O životě ve středním věku, pohodlnosti, naplnění, psychologii a naději.
Dostávám se do skvělého věku, kdy si už konečně mohu dovolit naplno říkat myšlenky, za které mě lidé dříve popotahovali: “Počkej až budeš starší, změníš názor. Až poznáš co je život, slevíš ze své radikality. Nepomlouvej volby starších lidí – počkej až to zažiješ… změní se ti perspektiva a uvidíš, jak je třeba dělat kompromisy”.
Ta chvíle přišla. Už jsem starší.
Pozorovatelem středního věku
Jsem ve středním věku, už v druhé polovině života. Hodně jsem prožil a za sebou vidím vyrůstat už několik nových generací. A víte, co se ještě stalo? V mnoha zásadních věcech jsem názor nezměnil, naopak jsem ho vyostřil.
Protože dříve – když jsem slyšel tyto proroky poučeného stáří – jsem si přece jen říkal – brzdi trochu, třeba mají pravdu. Možná tě životní zkušenosti skutečně změní. Ano, změnily mě. Ale přesně naopak, než tvrdili. Ubezpečily mě, jak jsou jejich výmluvy na životní kompromisy a bezpečné volby falešné a nebezpečné.
A tak můžu konečně mluvit naplno. Už mě neopijí rohlíkem. Stárnu už poměrně dlouho a sleduji, kam se posouvá má zkušenost a mé názory.
Různé směry, různé dráhy
Sleduji díky tomu taky ty, kteří stárnou okolo mě.
Někteří z nich se před deseti dvaceti lety dali na líbivé cesty rychlého úspěchu bez ohledu na svou duši, bezpečných jistot a připravených receptů. Vzali si skvělé hypotéky, začali budovat sociální postavení a hlavní prioritou se jim stala kariéra, rodinné teplíčko a/nebo osobní klid, za jejichž hranicí je nic nezajímalo. Sleduji, kde dneska jsou. Není to tak, že je “život naučil”. Je to tak, že je jejich volby dostaly tam, kam prostě z definice vedou. K nikoli velkému štěstí a smyslu.
Dnes mohu bez rizika, že mě někdo označí za naivního mladíčka, ukazovat na nebezpečí sociálních kompromisů, které v životě děláme a které vedou k deziluzi a absenci smyslu. Už si nejen “myslím”, ale mám jasnou evidenci dlouhodobým sledováním života lidí nejen v mé generaci, jak:
- zaměření na peníze, majetek, hromadění a materiální jistoty nade vše
- špatně volené vztahy a povolání
- neochota měnit se a neochota učit se
- bagatelizace hlubokých hodnot a dimenzí života
- neochota přecházet jinam a neochota opouštět lidi, role, místa, která nám škodí
… neboli neochota žít život obtížně, otevřeně, poctivě a naplno – jak postupně vede k nenaplňující prázdnotě. Netvrdím, že takoví lidé zažívají velkou depresi a krizi. Žijí takový nijaký, i když možná komfortní život.
“Nemám si na co stěžovat, pane Špoku. Ale přesto nejsem šťastný.” A tento pocit může být dost peklo, zvláště tehdy, když se vám “objektivně” daří, máte mnoho, můžete si skoro vše pořídit, jste zdraví a zdravé jsou i vaše děti… A tak si říkáte – nejsem jenom rozmazlený? Co by za to daly ty děti v Africe?
A i když se snažíte přesvědčit se, že byste měli být šťastní, postupně si uvědomujete, že vám něco podstatného chybí. To, co jste nechali dávno za sebou.
Pokud tuto absenci hloubky – podle míry citlivosti a životní zkušenosti – pocítíte, buď s tím chcete něco udělat, nebo si začnete vysvětlovat, proč to takto stačí a proč je to takto v pořádku. Že máte asi jen nějaké porouchané pocity. Pro první skupinu dýchám. Druhou skupinu lituji.
