Zdravě žít není složité. Nesmím jen svačit stejně masa, jako večeří celá japonská rodina

Jedním z mých zájmů byla vždy preventivní medicína a dietologie. Než jsem začal studovat psychologii, chvíli jsem studoval medicínu, v oboru přesně s tímto zaměřením. Proto mě vždy upoutá zajímavý výzkum o výživě (a ničí mě šílené módní diety, které zahlcují internetový prostor). Nu a pokud zahlédnu pořad ještě ve spojení s jinou mou zálibou – kulturní historií nebo kulturní antropologií, pak se na něj vždy rád podívám.

Japonské setkání

Přesně takto jsem jednou sledoval jakýsi dokument, kdy evropský kuchař projížděl (asi) různé země a ukazoval místní kulinářské tradice, suroviny a přístup k jídlu. V mém dílu byl zrovna na nějakém japonském ostrově a dělal rozhovor s pěstitelem původních odrůd rýže. Tento Japonec pak pozval celý štáb k sobě domů na večeři a k seznámení s rodinou. Nebudu zacházet do detailů, ale co mě velice zaujalo, bylo toto:

Večeře se skládala asi ze čtyř chodů, jeden z nich byl masitý. Kameraman natáčel celou přípravu večeře, a tak nám neušlo, jak paní domu zpracovala všechny suroviny a krájela maso. Díval jsem se na množství zeleniny, rýže a dalších přísad a říkal jsem si: no, vaří pro minimálně šest lidí (čtyřčlenná rodina, kameraman, moderátor, možná režisér…), nemá toho masa nějak málo? Pro vaši představu, měla ho asi jako na takový větší evropský řízek, tak 250g.

Ale pak jsem viděl, jak všechny suroviny připravuje, jak se smíchají, v jakých jsou proporcích a bylo mi jasné, že nikoli – že přesně toto množství stačí pro japonskou večeři pro 6 lidí. Právě proto, že se nepodává ve formě řízku, ale v podobě, kdy i toto malé množství masa udělá jídlo chutným. A pozor – ta večeře rozhodně nebyla skromná – vždy měli návštěvu až z daleké Evropy.

Zdraví je umění přiměřenosti

Nechci zde hovořit o masu. Chci tento zážitek použít jen jako odrazový můstek. Na jeho základě jsem si uvědomil: Právě toto je jedno z tajemství japonské dlouhověkosti. Je nejen v surovinách, zelenině, rybách, v životním stylu; ale také v jejich vzájemném množství. Je v přiměřenosti. Je v tom, že japonská kuchařka udělá skvělé jídlo pro 6 osob ze stejné porce masa, jako sní nenasytný Američan v hamburgeru ke svačině.

Ještě ze starého Řecka existuje lékařské rčení: Je to pouze množství, co vytváří z léku jed a z jedu lék. Jiným dědictvím antiky je její důraz na přiměřenost jako na základní ctnost, kterou antika chápe jako dovednost nutnou ke kvalitnímu životu. A jsme u toho, co mi na moderním přístupu ke zdraví a především na senzacechtivých článcích o výživě a životním stylu často vadí:

Zdraví není důsledek nějakého konkrétního opatření. Zdravá strava není důsledkem toho, že nějaké potraviny (ředkvičku, čočku) jím, a jiné (smetanu, sádlo) nejím. Zdraví – i v jeho nejširší (tedy nejlepší) definici – je “socio-psycho-somatický komplex well-beingu” (tak nám zdraví definuje Světová zdravotnická organizace). Co je to well-being? Jak dosáhneme “dobrého bytí”? Podle starých Řeků (i podle většiny jiných filozofických či kulturních tradic) tím, že budeme žít v souladu s hlavními důležitými “schopnostmi” lidské duše, ctnostmi: Řekové mezi ně počítali moudrost, statečnost, spravedlivost a – pozor – přiměřenost. Dobrého bytí dosáhneme tehdy, když budeme žít (mimo jiné) přiměřeně.

Harvardští vědci objevili, že v oblasti výživy toho moc nového neobjeví

Bohužel ale článek o tom, že by naše strava měla být přiměřená, prodáte jenom jednou. Pak čtenáře omrzí. Proto přicházejí na řadu diety a “vědci zjistili” a “nepijte mléko” a “je sója prospěšná, nebo škodlivá”. Vznikají nekonečné diskuze na sociálních sítích, obavy maminek o své děti, když jim dají mrkev syrovou místo vařené, dochází ke komplexnímu zahlcení vědomí, k fetišizaci banalit. Fetišizace banalit je zábavné, zajímavé starání se (diskutování, čtení článků, kupování bestsellerů) o oblasti, která sice je důležitá, ale na jejíž přiměřené životní ovládnutí nepotřebujeme certifikát a vysokou školu. Jejich zvládnutí je pouhou věcí zdravého rozumu a trocha disciplíny. A to je důvod, proč si z této oblasti raději uděláme teoretickou diskuzní fetiš: Je to totiž daleko snadnější, než ji skutečně nesnadno žít.

