Co není (a je) rozhodování

Jedním z velkých psychologických témat našich životů je rozhodování. Jak si vybírat? Mezi čím vlastně volit? Jak přijít na to, která cesta pro mě bude vhodnější?

Často doprovázím klienty touto cestou vlastního rozhodnutí – ať už během workshopu Jak se rozhodovat, nebo během individuálních konzultací. Všímám si přitom, že jejich proces ztěžuje několik zásadních a běžně rozšířených nepochopení v tom, co rozhodování je a jak vypadá.

Některá z těchto nepochopení jsou dokonce příčinou toho, proč se rozhodnout vůbec nedokážeme. Očekáváme totiž od tohoto procesu něco, co nám nemůže poskytnout. Jdeme cestou, která nám v rozhodnutí nijak nepomůže, ale my se mylně domníváme, že nelze jinak, protože právě toto je to pravé rozhodování.

Které nejčastější chyby děláme? Začneme od těch nejběžnějších:

Zaměňujeme rozhodování s vypsáním si plusů a mínusů

Dokázat analyzovat všechny alternativy a zvážit jejich výhody a nevýhody je pro rozhodování důležité. Ale je to pouze jeho malá součást. Všichni známe tu situaci – pečlivě probereme pro a proti, někteří si dokonce podle firemních metodologií vypíšou "příležitosti" a "slabiny" jednotlivých variant. Techničtější jedinci si jednotlivá pro a proti oznámkují podle důležitosti. Možná si tyto body sečtou nebo vynásobí.

Ale bez ohledu na konkrétní postup se na jeho konci všichni sejdeme na stejném místě: stejně nevíme, k čemu se přiklonit. Máme všechny možnosti dokonale zanalyzované, ale ve finálnímu aktu rozhodnutí nám to nijak výrazně nepomohlo. Známe pro a proti, víme, že žádná možnost nepokrývá všechny naše ideální představy a to mnohé z nás to od finálního rozhodnutí ještě více odradí.

Co to o rozhodování ukazuje? Především to, že se mýlíme, když:

Rozhodování považujeme za racionální proces

Takto nám o něm povídali: Hlavně nepropadej hloupým emocím. Rozhodni se rozumně. Je to ale to, co chceme posléze po pečlivě rozumem vybrané volbě skutečně zažívat? Nechceme volit právě tak, abychom se ve vybrané alternativě cítili dobře? Abychom s ní byli spokojení? Možná – pokud se jedná o důležité životní rozhodnutí – abychom v něm dokonce byli šťastní?

Všechny výše uvedené pojmy nejsou pojmy rozumovými a nedojdeme k nim rozumovou úvahou. Jsou z oblastí našich emocí. Těch emocí, které prý máme při rozhodování potlačovat.

Ukazuje se tedy, že rozhodováním je nutné vybrat nejen logicky "správnou" variantu, ale taky prožitkově a pocitově "dobrou" variantu (tedy že cílem rozhodování je ovlivnit naše pocity, stejně jako být v souladu s rozumovým poznáním). A co je důležité: Pokud se rozhodujeme tak, abychom vybrali volbu prožitkově dobrou, nemůže nám na to stačit chladná rozumová úvaha.

Rozhodování tedy není myšlenkový proces, ale komplexní racionálně-emoční proces, ve kterém hrají pocity stejně důležitou roli jako rozum. Nakonec si stejně vyberete variantu, ohledně které se budete "cítit" dobře, nikoli jen tu která vám po sečtení dá nejvíce kladných bodů. Ale jak odlišit hodnotné pocity od těch nebezpečných? Jak odlišit povrchní nadšení od hlubokého smyslu? K tomu musíme mít po ruce úplně jiné dovednosti než tabulku plusů a mínusů.

Další chybou v oblasti rozhodování je, že:

Považujeme rozhodování za jeden bod v čase

Domníváme se, že rozhodnutí je něco, co vykonám poté, co zvážím všechny alternativy, co všechno dostatečně promyslím a proberu s přáteli. Pak má přijít onen magický okamžik, kdy něco mentálně učiním a "prostě" se rozhodnu. Někteří klienti se domnívají, že jim něco chybí, když toto "prostě se rozhodnu" v hlavě najednou nenastává.

Nechybí jim nic. Pouze pochopili rozhodování nesprávně. Výjimky samozřejmě existují, ale v naprosté většině případů je rozhodování ohledně důležitých životních voleb daleko spíše procesem než jedním bodem v přítomnosti. Je procesem, kde se rozhodujeme znova, jinak, protikladně; stará rozhodnutí zamítáme, nová hledáme. Váháme. Opět zamítáme. Pochybujeme. To není nedostatek naší mysli. To je mimořádně důležitá součást procesu rozhodování. Jedině tak můžeme na rozhodnutí přijít. Jedině tak se může stát. My se ovšem domníváme, že toto váhání (pochybování, změna pohledů) je důkazem, že se rozhodujeme nesprávně. Naopak. Skutečné rozhodování nikdy nemůže vypadat jinak.

To úzce souvisí s následujícím nepochopením:

Domníváme se, že pro rozhodování je důležitá především přítomnost

Chceme se rozhodnout tady a teď, samozřejmě. Přítomnost nám ale neposkytuje dostatek materiálu pro naše důležitá rozhodnutí. Nemůžeme se rozhodnout jen na základě přítomného "pocitu" ohledně dané volby. To by byl životní (nebo pracovní) risk. Musíme se ohlížet zpět: Pro rozhodování je proto extrémně důležité minulost a naše schopnost se k ní vracet, interpretovat ji, umět v ní najít to, co nám přinesla. A to umíme často výrazně méně, než jak samozřejmě to zní.

Jedině tak budeme schopni vybrat si určitou volbu do budoucna – když se budeme umět dobře, hluboce podívat na to, co nám podobná (nebo totožná volba) přinesla v minulosti. A pokud s danou volbou žádnou zkušenost nemáme (tedy nemáme v tomto ohledu žádnou "minulost"), pak není čas rozhodovat se, ale nejprve takovou zkušenost udělat.