Jste příliš náročný
Když píšu své úvahy a články, tak mi část lidí říká, že jsem příliš náročný.
Ano jsem náročný.
Protože denně zažívám a vnímám, že život je náročný.
A pokud jej chcete vzít vážně, musíte být proto také nároční.
Protože tak se ta hra dá jedině hrát.
A jestli jsem o něčem přesvědčen a opakovaně vidím, pak to, že lidé, kteří svůj život vzali takto vážně, od něj získávají více.
Myslím si, že nejhorší službu, kterou může psycholog udělat, je šířit iluzi, že život je snadný a že se stačí jen usmát na sebe ráno do zrcadla, o víkendu trochu vypnout, obklopit se partičkou přitakávačů a všechno bude dobré. Ale to nestačí a dobré to tak nebude.
Dobrý život je totiž dřina.
Čím dál více si uvědomuju, tak jak jsem se na své cestě potkal s tisícovkami klientů, čtenářů a posluchačů, ale i s lidmi ze svého okolí, kolegy a bývalými kolegy, kamarády a kamarády z dětství… že skutečně platí, že sklízíme to, co zasíváme.
Problém je, že to není vidět hned.
Čas ale ukáže.
Dnes už to vidím jasně.
Strom a jeho ovoce
Ten, kdo měl před deseti dvaceti lety “našlápnuto”, je dnes v krizi a zmaru a není vůbec těžké vidět proč. Protože těch deset dvacet let do sebe nijak obtížně neinvestoval:
- nebyl otevřený a nenaslouchal si (“nemám čas na hlouposti”)
- neměl náladu na to trochu poupravit směr (“daří se mi přece”)
- nechtěl si jít obtížnou vlastní nevyšlapanou cestou (“všichni to dělají takto a podívej, jak jsou šťastní”).
Vsadil na nesprávného koně, který ho daleko nedovezl. Má skvělou fixaci na hypotéce, velké funkce v životopise a vyhřívané podlahy v koupelně. Nebo dvě bývalé manželky, které ho nenávidí, a děti, které ho neznají. Způsobů, jak se se životem minout, je nekonečně.
V časové perspektivě a v množství příběhů, které sleduji, je mnohem snadnější vidět pravidla a zákonitosti.
Je najednou zjevné, jak nás čas života mění a že jak se nám daří dnes, je důsledek toho, co jsme udělali dobře včera, před rokem, před deseti lety…
Sklízíme to, co jsme zasadili a konzistentně pěstovali, i když tehdy jsme byli ve velkých pochybách, zda to někam může vést. I když tehdy se nám okolí smálo, proč tady teprve okopáváme, když všichni rozumní lidé odcházejí do supermarketu připravených představ, jak se má život žít, nakupovat rychlenou zeleninu.
Špatný start a dobrý běh
Potkávám lidi středního věku, kteří se pomaličku proměňují k lepšímu, i když měli špatný start a v dětství nedobré podmínky.
Bolí to, ale oni rostou a více a více září. Jsou naplnění a radostní, i když ne bez zranění.
Jasně dnes vnímám rozdíl u těch, kteří před deseti dvaceti lety nad sebou uvažovali, byli otevření, tápali, nevěděli, zkoušeli nové věci – a vidím, že se dnes právě proto někam posunuli. I když se jimi před těmi dvaceti lety mírně pohrdalo. Hovořilo se o “zastydlé pubertě” a “už by se měl najít, už mu bude třicet”.
Někteří z těch, jimiž okolí napak nepohrdalo a kteří v mládí jedničkářsky přejali rodičovské a společenské modely života “jak se má žít ” a “jak se mají věci dělat” – jsou dnes ve středním věku daleko méně naplnění než ti první. Neříkám, že všichni z nich. Někdy vám rodičovský model života prostě vyhovuje. Jste stejní a žijete proto spokojeně jako oni. Ale – kde máte jistotu, že to tak bude? Kdy jste si to ověřili? S čím vším jiným to můžete porovnat?
