Kdo chce dobře žít, musí růst. Nejlepší prevencí proti steskům, že po padesátce pro mě nebude místo nebo že přijde nová ekonomická krize nebo že můj obor už nebude potřeba – je prostě fakt, že budu tak dobrý/á, že mě vždy někde budou potřebovat a že se vždy dokážu nabídnout – ba co více, že se o mě budou ještě přetahovat. Continue reading “Strach z profesního rozvoje: Největší pastí je stát se továrním pásem a dělat jen to, co už umíme”

Mnoho lidí stále čeká na nějaké “jednou”. Čekají, až vyřeší problém. Až bude lépe. Až toto skončí. Pak prý teprve začnou skutečně žít. Pak to všechno bude.

Odkládají svou přítomnost. Chodí natolik zahlceni svými frustracemi ze včerejška, starostmi ze zítřka a sny o pozítří, že si nevšímají, že jim život mizí jako voda mezi prsty. Neuvědomují si, že nemají k dispozici nic jiného – než právě kdykoli přítomný okamžik. Oka – mžik.

Pokud nebudeme umět žít nyní, se všemi frustracemi, starostmi i radostnými plány tohoto nyní – a tedy i přes tyto frustrace, starosti a radostné plány, které nás od plnosti nyní odklánějí, budeme se pouze vyhýbat. Pokud si neuvědomíme, že to nikdy nebude jinak a že zítřek přinese opět své problémy, které nám ale nesmí bránit v dobrém prožití zítřejší přítomnosti, budeme pouze utíkat. Před životem, před realitou, před sebou. Falešná naděje “však počkejte, jednou život chytnu za pačesy” se jednou zhroutí jako domeček z karet – to je jediná jistota, kterou spoléhání na “až jednou” přináší. Protože zapomínáme, že i naše “až jednou” budou mít své vlastní včerejšky a zítřky, které nám toto budoucí “nyní” neumožní spokojeně žít.

Pokud (si) v každém dni nedokážeme (u)žít přítomnost, nedokážeme si ji (u)žít ani – až jednou. Až bude náš problém vyřešen, až skončí školní rok, až otravný soused zmizí, až nás povýší, až se oženíme/rozvedeme, až budeme bohatší, až budeme v důchodu… Naše budoucí nyní nám bude utíkat stejně, jako nám utíká to současné. Protože budoucí nyní a současné nyní se v jednom důležitém aspektu nebudou lišit: v naší neschopnosti žít přítomný okamžik.

  • Jediné místo, kde lze toto umění získat, je tady a teď.
  • Jediný způsob, jak jej zlepšovat, je každý den.
  • Jediná chvíle, kdy lze začít, je dnes.

Žít každý den. Nacházet v něm pocity vyrovnanosti. Naplňovat i v nedokonalosti “nyní” některé jeho chvíle hodnotným – a činit je tak chvílemi naplnění. Zkusit něco jinak. Zastavit se. Naslouchat. Alespoň chvíli chtít, co je, a nechtít, co není. Nekroužit stále kolem sebe. Hledat znamení vděčnosti.

Nyní – nic jiného nám totiž nezbývá.

K tomuto obrázkovému vtipu, na kterém pan ředitel říká: “Budeme pořádat mítinky tak dlouho, dokud nepřijdeme na to, proč neuděláme žádnou práci”, mě napadá jeho psychoterapeutická varianta:

“Jsem odhodlaný chodit tak často a tak intenzivně na psychoterapeutická sezení, dokud nevyřeším podstatu všech svých problémů.”

Tato varianta je bohužel pro mnohé klienty psychologů méně vtipná, protože daleko více reálná. Přesto se však její podstata neliší od fóru s přehnanými pracovními meetingy. Pokud pouze schůzujete, nic neuděláte. Pokud pořád (nadměrně, nepřiměřeně) chodíte na psychoterapeutická sezení, workshopy, rozvojové semináře, neustále čtete knihy o sebezlepšování…. připravujete se o prostor, kde lze normálně žít, skutečně se vyvíjet, skutečně se měnit. O prostor skutečného života, který NENÍ TOTÉŽ, co prostor komentování života, zlepšování života, hovorů o životě.

Nikoli, pokud nejste vážně psychicky nemocní, nedomnívám se, že ideální frekvence psychologických sezení je jednou (nebo dokonce vícekrát) týdně po dobu jednoho či dvou let. To je způsob, jak se s intenzivní vnitřní psychologickou prací míjet – protože si ji rutinizujeme, protože víme, že “pokud na to nebude čas dnes, nevadí, otevřeme to příště”, protože na vše máme “spoustu času”.

Kde máme spoustu času, tam začneme řešit nedůležité, triviality, hlouposti. Přesně jako na té desáté pracovní schůzi tento týden. Začneme věci pře-analyzovávat a přílišně se jimi mentálně zabývat, místo abychom se k nim prostě nějak postavili, něco zkusili, něco v životě udělali jinak (přesně jako v té práci). (“No, toto raději nezkusím, poradím se v pátek na pravidelném sezení”).

Příliš spoléháme na něco, co má být pouze pomocníkem života, co se ale však při této nemíře stává životem samotným. Těšíme se na sezení (nebo se ho obáváme) více než na ostatní aktivity v týdnu. Celý týden si připravujeme “o čem ještě budeme povídat”. Organizujeme schůze o tom, co jsme probírali na schůzích – řešíme drobná nepochopení z minulé hodiny celou dnešní hodinu.

Vytváříme si umělou uspokojivou náhražku života, ve které je nám přirozeně snadněji než v životě skutečném. Přesně jako na těch pracovních mítinzích. Často tím paradoxně posilujeme problém, který chceme, aby psychoterapie odstranila.

To v žádném případě neznamená, že by psychoterapie byla pro nás nutně neužitečná nebo že nám v mnoha případech nedokáže dobře pomoci. Podobně jsou nesmírně důležitá vzájemná pracovní setkání a porady. Pokud však jsou přiměřené. Přiměřenost je jednou z nejdůležitějších životních hodnot. A platí to nemenší měrou i v psychologické práci.

Jedním z velkých psychologických témat našich životů je rozhodování. Jak si vybírat? Mezi čím vlastně volit? Jak přijít na to, která cesta pro mě bude vhodnější?

Často doprovázím klienty touto cestou vlastního rozhodnutí – ať už během workshopu Jak se rozhodovat, nebo během individuálních konzultací. Všímám si přitom, že jejich proces ztěžuje několik zásadních a běžně rozšířených nepochopení v tom, co rozhodování je a jak vypadá.

