Jak vypadá psychologické poradenství?

Poradenské setkání se vnější formou podobá jakémukoli jinému rozhovoru – podobnému, jako vedete s přáteli v kavárně nebo s kolegy v kanceláři. Hovoříte o své situaci, prozkoumáte své názory a možnosti.

Psycholog vás přitom často vrací k vašemu uvědomění, upozorňuje na aspekty problému, kterých si nevšímáte, sděluje vám své hypotézy a postřehy, a pomáhá vám k vytvoření nových myšlenek, které poté společně zkoumáte. K tomu využívá specifických metod. Pomocí těchto otázek a zvýšeného uvědomění přicházíte na nové souvislosti, některá témata uzavíráte, jiná otevíráte. Zkoumáte své pocity, typická chování a přesvědčení a začínáte si uvědomovat jejich význam v daném problému.

První setkání

Během prvního setkání máme čas na vzájemné představení – klient obecně popíše svůj problém a hlavní témata. Poradce mu klade doplňující otázky, případně představí metody, které by pro daný okruh témat použil. Následně se pustíme do práce a klient zažije ukázku toho, jakým stylem postupuji.

První setkání je chvílí pro zodpovězení vašich případných otázek a nejasností. Je také důležitým testem, zda se klientovi bude s psychologem dobře spolupracovat, zda si s ním porozumí. Pokud ne, je samozřejmě v pořádku, pokud se rozhodne v dalších sezeních nepokračovat. V tomto případě vám rád pomohu najít jiného odborníka, případně sdělím tipy na kolegy, kteří by vám mohli pomoci.

Konzultace nemusí mít jen formu opakovanou, pravidelnou a dlouhodobou

Někdy klienti přicházejí pouze na jednorázovou konzultaci s jednodušším problémem – např. žádají zpětnou vazbu, mají obecné dotazy k tématu, v němž se potřebují zorientovat. Takové poradenství také rád poskytnu s tím, že v případě zájmu nebo potřeby mohou opět – nepravidelně – přijít. Nepotřebuji stanovovat žádný “pevný počet” setkání, na které se musíme dopředu domluvit. Frekvenci i délku setkání domlouváme v průběhu naší cesty – pokud má klient pocit, že mu pomohlo už jedno setkání, můžeme se např. domluvit, že zkusí závěry, na které jsme přišli, pár týdnů aplikovat v životě, a následně se ozve pro dodatečné setkání.

Jiní klienti se objednávají nepravidelně – dle potřeby, tak jak se v jejich životě objevují nová témata. Nemusíme (ale můžeme) tedy stanovovat žádné pevné plány a cíle. Terapie by neměla být umělou situací a měla by kopírovat život, tak jak se svými problémy přichází (i je odnáší).

Složitost témat i doba setkávání je velmi různá a individuální. U některých klientů, kteří požadují hlubší osobnostní proměnu, se setkáváme pětkrát, desetkrát i více; s jinými dospějeme k cíli třeba jen po dvou setkáních. Vše záleží na tom, jak hluboké a složité jsou vaše otázky a cíle. U psychoterapie se obvykle setkáváme jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní, v případě jiné než psychoterapeutické práce se můžeme setkávat méně často. Žádná striktní pravidla zde nejsou určena a snažím se vždy přizpůsobit náš plán tak, aby byl co nejvíce efektivní a užitečný.

Poradenství není jen konverzací

Během našich setkání se nevěnujeme pouze povídání. Někdy experimentujeme a zkoušíme si dané situace naživo. Prozkoumáváme třeba uvědomění konkrétní emoce (které se v poradenské situace často neliší od těch “reálných”), nebo zkoušíme nové chování: Chce-li si klient zkusit oslovovat cizí lidi, vyrazíme do ulic. Chce-li zájemce o práci zkusit, jak se zeptat na volná místa u vytipované společnosti, vezmeme telefon a voláme. Chce-li obchodník znát můj názor na jeho prezentační dovednosti, nechám si od něj předvést prodejní prezentaci. Samozřejmě rád poskytnu zpětnou vazbu a rady, jak postupovat lépe.

