Mnozí rodiče a učitelé přesvědčují děti a studenty, kteří stojí před volbou střední nebo vysoké školy, že si musí “vybrat, co chtějí v životě dělat”. Oni toho ale nejsou schopní, a tak se kvůli tomu stresují všichni – studenti, rodiče, učitelé.
Celá tato otázka “Vyber si, co chceš v životě dělat” neboli “Vyvěšti si svou budoucnost” je ale dnes stejně nesmyslná, jako chtít po mladých lidech, ať si v patnácti nebo osmnácti zvolí partnera na celý život.
Klíčová otázka je úplně jiná: Co tě baví teď? V čem se chceš nyní rozvíjet? Jaké jsou tvé silné stránky – letos, v tuto chvíli?
Níže vám přináším rozhovor, který jsme na toto téma vedli pro Učitelské noviny. Snad trochu uklidní rodiče i studenty a přispěje ke změně pohledu na to, co dnes znamená vybrat si školu. A třeba jim dá i lepší odpovědi (nebo otázky). Děkuji přitom moc Martině Plátové, která se mnou rozhovor vedla a připravila jeho textovou verzi.
Dostali jsme se do času, kdy se podávají přihlášky na střední školy. Situace trochu dělá dojem, že jde o fatální rozhodnutí, které život ovlivní zásadně a nevratně. Zajímal by mě význam tohoto okamžiku z vašeho pohledu.
Součástí mé odpovědi je už fakt, že kariérní poradenství pro teenagery vůbec nedělám, protože dnes už nedává žádný smysl. Model, v jakém dnes ve společnosti fungujeme, se výrazně proměnil. Všichni jsme si asi všimli, že už během života nemáme pouze jednu kariéru, že ji můžeme během života měnit, že se mění i podmínky pracovního trhu a tak dále.
Model jedné kariéry platil dříve, typicky ve 20. století. Říkal, že člověk by se měl celoživotně zabývat jednou profesí, maximálně dvěma. Pokud se jimi musí zabývat celý život, pak to taky znamená, že si je musí vybrat už v mládí, aby je mohl vystudovat a stal se expertem. Úkol výběru profese přišel tedy logicky buď při vstupu na vysokou, nebo dokonce na střední školu. Tehdy bylo třeba to rozhodnutí učinit.
Důležitý ale je i fakt, že bylo možné takové rozhodnutí učinit, protože svět byl profesně stabilní a nebyl komplikovaný. Profesí, mezi kterými si mladí lidé dříve vybírali, byly desítky nebo maximálně stovky. Už relativně malé dítě mohlo mít mentální reprezentaci toho, co které povolání znamená.
Každý si zkrátka uměl představit, co dělá například strojvedoucí a co dělá třeba učitel, děti si na to hrály. Už tímto nějak experimentovaly, osahávaly si to nebo si mohly vybírat – alespoň nějakou představu měly. Rodiče také věděli, co ta povolání dělají. To všechno znamenalo, že úkol vybrat si profesi v mládí byl možný.
Toto se ale zcela změnilo. Žijeme ve fluidním světě. Profesi můžeme změnit tolikrát, kolikrát budeme chtít, protože vzdělávání je přístupné a dostupné a proběhly i další společenské změny. To znamená, že požadavek na výběr povolání už v mladé dospělosti nejen není nutný, on dokonce ani není možný. Není možný právě proto, že počet profesí je tak vysoký, že nejenom teenager, ale ani rodič neví, co ty profese dělají. Ani v jedné korporaci dnes nevíte, co dělají vaši kolegové na patře podle popisu pozice.
Nedá se tedy použít starý model, kdy jsme věděli, že profese bude celoživotně trvat a umělá inteligence ji nenahradí. Z hlediska společenských změn není možné si dneska vybírat kariéru při vstupu na střední nebo vysokou školu. Je to celoživotní úkol dospělého života. Ta otázka, kterou bychom si měli klást, je jiná než „co chci v životě dělat“ nebo „v jaké profesi budu spokojený“.
Zároveň nám ale vzdělávací systém tu otázku klade, protože po základní škole na nějakou střední školu jít potřebujeme. Takže jakou otázku si máme položit my?