Velmi často to u zásadních životních voleb není tak, že si najednou uvědomíme, že právě právě proběhlo rozhodnutí. Naopak, často dlouho váháme a jednoho dne si s údivem zpětně uvědomíme, že už jsme vlastně nějakou dobu rozhodnuti – na základě svých zkušeností, svých experimentů, svého konání. Ale kdy se tak přesně stalo, říci nedokážeme. Rozhodnutí tak opět nacházíme – ve své minulosti, byť té relativně bezprostřední. To potvrzuje, že rozhodování je proces, který se neděje pouze "nyní", ale který je integrální součásti našeho prožívání i naši minulosti.

Posledním neporozuměním ohledně rozhodování je:

Myslíme si, že rozhodování je technika

Nesprávně se domníváme, že rozhodování je pouze jakási mentální technika. Ať už jej (omezeně) považujeme za techniku bodování plusů a mínusů nebo třeba techniku vizualizace. Myslíme si, že někde existuje manuál na lepší rozhodování, který je si možné pouze přečíst a následovat.

Ano, metody mohou být důležité. Ale samy o sobě nejsou dostatečné. Rozhodování je především souborem komplexních dovedností, které musíme budovat. V jejich budování nám příliš návodů vyčtených z knih nepomůže. Dovednost je něco, co se musíme pomalu, pozvolna učit. Nejlépe právě cestou – tedy právě prostřednictvím – rozhodování samotného. V oblasti rozhodování se jedná třeba o dovednost:

  • akceptace nepříjemných pocitů
  • pochybování – jako něčeho normálního, běžného, pro rozhodování důležitého. Dobrému pochybování se máme učit, nikoli jej z života vylučovat jako svou slabinu.
  • odvahy – tedy schopnosti mít strach
  • trpělivosti – tedy schopnosti strávit s nejistotou ohledně volby dostatečně dlouhý čas
  • nadhledu – který nám při rozhodování může velice pomoci: přestaneme-li všechny své volby vidět jako fatální, ale dokážeme je nahlédnout s odstupem, s lehkostí, možná dokonce s humorem.

Všechny tyto (a mnohá další) neporozumění je nutné znát a korigovat, nejen stojíme-li před zásadním životním rozhodnutím, ale i tehdy, pokud víme, že i běžná rozhodování jsou v našem životě spíše slabší stránkou. Naučit se rozhodovat je dovednost jako každá jiná a učit se jí lze. Budete-li mít zájem, rád se s vámi setkám na celodenním workshopu "Jak se rozhodovat", který věnujeme právě tomuto tématu.

Dialog není technika, ale existenciální umění života

Dialog má mnohem důležitější roli než pouze přesvědčit druhého nebo mu oznámit, co si myslíme. Dialog je vztah, je to hlavní forma takového pobývání ve světě, které má potenciál nás hluboce měnit. Ano, skutečná diskuze je něco, co nás proměňuje – mně i tebe. Neznamená to, že nás zestejňuje, že je jejím účelem dojít ke stejným závěrům a souhlasit spolu. Účelem je proměna – v něčem mně a v něčem tebe. Jedině budeme-li tomu oba otevření, je skutečný dialog možný.

A z toho lze lehce odvodit, že se nejedná o nic bezpečného. Dialog je v zásadě obrovské existenciální riziko. Je to risk, že budu muset myslet, na co se mi nechce; že budu konfrontován s tím, co před sebou skrývám; že budu nucen posunout se do nekonformního prožitku. Proto se velmi často skutečnému dialogu bráníme a jsme před ním (tedy před možností/nutností změny) raději uzavřeni.

Ale pokud se uzavřeme v měnícím se světě, kde se musíme neustále proměňovat, abychom mohli tento měnící se svět zažívat v jeho plnosti a možnostech; pokud se uzavřeme před hlavní (nebo možná jedinou) formou, která nás v něm může hluboce proměňovat, tedy před dialogem, potom budeme trpět: budeme v izolaci, budeme nešťastní, budeme nespokojeni: protože nebudeme mít zdroje radosti, kterým je nejen “pocit kontaktu” s druhým, ale i hluboký pocit kontaktu se světem, který můžeme dosáhnout pouze tím, že se v tomto světě – umíme měnit a jsme této změně otevřeni.

A čím více budeme takto uzavřeni a ustrašeni ve svých neměnných pravdách, tím více se budeme tohoto otevření / dialogu bát, protože nevíme, co takové otevření přinese… a my se přeci světa díky své uzavřenosti bojíme (a toho, co může změna přinést, dvojnásobně.) Vytváříme tak začarovaný kruh izolace, nenaslouchání, rigidity, monologu a v důsledku utrpení.

Umět se k sobě vztahovat znamená vždy riskovat změnu, tedy i ztrátu toho, co do této chvíle platilo. Jedině takový vztah je ale živý. Umět vést dialog a být otevřen tomu, co mi může přinést, tedy rozhodně není žádná “technika”, jak druhého přesvědčit, jak se někdy hloupě redukuje. Je to existenciální umění života, jehož je vztah a změna (a všimněte si prosím, jak je kvalita jednoho závislá na schopnosti toho druhého) definující charakteristikou.

Záznam rozhlasového pořadu Káva o čtvrté, kdy jsme si s Patricí Strouhalovou povídali o tomto i dalších aspektech umění dialogu, si můžeme poslechnout zde.

Učení není samozřejmost aneb Proč je schopnost učit se tak důležitá?

Fascinuje mě, s jakou lehkostí ignorujeme, že učit se je dovednost, kterou se musíme – učit. Mnoho lidí se domnívá, že “nalít si něco do hlavy” – ať už se jedná o informace, dovednosti nebo zručnosti – je automatická, snadná věc, kterou bychom měli umět jenom proto, že jsme kdysi chodili do školy nebo do ní chodíme stále. Opak je ale pravdou.

Učení není samozřejmost.

Škola o této dovednosti příliš neučí – nevysvětluje nám zákonitosti správného memorizování, efektivního opakování, dobrého zpracování učiva, principů paměti. Je pravda, že mnoho z nás se nakonec pod tíhou termínu učivo “nějak naučí”, je to ale stejný rozdíl jako mezi během na autobus a maratonským závodem. A všichni asi tušíme, co bychom dokázali, kdybychom i v oblasti učení se uměli takový maraton zaběhnout. Pokud se totiž umím dobře učit:

1. Jsem spokojenějším člověkem

Ano, tak odvážné tvrzení si na základě své profesní praxe troufnu vyslovit. Pokud se dokážu učit, nejen že mám (ve škole, v práci) lepší výsledky, ale lépe svému oboru rozumím. To často znamená, že mě taky více baví a motivuje. Protože rozumět něčemu do hloubky, být v něčem opravdový odborník – to je důležitý předpoklad pracovní spokojenosti, zajímavých nabídek a obecně pracovního úspěchu.