Podobných technik je celá řada. Celá poradenská situace je cestou, kdy během opakovaných setkání a konverzací postupně vstupujeme do hlubších aspektů daných problémů. Často se zdá, že chodíme v kruhu, ve skutečnosti jsme ale ve spirále. “Řešení” často přichází nenadále, nelogicky; jindy zase jen velmi pozvolna a z nepředpokládaného směru. Psychologie není stejně technický obor jako třeba oprava automobilu, a o (vnitřní) překvapení v ní proto nebývá nouze.

Poradenství není návštěvou u lékaře

To, co poradenské sezení rozhodně není (a jak si jej mnozí lidé nesprávně představují), je situace, kdy si psycholog vyslechne váš problém, zeptá se vás na pár otázek, a poté vám řekne, co vás trápí a proč a co byste měli dělat.

To je představa, která vzniká na základě zkušeností s jinými odborníky (právníky, lékaři), kteří takto přirozeně postupují. Psycholog může samozřejmě také udílet rady a říkat svůj názor, ale to obvykle není aktivitou hlavní. Pracuje podobně jako chirurg, který vykoná operaci, a udělí na závěr pacientovi pár rad, jak přizpůsobit životní styl tomuto výkonu – hlavní práce chirurgova (i psychologova) je jinde. U psychologa je situace jiná v tom, že na takovéto “operaci” aktivně spolupracujete. Hlavní práce psychologa leží v podpoře komunikace, uvědomění, generování alternativ, v podpoře vhledů do řešení problémů a ve správném směrování klienta k tomuto uvědomění a k těmto vhledům.

Psycholog je samozřejmě odborníkem – klient ale nepřichází na přednášku. Kdyby pouhá znalost problematiky byla účinná ve vyřešení jeho problémů, pak by si mohl doma přečíst učebnici psychologie. To je však stejně neúčinné, jako pokus odstranit zanícené slepé střevo tím, že si přečtete lékařskou učebnici. Musíte na operaci. Psycholog je odborníkem v oblasti mentálních, mezilidských a dalších operací. Odborníkem na kladení otázek, na sledování a zesílení procesu změny. Zná a užívá metody, které mohou pomoci.

Hledáte aktivní poradenství, nebo chcete jen vyslechnout?

Styl každého psychologa je specifický – neexistuje žádná “univerzální” psychoterapie nebo nejlepší poradenský přístup. Bylo vytvořeno mnoho – často vzájemně nesourodých – psychologických škol a metod, z nichž si psychologové vybírají podle své osobnosti a přesvědčení. Osobně dávám přednost aktivní psychologické práci (hledání řešení, dialog, aktivní poradenství, analýza situace, experimentování atd.) před pouhým pasivním nasloucháním a tichým doprovázením klientova vyprávění. Tomu odpovídají metody, které pro práci využívám (kontrola vědomí, na řešení orientovaný přístup, moderní přístupy KBT terapie, mindfulness, Gestalt přístup, behaviorální modifikace).

Výhodou moderních aktivních metod (které vybírám na základě vědecky ověřené účinnosti) je poměrně krátká doba a efektivnost poradenství, obzvláště pokud je zaměřeno na specifický problém – takové poradenství typicky trvá mezi 2-5 setkáními, ale výjimkou nejsou ani účinná jednorázová setkání. Pokud klienti hledají spíše obecnější psychoterapeutickou změnu, bývá počet setkání větší, ale i takto jsou uvedené metody mnohem rychlejší než klasické, psychoanalytické přístupy. Další informace o mém přístupu naleznete zde.