Sám bych byl poslední, kdo by se stavěl proti vědeckému poznání. V oblasti výživy existují stovky zajímavých studií, které stále posouvají naše chápání toho, co je prospěšnější, a co méně… Ty ale s články z kategorie novinových titulků “Vědci zjistili, že” příliš nesouvisí. Senzaci musí vyvolat článek o (většinou ještě špatně interpretované) jedné studii, a laickému čtenáři pochopitelně nemá kdo říci, že vedle toho existuje dalších deset či padesát výzkumů, které ukazují pravý opak této senzace, podle které “všechno je jinak” (cholesterol neškodí, lepek je jed, polysacharidy je potřeba vyloučit); desítky studií, které potvrzují znalost, která platí 30, 50, 100 let a už nikoho nepřekvapí, proto se do bulváru o zdravém životním stylu nedostane.

A protože výživa je oblastí, která lidi zajímá, a tedy dokáže získat potenciální čtenáře médií (rozumějme: dobře prodat reklamu, ze které média žijí), dostává se paradoxně laický čtenář pod palbu stejných fake news jako zájemce o politiku, který je vystaven na sociálních sítích a v internetových diskuzích neustálé palbě Putinových trollů. Obojí vede bohužel ke stejnému závěru: “Víš, nemůžeš si být jistý, co je pravda. Hele, ani ti vědci (politici) se nedokážou dohodnout, vždyť to vidíš”. Končí to tím, že se na politiku vykašleme, volíme extrémní stranu – a v rovině výživy se úplně stejně vykašleme na snahu jíst trochu zdravěji a místo toho zaženeme své rozpaky mastnou dobrotou.

Jezte jídlo, ne příliš a hlavně rostliny

Tajemství, na kterém se opět nedá vydělat majlant prostřednictvím mediálních senzací, je totiž to, že na co věda v oblasti výživy a posilování zdraví přichází jako na nové a odlišné poznatky, je naprosto minimální oproti tomu, co zůstává v preventivní medicíně stejné a základní. Mění se maximálně procento či tři procenta toho, co vám jako osvědčené rady říkala vaše babička.

Věda o výživě se především snaží odhalovat kauzální mechanismy nebo analyzovat biochemické, populační, epidemiologické či jiné souvislosti (“Proč je červené víno zdravé?” “Je to kyselina olejová, která zaručuje účinek olivového oleje, nebo spíše jeho extrakce za studena?” a podobně.) Ale neočekávejte od ní revoluce ve smyslu: Přišli jsme na to, že hrušky škodí. Přišli jsme na to, že úplně nejlepší je ležet na gauči a nehýbat se. Jak hloupě takové věty znějí. Jak dobrou prodejnost ale zaručí “revoluční nejnovější poznatky”, které jsou jen o jeden stupeň absurdity méně zjevné…

Většinu toho, co o výživě potřebujeme znát, se dá shrnout do sedmi slov: “Eat food. Not too much. Mostly plants.” (Jezte jídlo. Ne příliš. Hlavně rostlinného původu) Tím “jídlem” se myslí přirozené, nepříliš zpracované potraviny (tedy kus masa spíše než “pochoutkový salát” se směsí éček, čerstvá čočka spíše než před dvěma měsíci do plastu zavařená vegetariánská pomazánka).

Devadesát pět procent toho, co se dočtete v knihách o zdravém životním stylu, vydaných před sto lety, stále platí. To si nevymýšlím, takové knihy mě baví číst a mám jich doma dost. Problém zdravého životního stylu tedy není v tom, že by byl “složitý, proměnlivý a nepochopitelný”. Je naopak v tom, že je příliš jednoduchý a že přečíst bombastický článek a diskutovat na facebooku o bezlepkovém salátu je mnohem zábavnější. Žít zdravě je totiž taky trochu obtížné – fazole bude vždy o něco méně chutná než to čtvrkilo uzeného bůčku, které na vás čeká v lednici. A vyběhnout do deště se taky člověku zrovna nechce, že.

Hubnete? Jezte všechno!