A naprosto totéž platí o životě osobním. Nejenom, že se sem naše profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost, nového koníčka, nový obor, kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, ať nám přináší radost díky jeho hluboké znalosti.

2. Dokážu snadněji učinit změnu

Opět, ať už hovoříme o změně kariérní nebo obecně životní. Změna je vlastně z definice učení. Často ji bohužel příliš omezeně chápeme a myslíme si, že stačí překonat strach, zvyknout si na nepříjemnosti, které změnu doprovázejí, pracovat na své motivaci nebo získat pocit jistoty v tom, co vlastně chci.

Zabývám se profesně hledáním povolání a často u svých klientů vidím, že “najít” ten správný obor nebo profesní roli nestačí. Proč tomu tak je?

  • Za prvé proto, že jistotu a motivaci (tedy odpověď na neustále se vracející otázku “Vybral jsem si správně?” “Je to vlastně možné?”) získávám tím více, čím lépe a rychleji se dokážu naučit základy oboru a vstoupit do něj. Teprve tehdy (až když něco umím), mohu totiž poznat, zda je obor či náplň činnosti skutečně pro mě vhodná. Do té doby testuji pouze to, jaké to je “učit se” daný obor, nikoli jej vykonávat. A to je markantní rozdíl – stejný jako mezi “studovat medicínu” a “být lékařem”. Jistě nemusím dodávat, že pro obojí jsou potřeba naprosto odlišné dovednosti a silné stránky a že koho baví to první, zdalaka to neznamená, že ho bude naplňovat to druhé.
  • Po fázi nadšení a růžových představ přichází fáze, kdy se musím novou dovednost nebo dokonce celou komplikovanou profesi naučit. Pokud se učit neumím, nebo si myslím, že se to stane “samo” – když si budu listovat knihou, bavit se o své volbě s přáteli a občas něco udělám – jsem na počátku velkého zklamání, které si bohužel často nevysvětlím správně – tedy že se neumím učit – ale falešně: že daná volba nebyla pro mě vhodná nebo motivující
  • Schopnost “učit se” má v tomto kontextu ještě jednu důležitou vlastnost – umožní nám poměrně rychle překlenout se fází naprostého začátečníka. A to je někdy kritické umění, které rozhoduje o tom, zda danou cestu opustíme, nebo naopak. Nikdo se totiž příliš dlouho nechce cítit jako naprostý amatér, kterému utíkají základní souvislosti a absolutně nedokáže pro stromy vidět les. Nikdo se nechce cítit hloupě. A pokud jste v životě už pár změn učinili nebo se rozhodli v něčem začít naprosto od začátku, jistě víte, o čem mluvím. Nebezpečí je opět v tom, že tyto pocity nevydržíme a rozhodneme se daný obor zabalit. A přesvědčíme se, že kdyby tato volba “byla pro mě” a dostatečně mě motivovala, jistě bych se necítil tak hloupě, špatně, nepříjemně. Opak je pravdou – každý začátek je těžký a každý vstup do nové oblasti je těmito pocity doprovázen. Ale čím lépe se umíme učit, tím rychleji tento začátek dokážeme překonat, tím rychleji se dostaneme do bodu, že “přece jen něčemu rozumím”, že mi “naprosto vše” neutíká. A pokud se dokážeme ve studiu čehokoli dostat do tohoto bodu (“něco dokážu a není to tak špatné”), máme napůl vyhráno.

Hledat viníka je zábavnější než se učit učit

Neschopnost učit se lze samozřejmě velmi snadno svést na někoho jiného – škola mě to nenaučila, od toho tady přece je (a tak už těch 60 let po škole nějak doklepu, místo abych se to naučil sám). Velmi časté a moderní je svést vlastní neschopnost se učit (ono to totiž není nic snadného ani lehkého) na špatný pedagogický přístup – “pokud by byly zajímavé učebnice a zajímaví učitelé, nemuseli bychom se učit, dřít, memorizovat, opakovat si učivo – dělat všechno to neoblíbené a nudné. Informace by nám samy lezly do hlavy.”

Jistě, pořád je co zlepšovat a kvalitní učebnice nebo učitel stonásobně zvětší šance, že se něčemu dobře naučíme. Ale kdo výše uvedenému věří příliš, pro koho se kritika všeho a všech, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností stává životní kratochvílí, kdo dává přednost zajímavému před důležitým a zábavě před složitostí, o tom lze bezpečně předpovědět jednu věc: Nikdy bohužel příliš vzdělaný nebude. A jeho nesprávné přesvědčení o tom, kdo může změnit fakt, že on sám se učit neumí, bude jen posíleno.

3. Více rozumím světu, proto se mi v něm lépe žije.

Čím více o světě vím, tím méně se ho bojím. Obzvláště v dnešní době překotných změn a informační zalcenosti jen těžko najdeme životní klid a spokojenost, pokud máme pocit, že nám ve všem ujíždí vlak. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá. Nedomníváme se, že nic nedává smysl a vše staré pozbývá platnosti, ale vidíme, že mnoho věcí smysl dává, a vlastně docela dobrý.

Rozdíl v tom, jak světu rozumíme, není způsoben jen tím, jaký jsme člověk, jakou máme osobnost nebo třeba svědomí (což je samozřejmě také důležité), ale leží také v tom, jaké množství a jak hluboce uspořádaných informací a znalostí o tomto světě mám a kolik dovedností, které v něm dokážou operovat a měnit jej (tedy něco v něm vytvářet) hluboce zvládnu. Schopnost dobrého učení je tak v neposlední řadě propojena s tak důležitými faktory, jako je nalezení hlubšího smyslu našeho života a porozumění naší roli v něm.