Akceptace a sebeakceptace – klíč ke změně i k účinnému řešení problémů

Největší díl práce s prozkoumáním problémů a jejich řešením však samozřejmě leží na klientovi samotném. Záleží jen na něm, jak dalece bude ochoten zkoušet metody, které psycholog nabídne. Jak upřímně bude chtít čelit pravdám a informacím o sobě, které nejsou vždy příjemné. Poradenská situace se vyznačuje především bezpečím, diskrétností a respektem. Že to, co řeknete psychologovi, nikdy neopustí místnost, ve které to řeknete, je jasné. Co je však daleko důležitější, je skutečnost, že jste plně respektován/a ve své individualitě a ve své specifické situaci. Nehodnotím vás a nekritizuji vaši odlišnost. Nenálepkuji vás jako “hádavého”, “líného”, “nevýkonného”, nebo “příliš dominantního” – tak jak se třeba často nazývá i klient sám. Jsem vždy na vaší straně, i když ne nutně s vámi vždy souhlasím.

Tato situace plné akceptace a přijetí je extrémně důležitá zkušenost. Pro mnoho klientů je fakt, že někdo druhý skutečně akceptuje jejich specifickou osobnost či problém, jedním z nejdůležitějších faktorů, který umožní posun dále. Někdy není důležité, zda tuto situaci zažijete v poradenském vztahu, nebo třeba ve vztahu přátelském – s kamarády, partnerem či dokonce cizí osobou. Protože často teprve pokud máme osobní zkušenost s tímto plným respektem a akceptací ze strany druhých lidí, můžeme se začít plně akceptovat a respektovat sami.

Teprve plná akceptace a uznání sama sebe v naší jedinečnosti je hlavním a zásadním faktorem jakékoli osobnostní změny. Nikdy nezměníme to, čeho se bojíme a co v sobě odsouváme. Změní se v nás pouze to, co plně akceptujeme, co plně prozkoumáme, co pochopíme, s čím dokážeme být. To nazývá jedna z psychologických škol “paradoxní teorii změny”.

Změna je život

Proč se naše snahy o změnu někdy podobají snaze zastavit tank střelbou ze vzduchovky? Co vše může ve změně bránit? Jak je třeba změnu chápat? A konečně co je pro změnu podstatné?

Změna a složitost naší osobnosti

Problematika změny osobnosti, chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je nesnadno uchopitelná. Mnozí dávno pochopili, že přístupy, které nám po způsobu projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy. Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány právě skutečností…že změna je někdy obtížná.

To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady… Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se něco, co bychom neměli. Jindy se projevují přímo v našem chování a my až zpětně pochopíme (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků…se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.

Uvedené složky mohou zahrnovat náš specifický způsob uvažování, osobnostní a charakterové vlastnosti, potřeby a zvyky, postoje a hodnocení současné situace, vztahy s významnými druhými lidmi a jejich vliv na nás, naše kompetence a dovednosti, naše ideály a vzory, naše minulé zkušenosti, naše očekávání a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení nejsou vždy dostatečná

Jedním z velkých omylů, který je posilován články pop-psychologie, je, že změnu lze dopředu naplánovat, rozebrat na díly a postupovat v ní lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci však jsou stejně účinné, jako chtít zastavit tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.

Změna je komplexní proces, která vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které ji předcházejí (příprava na změnu, přemýšlení o změně), které jí doprovázejí (zkoušení, nevíru, kritiku blízkých, chyby a zklamání) a které přicházejí po ní (občasné návraty zpět, recidivy). Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života – dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou….často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu: opustit a vstoupit – dvě strany téže mince

Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. To s sebou vždy otevírá témata jako:

  • Odvaha a její hledání
  • Vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho musíme odejít
  • Akceptaci negativních aspektů toho, do čeho musíme vstoupit
  • Uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí

Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal “růstové volby”. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. To souvisí s uměním riskovat, které u seberealizujících se osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu nebo risku typu “vše-nebo-nic”. Riskování je častěji nutnost vyrovnat se s nepříjemnou chybou, akceptace, že všemu nerozumíme nebo že dokonce vůbec nevíme. To jsou pro naše ego nepříjemné prožitky, kterým se rádi vyhneme útěkem do bezpečí svého světonázoru, do ulity jistoty své sebehodnoty a osvědčených způsobů života – ano, volbou bezpečných cest, které ale změnu blokují.

