Co není (a je) rozhodování

Jedním z velkých psychologických témat našich životů je rozhodování. Jak si vybírat? Mezi čím vlastně volit? Jak přijít na to, která cesta pro mě bude vhodnější?

Často doprovázím klienty touto cestou vlastního rozhodnutí – ať už během workshopu Jak se rozhodovat, nebo během individuálních konzultací. Všímám si přitom, že jejich proces ztěžuje několik zásadních a běžně rozšířených nepochopení v tom, co rozhodování je a jak vypadá.

Některá z těchto nepochopení jsou dokonce příčinou toho, proč se rozhodnout vůbec nedokážeme. Očekáváme totiž od tohoto procesu něco, co nám nemůže poskytnout. Jdeme cestou, která nám v rozhodnutí nijak nepomůže, ale my se mylně domníváme, že nelze jinak, protože právě toto je to pravé rozhodování.

Které nejčastější chyby děláme? Začneme od těch nejběžnějších:

Zaměňujeme rozhodování s vypsáním si plusů a mínusů

Dokázat analyzovat všechny alternativy a zvážit jejich výhody a nevýhody je pro rozhodování důležité. Ale je to pouze jeho malá součást. Všichni známe tu situaci – pečlivě probereme pro a proti, někteří si dokonce podle firemních metodologií vypíšou "příležitosti" a "slabiny" jednotlivých variant. Techničtější jedinci si jednotlivá pro a proti oznámkují podle důležitosti. Možná si tyto body sečtou nebo vynásobí.

Ale bez ohledu na konkrétní postup se na jeho konci všichni sejdeme na stejném místě: stejně nevíme, k čemu se přiklonit. Máme všechny možnosti dokonale zanalyzované, ale ve finálnímu aktu rozhodnutí nám to nijak výrazně nepomohlo. Známe pro a proti, víme, že žádná možnost nepokrývá všechny naše ideální představy a to mnohé z nás to od finálního rozhodnutí ještě více odradí.

Co to o rozhodování ukazuje? Především to, že se mýlíme, když:

Rozhodování považujeme za racionální proces

Takto nám o něm povídali: Hlavně nepropadej hloupým emocím. Rozhodni se rozumně. Je to ale to, co chceme posléze po pečlivě rozumem vybrané volbě skutečně zažívat? Nechceme volit právě tak, abychom se ve vybrané alternativě cítili dobře? Abychom s ní byli spokojení? Možná – pokud se jedná o důležité životní rozhodnutí – abychom v něm dokonce byli šťastní?

Všechny výše uvedené pojmy nejsou pojmy rozumovými a nedojdeme k nim rozumovou úvahou. Jsou z oblastí našich emocí. Těch emocí, které prý máme při rozhodování potlačovat.

Ukazuje se tedy, že rozhodováním je nutné vybrat nejen logicky "správnou" variantu, ale taky prožitkově a pocitově "dobrou" variantu (tedy že cílem rozhodování je ovlivnit naše pocity, stejně jako být v souladu s rozumovým poznáním). A co je důležité: Pokud se rozhodujeme tak, abychom vybrali volbu prožitkově dobrou, nemůže nám na to stačit chladná rozumová úvaha.

Rozhodování tedy není myšlenkový proces, ale komplexní racionálně-emoční proces, ve kterém hrají pocity stejně důležitou roli jako rozum. Nakonec si stejně vyberete variantu, ohledně které se budete "cítit" dobře, nikoli jen tu která vám po sečtení dá nejvíce kladných bodů. Ale jak odlišit hodnotné pocity od těch nebezpečných? Jak odlišit povrchní nadšení od hlubokého smyslu? K tomu musíme mít po ruce úplně jiné dovednosti než tabulku plusů a mínusů.

Další chybou v oblasti rozhodování je, že:

Považujeme rozhodování za jeden bod v čase

Domníváme se, že rozhodnutí je něco, co vykonám poté, co zvážím všechny alternativy, co všechno dostatečně promyslím a proberu s přáteli. Pak má přijít onen magický okamžik, kdy něco mentálně učiním a "prostě" se rozhodnu. Někteří klienti se domnívají, že jim něco chybí, když toto "prostě se rozhodnu" v hlavě najednou nenastává.

Nechybí jim nic. Pouze pochopili rozhodování nesprávně. Výjimky samozřejmě existují, ale v naprosté většině případů je rozhodování ohledně důležitých životních voleb daleko spíše procesem než jedním bodem v přítomnosti. Je procesem, kde se rozhodujeme znova, jinak, protikladně; stará rozhodnutí zamítáme, nová hledáme. Váháme. Opět zamítáme. Pochybujeme. To není nedostatek naší mysli. To je mimořádně důležitá součást procesu rozhodování. Jedině tak můžeme na rozhodnutí přijít. Jedině tak se může stát. My se ovšem domníváme, že toto váhání (pochybování, změna pohledů) je důkazem, že se rozhodujeme nesprávně. Naopak. Skutečné rozhodování nikdy nemůže vypadat jinak.