Myslím si, že základní otázka je „kde budu spokojený jako student“. Nikoli „k čemu mě ta škola povede z hlediska mé kariéry“. To byla otázka volby profese: „Vyber si takovou školu, abys pak byl šťastný jako expert v té profesi.“ Tahle otázka je dnes úplně zbytečná. Nahradit by ji měl postoj „Vyber si takovou školu, ve které budeš spokojený během studia“.
Spokojený neznamená, že to bude lehké, ale že tam budeš naplňovat své talenty, budeš to mít rád a budeš zažívat motivaci. Budeš zažívat to, že se stáváš v nějakém oboru do nějaké míry expertem už na střední (nebo vysoké) škole. Tato zkušenost je totiž přenositelná.
Pokud mladý člověk jednou zažije, že se v něčem stane aspoň trošku expertem, ať už ve fotbale nebo v řemesle, tak ví dobře, co to znamená a jak se to stalo. Ví, že si to žádá úsilí, a zná obecný postup. Za 10 nebo 15 let, když se bude chtít stát expertem v čemkoliv jiném, bude tenhle postup už znát. To je to důležité – co se v něm vybuduje na té metaúrovni, než konkrétní odbornost, kterou ho škola naučí. Cíl by měl být studovat typ školy, který mě zajímá jako takový, nikoliv to, k čemu to povede v nějakých hypotézách o uplatnění.
Protože ty se nejspíš nenaplní. Pracovní trh se tak rychle promění a já nedojdu tam, kam bych došla před 10 lety, když byla profesní cesta přímější.
Nestane se to z více důvodů. Mohou se změnit vnější podmínky ekonomické, technologické, ale i ty vnitřní. Naše identita je dnes úplně jiná, je také daleko pružnější. Mladé generace se více hledají a jsou ochotnější se měnit. To s sebou přináší i větší citlivost, která se na nich kritizuje, ale pozitivní stránkou je právě ta ochota se hledat. Změna pak může nastat kdykoliv.
Něco vystudují a zjistí, že chtějí dělat něco jiného. Přirozeně se to děje, protože jsou tomu otevření. Nemůžou si ve 14 nebo 19 letech zaklít svůj život do jedné škatulky, ze které se už nikdy nedostanou ven. To je patologické.
Zároveň k některým profesím vede předem definovaná cesta, abyste mohl být psycholog, musíte vystudovat konkrétní obor.
Určitě a tady to musíme oddělit. Jsou to dva fenomény: jedna věc je kariérní příprava a druhá je vzdělávání mladých lidí a dětí. To už také není totéž. Kariérní příprava díky online přístupům a terciárnímu vzdělávání už není vázaná na mladý věk. Kariérně se vzdělávat můžu kdykoliv. Je daleko větší možnost celoživotně měnit profesi a studovat distančně. Pamatuji si, že před 30 lety byl pro dospělého obrovský problém si dodělat maturitu. Dnes je to, doufám, snazší věc.
Zároveň to znamená, že vzdělávání mladých lidí není profesní přípravou. Jistě bude skupina lidí, která si určí profesi stejně jako naši rodiče – vědí, že chtějí být lékařem nebo houslistou a budou tak spokojení. To nezmizí, ale nebude to většinová volba. Majoritní volba bude, že se dospělý člověk bude hledat a studium bude součástí toho hledání.
To ale mění všechno. Vychází z toho, že při volbě střední školy dává největší smysl vybrat si něco, kde můžu naplňovat své potřeby a hledat svůj potenciál. Zároveň to směřuje k širší vzdělávací bázi místo úzké specializace.
Je to vhodnější. Určitě budou děti, které se budou chtít úzce profilovat, ale nebude to většina. Většinový záměr by měl být v obecnějším představení oborů. Nemusí to být jen gymnázium, které je hodně teoretické, ale třeba představení různých typů řemesel.
Naučit se řemeslo může člověk celý život. Když to udělá až ve chvíli, kdy jasně ví, že chce být truhlářem, jeho postoj k učení bude úplně jiný. Dnes na učilištích většina lidí nemá sen být truhlářem, chtějí spíše řídit dodávku, být nezávislí a vydělávat peníze. Nemějme naivní představy o nějaké vysoké motivaci. Přiznejme si to a netlačme studenty do toho, že studium musí být profesní příprava. Spíše jim předkládejme více propojených oblastí, které si mohou prozkoumat.