Některá z těchto nepochopení jsou dokonce příčinou toho, proč se rozhodnout vůbec nedokážeme. Očekáváme totiž od tohoto procesu něco, co nám nemůže poskytnout. Jdeme cestou, která nám v rozhodnutí nijak nepomůže, ale my se mylně domníváme, že nelze jinak, protože právě toto je to pravé rozhodování.

Které nejčastější chyby děláme? Začneme od těch nejběžnějších:

Zaměňujeme rozhodování s vypsáním si plusů a mínusů

Dokázat analyzovat všechny alternativy a zvážit jejich výhody a nevýhody je pro rozhodování důležité. Ale je to pouze jeho malá součást. Všichni známe tu situaci – pečlivě probereme pro a proti, někteří si dokonce podle firemních metodologií vypíšou “příležitosti” a “slabiny” jednotlivých variant. Techničtější jedinci si jednotlivá pro a proti oznámkují podle důležitosti. Možná si tyto body sečtou nebo vynásobí.

Ale bez ohledu na konkrétní postup se na jeho konci všichni sejdeme na stejném místě: stejně nevíme, k čemu se přiklonit. Máme všechny možnosti dokonale zanalyzované, ale ve finálnímu aktu rozhodnutí nám to nijak výrazně nepomohlo. Známe pro a proti, víme, že žádná možnost nepokrývá všechny naše ideální představy a to mnohé z nás to od finálního rozhodnutí ještě více odradí.

Co to o rozhodování ukazuje? Především to, že se mýlíme, když:

Rozhodování považujeme za racionální proces

Takto nám o něm povídali: Hlavně nepropadej hloupým emocím. Rozhodni se rozumně. Je to ale to, co chceme posléze po pečlivě rozumem vybrané volbě skutečně zažívat? Nechceme volit právě tak, abychom se ve vybrané alternativě cítili dobře? Abychom s ní byli spokojení? Možná – pokud se jedná o důležité životní rozhodnutí – abychom v něm dokonce byli šťastní?

Všechny výše uvedené pojmy nejsou pojmy rozumovými a nedojdeme k nim rozumovou úvahou. Jsou z oblastí našich emocí. Těch emocí, které prý máme při rozhodování potlačovat.

Ukazuje se tedy, že rozhodováním je nutné vybrat nejen logicky “správnou” variantu, ale taky prožitkově a pocitově “dobrou” variantu (tedy že cílem rozhodování je ovlivnit naše pocity, stejně jako být v souladu s rozumovým poznáním). A co je důležité: Pokud se rozhodujeme tak, abychom vybrali volbu prožitkově dobrou, nemůže nám na to stačit chladná rozumová úvaha.

Rozhodování tedy není myšlenkový proces, ale komplexní racionálně-emoční proces, ve kterém hrají pocity stejně důležitou roli jako rozum. Nakonec si stejně vyberete variantu, ohledně které se budete “cítit” dobře, nikoli jen tu která vám po sečtení dá nejvíce kladných bodů. Ale jak odlišit hodnotné pocity od těch nebezpečných? Jak odlišit povrchní nadšení od hlubokého smyslu? K tomu musíme mít po ruce úplně jiné dovednosti než tabulku plusů a mínusů.

Další chybou v oblasti rozhodování je, že:

Považujeme rozhodování za jeden bod v čase

Domníváme se, že rozhodnutí je něco, co vykonám poté, co zvážím všechny alternativy, co všechno dostatečně promyslím a proberu s přáteli. Pak má přijít onen magický okamžik, kdy něco mentálně učiním a “prostě” se rozhodnu. Někteří klienti se domnívají, že jim něco chybí, když toto “prostě se rozhodnu” v hlavě najednou nenastává.

Nechybí jim nic. Pouze pochopili rozhodování nesprávně. Výjimky samozřejmě existují, ale v naprosté většině případů je rozhodování ohledně důležitých životních voleb daleko spíše procesem než jedním bodem v přítomnosti. Je procesem, kde se rozhodujeme znova, jinak, protikladně; stará rozhodnutí zamítáme, nová hledáme. Váháme. Opět zamítáme. Pochybujeme. To není nedostatek naší mysli. To je mimořádně důležitá součást procesu rozhodování. Jedině tak můžeme na rozhodnutí přijít. Jedině tak se může stát. My se ovšem domníváme, že toto váhání (pochybování, změna pohledů) je důkazem, že se rozhodujeme nesprávně. Naopak. Skutečné rozhodování nikdy nemůže vypadat jinak.

To úzce souvisí s následujícím nepochopením:

Domníváme se, že pro rozhodování je důležitá především přítomnost

Chceme se rozhodnout tady a teď, samozřejmě. Přítomnost nám ale neposkytuje dostatek materiálu pro naše důležitá rozhodnutí. Nemůžeme se rozhodnout jen na základě přítomného “pocitu” ohledně dané volby. To by byl životní (nebo pracovní) risk. Musíme se ohlížet zpět: Pro rozhodování je proto extrémně důležité minulost a naše schopnost se k ní vracet, interpretovat ji, umět v ní najít to, co nám přinesla. A to umíme často výrazně méně, než jak samozřejmě to zní.

Jedině tak budeme schopni vybrat si určitou volbu do budoucna – když se budeme umět dobře, hluboce podívat na to, co nám podobná (nebo totožná volba) přinesla v minulosti. A pokud s danou volbou žádnou zkušenost nemáme (tedy nemáme v tomto ohledu žádnou “minulost”), pak není čas rozhodovat se, ale nejprve takovou zkušenost udělat.

Velmi často to u zásadních životních voleb není tak, že si najednou uvědomíme, že právě právě proběhlo rozhodnutí. Naopak, často dlouho váháme a jednoho dne si s údivem zpětně uvědomíme, že už jsme vlastně nějakou dobu rozhodnuti – na základě svých zkušeností, svých experimentů, svého konání. Ale kdy se tak přesně stalo, říci nedokážeme. Rozhodnutí tak opět nacházíme – ve své minulosti, byť té relativně bezprostřední. To potvrzuje, že rozhodování je proces, který se neděje pouze “nyní”, ale který je integrální součásti našeho prožívání i naši minulosti.

Posledním neporozuměním ohledně rozhodování je:

Myslíme si, že rozhodování je technika

Nesprávně se domníváme, že rozhodování je pouze jakási mentální technika. Ať už jej (omezeně) považujeme za techniku bodování plusů a mínusů nebo třeba techniku vizualizace. Myslíme si, že někde existuje manuál na lepší rozhodování, který je si možné pouze přečíst a následovat.