Pokud vás dovednost učení zajímá hlouběji, zvu vás na workshop Jak se učit

Vzdělání nemůže být zábavné

Možná jste si všimli, že zde občas kritizuji platformu TED a další vtipná ultrakrátká "vzdělávací" videa. Abych to vysvětlil: Nic proti této formě zábavy nemám. Naopak jsem moc rád, že existuje. Považuji ji za hodnotnou alternativu jiným, plytkým formám relaxace typu Ordinace v růžové zahradě. Pokud tato TED videa sledujete, je to skvělé – dozvíte se něco o světě, zamyslíte se nad svou úrovní poznatků… Hlavní problém ale vidím jinde. Že mnozí lidé zaměňují tuto formu zábavy za vzdělávání. Že se domnívají, že se jimi mění.

Falešný model vzdělávání

Pokud tak přemýšlejí, potom si vsugerují zásadní omyl, který jim brání ve skutečném vzdělávání a ve změně. Přesvědčí se totiž, že vzdělávání je právě to, co je jim takto zábavně prezentováno. Tento falešný model jim říká, že u správného vzdělávání mají prožívat přesně to, co u TED videí a krátkých youtube skečů: krátkost, snadnost, zábavnost, hravost, připravenost, úplnost, neustálé chápání všeho prezentovaného a vůbec obecnou příjemnou pasivitu (mohu vnímat a bavit se, ne zkoušet se nebo drilovat).

Nemusím asi dále popisovat tento model a jeho vztah ke skutečnému vzdělávání nebo skutečné změně. Závěr je asi už teď jasný i vám: Skutečné vzdělávání se vyznačuje pravým opakem všech výše uvedených vlastností:

Vzdělávání je dlouhé, nesnadné, nezábavné, ne vždy hravé, není v něm vše připraveno tak, abyste vše hladce a okamžitě chápali, neustále narážíte na neúplnost, nechápání, vlastní limity, frustraci z toho, že nerozumíte nebo neumíte a velmi často se setkáváte s nutností pustit se do nepříjemných aktivit: opakování, drilování, cvičení…

Obtížnost nevyřeší lepší pedagogika

Nadšený příznivce un-schoolingu, intuitivního vzdělávání, vesmírných pedagogik a dalších metod indoktrinace stupiditou by asi poznamenal, že výše jmenované vlastnosti jsou aspekty "špatného vzdělávání". Nepopírám, že nesprávný pedagogický přístup nebo špatná učebnice tyto prožitky ještě zhorší: Budete s nimi zažívat ještě více frustrace a ještě více obtížného.

Je ale mýtem, ke kterému vede právě výše popsaná falešná představa vzdělávání, že správný pedagogický přístup by měl vést k naprostému odstranění těchto prožitků.

Tyto vlastnosti jsou prostě tím, co vzdělání, ale i jakékoli další aktivity, které jsou dlouhodobé, obtížné a důležité, doprovází. Jsou totiž nutné. Jedině frustrace z toho, že nechápete, vás motivuje k pochopení a dalšímu prozkoumání tématu. Jedině nezábavné procvičení látky po padesáté ji upevní v paměti tak pevně, jak je pro danou dovednost potřeba.

Recept na stagnaci: Požadovat zábavnost

Povšimněme si jen jednoho aspektu mezi výše uvedenými požadavky: zábavy. Mnoho lidí ji od vzdělávání očekává jako hlavní ukazatel, podle kterého pozná vše: Hodnotí jím nejen učitele, ale také svou motivaci, svůj talent a své úspěchy. Ještě pochopíme, když řeknou, že "lekce byla zábavná". Ale je opravdu důležité, aby je "učení bavilo?" A pokud se přistihnou, že tomu tak není a že je naopak plné nudných, frustrujících a obtížných chvil, znamená to, že tento obor není pro ně, že mají nízkou motivaci nebo dokonce nízkou inteligenci?

Nejen, že požadavek, aby vás učení "vždy bavilo" není důležitý – on je dokonce nesplnitelný, a proto škodlivý. Mnoho mechanismů učení (dril, rutina, opakování, frustrace z nepochopení, která připravuje cestu k motivaci pochopit) se z definice nemůže vyznačovat aspektem "bavení". Protože evolučně a psychologicky nás baví to, co je jen přiměřeně nesnadné, co je nové, co je zajímavé… což dvacáté opakování cizího slovíčka nikdy nebude. Pokud nejsme člověk s obsesivní, masochistickou či jinou poruchou osobnosti, příliš "bavení" u těchto činností nezažijeme.

A platí to samozřejmě nejen pro vzdělávání: Pokud budete očekávat ve svém partnerském vztahu kontinuální "zábavu" jako indikátor toho, že vaše manželství je v pořádku, silně pochybuji, že oslavíte zlatou svatbu. Každý vztah je nabitý chvílemi nezábavy, frustrace, obtížného a nepříjemného. Pokud se budete chtít naučit hrát na elektrickou kytaru, stát se herečkou či kulturistou, umět skvěle tři cizí jazyky, být expert ve svém oboru, stát se autorem detektivek – a budete si myslet, že činnost, která k tomu vede, vás bude převážně bavit, zůstanete stát za první zatáčkou.

Zbude vám pak jediné: zavřít učebnici, roztrhat permanentku do posilovny, věnovat kytaru těm kdo mají "větší talent" (rozuměj: baví je to). A pustit si zábavné video na TEDu, otevřít knihu o dosahování cílů nebo si poslechnout nějakého skvělého motivačního řečníka. Ano, to jsou věci, které vás baví. Ale to neznamená, že vás mění. Pokud jim propadnete, činí vás naopak ještě více stejnými: Zůstáváte jen konzumentem zábavy, byť svůj hédonismus maskujete za vzletný obsah. Zůstáváte člověkem, který neumí prožívat nepříjemné a který nechápe, že aby dosáhl toho, co je v životě důležité, je nepříjemné nezbytné.

Hledat v životě příliš pevná pravidla může vést k tomu, že přestaneme žít.

Jedním z velkých problémů a psychologických brzd v našem životě se může stát snaha příliš hledat pravidla, podle kterých život funguje a především ta psychologická, kterých bychom se měli držet. V takových snahách po formulaci desíti bodů na úspěšný život obvykle přehlížíme právě fakt, že život je z definice změna, a tedy i změna toho, kterých pravidel bychom se zrovna měli držet. Výborně to shrnul Michael Casey:

“Naše životy následují různé vzorce, ačkoli nejsou tak předvídatelné jako roční období. Problém s pevnými pravidly života, která mají trvat od jeho začátku až na věčnost, je ten, že pravděpodobně nebudou fungovat.

