Změna je život

Proč se naše snahy o změnu někdy podobají snaze zastavit tank střelbou ze vzduchovky? Co vše může ve změně bránit? Jak je třeba změnu chápat? A konečně co je pro změnu podstatné?

Změna a složitost naší osobnosti

Problematika změny osobnosti, chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je nesnadno uchopitelná. Mnozí dávno pochopili, že přístupy, které nám po způsobu projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy. Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány právě skutečností…že změna je někdy obtížná.

To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady… Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se něco, co bychom neměli. Jindy se projevují přímo v našem chování a my až zpětně pochopíme (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků…se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.

Uvedené složky mohou zahrnovat náš specifický způsob uvažování, osobnostní a charakterové vlastnosti, potřeby a zvyky, postoje a hodnocení současné situace, vztahy s významnými druhými lidmi a jejich vliv na nás, naše kompetence a dovednosti, naše ideály a vzory, naše minulé zkušenosti, naše očekávání a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení nejsou vždy dostatečná

Jedním z velkých omylů, který je posilován články pop-psychologie, je, že změnu lze dopředu naplánovat, rozebrat na díly a postupovat v ní lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci však jsou stejně účinné, jako chtít zastavit tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.

Změna je komplexní proces, která vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které ji předcházejí (příprava na změnu, přemýšlení o změně), které jí doprovázejí (zkoušení, nevíru, kritiku blízkých, chyby a zklamání) a které přicházejí po ní (občasné návraty zpět, recidivy). Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života – dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou….často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu: opustit a vstoupit – dvě strany téže mince

Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. To s sebou vždy otevírá témata jako:

  • Odvaha a její hledání
  • Vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho musíme odejít
  • Akceptaci negativních aspektů toho, do čeho musíme vstoupit
  • Uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí

Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal “růstové volby”. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. To souvisí s uměním riskovat, které u seberealizujících se osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu nebo risku typu “vše-nebo-nic”. Riskování je častěji nutnost vyrovnat se s nepříjemnou chybou, akceptace, že všemu nerozumíme nebo že dokonce vůbec nevíme. To jsou pro naše ego nepříjemné prožitky, kterým se rádi vyhneme útěkem do bezpečí svého světonázoru, do ulity jistoty své sebehodnoty a osvědčených způsobů života – ano, volbou bezpečných cest, které ale změnu blokují.

Riskování je vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěřovat své schopnosti vyrovnat se s čímkoli, co přijde.

Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj. Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

 Rezistence vůči změně

Každý, kdo se snaží změnit, zná důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných, nebo skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které znamenaly nebezpečí). Jindy souvisí s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.

Čím více se někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme “zaseklí” v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto “chtění být někým jiným”. Můžeme se stát “věčnými snílky”, “věčně nespokojenými”, “věčně se o něco snažícími” – lidmi, u kterých toto “věčně” znamená vlastně neměnnost. Znal jsem paní, která se více než dvacet let “rozváděla” (respektive hovořila o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).

Problémem je, že často právě tu polaritu, které nám brání ve změně (a které často dokonce vytváří chování či situaci, kterou chceme změnit), chceme nevědomky použít jako prostředek změny. A není se čemu divit – je to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň je to však síla, která nám ve změně brání… Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán své změny. Proto se zuřivec rozzuří na svou zuřivost, analytik vše už posté zanalyzuje, flegmatik mávne nad svou filozofií flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Nalezení vztahu k vlastní změně

Pro úspěšnou změnu je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pomalými, pocitovými, či intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi “chtěním” jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a “chtěním” jako přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.

Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat mezi tím, co na jednu stranu spíše nevysvětlitelně a prožitkově v danou chvíli potřebujeme a co následujeme; a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.

Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností a všech aspektů, které s naší situací souvisí. Jedna z pouček Gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme plně přijímat (a prožívat) v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ní pokoušíme jako o úkol, který nám nepatří) a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, nevysvětlitelnou, nelogickou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby: v prvním si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali jej, že se prostě musí napravit. Navrhovali bychom odměny. Apelovali bychom na jeho zdravý rozum. Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro něj lepší. To je “dítě, které se snažíme změnit”. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme. Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v kreativním prožívání toho, co právě přichází. Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic. Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem. To je změna jak na základě vzoru/našeho aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je “měnící se dítě”. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.

Svým klientům nabízím doprovod na této cestě změny, společně s osvědčenými metodami, přístupy a pomocníky, které psychologové desítky let vytvářejí, testují a používají.