Když vzdělávání není nutně profesní příprava, co se má v tom procesu stát?
Trošku bych to poopravil: je to taky profesní příprava, ale nikoliv explicitní – člověk nemusí vědět, že tu profesi bude vykonávat. I gymnázium je profesní příprava, protože se učíte dovednosti, které v práci využijete. Hlavní funkce vzdělávání je ale kultivace, výchova a rozvoj člověka – kompetenční i psychologický. Je to více součást vývoje člověka než profesní příprava.
Například časté spory o to, jestli se studenti humanitních oborů uplatní, jsou z tohoto pohledu zbytečné. Statistiky totiž jednoznačně ukazují, že čím je člověk vzdělanější, tím lépe se uplatní. Nebude sice třeba pracovat v oboru, který vystudoval, ale na trhu práce se uplatní lépe než člověk se střední školou.
Vzdělání rozšiřuje kompetence a nepředurčuje vás nutně k jednomu oboru. I šikovný truhlář si může udělat jiné řemeslo, ale to neznamená, že ho to první nic nenaučilo o učení se jako takovém. A samozřejmě je pro vzdělávání potřeba, aby škola učila zajímavé věci atraktivním způsobem, protože jde především o vyvolávání touhy a motivace prozkoumávat obory víc a hlouběji.
Takže spíš než speciální znalosti potřebujeme kompetence k učení, schopnost dělat změnu a flexibilitu?
Přesně tak. Pokud se ale bavíme o kompetencích člověka, nemůžeme požadovat, aby nás to naučila jen škola. Musí to být součást seberozvoje a společenské atmosféry – abychom byli motivováni být otevření a flexibilní a abychom stabilitu nepovažovali jen za něco pozitivního. Škola k tomu má dopomáhat, ale neznamená to, že nemá učit nic konkrétního. Měly by to však být spíše ukázky toho, co lze zažít, než hluboká specializace, kvůli které se tam nevejdou širší pohledy.
Jak by měla škola vzdělávat, aby k těmto schopnostem přispívala?
Vím, že se ty diskuze vedou, ale nejsem revolucionář v pohledu na pedagogiku. Myslím, že se spousta věcí přehání. Nemusíme učit předměty jinak nebo říkat „učíme jen kompetence a spolupráci“. To by vedlo k tomu, že lidé budou skvěle komunikovat, ale budou prázdní a nebudou mít znalosti. To není cíl školství.
Debata o pedagogice je vždy ovlivněná tím, co lidem chybí. Kritika, že se učí hodně nazpaměť nebo málo v týmech, je v pořádku, ale řešením není posun do opačného extrému. V jádru je podle mě způsob vzdělávání v Evropě v pořádku. Bojovat proti učení nazpaměť je nesmysl, protože i tím se rozvíjejí kompetence.
Důležité je uvědomit si, že schopnost udělat změnu bude mít ten, kdo si věří. A věří si ten, kdo se v nějakém oboru dostal dostatečně hluboko, aby viděl, že věcem lze porozumět a stát se expertem. Potřebuje mít takovou zkušenost. Pokud si načtu stovky knih o literatuře, zvedne mi to sebevědomí, že jsem do nějakého tématu pronikl. To je cihlička k tomu, že se nebojím života a změn, protože vím, že se můžu stát odborníkem i v něčem jiném. Vzdělávání musí učit odbornost a hloubku.
Současné školství ty kompetence možná neučí ne kvůli metodologii, ale proto, že to nejsou základní hodnoty společenské atmosféry. Je to podobné jako u finanční gramotnosti – nemusíme vytvářet nový předmět, ty aspekty lze dostat do matematiky i občanské výchovy. Pokud učitelé těmto hodnotám věří, budou je do hodin přinášet. Po školství chceme často příliš mnoho; je to jen jeden dílek společenské změny.
Ale to jsme v kruhu. Jak se to dostane do myšlení společnosti?