Riskování je vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěřovat své schopnosti vyrovnat se s čímkoli, co přijde.

Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj. Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

 Rezistence vůči změně

Každý, kdo se snaží změnit, zná důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných, nebo skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které znamenaly nebezpečí). Jindy souvisí s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.

Čím více se někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme “zaseklí” v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto “chtění být někým jiným”. Můžeme se stát “věčnými snílky”, “věčně nespokojenými”, “věčně se o něco snažícími” – lidmi, u kterých toto “věčně” znamená vlastně neměnnost. Znal jsem paní, která se více než dvacet let “rozváděla” (respektive hovořila o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).

Problémem je, že často právě tu polaritu, které nám brání ve změně (a které často dokonce vytváří chování či situaci, kterou chceme změnit), chceme nevědomky použít jako prostředek změny. A není se čemu divit – je to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň je to však síla, která nám ve změně brání… Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán své změny. Proto se zuřivec rozzuří na svou zuřivost, analytik vše už posté zanalyzuje, flegmatik mávne nad svou filozofií flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Nalezení vztahu k vlastní změně

Pro úspěšnou změnu je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pomalými, pocitovými, či intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi “chtěním” jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a “chtěním” jako přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.

Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat mezi tím, co na jednu stranu spíše nevysvětlitelně a prožitkově v danou chvíli potřebujeme a co následujeme; a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.

Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností a všech aspektů, které s naší situací souvisí. Jedna z pouček Gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme plně přijímat (a prožívat) v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ní pokoušíme jako o úkol, který nám nepatří) a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, nevysvětlitelnou, nelogickou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby: v prvním si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali jej, že se prostě musí napravit. Navrhovali bychom odměny. Apelovali bychom na jeho zdravý rozum. Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro něj lepší. To je “dítě, které se snažíme změnit”. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme. Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v kreativním prožívání toho, co právě přichází. Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic. Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem. To je změna jak na základě vzoru/našeho aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je “měnící se dítě”. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.

Svým klientům nabízím doprovod na této cestě změny, společně s osvědčenými metodami, přístupy a pomocníky, které psychologové desítky let vytvářejí, testují a používají.

Seberealizace – klíčový úkol našich životů

Pod pojmem seberealizace si většinou představíme svůj osobnostní rozvoj, rozvoj našich talentů, dosažení našich zásadních cílů a žití v souladu s důležitými hodnotami a potřebami.

Většinou chápeme seberealizaci jako něco, co nám má dávat smysl a vést nás k naplnění. Chápeme ji jako uskutečnění něčeho hodnotného, co má skutečný význam, který přesahuje prostý pocit “baví nás to” a co s sebou nese užitečnost, službu druhému člověku, podporu důležitých hodnot, vytváření něčeho nového, práci pro společnost, kulturu nebo komunitu.

Psychologové v polovině 20. století začali pro tyto aspekty našeho života používat termínu “sebe-aktualizace” a mysleli jím něco velmi podobného: Vycházeli z přesvědčení, že každý z nás se liší – máme specifickou osobnost, preference a talenty, ovlivněné výchovou, osobními zkušenostmi nebo vrozené. Toto přesvědčení doplnili logickou představou, že čím více budeme žít v souladu s těmito specifiky a čím více je budeme v rámci našeho osobního rozvoje a života naplňovat (aktualizovat, realizovat), tím spokojenější náš život bude.

To je jasné. Je jistě efektivnější využít traktor k orbě a letadlo k létání než naopak.