Příliš rychlý start znamená v životním maratonu často, že vám na trati dojde dech. Že jste se nenaučili zjišťovat, kudy máte běžet a co je cíl. Že jste si nesprávně představovali, že o tempo se nemusíte starat, jen když se vám podél trati tleská. Mysleli jste si, že směr je komodita, která bude vždy k dispozici a kterou vám snadno ukáže každý divák, spoluběžec či pořadatel.
Strategie falešného smíření
Sleduji mladší lidi, jak se honí za iluzemi marketingových životních trendů a neužitečnými hodnotami. Vím, že je to – budou-li otevřeni a citliví – přivede do situace, kdy budou muset udělat velký obrat a osobní revoluci. Ale to je v pořádku, to je učení. A někde už vidím jiskru a zájem ji rozfoukat.
Vnímám také poměrně velkou skupinu lidí mého věku, kterým se život příliš nedaří. A chápu a chápou to i oni, že už je to vážnější situace, než když se vám nedaří ve třiceti. Ale oni místo toho, aby v tom viděli o to větší důvod hledat rozhodnutí a hodnoty, které vedly k této jejich současnosti – a snažili se změnit je, aby vedly k lepší budoucnosti – rozhodli se pro zdánlivě snazší životní strategii:
Zvolili smíření se s prostředností, ve které nikdy necítí “teď je to ono”. Smysl jim nikdy nezavane do tváře, protože přece platí složenky, mění pneumatiky na zimní a zase zpátky na letní, do toho musí zajistit lyžařský kurz pro děti, vyprat, sledovat seriál, koupit si nejnovější značku toho nebo onoho, radikálně odmítnout lepek, protože to se teď přece dělá, a hlavně nevypadat, že je něco v nepořádku.
Nejsou přece egoisti, aby se zabývali sami sebou.
Namlouvají si tak, že vše je v pořádku.
A vůbec – co po mně pořád chcete, pane Špoku? Víte vy vlastně, jak se žije život a s čím se v něm setkáte? Jste rád, když večer padnete na gauč.
Také často hledají viníka, který může za jejich přiznaný či nepřiznaný neúspěch, za jejich život bez hlubokého naplnění a smyslu, za jejich povrchní vztahy s druhými, za nefunkční představu toho, jak ho žít.
Neriskovat neštěstí
Takové lidi svými názory pochopitelně irituji. Protože tvrdím a věřím tomu, že nemáme jen líně brát to, co je snadné a co dělá většina, ale snažit se žít život nejlépe, jak můžeme. A u toho “nejlépe” musíme navíc teprve poznat, co znamená. Pokud tak nečiníme, riskujeme ne-štěstí – nejen pro přítomnost, ale hlavně pro budoucnost.
Taková strategie se pak naplno znásobí především v prázdnotě a deziluzi stáří. Protože pokud neumíme vytvořit kvalitu dnes, a myslíme si, že nám ji zaručí jen bezpečí a pohodlné bydlo (reálné i metaforické), nedoneseme tuto schopnost vytvářet obtížně smysl a nořit se do plnosti života ani tam, kde budeme stát zítra – s menšími zdroji a menšími možnostmi, tváři v tvář blížícímu se horizontu konečnosti. Pak se opět budeme spoléhat jen na pohodlí bydla pro staré – tedy domova důchodců (reálného i metaforického) a neúčinné strategie “nejsme v tom sami” nebo “doba je zlá”
Co je skutečně tragédie? Pohrdat životem.
Nemyslím si, že je tragédie, pokud se nám ani ve středním věku nepovedlo život rozvinout, pokud jste nedokázali najít naplňující povolání, smysluplnou cestu nebo dobré lidi ve svém okolí.
Tragédií není ani, pokud jste se dostali do krize nebo se propadli z lepšího života dolů z jiných důvodů.
To vše může být obrovská šance na proměnu k lepšímu.
