Seberealizace – klíčový úkol našich životů

Pod pojmem seberealizace si většinou představíme svůj osobnostní rozvoj, rozvoj našich talentů, dosažení našich zásadních cílů a žití v souladu s důležitými hodnotami a potřebami.

Většinou chápeme seberealizaci jako něco, co nám má dávat smysl a vést nás k naplnění. Chápeme ji jako uskutečnění něčeho hodnotného, co má skutečný význam, který přesahuje prostý pocit “baví nás to” a co s sebou nese užitečnost, službu druhému člověku, podporu důležitých hodnot, vytváření něčeho nového, práci pro společnost, kulturu nebo komunitu.

Psychologové v polovině 20. století začali pro tyto aspekty našeho života používat termínu “sebe-aktualizace” a mysleli jím něco velmi podobného: Vycházeli z přesvědčení, že každý z nás se liší – máme specifickou osobnost, preference a talenty, ovlivněné výchovou, osobními zkušenostmi nebo vrozené. Toto přesvědčení doplnili logickou představou, že čím více budeme žít v souladu s těmito specifiky a čím více je budeme v rámci našeho osobního rozvoje a života naplňovat (aktualizovat, realizovat), tím spokojenější náš život bude.

To je jasné. Je jistě efektivnější využít traktor k orbě a letadlo k létání než naopak.

Seberealizace, osobní rozvoj a psychologie

Změny ve společnosti a rozvolnění kulturních norem, kterých jsme byli ve dvacátém století svědky, s sebou přinesly především možnost svobodně se rozhodovat, jít svou vlastní cestou a nebýt pouze tím, co velí tradice nebo rodina. Plné rozvinutí vlastního potenciálu se nestalo pouze teoretickou možností, ale vyžadovaným právem.

A přesně v tomto smyslu se začali v 60. letech 20. století proměňovat i typičtí klienti psychologů. Už nepřicházeli pouze z řad osob s duševními problémy. Přicházeli se zásadními otázkami po osobnostním rozvoji, sebepoznání, dosahování cílů a naplnění svého potenciálu – ať už je to potenciál vědce, farmáře nebo kněze. Přicházeli s otázkami, jak tento potenciál poznat a jak se ohledně něho rozhodnout. Přicházeli s pochybnostmi nebo konflikty, které si samozřejmě – tak jako jakékoli jiné změny – jejich rozhodnutí přinesla. Lidé se tak začali na psychology obracet nejen s problémem neurózy, ale také s nesnadnými otázkami způsobu vlastního života a vlastního naplnění.

V psychologii vzniká nový směr “humanistické psychologie” (studium lidského potenciálu a jeho realizace) a později i “pozitivní psychologie”, která se zabývá nikoli poruchami a negativními emocemi, ale výzkumem pozitivních prožitků a jejich souvislostí. Zajímají ji témata jako je osobní naplnění, pocit spokojenosti, štěstí a jeho předpoklady.

Psychologové, kteří se vždy snaží zkoumat aktuální problémy člověka ve společnosti, ve které žije, se samozřejmě začali zabývat touto historicky novou situací, kdy si můžeme svobodněji než kdykoli dříve vybrat, co budeme, kým budeme, jak budeme…

Můžeme se rozhodovat o oblastech, o kterých byla dříve diskuze zbytečná. Změny v sociální prostupnosti, dostupnosti vzdělání, výkonnost tržní ekonomiky, fungující sociální systém (a později také globalizace, virtualizace a internetové přiblížení světa na dosah klávesnice) s sebou přinášejí nekonečné možnosti pro naše povolání, rozvoj osobnosti, identity a zájmy; pro přizpůsobení našeho životního stylu.

Pokud tato naše rozhodnutí budou brát v potaz naši individualitu, talenty a nadání, potom to budou rozhodnutí z dlouhodobého hlediska dobrá. To je odpověď, kterou nám humanističtí psychologové dávají. Tak se začínají od 60. let minulého století (nejen) v psychologii prosazovat pojmy sebe-aktualizace a seberealizace. Začíná výzkum jejich předpokladů, jejich podmínek i toho, jaké poradenské metody používat pro jejich nastolení.

Seberealizace a mýty osobního rozvoje

Možnost seberealizace úzce souvisí:

  1. s dobrým poznáním sebe sama, s pochopením své jedinečnosti a
  2. se schopností se rozhodovat, vybírat některé alternativy a zamítat jiné, se schopností měnit se a udržet tuto změnu (a mít alespoň obecnou představu, co chceme docílit).

Toto jsou zjevné a zásadní aspekty seberealizace.

