Psychologie práce v kancelářích současnosti: Rozdíl na první pohled

Z titulu své práce i prosté zvědavosti rád navštěvuji různá “pracoviště” a dívám se, jak to tam mají zařízeno – nejen nábytkem, ale i zvyky, vztahy, zásadami. A mám dojem, že podobně jako se ve společnosti mnoho věcí polarizuje, i pracoviště se začínají dělit na dva typy:

Kancelář, kde se zastavil čas

Prvním je klasický “open space” nebo “kancelář”, které vypadají naprosto stejně jako před 10, 30 či 50 lety a pokud byste je viděli na fotce, její dataci byste rozpoznali jen podle přítomnosti a typu počítače nebo střihu vlasů a módy zaměstnanců. Nic se zde nemění. Tradičně se sedí, tradičně se do práce chodí, tradičně se zde chová.

Kancelář je nudný, šedý prostor s psacím stolem na zátěžovém koberci, vrchol estetiky jsou v rohu umístěné tchýniny jazyky nebo odvážnější dekorativní rostlina. Není kde si odpočinout, není kde změnit polohu, místo práce, tělesnou pozici. Chtít si třeba zacvičit nebo dokonce lehnout je nejprve ze strany šéfa chápáno jako zdařilý aprílový žertík, postupně jako provokace a důvod pro bossing: “Jirka se nám asi nudí”.


Záznam z panelové diskuze “Psychologie práce v kancelářích současnosti” z konference TechoCon 2018, které jsem se účastnil.


Práce je něco, co se dělá nepřetržitě, maximálně s rychlým odskočením pro kávu (“máme pressovač, vrchol benefitů pro zaměsnance”). Však v pracovní smlouvě máte osm hodin, ne? Přestávky jsou podezřelé – jsou identifikátorem flákačů a kancelářských drben. Není s kým řešit případné vztahové, osobní, týmové problémy – šéf nemá čas a nikoho nezajímá nic jiného než výkon a hlavně – absence chyb. To je jediná chvíle, kdy vám někdo věnuje pozornost – když něco pokazíte. Pozornost, kterou za žádnou cenu nechcete. Vše zde je a vše se dělá… tradičně.

Trochu v tom líčení přeháním, ale ti z vás, kteří někdy pracovali v klasické firmě, dobře ví, o čem hovořím.

Tradice v době, která není tradiční, je nefunkční

Jenže tradiční model v době, která je – co se týče požadavků práce – totálně jiná, nefunguje. Setkáváme se dnes s naprosto odlišnými požadavky na výkon, na soustředění, na rychlost, na komunikaci, na učení, na využívání techniky. Po zaměstnancích vyžadujeme samostatnost, svobodu, nezávislé uvažování. Poskytnout jim za to stejné pracovním prostředí a se stejnými zvyklostmi, jako když vrcholem kreativity bylo opisovat na stroji 8 hodin text, ale očekávat radost, motivaci a elán – je prostě absurdní.

Je to totéž, jako požadovat v moderním bistru olivrejovaného číšníka, rezervace na týden dopředu a barokní židličku – zároveň ale stejnou rychlost obsluhy, nízké ceny a rozmanitost nabídky. Už to prostě nejde. Z mnoha důvodů. Není se čemu divit, že zaměstnanci v takových firmách jsou čím dál více demotivovaní, vyhořelí, nespokojení, unavení.

Firmy, kde pochopili

A pak jsou zde firmy druhého typu, které se snaží něco měnit, vycházet pracovníkům vstříc, opravdu inovovat – nikoli si to jen psát do náborových letáčků. Takovou firmu poznáte hned, několikaminutovým pobytem v ní. A nedá se to ošálit.

Nejedná se o nablýskanost ani moderní design. I v pompě předraženého kancelářského nábytku a mezi vysušeným pahýlem stromu ze Šumavy, který vám jako inovaci, která vše vyřeší, poradil slavný designérský guru, lze fungovat postaru. A vůbec to není hlavně o penězích, jak mnozí rychle namítnou – rozhodně nemusíte kupovat zaměstnancům zkušebnu rockové kapely, jako jsem viděl v pražském Microsoftu. Investice doslova minimální dokáže s pracovištěm udělat divy.

