Když se mě někdo ptá, co přesně dělám, a příliš nechápe, co myslím svou odpovědí, že dělám „rozvojovou psychologii“, obvykle mu to vysvětlím takto:
Zatímco tradiční („deficitní“) psychologie a psychoterapie léčí duševní poruchy, krize nebo konflikty a posouvá tedy člověka z oblasti patologie do normality, rozvojová psychologie ho naopak posouvá z normality do jedinečnosti.
Tento obraz ukazuje, jak je cíl obou přístupů odlišný: V prvním případě to je uzdravení, ve kterém se (absencí symptomů nemoci) podobáme ostatním zdravým, ve druhém je to seberealizace, ve které se ostatním příliš nepodobáme.
Co je ale ještě důležitější – i metody, jak obojího dosáhnout, jsou různé. „Nemoc-normalita-seberealizace“ není přímka. Jsou to dva odlišné procesy: jedním je cesta z nemoci ke zdraví, druhým je cesta z normality k individualitě. I seberealizující člověk může být v duševní krizi a třeba se potřebuje uzdravit. To ale neznamená, že se neseberealizuje.
SEBEREALIZACE NENÍ „ZDRAVÍ PLUS“
Seberealizace je tedy něco zásadně odlišného od schopnosti projít krizí.
Bohužel ale takové chápání nepřevládá. Lidé se domnívají (a psychologové jim to dokonce podsouvají), že seberealizace je něco jako „zdraví plus“. Že pokud budou to, co dělají, aby překonali neurózu nebo konflikt, dělat lépe a více, přivede je to k hlubokému naplnění a smyslu.
Není to ale pravda. Hluboké naplnění může přinést jedině hluboká seberealizace. A to není výraznější zdraví. To je něco totálně jiného.
- Na úzkosti zabere autogenní trénink.
- Sebekontrolu posílíte meditací.
- Depresi vám sníží každodenní běh.
- Samotu odstraní pravidelný kontakt s druhými.
To vše vám pomůže nastavit zdravý, a tedy kvalitní život. Ale když v tom přidáte a budete meditovat hodinu, běhat maraton týdně a navštívíte pět nových lidí za den, nebudete pravděpodobně více seberealizovaní. Budete více vyčerpaní. Protože – a tady se dostáváme k jádru článku – to co vás přivedlo sem, vás nedovede dále.
Seberealizace jako třešnička na dortu životního úspěchu
Tuto zprávu ale nechceme slyšet, protože v normalitě se nám žije vlastně pohodlně. A nehovořím teď jen o duševním zdraví, ale i o kvalitě života jako takového. Máme kolem sebe blízké lidi, pracujeme a netrpíme při tom, dokážeme si hezky vydělat a můžeme se i ledasčím pochlubit. A to buduje naše sebevědomí. Jsme hrdí na to, že to vše dokážeme. Nehodláme se toho vzdát.
Seberozvoj si tak přestavujeme jako třešničku na dortu toho všeho. Očekáváme, že je to jakýsi fígl, který zařídí, aby nám to vše, co už máme, dávalo hlubší smysl a více radosti, podobně jako když se nám povede hezká fotka rodinné dovolené – přinese nám to radost a pýchu. Anebo se domníváme, že to, co už máme, musíme ještě rozmnožit – a pak to přijde: Podobně jako povýšení v práci nám přinese lepší plat a vyšší model auta přinese vyšší status a pohodlí.
A tak jsme ochotni pouze přidávat v tom, co se nám osvědčilo a co buduje náš komfort. Nikoli ubírat. Nikoli vyhazovat. Nikoli učit se něco naprosto jiného. Tím ovšem opravdovou seberealizaci blokujeme.
Seberealizace je kontinuální proměna
Seberealizace a žití života k plnému potenciálu neznamená „více téhož“. Není to ještě vyšší pozice a ještě více přátel. Je to práce, která mě promění tím, že v ní naleznu hluboký smysl. Jsou to přátelé, kvůli kterým bychom skočil do ohně.
Ale abych obojí našel, nemohu jen množit to, co už mám. Nedostanu se tam tak, že budu dělat více toho, co už umím a co je pro mě snadné. Musím to, co je pro mě podstatné, nejprve najít.
A to nezmáknu tak, že se opřu o to, na co jsem už hrdý. Svou cestu najdu jen tehdy, když se budu neustále učit něco nového, když budu ochoten riskovat a vstupovat do oblastí, kterých se bojím, ve kterých se cítím jako lúzr a které jsou mi nepříjemné. Když budu ochoten zcela změnit své sebepojetí nebo přesvědčení, bude-li to potřeba.