To úzce souvisí s následujícím nepochopením:

Domníváme se, že pro rozhodování je důležitá především přítomnost

Chceme se rozhodnout tady a teď, samozřejmě. Přítomnost nám ale neposkytuje dostatek materiálu pro naše důležitá rozhodnutí. Nemůžeme se rozhodnout jen na základě přítomného "pocitu" ohledně dané volby. To by byl životní (nebo pracovní) risk. Musíme se ohlížet zpět: Pro rozhodování je proto extrémně důležité minulost a naše schopnost se k ní vracet, interpretovat ji, umět v ní najít to, co nám přinesla. A to umíme často výrazně méně, než jak samozřejmě to zní.

Jedině tak budeme schopni vybrat si určitou volbu do budoucna – když se budeme umět dobře, hluboce podívat na to, co nám podobná (nebo totožná volba) přinesla v minulosti. A pokud s danou volbou žádnou zkušenost nemáme (tedy nemáme v tomto ohledu žádnou "minulost"), pak není čas rozhodovat se, ale nejprve takovou zkušenost udělat.

Velmi často to u zásadních životních voleb není tak, že si najednou uvědomíme, že právě právě proběhlo rozhodnutí. Naopak, často dlouho váháme a jednoho dne si s údivem zpětně uvědomíme, že už jsme vlastně nějakou dobu rozhodnuti – na základě svých zkušeností, svých experimentů, svého konání. Ale kdy se tak přesně stalo, říci nedokážeme. Rozhodnutí tak opět nacházíme – ve své minulosti, byť té relativně bezprostřední. To potvrzuje, že rozhodování je proces, který se neděje pouze "nyní", ale který je integrální součásti našeho prožívání i naši minulosti.

Posledním neporozuměním ohledně rozhodování je:

Myslíme si, že rozhodování je technika

Nesprávně se domníváme, že rozhodování je pouze jakási mentální technika. Ať už jej (omezeně) považujeme za techniku bodování plusů a mínusů nebo třeba techniku vizualizace. Myslíme si, že někde existuje manuál na lepší rozhodování, který je si možné pouze přečíst a následovat.

Ano, metody mohou být důležité. Ale samy o sobě nejsou dostatečné. Rozhodování je především souborem komplexních dovedností, které musíme budovat. V jejich budování nám příliš návodů vyčtených z knih nepomůže. Dovednost je něco, co se musíme pomalu, pozvolna učit. Nejlépe právě cestou – tedy právě prostřednictvím – rozhodování samotného. V oblasti rozhodování se jedná třeba o dovednost:

  • akceptace nepříjemných pocitů
  • pochybování – jako něčeho normálního, běžného, pro rozhodování důležitého. Dobrému pochybování se máme učit, nikoli jej z života vylučovat jako svou slabinu.
  • odvahy – tedy schopnosti mít strach
  • trpělivosti – tedy schopnosti strávit s nejistotou ohledně volby dostatečně dlouhý čas
  • nadhledu – který nám při rozhodování může velice pomoci: přestaneme-li všechny své volby vidět jako fatální, ale dokážeme je nahlédnout s odstupem, s lehkostí, možná dokonce s humorem.

Všechny tyto (a mnohá další) neporozumění je nutné znát a korigovat, nejen stojíme-li před zásadním životním rozhodnutím, ale i tehdy, pokud víme, že i běžná rozhodování jsou v našem životě spíše slabší stránkou. Naučit se rozhodovat je dovednost jako každá jiná a učit se jí lze. Budete-li mít zájem, rád se s vámi setkám na celodenním workshopu "Jak se rozhodovat", který věnujeme právě tomuto tématu.

Jak vede dobrá volba povolání ke smyslu a spokojenosti

Práce, povolání a vytváření hodnot jsou jednou z nejdůležitějších oblastí, které dávají našemu životu smysl. Práce pro mnoho z nás dávno přestala být (a vlastně nikdy nebyla) pouze činností, kterou živíme sebe a své blízké, ale chápeme ji jako základní oblast našeho sebepojetí a naší seberealizace.

Chápeme ji jako příležitost pro vytváření něčeho nového, pro pomoc druhým, pro participaci na něčem, co má smysl a hodnotu. Je místem, kde bychom měli realizovat a využít to, co jsme se naučili, co jsme a co umíme. Trávíme v ní ostatně většinou více času než se svojí rodinou či svými koníčky. Proto by byla škoda trávit reálnou polovinu (!) našeho života bezduše (bez duše).