Společenská změna je vždycky v kruhu. V psychologii tomu říkáme systémová změna. Je potřeba začít dělat menší změny v každém bodě toho kolečka – trošku se změní metody, trošku o tom budou psát novináři, lidé budou sdílet zkušenosti z jiných oborů v hospodách, uvidíme to ve filmech a dokumentech. Změna určitě nenastane tím, že ji nějaký metodolog nacpe do osnov. Hlavní gró změny není v osnovách, ty nejsou tak špatné.
Takže období jedné profese na celý život je definitivně za námi?
Stává se to jednou z alternativ. Minorita společnosti tak bude žít a bude šťastná, ale bude to jen jedna z možných voleb. Majoritní model bude přechod mezi profesemi – podle poptávky na trhu, ale i podle toho, co nás táhne. Chceme mít větší participaci na svém štěstí a smyslu než předchozí generace. Ty naplňovaly předepsaný model dobrého života. Dnes jsme nezávislejší, což si vyžádá častěji měnit profese, přístupy i místa pro život.
Jenže neustálá změna nás hází do nejistoty, což se nám zas tolik nelíbí.
Já se na to dívám pozitivnější optikou, protože změna nás učí jedné z nejdůležitějších kompetencí: zacházení s nejistotou. Pokud neumím nejistotu vydržet, nejsem otevřený. Otevřenost znamená schopnost být v nejistotě. Změna neznamená vstup do nové jistoty, ale právě schopnost vkročit do nejistoty. To by se měly učit i děti – prozkoumat se, zkusit něco, a když je to nenaplňuje, jít dál. To je obrovská zkušenost.
Moji rodiče by ale chtěli, abych měla právě tu jistotu a stabilitu.
Ve fluidní době je to zničující strategie. I rodiče ve středním věku na to doplatí, pokud spoléhají na stabilitu a neučí se změně. Například přechod do důchodu je jedna z největších životních změn. Pokud ji člověk neumí, končí v osamělosti a zmaru, protože jen chtěl naplnit nějakou šablonu.
Zbožštění stability je bohužel mainstreamové pojetí identity většiny společnosti. Ale ani školství s tímto nastavením nemůže udělat revoluci za dva roky, je to výsledek pohledu rodičů i učitelů. Ty změny budou postupné.
Vidíte prostupnost a flexibilitu na pracovním trhu už teď?
Samozřejmě, to už se děje. Když jsem před 15 lety dělal v HR, bylo běžné, že po dvou až třech letech zkušeností v jedné firmě už člověk nebyl brán jako fluktuant. Před 40 lety by to ale byla profesní sebevražda. Dnes se přechod mezi obory stává spíše výhodou, protože se řeší přenositelné dovednosti.
Model jedné specializace je dnes riskantní – profese může skončit, být nahrazena, nebo vyhoříte a nemáte nic dalšího. Širší záběr dává člověku větší kompetenční potenciál a pocit bezpečí. Mnoho lidí, i z mladších generací, si to stále neuvědomuje, protože si nesou model stability od rodičů.
Dá se říct, jak bude pracovní trh vypadat za 10 let v souvislosti s umělou inteligencí?
Otázka na to, jaké konkrétní pozice zaniknou, podle mě není důležitá. Implikuje totiž, že si máme vybírat jen z toho, co je k dispozici. Ale tak to není. Uvažování v masovém měřítku o tom, co je „trendy“, je jen jeden způsob. Druhý je: co jsou moje kompetence a co mě naplňuje. Experti v minoritních profesích mohou mít skvělé kariéry. Je důležité testovat své talenty v realitě. Musím prozkoumat sebe sama a dělat věci, které mě těší.
Mnoho lidí se také domnívá, že technologie nás dostanou do stavu, kdy práce nebude nutná. To je takové to pojetí rychle si vydělat a žít potom z těch financí, cestovat po světě a užívat si.
Ale tahle představa je velký omyl, který vychází z toho, že je nám dobře na dovolené. Jenže tam je nám dobře právě proto, že je to dovolená, přestávka v práci. Jenže pokud je toho volna moc, tak nás zničí. Prací si budujeme kompetence, práce nás motivuje ráno vstát a potkat se s neoblíbeným šéfem nebo klientem a tyto zkušenosti nás něco učí.