Zhruba v polovině případů pro nás budou představovat přítěž, která bude deformovat našeho ducha, místo aby mu pomohla vzlétnout. Po většinu ostatních případů umožní takové osobě příliš jednoduše vypnout, takže nerealizuje svůj plný potenciál.

Potřebujeme vždy adaptovat svůj způsob života se zřetelem k tomu, jací jsme teď, nikoli jací jsme byli před pár měsíci.”

Mladí staří a staří mladí

Minulý týden jsem viděl pěkný film (Rock’n roll, 2017) s důležitou psychologickou rovinou – umění stárnout. Doporučuji ho všem ke shlédnutí. Není to nic náročného, je to lehký, zábavný, pěkný film.  Nechci však psát především o tomto filmu, ale o tématu, které přináší.

Film totiž obsahuje důležitou inspiraci pro naše zamyšlení – jak se my sami vyrovnáváme s postupujícím věkem? Žijeme přiměřeně “vývojovým úkolům”, které pro daný věk máme? Nebo se chceme stále vracet zpět či naopak předbíhat dopředu?

Nejsme (trochu trapní) “mladí staří”, kteří si v padesáti nechají narůst ohon a koupí motorku? (Nic proti motorkám, pokud naší hlavní motivací bude láska k těmto strojům, nikoli snaha vytěsnit postupující věk a ukázat sobě a světu, jaký jsem vlastně mladík.) Hrozí, že dopadneme podobně jako hlavní hrdina filmu, který se snaží být natolik mladý, až se stane karikaturou mladistvého vzhledu.

Nebo na druhou stranu – nejsme (stejně smutní) “staří mladí”? Lidé, kteří ve 20-25 letech myslí na hypotéku, “zodpovědně” plánují děti a kariérní postup a žijou rutinou ne nepodobné té důchodové – místo aby třeba vzali batoh a procestovali svět, chodili mezi nové lidi a nová prostředí, žili bujaře nebo netradičně, aby poznávali, riskovali, zakopávali, krachovali a vstávali… Kdy tito lidé chtějí získat tolik potřebné rozmanité a široké životní zkušenosti, které se – teprve poté – mohou proměnit v životní směrování, o kterém vím, proč jsem si jej vybral (protože jsem poznal i spoustu jiných cest, které mně osobně za výběr nestojí).

Každá etapa života prostě má své důležité úkoly, které – když přeskočíme – vymstí se nám. A co je paradoxní, ale z nastíněné úvahy doufám dobře psychologicky pochopitelné – právě z těchto “starých mladých” se s největší pravděpodobností stávají “mladí staří”: Hyperzodpovědní, konzervativní, rutinou žijící “mladí” najednou v postupujícím věku zjistí, že si vlastně ničeho příliš neužili, nic nepoznali – a chtějí to najednou dohnat. A tak to roztočí. Koneckonců i to je ve filmu – i když trochu skrytě – obsaženo.

Abyste dobře prožili střední dospělost, bez hluboké krize středního věku, je potřeba dobře prožít mladou dospělost. A pochopit, že obě životní etapy mají dosti rozdílné úkoly a cíle. (Ale to ostatně platí o každé fázi života)

Jak vyprávíme svůj příběh ovlivní, kterým směrem tento příběh zamíří.

Jedním z důležitých prvků psychoterapie, ale i každodenních životů, je umět dobře vyprávět o tom, co jsme prožili. Na interpretaci vlastní minulosti (nebo i přítomnosti) je založený tzv. narativní přístup v psychologii. Psychologové si dávno všimli toho, že způsob, jakým vyprávíme o sobě, často přímo předurčuje možnosti, které vidíme ve své budoucnosti; nápady, které přijdou; volby, které považujeme za reálné nebo zajímavé.

Pokud za všechno špatné mohou “ti druzí”, postupně propadneme do strachu ze světa nebo nenávisti. Pokud za všechno dobré mohu “hlavně já”, postupně propadneme do narcismu nebo povýšenosti. Vyprávění o událostech a našich životech rozhoduje o tom, kde uvidíme svůj podíl, kde uvidíme možnost pro vlastní změnu, kde uvidíme možnost pro akci nebo rozhodnutí. V práci, v osobním životě, ve vztazích.

Jistě, nesmíme přitom upadnout do extrému, že si prostě lžeme. I interpretace naší situace a událostí v našem životě musí být v kontaktu s realitou, musí být pravdivé, nesmí vytěsňovat nějaký pro nás důležitý aspekt – říkat si po autonehodě, kterou jsme způsobili vlastní nepozorností: “Co mě nezabije, to mě posílí”, místo toho, abychom si vzali ponaučení, je poměrně rychlá cesta do záhuby (k další, možná horší autonehodě) – v životě to platí podobně.

Naše interpretace tedy musí být pravdivé a nesmí opomíjet důležité elementy našich životů – přesto i s těmito charakteristikami nám stále poskytují mnohem větší volnost, než se domníváme.

Znáte jistě ten příběh o dvou kamenících, jak se potkají na stavbě a ten první se zeptá:
– “Co tady děláš”
– “Ale, opracovávám kameny, vozím je támhle na stavbu, je to dřina, záda mě bolí… A co tady děláš ty?”
– “Stavím katedrálu,” odpoví ten druhý.
Pointou samozřejmě je, že oba dělají totožnou práci. Je jejich práce ale totožná?

Přesně totéž se děje v našich každodenních životech a platí to pro práci, vztahy, volný čas, sebepoznání i spiritualitu. Zamýšlejme se proto často nad tím, jak nás ovlivňuje naše zamyšlení a jak hovoříme sami k sobě o sobě… Význam této snahy velmi pěkně ukazuje autor jedné z nejlepších knih o hledání povolání – Po Bronson:

“Způsob, jakým vyprávíte příběh, často ovlivní, kam tento příběh dále zamíří. Minulost vede k budoucnosti, ale minulost se dá různě interpretovat. Tím, že vypravovala a znovu převypravovala svůj příběh … přepisovala Nicole svou historii, čímž otevírala cestu k odlišné budoucnosti.”