Tedy pokud budu schopen opouštět. Nikoli jen to, co nemám rád a co nefunguje. Ale i to, co mám velmi rád a přináší velmi fajn věci.
Komfort normálního života
Seberealizace jako hluboká proměna života vyžaduje, abych byl připraven odložit většinu toho, co nesu. Není to víra v to, že už vlastně všechno potřebné mám a nyní jen utahuji poslední šroubky.
Takto hluboce měnit se nám ale nechce. Často i proto, že absencí smyslu zase tolik netrpíme. Pokud mám mentální poruchu nebo konflikty v manželství, je to natolik bolestivé, že mě to donutí chodit do terapie a krizí projít. Pokud ale mám pohodlí práce a “normálního života”, ve kterém je mi vlastně dobře, nemotivuje mě to hledat něco nového a opouštět to, co toto pohodlí a jistotu vytváří.
Seberealizace není expanze našeho současného já
Jednou z největších brzd skutečné seberealizace je tedy přesvědčení, že smysl a hloubka je jen extenze toho příjemného z našeho dosavadního stylu života a současného statu quo. Nejsme ochotni nahlédnout na svůj život jinak, protože bychom museli nejdříve odložit to, co tento dosavadní život vytváří a co tedy neoddělitelně vytváří i naše sebevědomí, hrdost, pýchu a identitu.
Platí ale, že:
- Kdo není ochoten žít v nejistotě, nebude se hluboce měnit a nemůže růst.
- Kdo není ochoten odkládat, neobjeví to jedinečné, co může toto prázdné místo zaplnit.
- Kdo neumí opouštět i to dobré, co má, nebude nacházet to ještě lepší.
- Kdo má příliš mnoho, nebude nikdy svobodný.
Mentální obezita
Seberealizace tak nemůže být jen o hromadění – rolí, zkušeností, zážitků, statusu, peněz a úspěchů. To je pouze jedna část rovnice.
Hluboká proměna ale není cesta existenciálního obžerství – není možné nejprve nahromadit vše a pak až vybrat, co se mi bude hodit a toho ostatního se zbavit. Podobně se kulturistou nestanu tak, že budu nejprve hodně jíst, a až budu mít 150 kilo, odstraním pouze ty části těla, která mi v novém svalnatém tvaru překáží. Cesta sebezdokonalování neznamená stát se otesánkem života.
Seberealizace musí být i o opouštění:
- toho, co nám nesvědčí, co nás znehybňuje, co nás znecitlivuje
- díky čemu nedokážeme vidět svět v užitečnějších, hlubších a etičtějších perspektivách
- co máme hodně rádi, ale brání nám v pohybu směrem, který bytostně potřebujeme.
Je to zbavování se toho, co nám přináší komfort, ale co nás uzavírá. Jedině to nám umožní stát se opět mentálně štíhlými. Jedině tak nám v pohybu nebude bránit psychologická obezita jistot a zvyků. Musíme totiž – jak říká definice rozvojové psychologie uvedená výše – opustit široké definice normality, kterým všichni rozumíme, a růst do své (jedinečné, specifické, úzké) individuality, které mohu hluboce rozumět pouze já sám. A to bolí.
Tedy nikoli jen:
- Ukaž mi co jsi dosáhl, co všechno máš a kde jsi všude byl.
Ale taky:
- Ukaž mi, čeho všeho milovaného ses vzdal, aby jsi mohl jít tam, kde ti to opravdu dává smysl.
- Ukaž mi, kam odmítáš jít, ne kvůli vlastnímu pohodlí, ale kvůli poznání toho, čím chceš a nechceš být proměněn.
- Ukaž mi, co jsi odložil stranou, aby jsi mohl mít volné ruce pro ty, pro které zde chceš být.
To je důvod, proč mnoho lidí o seberozvoji hezky mluví, ale chápou ho jen jako umírněné zlepšování vybraných vlastností v bezpečí mantinelů komfortního života. Nic proti tomu. I to jim může přinést prospěch.
Nenechte se ale nikým přesvědčit, že takovou opatrnou, hédonistickou a nudnou verzí života vstupujete do jeho hloubky. Pokud se chcete dotknout nejlepší verze toho, jaký pro vás může být a jací v něm můžete být vy sami, je potřeba pochopit ho docela jinak.