Ano, metody mohou být důležité. Ale samy o sobě nejsou dostatečné. Rozhodování je především souborem komplexních dovedností, které musíme budovat. V jejich budování nám příliš návodů vyčtených z knih nepomůže. Dovednost je něco, co se musíme pomalu, pozvolna učit. Nejlépe právě cestou – tedy právě prostřednictvím – rozhodování samotného. V oblasti rozhodování se jedná třeba o dovednost:

  • akceptace nepříjemných pocitů
  • pochybování – jako něčeho normálního, běžného, pro rozhodování důležitého. Dobrému pochybování se máme učit, nikoli jej z života vylučovat jako svou slabinu.
  • odvahy – tedy schopnosti mít strach
  • trpělivosti – tedy schopnosti strávit s nejistotou ohledně volby dostatečně dlouhý čas
  • nadhledu – který nám při rozhodování může velice pomoci: přestaneme-li všechny své volby vidět jako fatální, ale dokážeme je nahlédnout s odstupem, s lehkostí, možná dokonce s humorem.

Všechny tyto (a mnohá další) neporozumění je nutné znát a korigovat, nejen stojíme-li před zásadním životním rozhodnutím, ale i tehdy, pokud víme, že i běžná rozhodování jsou v našem životě spíše slabší stránkou. Naučit se rozhodovat je dovednost jako každá jiná a učit se jí lze. Budete-li mít zájem, rád se s vámi setkám na celodenním workshopu Jak se rozhodovat, který věnujeme právě tomuto tématu.

Práce, povolání a vytváření hodnot jsou jednou z nejdůležitějších oblastí, které dávají našemu životu smysl. Práce pro mnoho z nás dávno přestala být (a vlastně nikdy nebyla) pouze činností, kterou živíme sebe a své blízké, ale chápeme ji jako základní oblast našeho sebepojetí a naší seberealizace.

Chápeme ji jako příležitost pro vytváření něčeho nového, pro pomoc druhým, pro participaci na něčem, co má smysl a hodnotu. Je místem, kde bychom měli realizovat a využít to, co jsme se naučili, co jsme a co umíme. Trávíme v ní ostatně většinou více času než se svojí rodinou či svými koníčky. Proto by byla škoda trávit reálnou polovinu (!) našeho života bezduše (bez duše).

Samozřejmě chápeme, že každá práce má také své obtíže, konflikty, rutinu a nudné dny. Ale pokud se zabýváme prací, která nás baví a pro kterou máme talent, dokážeme tyto nesnáze překonat. Vždy mě fascinovala lehkost až bezstarostnost, s níž mnozí lidé k zásadní otázce volby a výběru svého povolání (v podstatě k jedné z nejhlubších, vskutku existenciálních otázek našeho života) přistupují. Jsou to lidé, kteří dělají, co dělají, protože tam není příliš stresu a jsou brzy doma. Protože je to snadné a nic jiného se jim učit nechce. Protože se stejné oblasti věnují přece všichni-ostatní-kamarádi…

Během svého života jsem se však setkával i s odlišnými lidmi, kteří se sami sebe ptali, zda to, co dělají, je skutečně to nejvhodnější, co dělat můžou. Zda využívají své talenty. Zda jsou prospěšní. Zda je jejich činnost naplňuje. Zda jsou užiteční, zda někomu prospívají. Zda jsou hrdí na to, co produkují. Zda to dělají rádi. Zda se tím něčemu učí a něco v sobě rozvíjejí.

A nehovořím teď pouze o elitních vědcích, úspěšných podnikatelích nebo profesionálních umělcích, ale třeba také o trafikantovi na rohu, který je ve svém krámku svobodný a spokojený a každému popřeje pěkný den. Hovořím o paní na zákaznické lince, která ráda přichází do kontaktu s lidmi a řeší jejich problémy. O kuchaři, který svou práci miluje, dále se vzdělává a neustále učí. Jeho jídlo (a šířeji jejich dílo) podle toho také vypadá.

Dobrá volba povolání ovlivní nejen naši vlastní spokojenost

Představte si, že se budete po celý den setkávat pouze s lidmi, které jejich práce baví a naplňuje, kteří v ní vidí smysl a seberealizaci. O kolik méně frustrovaných, demotivovaných a naštvaných lidí potkáte? O kolik méně konfliktů, drzosti nebo neomalenosti, zbytečně namířených vůči vám právě jen kvůli této frustraci a demotivaci, zažijete? Jak lépe nám všem bude…

A co je nejdůležitější – pokud si takovou práci dokážeme sami najít, objevit nebo vytvořit, pak je to tou nejlepší zárukou větší spokojenosti a naplněnosti nejen v profesním, ale také osobním a vztahovém životě. Protože pocit spokojenosti, sebevědomí, radosti z dobrého díla a naplnění se přenáší do všech dalších oblastí našeho života. To je cesta, kterou se společně s mými klienty chceme vydávat a na které se jim snažím pomáhat svými poradenskými a psychologickými zkušenostmi.

Mnoho zajímavých článků, tipů a rad pro hledání vlastního povolání, i z dalších oblastí seberealizace a kariérního poradenství, naleznete na stránkách EtLabora.cz

Fascinuje mě, s jakou lehkostí ignorujeme, že učit se je dovednost, kterou se musíme – učit. Mnoho lidí se domnívá, že “nalít si něco do hlavy” – ať už se jedná o informace, dovednosti nebo zručnosti – je automatická, snadná věc, kterou bychom měli umět jenom proto, že jsme kdysi chodili do školy nebo do ní chodíme stále. Opak je ale pravdou.

Učení není samozřejmost.

Škola o této dovednosti příliš neučí – nevysvětluje nám zákonitosti správného memorizování, efektivního opakování, dobrého zpracování učiva, principů paměti. Je pravda, že mnoho z nás se nakonec pod tíhou termínu učivo “nějak naučí”, je to ale stejný rozdíl jako mezi během na autobus a maratonským závodem. A všichni asi tušíme, co bychom dokázali, kdybychom i v oblasti učení se uměli takový maraton zaběhnout. Pokud se totiž umím dobře učit:

1. Jsem spokojenějším člověkem

Ano, tak odvážné tvrzení si na základě své profesní praxe troufnu vyslovit. Pokud se dokážu učit, nejen že mám (ve škole, v práci) lepší výsledky, ale lépe svému oboru rozumím. To často znamená, že mě taky více baví a motivuje. Protože rozumět něčemu do hloubky, být v něčem opravdový odborník – to je důležitý předpoklad pracovní spokojenosti, zajímavých nabídek a obecně pracovního úspěchu.

A naprosto totéž platí o životě osobním. Nejenom, že se sem naše profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost, nového koníčka, nový obor, kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, ať nám přináší radost díky jeho hluboké znalosti.

2. Dokážu snadněji učinit změnu

Opět, ať už hovoříme o změně kariérní nebo obecně životní. Změna je vlastně z definice učení. Často ji bohužel příliš omezeně chápeme a myslíme si, že stačí překonat strach, zvyknout si na nepříjemnosti, které změnu doprovázejí, pracovat na své motivaci nebo získat pocit jistoty v tom, co vlastně chci.

