Dostal jsem dopis. Jeho pisatelka v něm reaguje na náš poslední podcast o dospělosti a píše o své zkušenosti – s krizí, kterou ji přinesl většinový model sociálních úspěchů, s uměním opouštět, projít pouští a měnit se.
Když jsem ho četl, říkal jsem si WOW. To by mohlo být tak inspirativní pro ostatní. To není teorie, ale skutečné svědectví, které potvrzuje to, o čem jsem hluboce přesvědčen. A napsal jsem jí, zda by souhlasila se zveřejněním svého textu. Tak tady to je, přesvědčte se sami.
TLDR: “kdyby to tenkrát udělali, kdyby se do sebe podívali a především měli odvahu vstoupit do té nejistoty, že to, co je definuje, co je svět učí, nemusí být vůbec jejich pravda, museli by současně přijmout odpovědnost za změnu, za chaos, za nejistotu, za jinakost… A v tom je možná právě ta největší dospělost.
A ti mladí to dělají! Vypadají roztřeseně, ale není to proto, že by byli slabší, je to proto, že se odhodlali vydat na naprosto nejistou cestu, která ale znamená určité osvobození. A vydat se tudy s sebou logicky nese silnou nejistotu a strach.”
Celý příběh:
Dnes jsem slyšela úvodní část rozhovoru v podcastu Generační konflikt na téma dospělosti. Rozhovor byl veden jako porovnání dospělosti mezi mladou generací a generací výrazně starší. Já stojím uprostřed. Je mi 38 let a zajímavé je, že mám zažito něco z obou těchto generací. Svůj život bych doslova rozdělila na dvě části. První, která trvala asi 33 let a druhou, kterou tvoří ten zbytek. Na roky zatím není dlouhý, ale prožíváním a vnímáním světa a reality velmi bohatý a překotný.
Starý model dospělosti má trhliny
Jsem vychovaná klasickým “starým” modelem, co je správně. V mládí úspěšná sportovkyně, následně vysoká škola, pak kariéra, pracovní a s tím spojený finanční růst, budování zázemí, rodiny atd. atd. Vypadá to moc hezky, ale já v tom vnitřně nikdy nebyla spokojená, jen jsem to úplně neviděla, nechápala.
Měla jsem přece všechno. Medaile, vystudovaná práva, následně slibná marketingová kariéra, poměrně rychle manažerské posty, velmi slušný plat, dlouhodobý přítel, žádost o ruku…a najednou se to začalo lámat. Je skvělé, že jsem schopná a dokážu vést celé oddělení, ale co když mě ta práce životně vysává a nenaplňuje. Je skvělé, že jsem zasnoubená, ale co když můj přítel roky pije a já už se nechci tvářit, že to zvládneme a dělat přede všemi, že se nic neděje, ze vztahu se přece neutíká. A mohla bych pokračovat.
Jednou to přerostlo únosnou mez, vztah se rozpadnul, postupně přišlo vyhoření v práci, ale ne malé, obrovské. Rok jsem nebyla schopná pracovat, úspory jsem z velké části utratila za tuto etapu života. Další pokusy o vztah selhaly a já v nich ještě tlačila na rychlost, rodinu, mít ještě děti, vždyť tak je to v plánu, tak by to mělo být. Alespoň tohle… A jednou přišel úplný pád. Vztah, kterému jsem věřila, který pro mě by moc důležitý… díky mým vnitřním tlakům se držet toho, co je správné a neschopnosti se od toho odpoutat, jsem o něj také přišla. To mě už úplně zlomilo.
Krize a nový pohled
Najednou jsem byla sama, bez práce, bez vizí, bez partnera, bez možnosti založit rodinu, s tenčícími se úsporami, totální rozpad identity a všeho, co jí tvořilo. A právě v tuhle chvíli mi nezbylo nic jiného, než udělat to, co mladá generace dnes dělá přirozeně. Začít se dívat na to, co chci já. Ne, co mě učili, ne, co je správně, ale co chci, kdo jsem, jaké jsou mé silné stránky, jaké naopak slabé.
Nebudu lhát, to období bylo šílené a pořád doznívá, ale najednou se začalo dít něco zajímavého. S těmito otázkami jsem si dovolila víc cítit, přestat se chovat jako robocop, ale vnímat sebe. Zesílenými pocity ke všemu, co se v životě odehrává, to začalo, s tím postupně přišlo zvědomování velkého množství vzorců, které si nesu z rodiny, školy, společenského očekávání.
A postupem času jsem se někde pod tím začala vylupovat…já. A pohled to byl nečekaný, protože jsem někdo úplně jiný, než jsem si myslela. Chci úplně jiné věci! Začalo mi docházet, proč byl můj původní život neudržitelný. Ze mě tam totiž nebylo vůbec nic. Navíc mi skoro nic nezůstalo, a to doslova. Nemělo mě co definovat, musela jsem jít skutečně až k podstatě, už to nic nezakrývalo.