Deset psychologických tipů na prázdniny/dovolenou: jak si je nejen užít, ale i rozšířit své poznání

  1. Hned na začátku prázdnin/dovolené si uvědomte věci, které vám během ní spíše škodí a vedou k tomu, že si příliš neodpočinete (Příliš alkoholu? Přejídání? Hádky? Obtížní lidé, mezi kterými nechcete být? Prostředí, které se vám nelíbí? Chcete pracovat i během dovolené? Myslíte na své starosti?). Eliminujte je hned na začátku. Rozhodněte se, že letos strávíte dovolenou jinak.
  2. Nechápejte prázdniny jako “velké volno”. Plánujte si je stejně jako práci. Nemyslím po hodinách – ale tak, aby se tento hodnotný čas zaplnil tím, co je pro vás skutečně důležité. Sepište si, co vše byste chtěli stihnout (a zohledněte přitom ostatní body v tomto seznamu). Rozplánujte si to na jednotlivé dny či části dne…
  3. Najděte si alespoň pro část prázdnin (dovolené) přesně opačnou formu ohledně druhých lidí, než jak žijete běžně. Pokud jste pořád s rodinou/mezi lidmi, běžte do naprosté samoty. Pokud jste většinou sami, obklopte se lidmi. A podobně.
  4. Totéž aplikujte i na převládající činnosti. Pokud většinu roku strávíte duševní prací, udělejte si o to větší čas na jednoduché manuální aktivity, pohyb, sport. Pokud neustále čtete, nečtěte nic. Pokud nepřečtete jedinou knihu za rok, přečtěte jich alespoň pět. A podobně.
  5. Vstávejte brzy, možná stejně brzy jako do práce. Pokud si chcete prázdniny užít, neprospěte je. Vstávejte každý den ve stejný čas (nejhorší je mít nepravidelné časy vstávání). Neznamená to, že máte spát málo, naopak – vyspěte se dostatečně. Zdřímněte si po obědě. Běžte spát o něco dříve…
  6. Učte se nějakou věc. Není pro to lepší čas než kontinuální série mnoha dní, kdy se dokážeme soustředit na budování návyku v učení i vstupu do nové oblasti. Učte se tuto věc každý den. Lepší než tři hodiny jeden den v týdnu je půlhodina denně. Je jedno, zda to bude nový cizí jazyk nebo hra na hudební nástroj. Zkuste něco nového nejen v oblasti “cestování” a “zážitků”, ale i v oblasti naučení se něčemu novému (respektive zahájení tohoto učení)
  7. Relaxujte aktivně a se stejnou pílí jako jindy pracujete. Nemám teď na mysli “relax” ve smyslu činností, které vás baví, ale především skutečnou cílenou tělesnou relaxaci (uvolnění těla, uvolnění všech svalů). Stáhněte si článek o tělesné relaxaci – např. jógové relaxaci, Jacobsenově progresivní relaxaci nebo autogenním tréninku. Najděte si jakékoli jiné relaxační cvičení, které vás bude učit hlubokému uvolnění svalů (důležitá je přitom poloha vleže na tvrdé podložce). Cvičte relaxaci alespoň 3x denně, pár minut. Nejen, že budete mnohem více uklidnění, ale den vás bude mnohem více bavit a tento návyk relaxace si později můžete přenést i do běžného života.
  8. Vystupte z rutiny. Jeďte někam, kde jste nikdy nebyli. Zkuste něco, co jste nikdy nezkusili. Vstupte do něčeho, co vůbec neznáte.
  9. Vzpomínejte na jednotlivé dovolené /prázdniny/ svého života. Kdy vám bylo dobře? Kdy jste si nejlépe odpočinuli? Snažte si identifikovat faktory, které za to byly zodpovědné (Co jste tehdy dělali? V jakém prostředí jste byli? S kým jste byli? Jak vypadal váš den?). Nejedná se o to, tyto staré dovolené zkopírovat – to často není možné. Jedná se o to, kreativně se zamyslet, zda by se tyto konkrétní faktory nedaly nově zasadit do dovolené letošní.
  10. Netravte dovolenou podle obecných “představ”, jak by se měla trávit. Není nic horšího než tento tlak druhých lidí, který si často zvnitřníme a přesvědčíme se, že to “právě tak chceme”. Netravte dovolenou, abyste se mohli pochlubit druhým, kde jste byli. Nedělejte v ní to, co v ní dělají všichni ostatní, protože si myslí, že to tak dělají všichni ostatní. Pokud je vaše nejlepší dovolená u rybníka v sousední vesnici, nejezděte do Jugošky. Zkuste ale přesto prázdniny/dovolenou alespoň částečně trávit v odlišném prostředí, než je to vaše každodenní – tedy ne doma. To pomůže odpočinku, novému poznání, novým inspiracím i novému pohledu na sebe.

Berte těchto deset tipů jako inspirativní vodítko – možná vám pomohou nalézt další nápady. Možná vás zaujme pouze jeden či dva. To úplně stačí. Důležité je ovšem toto:

Zkusme prázdniny strávit jinak než jako velké volno, bez zamyšlení, bez naplánování – s naivní představou, že všechno přijde samo, jen proto, že máme volno. Nepřijde – ani v této, ani v jakékoli jiné životní oblasti.

Jak vypadá psychologické poradenství?

Poradenské setkání se vnější formou podobá jakémukoli jinému rozhovoru – podobnému, jako vedete s přáteli v kavárně nebo s kolegy v kanceláři. Hovoříte o své situaci, prozkoumáte své názory a možnosti.

Psycholog vás přitom často vrací k vašemu uvědomění, upozorňuje na aspekty problému, kterých si nevšímáte, sděluje vám své hypotézy a postřehy, a pomáhá vám k vytvoření nových myšlenek, které poté společně zkoumáte. K tomu využívá specifických metod. Pomocí těchto otázek a zvýšeného uvědomění přicházíte na nové souvislosti, některá témata uzavíráte, jiná otevíráte. Zkoumáte své pocity, typická chování a přesvědčení a začínáte si uvědomovat jejich význam v daném problému.

První setkání

Během prvního setkání máme čas na vzájemné představení – klient obecně popíše svůj problém a hlavní témata. Poradce mu klade doplňující otázky, případně představí metody, které by pro daný okruh témat použil. Následně se pustíme do práce a klient zažije ukázku toho, jakým stylem postupuji.

První setkání je chvílí pro zodpovězení vašich případných otázek a nejasností. Je také důležitým testem, zda se klientovi bude s psychologem dobře spolupracovat, zda si s ním porozumí. Pokud ne, je samozřejmě v pořádku, pokud se rozhodne v dalších sezeních nepokračovat. V tomto případě vám rád pomohu najít jiného odborníka, případně sdělím tipy na kolegy, kteří by vám mohli pomoci.