Zabývám se profesně hledáním povolání a často u svých klientů vidím, že “najít” ten správný obor nebo profesní roli nestačí. Proč tomu tak je?

  • Za prvé proto, že jistotu a motivaci (tedy odpověď na neustále se vracející otázku “Vybral jsem si správně?” “Je to vlastně možné?”) získávám tím více, čím lépe a rychleji se dokážu naučit základy oboru a vstoupit do něj. Teprve tehdy (až když něco umím), mohu totiž poznat, zda je obor či náplň činnosti skutečně pro mě vhodná. Do té doby testuji pouze to, jaké to je “učit se” daný obor, nikoli jej vykonávat. A to je markantní rozdíl – stejný jako mezi “studovat medicínu” a “být lékařem”. Jistě nemusím dodávat, že pro obojí jsou potřeba naprosto odlišné dovednosti a silné stránky a že koho baví to první, zdalaka to neznamená, že ho bude naplňovat to druhé.
  • Po fázi nadšení a růžových představ přichází fáze, kdy se musím novou dovednost nebo dokonce celou komplikovanou profesi naučit. Pokud se učit neumím, nebo si myslím, že se to stane “samo” – když si budu listovat knihou, bavit se o své volbě s přáteli a občas něco udělám – jsem na počátku velkého zklamání, které si bohužel často nevysvětlím správně – tedy že se neumím učit – ale falešně: že daná volba nebyla pro mě vhodná nebo motivující
  • Schopnost “učit se” má v tomto kontextu ještě jednu důležitou vlastnost – umožní nám poměrně rychle překlenout se fází naprostého začátečníka. A to je někdy kritické umění, které rozhoduje o tom, zda danou cestu opustíme, nebo naopak. Nikdo se totiž příliš dlouho nechce cítit jako naprostý amatér, kterému utíkají základní souvislosti a absolutně nedokáže pro stromy vidět les. Nikdo se nechce cítit hloupě. A pokud jste v životě už pár změn učinili nebo se rozhodli v něčem začít naprosto od začátku, jistě víte, o čem mluvím. Nebezpečí je opět v tom, že tyto pocity nevydržíme a rozhodneme se daný obor zabalit. A přesvědčíme se, že kdyby tato volba “byla pro mě” a dostatečně mě motivovala, jistě bych se necítil tak hloupě, špatně, nepříjemně. Opak je pravdou – každý začátek je těžký a každý vstup do nové oblasti je těmito pocity doprovázen. Ale čím lépe se umíme učit, tím rychleji tento začátek dokážeme překonat, tím rychleji se dostaneme do bodu, že “přece jen něčemu rozumím”, že mi “naprosto vše” neutíká. A pokud se dokážeme ve studiu čehokoli dostat do tohoto bodu (“něco dokážu a není to tak špatné”), máme napůl vyhráno.

Hledat viníka je zábavnější než se učit učit

Neschopnost učit se lze samozřejmě velmi snadno svést na někoho jiného – škola mě to nenaučila, od toho tady přece je (a tak už těch 60 let po škole nějak doklepu, místo abych se to naučil sám). Velmi časté a moderní je svést vlastní neschopnost se učit (ono to totiž není nic snadného ani lehkého) na špatný pedagogický přístup – “pokud by byly zajímavé učebnice a zajímaví učitelé, nemuseli bychom se učit, dřít, memorizovat, opakovat si učivo – dělat všechno to neoblíbené a nudné. Informace by nám samy lezly do hlavy.”

Jistě, pořád je co zlepšovat a kvalitní učebnice nebo učitel stonásobně zvětší šance, že se něčemu dobře naučíme. Ale kdo výše uvedenému věří příliš, pro koho se kritika všeho a všech, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností stává životní kratochvílí, kdo dává přednost zajímavému před důležitým a zábavě před složitostí, o tom lze bezpečně předpovědět jednu věc: Nikdy bohužel příliš vzdělaný nebude. A jeho nesprávné přesvědčení o tom, kdo může změnit fakt, že on sám se učit neumí, bude jen posíleno.

3. Více rozumím světu, proto se mi v něm lépe žije.

Čím více o světě vím, tím méně se ho bojím. Obzvláště v dnešní době překotných změn a informační zalcenosti jen těžko najdeme životní klid a spokojenost, pokud máme pocit, že nám ve všem ujíždí vlak. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá. Nedomníváme se, že nic nedává smysl a vše staré pozbývá platnosti, ale vidíme, že mnoho věcí smysl dává, a vlastně docela dobrý.

Rozdíl v tom, jak světu rozumíme, není způsoben jen tím, jaký jsme člověk, jakou máme osobnost nebo třeba svědomí (což je samozřejmě také důležité), ale leží také v tom, jaké množství a jak hluboce uspořádaných informací a znalostí o tomto světě mám a kolik dovedností, které v něm dokážou operovat a měnit jej (tedy něco v něm vytvářet) hluboce zvládnu. Schopnost dobrého učení je tak v neposlední řadě propojena s tak důležitými faktory, jako je nalezení hlubšího smyslu našeho života a porozumění naší roli v něm.

Pokud vás dovednost učení zajímá hlouběji, zvu vás na workshop Jak se učit

Dnes máme možnost vybrat si životní směr i povolání podle svých představ. Tato svoboda ale také přináší otázky a nejasnosti:

  • Jak svou pracovní cestu vybírat? Podle čeho se řídit? Co je důležité?
  • Nejsem spokojený se současným směřováním, ale nevím, co jiného vybrat…
  • Zvolila jsem si dobře?
  • Nejsem příliš náročný? Nejsem jen snílek?
  • Co zvolit, když ve všem je tolik pro a proti…?
  • Není čas na změnu? Ale jsem si jistá, co vlastně chci?

Otázku po povolání si už neklademe jen na konci dětství

Není výjimkou, že i lidé středního věku chtějí opustit svůj obor a věnovat se něčemu novému. A mohou, pokud vědí jak. Celoživotní svoboda ve výběru a změně povolání je ale novou situací, se kterou většina z nás nemá zkušenosti. A proto se ji musíme učit. Není to něco, co vždy přijde samo a bez soustavnějšího úsilí. Není to něco, v čem nám poradí naši kamarádi nebo rodiče, protože se jedná o situaci poměrně novou.

Jak se mění svět povolání a co to znamená pro možnost vybrat si správně?

Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50-100 profesí, které každý znal. Každý věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá “obecně” lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hráli si na ně už děti a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud neměli, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – a každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…

Dnes je situace diametrálně odlišná. Existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Lékař v jedné nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně; sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, ale v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše nebo čím se vůbec zabývá celý obor lidské činnosti. A pokud to nevíme my (kteří v dané společnosti pracujeme a daný obor bychom tedy měli znát) jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat vysokou či střední školu ke studiu?