Tragédií ale je, když k další změně přestanete být ochotni a odvážní, protože už jste starší. Když složíte ruce do klína a ještě s tím jste spokojeni.
“Už máme věk. Změny se přece dělají v mládí. Já už mám dospělé děti a skoro splacený byt.”
(To přece ale znamená, že by změna být snažší, ne? Protože o děti se už starat nemusíte a byt můžete prodat a budete mít spoustu peněz, ze kterých můžete dotovat ta léta, kdy budete budovat nové role, identity, profese, místa pro život v nových městech či zemích…)
“Ani nápad, pane Špoku, děti přece potřebují studovat vysokou a já jim musím koupit taky byt a pak musím ono a támhleto. A pak přijdou vnoučátka! Užít si s nimi přece!”
Kdyby tak kreativně, jak tvoří tuto grandiózní hru na “péči o druhé”, přistupovali k vlastnímu životu, měli by myslím už vyhráno a byli by tak těmi nejskvělejšími vzory právě pro své děti i vnoučátka. Byli by jim totiž příkladem a modelem toho, jak žít šťastně.
Ve skutečnosti se nejedná o altruismus, ale o útěk před zodpovědností za vlastní život, o útěšný pocit “až jednou bude o vše postaráno, budu se starat o sebe a otevřu ty skříně s kostlivci, které v sobě tuším”.
A samozřejmě, podobných výmluv, proč z nepříliš kvalitního života středního věku nevybřednout, je celá řada. Vzdychneme jen:
- “Už jsem unavená.”
- “Jak by mě vnímali kolegové?”
- “Manžel by s tím nesouhlasil.”
“Nene, na změny už nemám čas ani odvahu. Koneckonců, tak hrozné to zase není. Vždyť to tak dělají všichni okolo”, argumentují adepti velkého smíření, zatímco okolo pluje životem někdo, komu nikdy nestačila povrchnost společenské většiny: Rozevlátý osmdesátiletý Rudolf Krautschneider vám zamává ze své vlastnoručně vyrobené jachty, na které obeplul svět, když vystudoval jen sedm tříd základní školy, a přesto mu život “nestál v cestě”, domluví se osmi jazyky, napsal patnáct knih a proměnil tím život bezpočtu dětí z dětských domovů, narkomanů, alkoholiků…. nebo skoro devadesátiletý obchodník s kořením Stanislav Schneedorf, který právě spěchá s lopatou a pilou zachránit další rozpadající se křížek v hlubinách Šumavy – pábitel, který z peněz našetřených na auto raději vydá nádhernou knížku o horách a ztracených křížích.
“A to jsou jako vaše vzory, pane Špoku?”
“Ano, v mnohém ano.”
Co má dělat psycholog?
Mnozí lidé nechtějí a nechtěli (ani dnes, ani v mládi) snášet bolest růstu a nepříjemnost života v úzkosti otevřenosti, ale taky v naplnění. Myslí si, že smysl a radost je prima růžová nálada, nikoli nekončící boj – vůči sobě a své lenosti, s druhými, s nepochopením, s pochybnostmi…
Říkají mi – přímo nebo nepřímo – že říkám lidem nesprávné věci, že jsem radikální, že nemám pravdu – a tím chtějí sami sebe přesvědčit, že vlastně vedou kvalitní život. I když to sami příliš necítí, i když žijou jenom na čtvrt plynu.
Hledají ty, kteří jim tyto jejich volby schválí a podpoří, a z nějakého důvodu si myslí, že to mám být já nebo že to mají být obecně psychologové.
Obtíže života nebrání štěstí. Jsou jeho nástrojem.
A proto mám rád svůj věk.
Protože jeden argument už těmto kritikům odpadá:
Už nejsem příliš mladý a naivní. Letos mi bude padesát. Nejsem člověk, který nic neprožil a nemá životní zkušenost. Nejsem někdo, kdo nikdy nepotkal špatné šéfy, nespravedlnost, únavu, vlastní naivitu, rozpady vztahů, nedobré volby, nenaplňující práci, závist, zničující životní styl, tisíce překážek a konfliktů a který se vlastně s ničím nesetkal, jen sedí ve svém intelektuálním kabinetu, ze kterého moralizuje druhé.