Japonský dokument nám však ukazuje ještě jednu zajímavou zásadu, na kterou zapomínáme: Pokud se držíme přiměřenosti, můžeme vše. Jen si dáváme pozor na míru. Naše strava nemusí něco vylučovat. Jen si toho dát méně. I pokud chci zhubnout padesát kilo, nemusím žvýkat polochutné dietní potraviny. Naopak, potraviny plnohodnotné (ano, tučné, kalorické) jsou daleko lepší pro navození pocitu sytosti, pocitu spokojenosti – a tedy s hubnutím mohou pomoci právě ony. Protože kdy se přejídáme? Když jsme hladoví a nespokojení, že…

Jak by bylo ale možné, že po tučných potravinách nepřiberu? Je tajemství v magii negativních kalorií, jak slibuje bombastická knížka, kterou jsem viděl v knihkupectví? Nikoli. Pravda je mnohem prostší. Dám si jich totiž málo. Všichni, kdo někdy ochutnali špičkový sýr, zjistili, že ho opravdu nemusí sníst deset deka na posezení, aby pocítili uspokojení, tak jako to uděláte s nízkotučným eidamem, u kterého si teprve po tomto množství chuťově všimnete, že asi něco jíte. Kolik energie myslíte, že z obou variant (jeden plátek vynikajícího vysokotučného sýra versus deset deka light dietního) přijmete? Co vás lépe uspokojí a co lépe zasytí?

Už vám dochází, proč Amerika – mekka dietního průmyslu, light potravin a super zdravých koktejlů – je plná obézních lidí, kdežto ve Francii nebo Itálii (Číně nebo Japonsku), kde na light potravinu narazíte mnohem méně, jsou lidé daleko štíhlejší?

Nic si nezakazovat neznamená všechno si dovolit. To je přiměřenost.

Jak dlouho mohu vydržet jíst něco, co není příliš uspokojující, příliš chutné, příliš dobré? To je tajemství magického jojo efektu při hubnutí. Prostě toto “dietní jídlo” nedokážu jíst celoživotně, tedy i nadále, co ztratím pár kilogramů. Vracím se znovu “k tomu, co mi chutnalo dříve”.

Když si uvědomíme, že přiměřenost nic z toho nevyžaduje, můžeme se uklidnit a díky tomu, že si nebudeme nic upírat, budeme spokojenější, štíhlejší a zdravější. Nic si neupírat ovšem neznamená všechno si dovolit. Znamená to rozlišovat: toho si dám více, toho si dám méně, zde nám čtvrtkila masa vystačí na večeři pro celou rodinu. Mám totiž recept, který to umí. Ale to maso je špičkové, kvalitní, drahé. Pochutnám si na něm. Víte, jak jsem na něj ušetřil? Nekoupil jsem kilo chlazeného masového odpadu v akci, ale čtyřikrát méně třikrát dražšího masa.

Nespolykám dvacet deka salámu pochybné kvality na večeři, dám si několik plátků vynikajícího, drahého pršutu. Překvapivě vás to vyjde na stejnou cenu. Jím méně, a proto si mohu dovolit za jídlo utratit zdánlivě více peněz – ve výsledku však utratím stejně. A i pokud máte hluboko do kapsy, zdravě a přiměřeně jíst můžete snadno: ovesné vločky, domácí jogurt, sezonní ovoce, chutné luštěniny, kvalitní čerstvé pečivo, dobré podmáslí – nic z toho nestojí na přiměřenou – tedy nikoli velkou – porci více než dvacet, třicet korun. Někdy i výrazně méně. A párkrát týdně si díky tomu můžete dovolit něco daleko lepšího.

Přiměřenost samozřejmě také znamená: znát dobu, kdy jím. Pokud vím, kdy jím, je všechna ostatní doba dobou, kdy nejím. Je to prosté. Nemusím se rozhodovat. Když je doba jídla a mám chuť, dám si klidně kolečko výtečné jehněčí klobásy. Dvě lžíce smetany. Dort v cukrárně. Ale ten dort si dám s dvěma kamarádkami na třetiny. Ta nožka klobásy mi vydrží týden. A naopak si přidám: ovoce, zeleniny, dobrého chleba, jogurtu, luštěnin, obilovin…. Tím se hubne. Nebo žije zdravě.

Nemusím si “nastavovat nový výživový systém”. Nezhubnu dlouhodobě tím, že si koupím domů hraničky vysušeného polystyrénu nebo drtím mezi zuby klíčenou pšenici a veškeré okolí (včetně sebe) hlasitě přesvědčuji, jak moc je to dobré.

Množství rozhoduje o tom, jak zdravé nebo nezdravé bude to, co jím; jak dobré nebo nedobré bude to, co žiju.