Povolání hledáme v dospělosti

I z těchto důvodů přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace. Současná technologie i pojetí pracovních vztahů navíc velmi dobře umožňuje kariérní změnu třeba uprostřed života nebo i ve vyšším věku – nabídka terciárního vzdělávání, rekvalifikací, vstřícnější přístup zaměstnavatelů, online kurzy na internetu, to vše hraje v náš prospěch.

Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a “chceme zkusit něco jiného”. (A ti, kteří tvrdí opak, jsou obvykle pochopitelně právě ti, kteří celoživotně žádnou profesní  změnu nerealizovali a bojí se jí. Co je zde příčina a co následek, nechám na posouzení vám, milí čtenáři.)

Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel “na druhé straně”, ke kterému chceme přejít, do nového oboru. Argument “nemám nic relevantního v životopise” patří do minulého století. Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky – a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…

Další stále více lákavější a snadnější možností je podnikání. Nemyslím tím nutně založení firmy se stovkou zaměstnanců, ale možná práce nezávislého experta, kontraktora, řemeslníka, živnostníka nebo založení malé firmy či neziskovky. V takové oblasti je naše profesní změna už jenom na nás, protože jsme sami svými pány.

Šance na změnu ve starším věku

Do všech těchto změn zasahuje také prodlužování aktivního věku. Brzy snad už budou pryč doby, kdy se lidé pošetile těšili na důchod jako na “velkou dovolenou”, během které nemusí nic dělat, pouze okopávat kytičky a občas zajít na kafe za sousedy.

Uvědomíme si, že právě takový životní styl – tedy obyčejná zahálka, byť pro ni máme honosná jména a výmluvy – a nikoli stáří samotné, je skutečným původcem většiny “neduhů” vyššího věku – rozmrzelosti, depresí, osamělosti, oslabování mentálních funkcí (nehovoříme-li o opravdu vysokém věku nebo vážných nemocech). Uvědomíme si, že nejlepším lékem je – práce, přiměřená našim schopnostem a měnícím se možnostem.

Práce pro druhé, zaměření na něco jiného než na bolavá kolena, překonávání jiného stresu než jen toho, že mě drzý mladík nepustil sednout v tramvaji. Tím se udržujeme v kondici, tím nacházíme naplnění, smysl, tím se dostáváme ze samoty k lidem a smysluplným vztahům. Proto bude změna povolání / kariéry v seniorním věku něčím běžným a žádoucím. 

Pro změnu bude hrát i změna naší celkové situace, která ve vyšším věku často nastává – už se často nemusíme tolik soustředit na vydělávání peněz, už jsme si mnohé dokázali, už nechceme dobýt svět, už nemáme tolik rodinných povinností – proto třeba upřednostníme jiné obory, jiné oblasti, jiné role… které vnímáme jako užitečnější, prospěšnější, zajímavější.

To všechno si vyžaduje takovou změnu umět a vědět, jak na ni.

Staré modely hledání povolání nefungují

Před dvěma třemi generacemi byl hlavní cíl v pracovním životě udělat kariéru u jedné firmy, která se o vás ve všem postarala a v šedesáti vám dala zlaté hodinky. Dnes máme každý zodpovědnost sami za sebe a nemůžeme čekat, že se o nás “firma postará”. Je to více zodpovědnosti, ale také daleko více svobody a možností. 

A to je taky důvod, proč nám v hledání povolání staré modely (ať v podobě rad našich pra-rodičů nebo učitelů či kariérních poradců ze staré školy) příliš nepomůžou. Zásadní rozdíl je totiž nejen v tom, z čeho si vybíráme, ale i v tom, v čem si vybíráme – v kontextu razantních ekonomických, technologických a společenských změn, které představují zásadní změnu v pojetí práce, zaměstnaneckých vztahů, zodpovědnosti za sebevzdělání a podobně.

Pokud navíc zvolíte své povolání na základě toho, jací vy sami jste a co potřebujete (nikoli jen “za co se dobře platí”), pak je to nejlepší záruka toho, že budete žít šťastný a naplněný život.

Žijeme v měnícím se světě, a proto se musíme měnit i my a naše představy o tom, co v něm můžeme (nebo dokonce musíme) konat, abychom dokázali být spokojení a užiteční – abychom dokázali pracovat, produkovat, tvořit a přitom neměli pocit, že nám dávno ujel vlak.

 

Chcete-li umět s touto novou svobodu a možnostmi aktivně pracovat, rád vás uvítám na individuální konzultaci nebo na workshopu Hledám své povolání.

Jedním z mých zájmů byla vždy preventivní medicína a dietologie. Než jsem začal studovat psychologii, chvíli jsem studoval medicínu, v oboru přesně s tímto zaměřením. Proto mě vždy upoutá zajímavý výzkum o výživě (a ničí mě šílené módní diety, které zahlcují internetový prostor). Nu a pokud zahlédnu pořad ještě ve spojení s jinou mou zálibou – kulturní historií nebo kulturní antropologií, pak se na něj vždy rád podívám.

Japonské setkání

Přesně takto jsem jednou sledoval jakýsi dokument, kdy evropský kuchař projížděl (asi) různé země a ukazoval místní kulinářské tradice, suroviny a přístup k jídlu. V mém dílu byl zrovna na nějakém japonském ostrově a dělal rozhovor s pěstitelem původních odrůd rýže. Tento Japonec pak pozval celý štáb k sobě domů na večeři a k seznámení s rodinou. Nebudu zacházet do detailů, ale co mě velice zaujalo, bylo toto:

Večeře se skládala asi ze čtyř chodů, jeden z nich byl masitý. Kameraman natáčel celou přípravu večeře, a tak nám neušlo, jak paní domu zpracovala všechny suroviny a krájela maso. Díval jsem se na množství zeleniny, rýže a dalších přísad a říkal jsem si: no, vaří pro minimálně šest lidí (čtyřčlenná rodina, kameraman, moderátor, možná režisér…), nemá toho masa nějak málo? Pro vaši představu, měla ho asi jako na takový větší evropský řízek, tak 250g.

Ale pak jsem viděl, jak všechny suroviny připravuje, jak se smíchají, v jakých jsou proporcích a bylo mi jasné, že nikoli – že přesně toto množství stačí pro japonskou večeři pro 6 lidí. Právě proto, že se nepodává ve formě řízku, ale v podobě, kdy i toto malé množství masa udělá jídlo chutným. A pozor – ta večeře rozhodně nebyla skromná – vždy měli návštěvu až z daleké Evropy.

