Nedělejte si z psychoterapie a sebezlepšování náhražku života

K tomuto obrázkovému vtipu, na kterém pan ředitel říká: “Budeme pořádat mítinky tak dlouho, dokud nepřijdeme na to, proč neuděláme žádnou práci”, mě napadá jeho psychoterapeutická varianta:

"Jsem odhodlaný chodit tak často a tak intenzivně na psychoterapeutická sezení, dokud nevyřeším podstatu všech svých problémů."

Tato varianta je bohužel pro mnohé klienty psychologů méně vtipná, protože daleko více reálná. Přesto se však její podstata neliší od fóru s přehnanými pracovními meetingy. Pokud pouze schůzujete, nic neuděláte. Pokud pořád (nadměrně, nepřiměřeně) chodíte na psychoterapeutická sezení, workshopy, rozvojové semináře, neustále čtete knihy o sebezlepšování…. připravujete se o prostor, kde lze normálně žít, skutečně se vyvíjet, skutečně se měnit. O prostor skutečného života, který NENÍ TOTÉŽ, co prostor komentování života, zlepšování života, hovorů o životě.

Nikoli, pokud nejste vážně psychicky nemocní, nedomnívám se, že ideální frekvence psychologických sezení je jednou (nebo dokonce vícekrát) týdně po dobu jednoho či dvou let. To je způsob, jak se s intenzivní vnitřní psychologickou prací míjet – protože si ji rutinizujeme, protože víme, že "pokud na to nebude čas dnes, nevadí, otevřeme to příště", protože na vše máme "spoustu času".

Kde máme spoustu času, tam začneme řešit nedůležité, triviality, hlouposti. Přesně jako na té desáté pracovní schůzi tento týden. Začneme věci pře-analyzovávat a přílišně se jimi mentálně zabývat, místo abychom se k nim prostě nějak postavili, něco zkusili, něco v životě udělali jinak (přesně jako v té práci). ("No, toto raději nezkusím, poradím se v pátek na pravidelném sezení").

Příliš spoléháme na něco, co má být pouze pomocníkem života, co se ale však při této nemíře stává životem samotným. Těšíme se na sezení (nebo se ho obáváme) více než na ostatní aktivity v týdnu. Celý týden si připravujeme "o čem ještě budeme povídat". Organizujeme schůze o tom, co jsme probírali na schůzích – řešíme drobná nepochopení z minulé hodiny celou dnešní hodinu.

Vytváříme si umělou uspokojivou náhražku života, ve které je nám přirozeně snadněji než v životě skutečném. Přesně jako na těch pracovních mítinzích. Často tím paradoxně posilujeme problém, který chceme, aby psychoterapie odstranila.

To v žádném případě neznamená, že by psychoterapie byla pro nás nutně neužitečná nebo že nám v mnoha případech nedokáže dobře pomoci. Podobně jsou nesmírně důležitá vzájemná pracovní setkání a porady. Pokud však jsou přiměřené. Přiměřenost je jednou z nejdůležitějších životních hodnot. A platí to nemenší měrou i v psychologické práci.