Strach z profesního rozvoje: Největší pastí je stát se továrním pásem a dělat jen to, co už umíme

Kdo chce dobře žít, musí růst. Nejlepší prevencí proti steskům, že po padesátce pro mě nebude místo nebo že přijde nová ekonomická krize nebo že můj obor už nebude potřeba – je prostě fakt, že budu tak dobrý/á, že mě vždy někde budou potřebovat a že se vždy dokážu nabídnout – ba co více, že se o mě budou ještě přetahovat.

Jak toho docílit? Samozřejmě za prvé jedině tak, že podobné otázky si klademe celoživotně, nikoli pouze v jednodenní depresi poté, co nás vyhodí z práce. Musíme dále své schopnosti pěstovat dostatečně doširoka (aby ztráta nebo nezájem o jednu nebyl ohrožující). Musíme si vybírat takové činnost, ke kterým máme talent, ale také o které – alespoň některé – existuje dostatečně zájem druhých, světa, klientů.

Ale především – musíme mít ochotu své schopnosti neustále rozvíjet. A s výjimkou doby studií obvykle nemáme pro takový rozvoj k dispozici samostatný, mimopracovní čas. Jistě – někdy si můžeme najít chvíli po práci, abychom studovali cizí jazyk nebo se rozvíjeli v nějaké zálibě. Ale pokud se bavíme o celoživotním rozvoji, nemůžeme se domnívat, že se jedná o něco, co probíhá pouze a především po práci. To bychom rozvoj devalvovali na úroveň návštěvy kadeřníka jednou za měsíc. Není tomu tak, rozvoj musí být součástí našich každodenních pracovních aktivit.

A otázka nyní je – umožňuje to vaše práce? Vytvořili jste si ji tak (domluvili, zatlačili, vyhádali), aby obsahovala alespoň část aktivit takových, které vás skutečně rozvíjí? A co se tím vlastně myslí?

Samozřejmě, každá činnost v naší práci nás trochu rozvíjí. Ale od určité úrovně expertnosti už každý další výkon (pro chirurga každá další běžná operace, pro krejčího každý další běžný oblek) už bude pouze další čárka. Je to každodenní operativa. Důležitá, ale rutinní. Trochu se zdokonalíme v tom, co už umíme, brání nám to v zapomnění naší kompetence – ale ruku na srdce – o skutečný rozvoj se už nejedná.

Profesionálové továrního pásu

Všímám si profesionálů okolo mě (mých kolegů i lidí ze zcela jiných oborů) a s údivem jsem si uvědomil, že mnoho z nich považuje právě a pouze tuto operativu za hlavní úkol své profese. Něčeho dosáhli, jde jim to, a proto v tom chtějí pokračovat. Dvě operace denně, dva obleky týdně. Dovolím si nesouhlasit. To je právě cesta, která může končit nejen v situacích, nastíněných v prvním odstavci, ale také v nepříliš velké životní radosti. Může končit v únavě z rutinérství, ve vyhoření z profesní nudy.

Jediný způsob, jak se tomuto smutnému konci vyhnout, je nalézt ve svých profesích správnou míru mezi operativou a rozvojem. A rozvoj zaručíme – to asi nikoho nepřekvapí – pouze rozvojovými aktivitami. Pro chirurga to bude možná nový článek, nová kniha, nový operační postup (nebo ještě dále – atestace v jiném lékařském oboru), pro krejčího to bude kurz nové techniky nebo snaha ušít něco úplně jiného (nebo ještě dále – studium nové oblasti řemesla). Toto nás rozvíjí. Je to bezva, že? Tak proč to neděláme?

Protože nás takové aktivity tlačí za hranice schopností, a proto jsou nepohodlné. Obzvláště pokud už jsme dosáhli určité úrovně expertízy, nechce se nám. Musíme neustále bojovat s tendenci k pohodlí, s nutkavou otázkou, jestli už naše odbornost “takto” nestačí. A to je hlavní důvod, proč se rozvoji vyhýbáme – často se totiž nejedná o pozitivní zážitek. Často se jedná o vstup do oblasti, kde se budu cítím zase jako amatér – rozuměj – já, který šiju tak bezvadné obleky! Jsme pyšní na svůj status a tady bychom se možná museli opět cítit – jako nýmand. Jako někdo, komu to nejde. Jako někdo, kdo může být přece užitečnější – v oblasti naší pečlivě zvládnuté operativy!

Je to dilema vlastní pýchy i obtížné podnikatelské rozvahy – uspořádat (v mém případě) další běh už osvědčeného workshopu, o kterém vím, že se účastníkům líbí a pro mě je už vlastně bez námahy, nebo připravit zbrusu nový kurz (a to si vyžádá studium, chyby na začátku, možná se minu s očekáváním klientů a obsah pak budu muset opravovat…)? Nebo dokonce zkusit v oblasti vzdělávání něco úplně nového? Novou oblast? Novou metodiku vzdělávání? To pro mě není akademická otázka – to je otázka ryze praktická, protože když se rozhodnu pro druhou – rozvojovou variantu – bude to vždy muset být na úkor operativy, a úplně stejně to bude u všech profesí – i u vás: bude to znamenat o jeden už zaběhnutý workshop méně, o jednu běžnou operaci méně, o jeden ušitý oblek méně.

Ano, to je podstatou onoho “na rozvoj nemám čas”. Zůstat odborníkem s tím, co už mi jde, maximalizovat svůj výkon (a podobat se továrnímu pásu) je totiž v něčem mnohem pohodlnější. Alespoň na chvíli, iluzorně. Než mi bude padesát. Než přijde ekonomická krize. Než můj obor skončí. Než vyhořím ze stejnosti.