Zdraví je umění přiměřenosti

Nechci zde hovořit o masu. Chci tento zážitek použít jen jako odrazový můstek. Na jeho základě jsem si uvědomil: Právě toto je jedno z tajemství japonské dlouhověkosti. Je nejen v surovinách, zelenině, rybách, v životním stylu; ale také v jejich vzájemném množství. Je v přiměřenosti. Je v tom, že japonská kuchařka udělá skvělé jídlo pro 6 osob ze stejné porce masa, jako sní nenasytný Američan v hamburgeru ke svačině.

Ještě ze starého Řecka existuje lékařské rčení: Je to pouze množství, co vytváří z léku jed a z jedu lék. Jiným dědictvím antiky je její důraz na přiměřenost jako na základní ctnost, kterou antika chápe jako dovednost nutnou ke kvalitnímu životu. A jsme u toho, co mi na moderním přístupu ke zdraví a především na senzacechtivých článcích o výživě a životním stylu často vadí:

Zdraví není důsledek nějakého konkrétního opatření. Zdravá strava není důsledkem toho, že nějaké potraviny (ředkvičku, čočku) jím, a jiné (smetanu, sádlo) nejím. Zdraví – i v jeho nejširší (tedy nejlepší) definici – je “socio-psycho-somatický komplex well-beingu” (tak nám zdraví definuje Světová zdravotnická organizace). Co je to well-being? Jak dosáhneme “dobrého bytí”? Podle starých Řeků (i podle většiny jiných filozofických či kulturních tradic) tím, že budeme žít v souladu s hlavními důležitými “schopnostmi” lidské duše, ctnostmi: Řekové mezi ně počítali moudrost, statečnost, spravedlivost a – pozor – přiměřenost. Dobrého bytí dosáhneme tehdy, když budeme žít (mimo jiné) přiměřeně.

Harvardští vědci objevili, že v oblasti výživy toho moc nového neobjeví

Bohužel ale článek o tom, že by naše strava měla být přiměřená, prodáte jenom jednou. Pak čtenáře omrzí. Proto přicházejí na řadu diety a “vědci zjistili” a “nepijte mléko” a “je sója prospěšná, nebo škodlivá”. Vznikají nekonečné diskuze na sociálních sítích, obavy maminek o své děti, když jim dají mrkev syrovou místo vařené, dochází ke komplexnímu zahlcení vědomí, k fetišizaci banalit. Fetišizace banalit je zábavné, zajímavé starání se (diskutování, čtení článků, kupování bestsellerů) o oblasti, která sice je důležitá, ale na jejíž přiměřené životní ovládnutí nepotřebujeme certifikát a vysokou školu. Jejich zvládnutí je pouhou věcí zdravého rozumu a trocha disciplíny. A to je důvod, proč si z této oblasti raději uděláme teoretickou diskuzní fetiš: Je to totiž daleko snadnější, než ji skutečně nesnadno žít.

Sám bych byl poslední, kdo by se stavěl proti vědeckému poznání. V oblasti výživy existují stovky zajímavých studií, které stále posouvají naše chápání toho, co je prospěšnější, a co méně… Ty ale s články z kategorie novinových titulků “Vědci zjistili, že” příliš nesouvisí. Senzaci musí vyvolat článek o (většinou ještě špatně interpretované) jedné studii, a laickému čtenáři pochopitelně nemá kdo říci, že vedle toho existuje dalších deset či padesát výzkumů, které ukazují pravý opak této senzace, podle které “všechno je jinak” (cholesterol neškodí, lepek je jed, polysacharidy je potřeba vyloučit); desítky studií, které potvrzují znalost, která platí 30, 50, 100 let a už nikoho nepřekvapí, proto se do bulváru o zdravém životním stylu nedostane.

A protože výživa je oblastí, která lidi zajímá, a tedy dokáže získat potenciální čtenáře médií (rozumějme: dobře prodat reklamu, ze které média žijí), dostává se paradoxně laický čtenář pod palbu stejných fake news jako zájemce o politiku, který je vystaven na sociálních sítích a v internetových diskuzích neustálé palbě Putinových trollů. Obojí vede bohužel ke stejnému závěru: “Víš, nemůžeš si být jistý, co je pravda. Hele, ani ti vědci (politici) se nedokážou dohodnout, vždyť to vidíš”. Končí to tím, že se na politiku vykašleme, volíme extrémní stranu – a v rovině výživy se úplně stejně vykašleme na snahu jíst trochu zdravěji a místo toho zaženeme své rozpaky mastnou dobrotou.

Jezte jídlo, ne příliš a hlavně rostliny

Tajemství, na kterém se opět nedá vydělat majlant prostřednictvím mediálních senzací, je totiž to, že na co věda v oblasti výživy a posilování zdraví přichází jako na nové a odlišné poznatky, je naprosto minimální oproti tomu, co zůstává v preventivní medicíně stejné a základní. Mění se maximálně procento či tři procenta toho, co vám jako osvědčené rady říkala vaše babička.

Věda o výživě se především snaží odhalovat kauzální mechanismy nebo analyzovat biochemické, populační, epidemiologické či jiné souvislosti (“Proč je červené víno zdravé?” “Je to kyselina olejová, která zaručuje účinek olivového oleje, nebo spíše jeho extrakce za studena?” a podobně.) Ale neočekávejte od ní revoluce ve smyslu: Přišli jsme na to, že hrušky škodí. Přišli jsme na to, že úplně nejlepší je ležet na gauči a nehýbat se. Jak hloupě takové věty znějí. Jak dobrou prodejnost ale zaručí “revoluční nejnovější poznatky”, které jsou jen o jeden stupeň absurdity méně zjevné…

Většinu toho, co o výživě potřebujeme znát, se dá shrnout do sedmi slov: “Eat food. Not too much. Mostly plants.” (Jezte jídlo. Ne příliš. Hlavně rostlinného původu) Tím “jídlem” se myslí přirozené, nepříliš zpracované potraviny (tedy kus masa spíše než “pochoutkový salát” se směsí éček, čerstvá čočka spíše než před dvěma měsíci do plastu zavařená vegetariánská pomazánka).

Devadesát pět procent toho, co se dočtete v knihách o zdravém životním stylu, vydaných před sto lety, stále platí. To si nevymýšlím, takové knihy mě baví číst a mám jich doma dost. Problém zdravého životního stylu tedy není v tom, že by byl “složitý, proměnlivý a nepochopitelný”. Je naopak v tom, že je příliš jednoduchý a že přečíst bombastický článek a diskutovat na facebooku o bezlepkovém salátu je mnohem zábavnější. Žít zdravě je totiž taky trochu obtížné – fazole bude vždy o něco méně chutná než to čtvrkilo uzeného bůčku, které na vás čeká v lednici. A vyběhnout do deště se taky člověku zrovna nechce, že.