Samozřejmě chápeme, že každá práce má také své obtíže, konflikty, rutinu a nudné dny. Ale pokud se zabýváme prací, která nás baví a pro kterou máme talent, dokážeme tyto nesnáze překonat. Vždy mě fascinovala lehkost až bezstarostnost, s níž mnozí lidé k zásadní otázce volby a výběru svého povolání (v podstatě k jedné z nejhlubších, vskutku existenciálních otázek našeho života) přistupují. Jsou to lidé, kteří dělají, co dělají, protože tam není příliš stresu a jsou brzy doma. Protože je to snadné a nic jiného se jim učit nechce. Protože se stejné oblasti věnují přece všichni-ostatní-kamarádi…

Během svého života jsem se však setkával i s odlišnými lidmi, kteří se sami sebe ptali, zda to, co dělají, je skutečně to nejvhodnější, co dělat můžou. Zda využívají své talenty. Zda jsou prospěšní. Zda je jejich činnost naplňuje. Zda jsou užiteční, zda někomu prospívají. Zda jsou hrdí na to, co produkují. Zda to dělají rádi. Zda se tím něčemu učí a něco v sobě rozvíjejí.

A nehovořím teď pouze o elitních vědcích, úspěšných podnikatelích nebo profesionálních umělcích, ale třeba také o trafikantovi na rohu, který je ve svém krámku svobodný a spokojený a každému popřeje pěkný den. Hovořím o paní na zákaznické lince, která ráda přichází do kontaktu s lidmi a řeší jejich problémy. O kuchaři, který svou práci miluje, dále se vzdělává a neustále učí. Jeho jídlo (a šířeji jejich dílo) podle toho také vypadá.

Dobrá volba povolání ovlivní nejen naši vlastní spokojenost

Představte si, že se budete po celý den setkávat pouze s lidmi, které jejich práce baví a naplňuje, kteří v ní vidí smysl a seberealizaci. O kolik méně frustrovaných, demotivovaných a naštvaných lidí potkáte? O kolik méně konfliktů, drzosti nebo neomalenosti, zbytečně namířených vůči vám právě jen kvůli této frustraci a demotivaci, zažijete? Jak lépe nám všem bude…

A co je nejdůležitější – pokud si takovou práci dokážeme sami najít, objevit nebo vytvořit, pak je to tou nejlepší zárukou větší spokojenosti a naplněnosti nejen v profesním, ale také osobním a vztahovém životě. Protože pocit spokojenosti, sebevědomí, radosti z dobrého díla a naplnění se přenáší do všech dalších oblastí našeho života. To je cesta, kterou se společně s mými klienty chceme vydávat a na které se jim snažím pomáhat svými poradenskými a psychologickými zkušenostmi.

Mnoho zajímavých článků, tipů a rad pro hledání vlastního povolání, i z dalších oblastí seberealizace a kariérního poradenství, naleznete na stránkách EtLabora.cz

Proč je dnes hledání povolání jiné než v minulosti?

Dnes máme možnost vybrat si životní směr i povolání podle svých představ. Tato svoboda ale také přináší otázky a nejasnosti:

  • Jak svou pracovní cestu vybírat? Podle čeho se řídit? Co je důležité?
  • Nejsem spokojený se současným směřováním, ale nevím, co jiného vybrat…
  • Zvolila jsem si dobře?
  • Nejsem příliš náročný? Nejsem jen snílek?
  • Co zvolit, když ve všem je tolik pro a proti…?
  • Není čas na změnu? Ale jsem si jistá, co vlastně chci?

Otázku po povolání si už neklademe jen na konci dětství

Není výjimkou, že i lidé středního věku chtějí opustit svůj obor a věnovat se něčemu novému. A mohou, pokud vědí jak. Celoživotní svoboda ve výběru a změně povolání je ale novou situací, se kterou většina z nás nemá zkušenosti. A proto se ji musíme učit. Není to něco, co vždy přijde samo a bez soustavnějšího úsilí. Není to něco, v čem nám poradí naši kamarádi nebo rodiče, protože se jedná o situaci poměrně novou.

Jak se mění svět povolání a co to znamená pro možnost vybrat si správně?

Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50-100 profesí, které každý znal. Každý věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá “obecně” lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hráli si na ně už děti a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud neměli, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – a každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…

Dnes je situace diametrálně odlišná. Existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Lékař v jedné nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně; sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, ale v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše nebo čím se vůbec zabývá celý obor lidské činnosti. A pokud to nevíme my (kteří v dané společnosti pracujeme a daný obor bychom tedy měli znát) jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat vysokou či střední školu ke studiu?

