Učení není samozřejmost aneb Proč je schopnost učit se tak důležitá?

Fascinuje mě, s jakou lehkostí ignorujeme, že učit se je dovednost, kterou se musíme – učit. Mnoho lidí se domnívá, že “nalít si něco do hlavy” – ať už se jedná o informace, dovednosti nebo zručnosti – je automatická, snadná věc, kterou bychom měli umět jenom proto, že jsme kdysi chodili do školy nebo do ní chodíme stále. Opak je ale pravdou.

Učení není samozřejmost.

Škola o této dovednosti příliš neučí – nevysvětluje nám zákonitosti správného memorizování, efektivního opakování, dobrého zpracování učiva, principů paměti. Je pravda, že mnoho z nás se nakonec pod tíhou termínu učivo “nějak naučí”, je to ale stejný rozdíl jako mezi během na autobus a maratonským závodem. A všichni asi tušíme, co bychom dokázali, kdybychom i v oblasti učení se uměli takový maraton zaběhnout. Pokud se totiž umím dobře učit:

1. Jsem spokojenějším člověkem

Ano, tak odvážné tvrzení si na základě své profesní praxe troufnu vyslovit. Pokud se dokážu učit, nejen že mám (ve škole, v práci) lepší výsledky, ale lépe svému oboru rozumím. To často znamená, že mě taky více baví a motivuje. Protože rozumět něčemu do hloubky, být v něčem opravdový odborník – to je důležitý předpoklad pracovní spokojenosti, zajímavých nabídek a obecně pracovního úspěchu.

A naprosto totéž platí o životě osobním. Nejenom, že se sem naše profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost, nového koníčka, nový obor, kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, ať nám přináší radost díky jeho hluboké znalosti.

2. Dokážu snadněji učinit změnu

Opět, ať už hovoříme o změně kariérní nebo obecně životní. Změna je vlastně z definice učení. Často ji bohužel příliš omezeně chápeme a myslíme si, že stačí překonat strach, zvyknout si na nepříjemnosti, které změnu doprovázejí, pracovat na své motivaci nebo získat pocit jistoty v tom, co vlastně chci.

Zabývám se profesně hledáním povolání a často u svých klientů vidím, že “najít” ten správný obor nebo profesní roli nestačí. Proč tomu tak je?

  • Za prvé proto, že jistotu a motivaci (tedy odpověď na neustále se vracející otázku “Vybral jsem si správně?” “Je to vlastně možné?”) získávám tím více, čím lépe a rychleji se dokážu naučit základy oboru a vstoupit do něj. Teprve tehdy (až když něco umím), mohu totiž poznat, zda je obor či náplň činnosti skutečně pro mě vhodná. Do té doby testuji pouze to, jaké to je “učit se” daný obor, nikoli jej vykonávat. A to je markantní rozdíl – stejný jako mezi “studovat medicínu” a “být lékařem”. Jistě nemusím dodávat, že pro obojí jsou potřeba naprosto odlišné dovednosti a silné stránky a že koho baví to první, zdalaka to neznamená, že ho bude naplňovat to druhé.
  • Po fázi nadšení a růžových představ přichází fáze, kdy se musím novou dovednost nebo dokonce celou komplikovanou profesi naučit. Pokud se učit neumím, nebo si myslím, že se to stane “samo” – když si budu listovat knihou, bavit se o své volbě s přáteli a občas něco udělám – jsem na počátku velkého zklamání, které si bohužel často nevysvětlím správně – tedy že se neumím učit – ale falešně: že daná volba nebyla pro mě vhodná nebo motivující
  • Schopnost “učit se” má v tomto kontextu ještě jednu důležitou vlastnost – umožní nám poměrně rychle překlenout se fází naprostého začátečníka. A to je někdy kritické umění, které rozhoduje o tom, zda danou cestu opustíme, nebo naopak. Nikdo se totiž příliš dlouho nechce cítit jako naprostý amatér, kterému utíkají základní souvislosti a absolutně nedokáže pro stromy vidět les. Nikdo se nechce cítit hloupě. A pokud jste v životě už pár změn učinili nebo se rozhodli v něčem začít naprosto od začátku, jistě víte, o čem mluvím. Nebezpečí je opět v tom, že tyto pocity nevydržíme a rozhodneme se daný obor zabalit. A přesvědčíme se, že kdyby tato volba “byla pro mě” a dostatečně mě motivovala, jistě bych se necítil tak hloupě, špatně, nepříjemně. Opak je pravdou – každý začátek je těžký a každý vstup do nové oblasti je těmito pocity doprovázen. Ale čím lépe se umíme učit, tím rychleji tento začátek dokážeme překonat, tím rychleji se dostaneme do bodu, že “přece jen něčemu rozumím”, že mi “naprosto vše” neutíká. A pokud se dokážeme ve studiu čehokoli dostat do tohoto bodu (“něco dokážu a není to tak špatné”), máme napůl vyhráno.

Hledat viníka je zábavnější než se učit učit

Neschopnost učit se lze samozřejmě velmi snadno svést na někoho jiného – škola mě to nenaučila, od toho tady přece je (a tak už těch 60 let po škole nějak doklepu, místo abych se to naučil sám). Velmi časté a moderní je svést vlastní neschopnost se učit (ono to totiž není nic snadného ani lehkého) na špatný pedagogický přístup – “pokud by byly zajímavé učebnice a zajímaví učitelé, nemuseli bychom se učit, dřít, memorizovat, opakovat si učivo – dělat všechno to neoblíbené a nudné. Informace by nám samy lezly do hlavy.”

Jistě, pořád je co zlepšovat a kvalitní učebnice nebo učitel stonásobně zvětší šance, že se něčemu dobře naučíme. Ale kdo výše uvedenému věří příliš, pro koho se kritika všeho a všech, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností stává životní kratochvílí, kdo dává přednost zajímavému před důležitým a zábavě před složitostí, o tom lze bezpečně předpovědět jednu věc: Nikdy bohužel příliš vzdělaný nebude. A jeho nesprávné přesvědčení o tom, kdo může změnit fakt, že on sám se učit neumí, bude jen posíleno.

3. Více rozumím světu, proto se mi v něm lépe žije.

Čím více o světě vím, tím méně se ho bojím. Obzvláště v dnešní době překotných změn a informační zalcenosti jen těžko najdeme životní klid a spokojenost, pokud máme pocit, že nám ve všem ujíždí vlak. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá. Nedomníváme se, že nic nedává smysl a vše staré pozbývá platnosti, ale vidíme, že mnoho věcí smysl dává, a vlastně docela dobrý.

Rozdíl v tom, jak světu rozumíme, není způsoben jen tím, jaký jsme člověk, jakou máme osobnost nebo třeba svědomí (což je samozřejmě také důležité), ale leží také v tom, jaké množství a jak hluboce uspořádaných informací a znalostí o tomto světě mám a kolik dovedností, které v něm dokážou operovat a měnit jej (tedy něco v něm vytvářet) hluboce zvládnu. Schopnost dobrého učení je tak v neposlední řadě propojena s tak důležitými faktory, jako je nalezení hlubšího smyslu našeho života a porozumění naší roli v něm.

Pokud vás dovednost učení zajímá hlouběji, zvu vás na workshop Jak se učit