Hubnete? Jezte všechno!

Japonský dokument nám však ukazuje ještě jednu zajímavou zásadu, na kterou zapomínáme: Pokud se držíme přiměřenosti, můžeme vše. Jen si dáváme pozor na míru. Naše strava nemusí něco vylučovat. Jen si toho dát méně. I pokud chci zhubnout padesát kilo, nemusím žvýkat polochutné dietní potraviny. Naopak, potraviny plnohodnotné (ano, tučné, kalorické) jsou daleko lepší pro navození pocitu sytosti, pocitu spokojenosti – a tedy s hubnutím mohou pomoci právě ony. Protože kdy se přejídáme? Když jsme hladoví a nespokojení, že…

Jak by bylo ale možné, že po tučných potravinách nepřiberu? Je tajemství v magii negativních kalorií, jak slibuje bombastická knížka, kterou jsem viděl v knihkupectví? Nikoli. Pravda je mnohem prostší. Dám si jich totiž málo. Všichni, kdo někdy ochutnali špičkový sýr, zjistili, že ho opravdu nemusí sníst deset deka na posezení, aby pocítili uspokojení, tak jako to uděláte s nízkotučným eidamem, u kterého si teprve po tomto množství chuťově všimnete, že asi něco jíte. Kolik energie myslíte, že z obou variant (jeden plátek vynikajícího vysokotučného sýra versus deset deka light dietního) přijmete? Co vás lépe uspokojí a co lépe zasytí?

Už vám dochází, proč Amerika – mekka dietního průmyslu, light potravin a super zdravých koktejlů – je plná obézních lidí, kdežto ve Francii nebo Itálii (Číně nebo Japonsku), kde na light potravinu narazíte mnohem méně, jsou lidé daleko štíhlejší?

Nic si nezakazovat neznamená všechno si dovolit. To je přiměřenost.

Jak dlouho mohu vydržet jíst něco, co není příliš uspokojující, příliš chutné, příliš dobré? To je tajemství magického jojo efektu při hubnutí. Prostě toto “dietní jídlo” nedokážu jíst celoživotně, tedy i nadále, co ztratím pár kilogramů. Vracím se znovu “k tomu, co mi chutnalo dříve”.

Když si uvědomíme, že přiměřenost nic z toho nevyžaduje, můžeme se uklidnit a díky tomu, že si nebudeme nic upírat, budeme spokojenější, štíhlejší a zdravější. Nic si neupírat ovšem neznamená všechno si dovolit. Znamená to rozlišovat: toho si dám více, toho si dám méně, zde nám čtvrtkila masa vystačí na večeři pro celou rodinu. Mám totiž recept, který to umí. Ale to maso je špičkové, kvalitní, drahé. Pochutnám si na něm. Víte, jak jsem na něj ušetřil? Nekoupil jsem kilo chlazeného masového odpadu v akci, ale čtyřikrát méně třikrát dražšího masa.

Nespolykám dvacet deka salámu pochybné kvality na večeři, dám si několik plátků vynikajícího, drahého pršutu. Překvapivě vás to vyjde na stejnou cenu. Jím méně, a proto si mohu dovolit za jídlo utratit zdánlivě více peněz – ve výsledku však utratím stejně. A i pokud máte hluboko do kapsy, zdravě a přiměřeně jíst můžete snadno: ovesné vločky, domácí jogurt, sezonní ovoce, chutné luštěniny, kvalitní čerstvé pečivo, dobré podmáslí – nic z toho nestojí na přiměřenou – tedy nikoli velkou – porci více než dvacet, třicet korun. Někdy i výrazně méně. A párkrát týdně si díky tomu můžete dovolit něco daleko lepšího.

Přiměřenost samozřejmě také znamená: znát dobu, kdy jím. Pokud vím, kdy jím, je všechna ostatní doba dobou, kdy nejím. Je to prosté. Nemusím se rozhodovat. Když je doba jídla a mám chuť, dám si klidně kolečko výtečné jehněčí klobásy. Dvě lžíce smetany. Dort v cukrárně. Ale ten dort si dám s dvěma kamarádkami na třetiny. Ta nožka klobásy mi vydrží týden. A naopak si přidám: ovoce, zeleniny, dobrého chleba, jogurtu, luštěnin, obilovin…. Tím se hubne. Nebo žije zdravě.

Nemusím si “nastavovat nový výživový systém”. Nezhubnu dlouhodobě tím, že si koupím domů hraničky vysušeného polystyrénu nebo drtím mezi zuby klíčenou pšenici a veškeré okolí (včetně sebe) hlasitě přesvědčuji, jak moc je to dobré.

Množství rozhoduje o tom, jak zdravé nebo nezdravé bude to, co jím; jak dobré nebo nedobré bude to, co žiju.

Možná jste si všimli, že zde občas kritizuji platformu TED a další vtipná ultrakrátká “vzdělávací” videa. Abych to vysvětlil: Nic proti této formě zábavy nemám. Naopak jsem moc rád, že existuje. Považuji ji za hodnotnou alternativu jiným, plytkým formám relaxace typu Ordinace v růžové zahradě. Pokud tato TED videa sledujete, je to skvělé – dozvíte se něco o světě, zamyslíte se nad svou úrovní poznatků… Hlavní problém ale vidím jinde. Že mnozí lidé zaměňují tuto formu zábavy za vzdělávání. Že se domnívají, že se jimi mění.

Falešný model vzdělávání

Pokud tak přemýšlejí, potom si vsugerují zásadní omyl, který jim brání ve skutečném vzdělávání a ve změně. Přesvědčí se totiž, že vzdělávání je právě to, co je jim takto zábavně prezentováno. Tento falešný model jim říká, že u správného vzdělávání mají prožívat přesně to, co u TED videí a krátkých youtube skečů: krátkost, snadnost, zábavnost, hravost, připravenost, úplnost, neustálé chápání všeho prezentovaného a vůbec obecnou příjemnou pasivitu (mohu vnímat a bavit se, ne zkoušet se nebo drilovat).

Nemusím asi dále popisovat tento model a jeho vztah ke skutečnému vzdělávání nebo skutečné změně. Závěr je asi už teď jasný i vám: Skutečné vzdělávání se vyznačuje pravým opakem všech výše uvedených vlastností:

Vzdělávání je dlouhé, nesnadné, nezábavné, ne vždy hravé, není v něm vše připraveno tak, abyste vše hladce a okamžitě chápali, neustále narážíte na neúplnost, nechápání, vlastní limity, frustraci z toho, že nerozumíte nebo neumíte a velmi často se setkáváte s nutností pustit se do nepříjemných aktivit: opakování, drilování, cvičení…

Obtížnost nevyřeší lepší pedagogika

Nadšený příznivce un-schoolingu, intuitivního vzdělávání, vesmírných pedagogik a dalších metod indoktrinace stupiditou by asi poznamenal, že výše jmenované vlastnosti jsou aspekty “špatného vzdělávání”. Nepopírám, že nesprávný pedagogický přístup nebo špatná učebnice tyto prožitky ještě zhorší: Budete s nimi zažívat ještě více frustrace a ještě více obtížného.