Povolání hledáme v dospělosti

I z těchto důvodů přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace. Současná technologie i pojetí pracovních vztahů navíc velmi dobře umožňuje kariérní změnu třeba uprostřed života nebo i ve vyšším věku – nabídka terciárního vzdělávání, rekvalifikací, vstřícnější přístup zaměstnavatelů, online kurzy na internetu, to vše hraje v náš prospěch.

Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a “chceme zkusit něco jiného”. (A ti, kteří tvrdí opak, jsou obvykle pochopitelně právě ti, kteří celoživotně žádnou profesní  změnu nerealizovali a bojí se jí. Co je zde příčina a co následek, nechám na posouzení vám, milí čtenáři.)

Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel “na druhé straně”, ke kterému chceme přejít, do nového oboru. Argument “nemám nic relevantního v životopise” patří do minulého století. Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky – a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…

Další stále více lákavější a snadnější možností je podnikání. Nemyslím tím nutně založení firmy se stovkou zaměstnanců, ale možná práce nezávislého experta, kontraktora, řemeslníka, živnostníka nebo založení malé firmy či neziskovky. V takové oblasti je naše profesní změna už jenom na nás, protože jsme sami svými pány.

Šance na změnu ve starším věku

Do všech těchto změn zasahuje také prodlužování aktivního věku. Brzy snad už budou pryč doby, kdy se lidé pošetile těšili na důchod jako na “velkou dovolenou”, během které nemusí nic dělat, pouze okopávat kytičky a občas zajít na kafe za sousedy.

Uvědomíme si, že právě takový životní styl – tedy obyčejná zahálka, byť pro ni máme honosná jména a výmluvy – a nikoli stáří samotné, je skutečným původcem většiny “neduhů” vyššího věku – rozmrzelosti, depresí, osamělosti, oslabování mentálních funkcí (nehovoříme-li o opravdu vysokém věku nebo vážných nemocech). Uvědomíme si, že nejlepším lékem je – práce, přiměřená našim schopnostem a měnícím se možnostem.

Práce pro druhé, zaměření na něco jiného než na bolavá kolena, překonávání jiného stresu než jen toho, že mě drzý mladík nepustil sednout v tramvaji. Tím se udržujeme v kondici, tím nacházíme naplnění, smysl, tím se dostáváme ze samoty k lidem a smysluplným vztahům. Proto bude změna povolání / kariéry v seniorním věku něčím běžným a žádoucím. 

Pro změnu bude hrát i změna naší celkové situace, která ve vyšším věku často nastává – už se často nemusíme tolik soustředit na vydělávání peněz, už jsme si mnohé dokázali, už nechceme dobýt svět, už nemáme tolik rodinných povinností – proto třeba upřednostníme jiné obory, jiné oblasti, jiné role… které vnímáme jako užitečnější, prospěšnější, zajímavější.

To všechno si vyžaduje takovou změnu umět a vědět, jak na ni.

Staré modely hledání povolání nefungují

Před dvěma třemi generacemi byl hlavní cíl v pracovním životě udělat kariéru u jedné firmy, která se o vás ve všem postarala a v šedesáti vám dala zlaté hodinky. Dnes máme každý zodpovědnost sami za sebe a nemůžeme čekat, že se o nás “firma postará”. Je to více zodpovědnosti, ale také daleko více svobody a možností. 

A to je taky důvod, proč nám v hledání povolání staré modely (ať v podobě rad našich pra-rodičů nebo učitelů či kariérních poradců ze staré školy) příliš nepomůžou. Zásadní rozdíl je totiž nejen v tom, z čeho si vybíráme, ale i v tom, v čem si vybíráme – v kontextu razantních ekonomických, technologických a společenských změn, které představují zásadní změnu v pojetí práce, zaměstnaneckých vztahů, zodpovědnosti za sebevzdělání a podobně.

Pokud navíc zvolíte své povolání na základě toho, jací vy sami jste a co potřebujete (nikoli jen “za co se dobře platí”), pak je to nejlepší záruka toho, že budete žít šťastný a naplněný život.

Žijeme v měnícím se světě, a proto se musíme měnit i my a naše představy o tom, co v něm můžeme (nebo dokonce musíme) konat, abychom dokázali být spokojení a užiteční – abychom dokázali pracovat, produkovat, tvořit a přitom neměli pocit, že nám dávno ujel vlak.

 

Chcete-li umět s touto novou svobodu a možnostmi aktivně pracovat, rád vás uvítám na individuální konzultaci nebo na workshopu Hledám své povolání.