceptovat rozporné.
  • Umění skončit, když je to těžké; umění začít, když je to ještě těžší.

Seberealizace si tak s sebou nese nekonečné množství aspektů – především je to však neustálé tázání se (jdu správným směrem?) a nepřestávající změna, kterou reagujeme na měnící se vnitřní i vnější prostředí, na výsledky svých aktivit, na své nové životní fáze i na aktuální odpovědi, které si dáváme.

Ve své praxi pomáhám lidem, pro které je seberealizace důležitým životním tématem. Budu rád, pokud i vám budu moci nabídnout pomoc v hledání cesty k většímu naplnění a k životu, který je bližší nám samým.