Je ale mýtem, ke kterému vede právě výše popsaná falešná představa vzdělávání, že správný pedagogický přístup by měl vést k naprostému odstranění těchto prožitků.

Tyto vlastnosti jsou prostě tím, co vzdělání, ale i jakékoli další aktivity, které jsou dlouhodobé, obtížné a důležité, doprovází. Jsou totiž nutné. Jedině frustrace z toho, že nechápete, vás motivuje k pochopení a dalšímu prozkoumání tématu. Jedině nezábavné procvičení látky po padesáté ji upevní v paměti tak pevně, jak je pro danou dovednost potřeba.

Recept na stagnaci: Požadovat zábavnost

Povšimněme si jen jednoho aspektu mezi výše uvedenými požadavky: zábavy. Mnoho lidí ji od vzdělávání očekává jako hlavní ukazatel, podle kterého pozná vše: Hodnotí jím nejen učitele, ale také svou motivaci, svůj talent a své úspěchy. Ještě pochopíme, když řeknou, že “lekce byla zábavná”. Ale je opravdu důležité, aby je “učení bavilo?” A pokud se přistihnou, že tomu tak není a že je naopak plné nudných, frustrujících a obtížných chvil, znamená to, že tento obor není pro ně, že mají nízkou motivaci nebo dokonce nízkou inteligenci?

Nejen, že požadavek, aby vás učení “vždy bavilo” není důležitý – on je dokonce nesplnitelný, a proto škodlivý. Mnoho mechanismů učení (dril, rutina, opakování, frustrace z nepochopení, která připravuje cestu k motivaci pochopit) se z definice nemůže vyznačovat aspektem “bavení”. Protože evolučně a psychologicky nás baví to, co je jen přiměřeně nesnadné, co je nové, co je zajímavé… což dvacáté opakování cizího slovíčka nikdy nebude. Pokud nejsme člověk s obsesivní, masochistickou či jinou poruchou osobnosti, příliš “bavení” u těchto činností nezažijeme.

A platí to samozřejmě nejen pro vzdělávání: Pokud budete očekávat ve svém partnerském vztahu kontinuální “zábavu” jako indikátor toho, že vaše manželství je v pořádku, silně pochybuji, že oslavíte zlatou svatbu. Každý vztah je nabitý chvílemi nezábavy, frustrace, obtížného a nepříjemného. Pokud se budete chtít naučit hrát na elektrickou kytaru, stát se herečkou či kulturistou, umět skvěle tři cizí jazyky, být expert ve svém oboru, stát se autorem detektivek – a budete si myslet, že činnost, která k tomu vede, vás bude převážně bavit, zůstanete stát za první zatáčkou.

Zbude vám pak jediné: zavřít učebnici, roztrhat permanentku do posilovny, věnovat kytaru těm kdo mají “větší talent” (rozuměj: baví je to). A pustit si zábavné video na TEDu, otevřít knihu o dosahování cílů nebo si poslechnout nějakého skvělého motivačního řečníka. Ano, to jsou věci, které vás baví. Ale to neznamená, že vás mění. Pokud jim propadnete, činí vás naopak ještě více stejnými: Zůstáváte jen konzumentem zábavy, byť svůj hédonismus maskujete za vzletný obsah. Zůstáváte člověkem, který neumí prožívat nepříjemné a který nechápe, že aby dosáhl toho, co je v životě důležité, je nepříjemné nezbytné.

Jedním z důležitých prvků psychoterapie, ale i každodenních životů, je umět dobře vyprávět o tom, co jsme prožili. Na interpretaci vlastní minulosti (nebo i přítomnosti) je založený tzv. narativní přístup v psychologii. Psychologové si dávno všimli toho, že způsob, jakým vyprávíme o sobě, často přímo předurčuje možnosti, které vidíme ve své budoucnosti; nápady, které přijdou; volby, které považujeme za reálné nebo zajímavé.

Pokud za všechno špatné mohou “ti druzí”, postupně propadneme do strachu ze světa nebo nenávisti. Pokud za všechno dobré mohu “hlavně já”, postupně propadneme do narcismu nebo povýšenosti. Vyprávění o událostech a našich životech rozhoduje o tom, kde uvidíme svůj podíl, kde uvidíme možnost pro vlastní změnu, kde uvidíme možnost pro akci nebo rozhodnutí. V práci, v osobním životě, ve vztazích.

Jistě, nesmíme přitom upadnout do extrému, že si prostě lžeme. I interpretace naší situace a událostí v našem životě musí být v kontaktu s realitou, musí být pravdivé, nesmí vytěsňovat nějaký pro nás důležitý aspekt – říkat si po autonehodě, kterou jsme způsobili vlastní nepozorností: “Co mě nezabije, to mě posílí”, místo toho, abychom si vzali ponaučení, je poměrně rychlá cesta do záhuby (k další, možná horší autonehodě) – v životě to platí podobně.

Naše interpretace tedy musí být pravdivé a nesmí opomíjet důležité elementy našich životů – přesto i s těmito charakteristikami nám stále poskytují mnohem větší volnost, než se domníváme.

Znáte jistě ten příběh o dvou kamenících, jak se potkají na stavbě a ten první se zeptá:
– “Co tady děláš”
– “Ale, opracovávám kameny, vozím je támhle na stavbu, je to dřina, záda mě bolí… A co tady děláš ty?”
– “Stavím katedrálu,” odpoví ten druhý.
Pointou samozřejmě je, že oba dělají totožnou práci. Je jejich práce ale totožná?

Přesně totéž se děje v našich každodenních životech a platí to pro práci, vztahy, volný čas, sebepoznání i spiritualitu. Zamýšlejme se proto často nad tím, jak nás ovlivňuje naše zamyšlení a jak hovoříme sami k sobě o sobě… Význam této snahy velmi pěkně ukazuje autor jedné z nejlepších knih o hledání povolání – Po Bronson:

“Způsob, jakým vyprávíte příběh, často ovlivní, kam tento příběh dále zamíří. Minulost vede k budoucnosti, ale minulost se dá různě interpretovat. Tím, že vypravovala a znovu převypravovala svůj příběh … přepisovala Nicole svou historii, čímž otevírala cestu k odlišné budoucnosti.”