Seberealizace, osobní rozvoj a psychologie

Změny ve společnosti a rozvolnění kulturních norem, kterých jsme byli ve dvacátém století svědky, s sebou přinesly především možnost svobodně se rozhodovat, jít svou vlastní cestou a nebýt pouze tím, co velí tradice nebo rodina. Plné rozvinutí vlastního potenciálu se nestalo pouze teoretickou možností, ale vyžadovaným právem.

A přesně v tomto smyslu se začali v 60. letech 20. století proměňovat i typičtí klienti psychologů. Už nepřicházeli pouze z řad osob s duševními problémy. Přicházeli se zásadními otázkami po osobnostním rozvoji, sebepoznání, dosahování cílů a naplnění svého potenciálu – ať už je to potenciál vědce, farmáře nebo kněze. Přicházeli s otázkami, jak tento potenciál poznat a jak se ohledně něho rozhodnout. Přicházeli s pochybnostmi nebo konflikty, které si samozřejmě – tak jako jakékoli jiné změny – jejich rozhodnutí přinesla. Lidé se tak začali na psychology obracet nejen s problémem neurózy, ale také s nesnadnými otázkami způsobu vlastního života a vlastního naplnění.

V psychologii vzniká nový směr “humanistické psychologie” (studium lidského potenciálu a jeho realizace) a později i “pozitivní psychologie”, která se zabývá nikoli poruchami a negativními emocemi, ale výzkumem pozitivních prožitků a jejich souvislostí. Zajímají ji témata jako je osobní naplnění, pocit spokojenosti, štěstí a jeho předpoklady.

Psychologové, kteří se vždy snaží zkoumat aktuální problémy člověka ve společnosti, ve které žije, se samozřejmě začali zabývat touto historicky novou situací, kdy si můžeme svobodněji než kdykoli dříve vybrat, co budeme, kým budeme, jak budeme…

Můžeme se rozhodovat o oblastech, o kterých byla dříve diskuze zbytečná. Změny v sociální prostupnosti, dostupnosti vzdělání, výkonnost tržní ekonomiky, fungující sociální systém (a později také globalizace, virtualizace a internetové přiblížení světa na dosah klávesnice) s sebou přinášejí nekonečné možnosti pro naše povolání, rozvoj osobnosti, identity a zájmy; pro přizpůsobení našeho životního stylu.

Pokud tato naše rozhodnutí budou brát v potaz naši individualitu, talenty a nadání, potom to budou rozhodnutí z dlouhodobého hlediska dobrá. To je odpověď, kterou nám humanističtí psychologové dávají. Tak se začínají od 60. let minulého století (nejen) v psychologii prosazovat pojmy sebe-aktualizace a seberealizace. Začíná výzkum jejich předpokladů, jejich podmínek i toho, jaké poradenské metody používat pro jejich nastolení.

Seberealizace a mýty osobního rozvoje

Možnost seberealizace úzce souvisí:

  1. s dobrým poznáním sebe sama, s pochopením své jedinečnosti a
  2. se schopností se rozhodovat, vybírat některé alternativy a zamítat jiné, se schopností měnit se a udržet tuto změnu (a mít alespoň obecnou představu, co chceme docílit).

Toto jsou zjevné a zásadní aspekty seberealizace.

Někdy však chápeme seberealizaci omezeně. Věříme, že se má vyznačovat charakteristikami, které jsou často v rozporu s tím, co seberealizace je, a které osobnímu rozvoji naopak brání. To nazývám “mýty seberealizace”. Nejčastějšími jsou přesvědčení, že:

MÝTUS 1: SEBEREALIZACE JE JEDNODUCHÝ PROCES, KTERÝ SE VLASTNĚ POSTARÁ SÁM O SEBE. TÍM POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SPRÁVNOU SEBEREALIZACI.”