Někdy však chápeme seberealizaci omezeně. Věříme, že se má vyznačovat charakteristikami, které jsou často v rozporu s tím, co seberealizace je, a které osobnímu rozvoji naopak brání. To nazývám “mýty seberealizace”. Nejčastějšími jsou přesvědčení, že:

MÝTUS 1: SEBEREALIZACE JE JEDNODUCHÝ PROCES, KTERÝ SE VLASTNĚ POSTARÁ SÁM O SEBE. TÍM POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SPRÁVNOU SEBEREALIZACI.”

Naopak: je to celoživotní, obtížný proces, plný chyb, nesprávných rozhodnutí, nutností revidovat své plány, reagovat na nepředvídané a často osudové změny, na situaci v okolí a na nové zkušenosti. Je plný pochybností, nikoli fanfár a vytrubování andělů, kteří nám vždy ukazují tu správnou cestu. Je to proces cyklický, kdy často zjistíme, že jsme už získali, co jsme v dané oblasti potřebovali, a musíme jít dále nebo jinam, znovu opakovat staré chyby, znovu být začátečníky, znovu ztratit nedávno ještě tak samozřejmou jistotu a samozřejmost…

MÝTUS 2: SEBEREALIZACE JE SNADNO UCHOPITELNÝ A POCHOPITELNÝ KONCEPT.”

K tomuto pojetí často přispívají zjednodušující teorie new age guruů a pop-psychologů. Naopak: seberealizace je obtížně uchopitelná, neexistuje jedna teorie nebo pět pouček, podle kterých bychom se měli řídit. Každý z nás si musí – opět na základě své jedinečnosti – nejen přijít na to, co v životě dělat, ale také JAK toho nejlépe dosáhnout. Metoda, která funguje pro jednoho, může být neplodné pro druhého.

MÝTUS 3: SEBEREALIZACE JE ZÁBAVNÁ, NAPLŇUJÍCÍ CESTA. TAKTO POZNÁME, ŽE SE JEDNÁ O SKUTEČNOU SEBEREALIZACI.”

To je asi nejběžnější mýtus. Naopak: seberealizace je často cesta obtížná, plná pochybností, strachů, nezdarů, konfliktů nebo demotivace. Přestože tušíme, že stojí za to, ještě to neznamená, že zvládáme všechny kroky s úsměvem. Podobně jako rodiče chápou, že jejich dítě je obrovský dar, přesto nikomu netvrdí, že s ním nikdy nezažili okamžiky zoufalství. A právě nesnadné etapy seberealizace je nutné doprovázet nadějí. Nadějí, která – jak upozorňoval Václav Havel – není primárně přesvědčením o tom, že vše dobře dopadne, ale přesvědčením, že to má smysl. Pokud jsme přesvědčeni, že náš směr má smysl, zvládneme pro něj i mnohé překážky a momentální obtíže. Kdo ví “proč”, zvládne pak skoro jakékoli “jak”. Součástí seberealizace proto nakonec musí také být přibližování se tomuto smyslu, kultivace naděje a další oblasti, ve kterých se dotýkáme hlubokých (spirituálních) vrstev našich životů.

Předpoklady seberealizace

Úspěšná seberealizace si vyžaduje rozvoj mnoha schopností:

  • Schopnost sebepoznání, sebeanalýzy, změny.
  • Odvahu, umění riskovat, snášet strach, budovat sebedisciplínu a nezdolnost.
  • Umění odlišit, kdy je třeba jít dále i přes odpor, a kdy je třeba věci nechat být.
  • Umění balancovat, umění spojovat protiklady a neslučitelné životní aspekty, umění být neustále otevřený/á.
  • Umění nepovažovat věci za neúspěšné jenom proto, že skončily.
  • Umění sebemotivace, schopnost nalézt podporu v okolí, schopnost nalézt vůbec vhodné okolí.
  • Schopnost akceptovat nepříjemné a schopnost akceptovat rozporné.
  • Umění skončit, když je to těžké; umění začít, když je to ještě těžší.

Seberealizace si tak s sebou nese nekonečné množství aspektů – především je to však neustálé tázání se (jdu správným směrem?) a nepřestávající změna, kterou reagujeme na měnící se vnitřní i vnější prostředí, na výsledky svých aktivit, na své nové životní fáze i na aktuální odpovědi, které si dáváme.

Ve své praxi pomáhám lidem, pro které je seberealizace důležitým životním tématem. Budu rád, pokud i vám budu moci nabídnout pomoc v hledání cesty k většímu naplnění a k životu, který je bližší nám samým.