Budování osobnosti je jedním z obrovských efektů dobře zvolené práce, která sedne k mým talentům a dál je rozvíjí. Podobně jako vztahy. A já jsem hluboce přesvědčen, že bez práce a bez vztahů není možné žít naplněný, radostný a dobrý život.
Mám tedy nejdřív prozkoumat sama sebe, zjistit, jaké jsou moje talenty, co chci dělat a tím směrem se vydat. Není jít za svými sny přece jen moc riskantní?
Nemyslím tím bezhlavé odtržení od reality, právě naopak. Pokud jsem odborník na psací stroje, zkusím si to rok, dva, tři dělat. Nemusím to mít hned jako hlavní způsob obživy, ale potřebuju životaschopnost otestovat v realitě, zmapovat si trh, to je běžný marketingový postup, jakým zjišťuju zájem o své služby nebo produkty. Pokud najdu dostatečný počet těch, kteří mou práci potřebují, můžou mě krásně uživit. A když se ukáže, že ne, tak si tuhle svou vášeň nechám jako koníček nebo dobrovolnickou činnost, která je pro naplněný život taky důležitá.
Jak velkou roli v našem životě dnes hraje práce? Někdy se mluví o přísném oddělení práce a soukromí, někdy už jsou práce a život tak propletené, že se oddělit ani nedají.
Práci od života lze oddělit, pokud ji beru jako nástroj k penězům na složenky, ale to nevede ke štěstí. Umělá inteligence práci nezruší, podobně jako ji nezrušily stroje v 19. století. Trh bude flexibilnější. Nebude garantováno, že pozice nezanikne nebo zůstane ve stejné podobě – i kardiochirurg bude za pár let dělat jiný typ práce a musí být připraven na změnu. To bude předpoklad spokojenosti.
Práce se posouvá od pouhého přežití k identitárnímu naplnění. Dříve lidé pracovali, aby neumřeli hlady a zajistili rodinu, a to byl velký a smysluplný cíl. Dnes máme sociální síť, díky které hlady nezemřete, alespoň v našich podmínkách. Účel práce se tak posouvá k radosti a spokojenosti.
Dnes je profese volba, podobně jako partner. Ta svoboda nás ale zavazuje a přináší zodpovědnost. Pokud si nevybereme dobře nebo necháme rozhodnout jiné, budeme nespokojení. Práce je dnes rozhodně součástí toho, kým jsem a jak žiju. Bez práce a vztahů není možné žít naplněný život.
Práce nemusí být honorovaná. Pro maminku malých dětí je prací jejich výchova, někdo si pro sebe pěstuje brambory na celý rok. Nedostanou za to peníze, ale je to úsilí zaměřené mimo sebe nad rámec pouhé zábavy. To je definice práce.
Úspěch a štěstí jsou často spojené s konkrétní představou dobré školy a dobré práce. Platí podle vás univerzální představa, nebo si štěstí a úspěch definuje každý sám?
Platí obojí. Společenská definice úspěchu je pravdivá tím, že ji společnost potvrzuje. Pokud většina považuje lékaře za prestižní profesi, lidé v té pozici se budou cítit lépe, protože tomu věří. Prestiž určitě přinese emoční odpověď, ale já bych ji nenazýval štěstím. Je samozřejmě většinou lepší být bohatý než chudý, ale nesouvisí to s radostí a smyslem.
Musíme se ptát, co úspěchem myslíme. Pokud je to společenský úspěch jako peníze nebo prestiž, tak to naplňuje ta první definice. Ale pokud je úspěch smysl a naplnění, tak s prestiží nesouvisí. Mám klienty, kteří mají prestiž, ale nejsou šťastní, protože si nesou rodinné vzorce o tom, co je „lepší“.
Úspěch vnímám jako proces dosažení ambice nebo vize. Tedy jako něco neutrálního, co nám může přinést štěstí, nebo nás taky zničit. Hluboké štěstí v životě ale vede přes naše talenty a preference. Jiný nástroj k tomu nemáme k dispozici.
Rozhovor vyšel v Učitelských novinách 8/2026. Ptala se (a mé obšírné odpovědi do smysluplných vět skvěle převedla) Martina Plátová.