Kdežto oni se s tím vším setkali – a legitimizovali tak svůj velký životní kompromis jako logický důsledek tohoto setkání, jako údajné maximum toho, co kdy mohli udělat.
Myslí si, že ti, kteří se mají lépe, prostě neměli tu smůlu jako oni – že se šťastným lidem tyto situace vyhnuly. Osud prostě.
Je tomu ale právě naopak. Lidé, kteří žijí dobrý a naplňující život, ho nežijí proto, protože byl od začátku snadný. Svůj dobrý život si vybrali a vybojovali nikoli tím, že se vyhýbali chybám, nedobrým šéfům a nespravedlnosti. Ale že z těchto situací učinili klíč k rozhodování, jak jít dále lépe, nikoli výmluvu, proč se smířit s prostředností.
Dobrou cestu si vybereme jedině tak, že se setkáme i s tou špatnou. Že dokážeme rozlišit, která a proč je lepší.
Život je důsledek stovek chvil, ve kterých jsem dobře pochopil jeho principy a hodnoty, kdy jsem se z něčeho poučil, kdy jsem opravil chybu a nabral lepší směr.
Žít život kvalitně nelze hned a napoprvé – to je nesmysl. Tedy nikdy jej nemůžeme nalézt bez pádů, důsledků naivity a hloupých šéfů. To není překážka na cestě. To je formativní zkušenost, která nám – máme-li k tomu odvahu a ochotu – lepší cestu ukáže.
Pravda středního věku
Ve středním věku už nikdo nemůže žít dobrý život náhodou.
V mládí a dětství žijete do značné míry to, co vám (ne)dají vaši rodiče a okolí.
Ale ve středním věku už jste zodpovědní jenom vy.
Jenomže žít naplno, jakkoli je to nesmírně odměňující, je také nesmírně těžké. Protože plout proti proudu je těžké. A to není populární sdělení.
Lidé chtějí snadná řešení:
- Pofoukání bolístek.
- Kmenové tanečky kolem totemu “všichni jsme na tom nějak, ale hlavně že si zatančíme a zatleskáme”.
- Obviňování druhých.
- Obviňování vlastních rodičů za “špatnou výchovu” (když je vám čtyřicet či více, je to dokonale absurdní).
- Analyzování zlé doby, neschopných politiků a zničujících ekonomických podmínek (v takřka nejbohatší a nejbezpečnější části světa).
- Poptávka je také po hanění starší nebo mladší generace – jakékoli jiné, jen ne té naši. Jak jsou mileniálové líní. A důchodci naivní.
- A když to nejde, tak sem dejte alespoň hezký bonmot pro zlepšení nálady. To by přece měl dělat správný psycholog.
To všechno se těmto lidem ode mě nedostane, a proto někdy bývají nespokojeni.
Ale já dnes vím – právě proto, kolik mi je, co mám za sebou, a co všechno už jsem viděl – že si za těmito svými tvrzeními můžu stát. Protože snad nic v mém poznání není evidentnějšího než zkušenost, kterou vám zde popisuji.
Není to vlastně tak komplikované:
Pouze si všímám těch, kteří žijí opravdu dobrý, hluboký život.
Ptám se, co tento život je, co ho vytváří.
Všímám si i těch četných druhých, kteří ho nežijí, a jak s touto svou opačnou zkušeností nakládají.
A snažím se udělat si závěr, co k čemu vedlo.
Domnívám se, že je v schopnostech každého člověka učinit si v běhu svého života podobný závěr také. Je-li k tomu ovšem ochoten… Ale to už se pouze opakuji.
EDIT: Článek poprvé publikován 2/2024, editace 2/2026