Je to tak běžné nepochopení. Když říkáme v psychologii věty jako “následuj své srdce” nebo “hledej to, co tě bude hluboce bavit”, mnozí lidé je chápou jako nabádání k jakémusi hédonismu na úrovni. Myslí si, že to znamená: “Řiď se podle momentálního pocitu. Hledej, kde ti teď bude nejlépe. Běž hned tam, kde to je hezčí, snazší, líbivější, více trendy. Hledej místo, kde nebude dyskomfort, stres, nesouhlas, konflikt, obtíže.”
Ale “následovat své srdce” a “dělání toho, co mě baví” není spočívání na obláčku prima pocitu a vyhýbání se tomu, co je těžké. Je to dokonce velmi často něco naprosto opačného. Je to dobrovolně zvolená cesta tím obtížným, protože chápeme, že to, co díky tomu získáme, stojí za to způsobem, že bychom to ani za nic nevyměnili.
Latéčko denně nebo bohatství za 20 let?
V principu je tato hédonistická strategie, kterou jen zabalíme do pseudospirituálního “žití teď a tady” starým dobrým rozdílem mezi krátko- a dlouhodobým ziskem. Buď můžete v životě hledat především krátkodobá potěšení, složit si ho z příjemných minut, snažit se řetězit pozitivní, příjemné, neobtížné chvíle… nebo se můžete vydat za tím, co nebude hned, ale co má hloubku, význam a radost neporovnatelně větší. Obojí možné není. Hloubku nemůžete nikdy najít řetězením povrchního, příjemného, snadného.
Chcete-li to propočítat ekonomicky, tak buď můžete utratit pět stovek denně na latéčka, jídlo v trendy podnicích a zábavu… nebo ty peníze můžete rozumně spořit a za pár desetiletí být opravdu bohatý. Totéž platí v psychologii, i když tady je to bohatství trochu o něčem jiném.
Jistěže se nakonec jedná o rovnováhu a přiměřenost – i krátkodobá potěšení a radost z nich JE důležitá. Život určitě není o tom, hnát se jen do budoucnosti, trpět u toho a nerozhlížet se okolo.
Ale příliš často čtu pseudo-budhistická moudra v podobě snahy “žít v přítomnosti”, které ale ve skutečnosti znamenají spíše “žít lacině”. O nic příliš neusilovat, nemít žádné ambice, nesnažit se být užitečný pro druhé, nesnažit se stávat se lepší verzí sebe sama, nebudovat uvědoměle svůj život tak, aby mi i druhým přinášel hloubku, radost a užitečnost… ale myslet si, že řetězení hédonistických zážitků je snad dokonce spirituální disciplínou. Nic není dále od pravdy, což potvrdí kdokoli, kdo se kdy pokusil vzít meditaci vážně a pár týdnů v ní každý den poctivě sedět.
Kdo nepočítá s časem, nedokáže žít
Tedy jaká je pointa této úvahy?
- Rozhodující v životě není, aby mi bylo co nejlépe teď. Rozhodující není, abych právě teď byl na místě, které bude produkovat co nejvíce pozitivních pocitů.
- Skutečně rozhodující je, abych šel v životě dobrým směrem. Abych dokázal za tuto cestu správným směrem i ledacos (ze snadného, blízkého a lákavého) obětovat. Abych pochopil, že stejně tak důležité, jako co je nyní a co teď prožívám, je kam směřuji a co mi to přinese, jak mě to bude budovat a co to ve mně posílí (nebo oslabí). To koneckonců chápe snad každý, kdo kdy zkusil denně běhat, posilovat nebo dělat jakoukoli jinou rutinu, která není vždy zábavná. V životním směřování, osobním a psychologickém úsilí a práci to samozřejmě platí stonásobně.
- Cesta za srdcem je cesta, nikoli pocit. Hledání toho, co mě bude hluboce bavit, je hledání, nikoli nekonečné bavení.
Pokud nedokážeme vzít do úvahy časovou perspektivu, nedokážeme žít.
Protože život se v čase odvíjí.
Život je naším časem.