Okolí nechápe, změna je pomalá
Táta za mnou přišel, že je čas na antidepresiva, že mu přesně v tomhle věku začalo být psychicky zle. Jenže já věděla, že procházím obrovskou změnou osobnosti a musím to nechat běžet, že jsem otevřela něco, co možná není pohodlné a bolí, ale rozhodně to není na antidepresiva. Naopak. Cítila jsem, že jestli tím zvládnu projít, změní se mi život k lepšímu. Jen moje okolí ze mě bylo zděšené.
Fáze hledání se je ode zdi ke zdi. Tápete, nevíte, zkoušíte, narážíte, je to dlouhé a nejisté. Jste lost, jak říkala paní v podcastu. Jenže za tím se rodí něco mnohem opravdovějšího. Jsem pořád relativně na začátku, ale došla jsem do bodu, kdy začínám cítit určitou stabilitu. A víte v čem ta stabilita spočívá? Paradoxně právě v přijetí nestability a nejistoty. V tom, že je v pořádku, že ještě přesně nevím, co bude, jakou práci budu dělat.
Ale dala jsem si roční mezifázi na farmě, pracuji rukama, abych měla čistou mysl a mohl se ve mně tvořit další směr. Dala jsem tomu prostor a ono se to skutečně rodí. Začalo mi docházet, jak je důležité najít v životě smysl a ten smysl propsat do všech oblastí života. I když bych rodinu ještě chtěla, přijala jsem, že když mě život povede jinudy, dokážu dojít k naplnění i bez ní a být spokojená. Že žádné pevné body, které si vytyčíme, by pro nás neměly být kotvy, spíše inspirace a směr.
Rozdělená generace Y
Svou generaci vnímám velmi rozděleně. Takové dvě skupiny lidí. Ty, kteří žijí tu původní verzi života, podařilo se jim vybudovat kariéru, zázemí, rodiny, ale velmi často vnímám, že nejsou úplně spokojení. Mluvím s lidmi hodně osobně, lidé se mi často svěřují a vidím, že ta nespokojenost v této skupině mé generace je opravdu vysoká, přitom na povrchu žijí ukázkové životy.
Pak je tu ta druhá skupina. Skupina, která nezvládla vybudovat to, co se očekávalo a život je často donutil, stejně jako mě, začít věci přehodnocovat. A my jsme teď také lost, někdo více, někdo méně, ale jsme v tom období zlomu. Protože v tomhle věku už bychom sakra měli vědět, jenže my se teprve nedávno začali hledat. A to je proces, který trvá. A já si dnes říkám, lepší teď než nikdy.
Mladá generace
Mladou generaci vnímám jako úžasnou. Nemají to lehké. Vlastně si s nimi velmi rozumím a často si v duchu říkám, že tuším, co prožívají. Tohle ztracení je sakra těžké a není vůbec o nedostatečných hodnotách, zodpovědnosti, nedostatku emocionální stability. Naopak!
Pan moderátor (ve zmiňovaném podcastu) říkal, že oni, když byli mladší, šli za příležitostmi a neměli tendence se v sobě tolik vrtat. Ale on si dostatečně neuvědomuje, že měli ještě tak silně nastavené mantinely života, že i když se v něčem museli rozhodovat, tu cestu měli daleko jasnější, sami v sobě striktněji nastavenou. Není to o tom, že neměli tendenci se v sobě tolik vrtat, je to o tom, že byla jiná doba, nebyly na to podmínky, neměli ani ty možnosti, co nyní svět dává…
Ale kdyby to tenkrát udělali, kdyby se do sebe podívali a především měli odvahu vstoupit do té nejistoty, že to, co je definuje, co je svět učí, nemusí být vůbec jejich pravda, museli by současně přijmout odpovědnost za změnu, za chaos, za nejistotu, za jinakost… A v tom je možná právě ta největší dospělost.
A ti mladí to dělají! Vypadají roztřeseně, ale není to proto, že by byli slabší, je to proto, že se odhodlali vydat na naprosto nejistou cestu, která ale znamená určité osvobození. A vydat se tudy s sebou logicky nese silnou nejistotu a strach.
Věřím, že by se nejeden příslušník starší generace, který si tyto otázky nikdy nekladl, roztřásl, kdyby viděl, co to pro vnitřní svět každého toho jednoho člověka znamená. Takže za mě žádné sněhové vločky, ale velmi odvážná generace, která tvoří pravdivější a autentičtější svět a místo podpory se od starší generace zatím dočkávají spíše nepochopení a shazování.
Jenže oni jsou ti, kteří nastavují nové měřítko a podmínky těm, co přijdou po nich.
Zkrátil, redakčně upravil a mezititulky doplnil D. Š.
✏ Máte-li podobný příběh, který by mohl inspirovat ostatní, napište mi, rád ho také zveřejním.