Naopak: je to celoživotní, obtížný proces, plný chyb, nesprávných rozhodnutí, nutností revidovat své plány, reagovat na nepředvídané a často osudové změny, na situaci v okolí a na nové zkušenosti. Je plný pochybností, nikoli fanfár a vytrubování andělů, kteří nám vždy ukazují tu správnou cestu. Je to proces cyklický, kdy často zjistíme, že jsme už získali, co jsme v dané oblasti potřebovali, a musíme jít dále nebo jinam, znovu opakovat staré chyby, znovu být začátečníky, znovu ztratit nedávno ještě tak samozřejmou jistotu a samozřejmost…

MÝTUS 2: SEBEREALIZACE JE SNADNO UCHOPITELNÝ A POCHOPITELNÝ KONCEPT.”

K tomuto pojetí často přispívají zjednodušující teorie new age guruů a pop-psychologů. Naopak: seberealizace je obtížně uchopitelná, neexistuje jedna teorie nebo pět pouček, podle kterých bychom se měli řídit. Každý z nás si musí – opět na základě své jedinečnosti – nejen přijít na to, co v životě dělat, ale také JAK toho nejlépe dosáhnout. Metoda, která funguje pro jednoho, může být neplodné pro druhého.

MÝTUS 3: SEBEREALIZACE JE ZÁBAVNÁ, NAPLŇUJÍCÍ CESTA. TAKTO POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SKUTEČNOU SEBEREALIZACI.”

To je asi nejběžnější mýtus. Naopak: seberealizace je často cesta obtížná, plná pochybností, strachů, nezdarů, konfliktů nebo demotivace. Přestože tušíme, že stojí za to, ještě to neznamená, že zvládáme všechny kroky s úsměvem. Podobně jako rodiče chápou, že jejich dítě je obrovský dar, přesto nikomu netvrdí, že s ním nikdy nezažili okamžiky zoufalství. A právě nesnadné etapy seberealizace je nutné doprovázet nadějí. Nadějí, která – jak upozorňoval Václav Havel – není primárně přesvědčením o tom, že vše dobře dopadne, ale přesvědčením, že to má smysl. Pokud jsme přesvědčeni, že náš směr má smysl, zvládneme pro něj i mnohé překážky a momentální obtíže. Kdo ví “proč”, zvládne pak skoro jakékoli “jak”. Součástí seberealizace proto nakonec musí také být přibližování se tomuto smyslu, kultivace naděje a další oblasti, ve kterých se dotýkáme hlubokých (spirituálních) vrstev našich životů.

Předpoklady seberealizace

Úspěšná seberealizace si vyžaduje rozvoj mnoha schopností:

  • Schopnost sebepoznání, sebeanalýzy, změny.
  • Odvahu, umění riskovat, snášet strach, budovat sebedisciplínu a nezdolnost.
  • Umění odlišit, kdy je třeba jít dále i přes odpor, a kdy je třeba věci nechat být.
  • Umění balancovat, umění spojovat protiklady a neslučitelné životní aspekty, umění být neustále otevřený/á.
  • Umění nepovažovat věci za neúspěšné jenom proto, že skončily.
  • Umění sebemotivace, schopnost nalézt podporu v okolí, schopnost nalézt vůbec vhodné okolí.
  • Schopnost akceptovat nepříjemné a schopnost akceptovat rozporné.
  • Umění skončit, když je to těžké; umění začít, když je to ještě těžší.

Seberealizace si tak s sebou nese nekonečné množství aspektů – především je to však neustálé tázání se (jdu správným směrem?) a nepřestávající změna, kterou reagujeme na měnící se vnitřní i vnější prostředí, na výsledky svých aktivit, na své nové životní fáze i na aktuální odpovědi, které si dáváme.

Ve své praxi pomáhám lidem, pro které je seberealizace důležitým životním tématem. Budu rád, pokud i vám budu moci nabídnout pomoc v hledání cesty k většímu naplnění a k životu, který je bližší nám samým.