Konzultace nemusí mít jen formu opakovanou, pravidelnou a dlouhodobou

Někdy klienti přicházejí pouze na jednorázovou konzultaci s jednodušším problémem – např. žádají zpětnou vazbu, mají obecné dotazy k tématu, v němž se potřebují zorientovat. Takové poradenství také rád poskytnu s tím, že v případě zájmu nebo potřeby mohou opět – nepravidelně – přijít. Nepotřebuji stanovovat žádný “pevný počet” setkání, na které se musíme dopředu domluvit. Frekvenci i délku setkání domlouváme v průběhu naší cesty – pokud má klient pocit, že mu pomohlo už jedno setkání, můžeme se např. domluvit, že zkusí závěry, na které jsme přišli, pár týdnů aplikovat v životě, a následně se ozve pro dodatečné setkání.

Jiní klienti se objednávají nepravidelně – dle potřeby, tak jak se v jejich životě objevují nová témata. Nemusíme (ale můžeme) tedy stanovovat žádné pevné plány a cíle. Terapie by neměla být umělou situací a měla by kopírovat život, tak jak se svými problémy přichází (i je odnáší).

Složitost témat i doba setkávání je velmi různá a individuální. U některých klientů, kteří požadují hlubší osobnostní proměnu, se setkáváme pětkrát, desetkrát i více; s jinými dospějeme k cíli třeba jen po dvou setkáních. Vše záleží na tom, jak hluboké a složité jsou vaše otázky a cíle. U psychoterapie se obvykle setkáváme jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní, v případě jiné než psychoterapeutické práce se můžeme setkávat méně často. Žádná striktní pravidla zde nejsou určena a snažím se vždy přizpůsobit náš plán tak, aby byl co nejvíce efektivní a užitečný.

Poradenství není jen konverzací

Během našich setkání se nevěnujeme pouze povídání. Někdy experimentujeme a zkoušíme si dané situace naživo. Prozkoumáváme třeba uvědomění konkrétní emoce (které se v poradenské situace často neliší od těch “reálných”), nebo zkoušíme nové chování: Chce-li si klient zkusit oslovovat cizí lidi, vyrazíme do ulic. Chce-li zájemce o práci zkusit, jak se zeptat na volná místa u vytipované společnosti, vezmeme telefon a voláme. Chce-li obchodník znát můj názor na jeho prezentační dovednosti, nechám si od něj předvést prodejní prezentaci. Samozřejmě rád poskytnu zpětnou vazbu a rady, jak postupovat lépe.

Podobných technik je celá řada. Celá poradenská situace je cestou, kdy během opakovaných setkání a konverzací postupně vstupujeme do hlubších aspektů daných problémů. Často se zdá, že chodíme v kruhu, ve skutečnosti jsme ale ve spirále. “Řešení” často přichází nenadále, nelogicky; jindy zase jen velmi pozvolna a z nepředpokládaného směru. Psychologie není stejně technický obor jako třeba oprava automobilu, a o (vnitřní) překvapení v ní proto nebývá nouze.

Poradenství není návštěvou u lékaře

To, co poradenské sezení rozhodně není (a jak si jej mnozí lidé nesprávně představují), je situace, kdy si psycholog vyslechne váš problém, zeptá se vás na pár otázek, a poté vám řekne, co vás trápí a proč a co byste měli dělat.

To je představa, která vzniká na základě zkušeností s jinými odborníky (právníky, lékaři), kteří takto přirozeně postupují. Psycholog může samozřejmě také udílet rady a říkat svůj názor, ale to obvykle není aktivitou hlavní. Pracuje podobně jako chirurg, který vykoná operaci, a udělí na závěr pacientovi pár rad, jak přizpůsobit životní styl tomuto výkonu – hlavní práce chirurgova (i psychologova) je jinde. U psychologa je situace jiná v tom, že na takovéto “operaci” aktivně spolupracujete. Hlavní práce psychologa leží v podpoře komunikace, uvědomění, generování alternativ, v podpoře vhledů do řešení problémů a ve správném směrování klienta k tomuto uvědomění a k těmto vhledům.

Psycholog je samozřejmě odborníkem – klient ale nepřichází na přednášku. Kdyby pouhá znalost problematiky byla účinná ve vyřešení jeho problémů, pak by si mohl doma přečíst učebnici psychologie. To je však stejně neúčinné, jako pokus odstranit zanícené slepé střevo tím, že si přečtete lékařskou učebnici. Musíte na operaci. Psycholog je odborníkem v oblasti mentálních, mezilidských a dalších operací. Odborníkem na kladení otázek, na sledování a zesílení procesu změny. Zná a užívá metody, které mohou pomoci.

Hledáte aktivní poradenství, nebo chcete jen vyslechnout?

Styl každého psychologa je specifický – neexistuje žádná “univerzální” psychoterapie nebo nejlepší poradenský přístup. Bylo vytvořeno mnoho – často vzájemně nesourodých – psychologických škol a metod, z nichž si psychologové vybírají podle své osobnosti a přesvědčení. Osobně dávám přednost aktivní psychologické práci (hledání řešení, dialog, aktivní poradenství, analýza situace, experimentování atd.) před pouhým pasivním nasloucháním a tichým doprovázením klientova vyprávění. Tomu odpovídají metody, které pro práci využívám (kontrola vědomí, na řešení orientovaný přístup, moderní přístupy KBT terapie, mindfulness, Gestalt přístup, behaviorální modifikace).

Výhodou moderních aktivních metod (které vybírám na základě vědecky ověřené účinnosti) je poměrně krátká doba a efektivnost poradenství, obzvláště pokud je zaměřeno na specifický problém – takové poradenství typicky trvá mezi 2-5 setkáními, ale výjimkou nejsou ani účinná jednorázová setkání. Pokud klienti hledají spíše obecnější psychoterapeutickou změnu, bývá počet setkání větší, ale i takto jsou uvedené metody mnohem rychlejší než klasické, psychoanalytické přístupy. Další informace o mém přístupu naleznete zde.