Jedná se o to, prostě myslet na zaměstnance a nebýt rigidní. Byl jsem ve firmě, kde si v obyčejných prostorách spojovací chodby rozhodili polštáře na schodiště a udělali si z něj netradiční pracovnu a prostor na oddych. Chodila tam kočka. Byly tam pěkně rozmístěné květiny jako v oranžérii. Najednou jste se cítili jako doma. Stálo to podle mě celé pár tisíc. Ta hlavní změna se ale musela odehrát v hlavách.

Podobných “inovací” může jakákoli společnost udělat celou řadu a hned. Pokud ovšem na zaměstnancích nešetří a nechce je jen vymačkat k vyššímu výkonu. Pokud se jí opravdu jedná o to, co dneska všichni v byznysu deklamují – aby jejich lidé chodili do práce rádi. Není nic snazšího, než se rozhlédnout po pár společnostech, ve kterých to už umějí, inspirovat se jinde, zeptat se vlastních zaměstnanců, co by v práci uvítali. Pozvat si architekta nebo designéra a společně nemyslet na to, jak udělat něco, o čem se bude říkat “dělal nám to Vršecký, víte, ten slavnej, co vystavuje v Londýně”, ale co bude funkční a přinese lidem okolo radost, krásu, relaxaci, funkčnost. Pracovat s estetickou kvalitou, přírodou, uměním. Jít změně prostě naproti.

Při svých návštěvách různých firem vidím, že se dá velmi snadno rozpoznat, odkud a kam zde vítr vane. A když to dokážu rozpoznat já, který je zde pár minut, buďte si jisti, že to dokáže rozpoznat i zájemce o práci u vás (v době těžkého nedostatku kvalitních odborníků) i váš prospektivní klient.

Proč je dnes hledání povolání jiné než v minulosti?

Dnes máme možnost vybrat si životní směr i povolání podle svých představ. Tato svoboda ale také přináší otázky a nejasnosti:

  • Jak svou pracovní cestu vybírat? Podle čeho se řídit? Co je důležité?
  • Nejsem spokojený se současným směřováním, ale nevím, co jiného vybrat…
  • Zvolila jsem si dobře?
  • Nejsem příliš náročný? Nejsem jen snílek?
  • Co zvolit, když ve všem je tolik pro a proti…?
  • Není čas na změnu? Ale jsem si jistá, co vlastně chci?

Otázku po povolání si už neklademe jen na konci dětství

Není výjimkou, že i lidé středního věku chtějí opustit svůj obor a věnovat se něčemu novému. A mohou, pokud vědí jak. Celoživotní svoboda ve výběru a změně povolání je ale novou situací, se kterou většina z nás nemá zkušenosti. A proto se ji musíme učit. Není to něco, co vždy přijde samo a bez soustavnějšího úsilí. Není to něco, v čem nám poradí naši kamarádi nebo rodiče, protože se jedná o situaci poměrně novou.

Jak se mění svět povolání a co to znamená pro možnost vybrat si správně?

Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50-100 profesí, které každý znal. Každý věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá “obecně” lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hráli si na ně už děti a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud neměli, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – a každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…

Dnes je situace diametrálně odlišná. Existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Lékař v jedné nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně; sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, ale v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše nebo čím se vůbec zabývá celý obor lidské činnosti. A pokud to nevíme my (kteří v dané společnosti pracujeme a daný obor bychom tedy měli znát) jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat vysokou či střední školu ke studiu?

Povolání hledáme v dospělosti

I z těchto důvodů přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace. Současná technologie i pojetí pracovních vztahů navíc velmi dobře umožňuje kariérní změnu třeba uprostřed života nebo i ve vyšším věku – nabídka terciárního vzdělávání, rekvalifikací, vstřícnější přístup zaměstnavatelů, online kurzy na internetu, to vše hraje v náš prospěch.

Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a “chceme zkusit něco jiného”. (A ti, kteří tvrdí opak, jsou obvykle pochopitelně právě ti, kteří celoživotně žádnou profesní  změnu nerealizovali a bojí se jí. Co je zde příčina a co následek, nechám na posouzení vám, milí čtenáři.)

Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel “na druhé straně”, ke kterému chceme přejít, do nového oboru. Argument “nemám nic relevantního v životopise” patří do minulého století. Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky – a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…

Další stále více lákavější a snadnější možností je podnikání. Nemyslím tím nutně založení firmy se stovkou zaměstnanců, ale možná práce nezávislého experta, kontraktora, řemeslníka, živnostníka nebo založení malé firmy či neziskovky. V takové oblasti je naše profesní změna už jenom na nás, protože jsme sami svými pány.

Šance na změnu ve starším věku

Do všech těchto změn zasahuje také prodlužování aktivního věku. Brzy snad už budou pryč doby, kdy se lidé pošetile těšili na důchod jako na “velkou dovolenou”, během které nemusí nic dělat, pouze okopávat kytičky a občas zajít na kafe za sousedy.

Uvědomíme si, že právě takový životní styl – tedy obyčejná zahálka, byť pro ni máme honosná jména a výmluvy – a nikoli stáří samotné, je skutečným původcem většiny “neduhů” vyššího věku – rozmrzelosti, depresí, osamělosti, oslabování mentálních funkcí (nehovoříme-li o opravdu vysokém věku nebo vážných nemocech). Uvědomíme si, že nejlepším lékem je – práce, přiměřená našim schopnostem a měnícím se možnostem.

Práce pro druhé, zaměření na něco jiného než na bolavá kolena, překonávání jiného stresu než jen toho, že mě drzý mladík nepustil sednout v tramvaji. Tím se udržujeme v kondici, tím nacházíme naplnění, smysl, tím se dostáváme ze samoty k lidem a smysluplným vztahům. Proto bude změna povolání / kariéry v seniorním věku něčím běžným a žádoucím. 

Pro změnu bude hrát i změna naší celkové situace, která ve vyšším věku často nastává – už se často nemusíme tolik soustředit na vydělávání peněz, už jsme si mnohé dokázali, už nechceme dobýt svět, už nemáme tolik rodinných povinností – proto třeba upřednostníme jiné obory, jiné oblasti, jiné role… které vnímáme jako užitečnější, prospěšnější, zajímavější.

To všechno si vyžaduje takovou změnu umět a vědět, jak na ni.

Staré modely hledání povolání nefungují

Před dvěma třemi generacemi byl hlavní cíl v pracovním životě udělat kariéru u jedné firmy, která se o vás ve všem postarala a v šedesáti vám dala zlaté hodinky. Dnes máme každý zodpovědnost sami za sebe a nemůžeme čekat, že se o nás “firma postará”. Je to více zodpovědnosti, ale také daleko více svobody a možností. 

A to je taky důvod, proč nám v hledání povolání staré modely (ať v podobě rad našich pra-rodičů nebo učitelů či kariérních poradců ze staré školy) příliš nepomůžou. Zásadní rozdíl je totiž nejen v tom, z čeho si vybíráme, ale i v tom, v čem si vybíráme – v kontextu razantních ekonomických, technologických a společenských změn, které představují zásadní změnu v pojetí práce, zaměstnaneckých vztahů, zodpovědnosti za sebevzdělání a podobně.

Pokud navíc zvolíte své povolání na základě toho, jací vy sami jste a co potřebujete (nikoli jen “za co se dobře platí”), pak je to nejlepší záruka toho, že budete žít šťastný a naplněný život.

Žijeme v měnícím se světě, a proto se musíme měnit i my a naše představy o tom, co v něm můžeme (nebo dokonce musíme) konat, abychom dokázali být spokojení a užiteční – abychom dokázali pracovat, produkovat, tvořit a přitom neměli pocit, že nám dávno ujel vlak.

 

Chcete-li umět s touto novou svobodu a možnostmi aktivně pracovat, rád vás uvítám na individuální konzultaci nebo na workshopu Hledám své povolání.