Akceptace a sebeakceptace – klíč ke změně i k účinnému řešení problémů

Největší díl práce s prozkoumáním problémů a jejich řešením však samozřejmě leží na klientovi samotném. Záleží jen na něm, jak dalece bude ochoten zkoušet metody, které psycholog nabídne. Jak upřímně bude chtít čelit pravdám a informacím o sobě, které nejsou vždy příjemné. Poradenská situace se vyznačuje především bezpečím, diskrétností a respektem. Že to, co řeknete psychologovi, nikdy neopustí místnost, ve které to řeknete, je jasné. Co je však daleko důležitější, je skutečnost, že jste plně respektován/a ve své individualitě a ve své specifické situaci. Nehodnotím vás a nekritizuji vaši odlišnost. Nenálepkuji vás jako “hádavého”, “líného”, “nevýkonného”, nebo “příliš dominantního” – tak jak se třeba často nazývá i klient sám. Jsem vždy na vaší straně, i když ne nutně s vámi vždy souhlasím.

Tato situace plné akceptace a přijetí je extrémně důležitá zkušenost. Pro mnoho klientů je fakt, že někdo druhý skutečně akceptuje jejich specifickou osobnost či problém, jedním z nejdůležitějších faktorů, který umožní posun dále. Někdy není důležité, zda tuto situaci zažijete v poradenském vztahu, nebo třeba ve vztahu přátelském – s kamarády, partnerem či dokonce cizí osobou. Protože často teprve pokud máme osobní zkušenost s tímto plným respektem a akceptací ze strany druhých lidí, můžeme se začít plně akceptovat a respektovat sami.

Teprve plná akceptace a uznání sama sebe v naší jedinečnosti je hlavním a zásadním faktorem jakékoli osobnostní změny. Nikdy nezměníme to, čeho se bojíme a co v sobě odsouváme. Změní se v nás pouze to, co plně akceptujeme, co plně prozkoumáme, co pochopíme, s čím dokážeme být. To nazývá jedna z psychologických škol “paradoxní teorii změny”.

Změna je život

Proč se naše snahy o změnu někdy podobají snaze zastavit tank střelbou ze vzduchovky? Co vše může ve změně bránit? Jak je třeba změnu chápat? A konečně co je pro změnu podstatné?

Změna a složitost naší osobnosti

Problematika změny osobnosti, chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je nesnadno uchopitelná. Mnozí dávno pochopili, že přístupy, které nám po způsobu projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy. Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány právě skutečností…že změna je někdy obtížná.

To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady… Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se něco, co bychom neměli. Jindy se projevují přímo v našem chování a my až zpětně pochopíme (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků…se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.

Uvedené složky mohou zahrnovat náš specifický způsob uvažování, osobnostní a charakterové vlastnosti, potřeby a zvyky, postoje a hodnocení současné situace, vztahy s významnými druhými lidmi a jejich vliv na nás, naše kompetence a dovednosti, naše ideály a vzory, naše minulé zkušenosti, naše očekávání a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení nejsou vždy dostatečná

Jedním z velkých omylů, který je posilován články pop-psychologie, je, že změnu lze dopředu naplánovat, rozebrat na díly a postupovat v ní lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci však jsou stejně účinné, jako chtít zastavit tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.

Změna je komplexní proces, která vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které ji předcházejí (příprava na změnu, přemýšlení o změně), které jí doprovázejí (zkoušení, nevíru, kritiku blízkých, chyby a zklamání) a které přicházejí po ní (občasné návraty zpět, recidivy). Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života – dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou….často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu: opustit a vstoupit – dvě strany téže mince

Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. To s sebou vždy otevírá témata jako:

  • Odvaha a její hledání
  • Vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho musíme odejít
  • Akceptaci negativních aspektů toho, do čeho musíme vstoupit
  • Uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí

Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal “růstové volby”. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. To souvisí s uměním riskovat, které u seberealizujících se osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu nebo risku typu “vše-nebo-nic”. Riskování je častěji nutnost vyrovnat se s nepříjemnou chybou, akceptace, že všemu nerozumíme nebo že dokonce vůbec nevíme. To jsou pro naše ego nepříjemné prožitky, kterým se rádi vyhneme útěkem do bezpečí svého světonázoru, do ulity jistoty své sebehodnoty a osvědčených způsobů života – ano, volbou bezpečných cest, které ale změnu blokují.

Riskování je vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěřovat své schopnosti vyrovnat se s čímkoli, co přijde.

Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj. Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

Rezistence vůči změně

Každý, kdo se snaží změnit, zná důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných, nebo skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které znamenaly nebezpečí). Jindy souvisí s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.

Čím více se někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme “zaseklí” v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto “chtění být někým jiným”. Můžeme se stát “věčnými snílky”, “věčně nespokojenými”, “věčně se o něco snažícími” – lidmi, u kterých toto “věčně” znamená vlastně neměnnost. Znal jsem paní, která se více než dvacet let “rozváděla” (respektive hovořila o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).

Problémem je, že často právě tu polaritu, které nám brání ve změně (a které často dokonce vytváří chování či situaci, kterou chceme změnit), chceme nevědomky použít jako prostředek změny. A není se čemu divit – je to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň je to však síla, která nám ve změně brání… Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán své změny. Proto se zuřivec rozzuří na svou zuřivost, analytik vše už posté zanalyzuje, flegmatik mávne nad svou filozofií flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Nalezení vztahu k vlastní změně

Pro úspěšnou změnu je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pomalými, pocitovými, či intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi “chtěním” jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a “chtěním” jako přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.

Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat mezi tím, co na jednu stranu spíše nevysvětlitelně a prožitkově v danou chvíli potřebujeme a co následujeme; a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.

Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností a všech aspektů, které s naší situací souvisí. Jedna z pouček Gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme plně přijímat (a prožívat) v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ní pokoušíme jako o úkol, který nám nepatří) a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, nevysvětlitelnou, nelogickou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby: v prvním si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali jej, že se prostě musí napravit. Navrhovali bychom odměny. Apelovali bychom na jeho zdravý rozum. Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro něj lepší. To je “dítě, které se snažíme změnit”. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme. Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v kreativním prožívání toho, co právě přichází. Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic. Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem. To je změna jak na základě vzoru/našeho aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je “měnící se dítě”. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.

Svým klientům nabízím doprovod na této cestě změny, společně s osvědčenými metodami, přístupy a pomocníky, které psychologové desítky let vytvářejí, testují a používají.