Viděl jsem nedávno příspěvek, ve kterém dětská psycholožka hodnotila na video natočené reakce rodičů na nějaké problematické chování dítěte. A komentovala, jak mají reagovat lépe. Něco na způsob poroty v „Česko má talent“.
Věřím, že někdy i takové rady mohou mít pro zoufalé rodiče svůj význam. Obávám se ale, že častěji vedou spíše k nebezpečnému chápání toho, co je to výchova a co rodičovská role. Proč si to myslím?
Kurz na výchovu je jako kurz na lásku: Není možný
I když se na výchovu jako psycholog nespecializuji, mnohé mé klientky jsou maminky a vím, co řeší. Jejich knihovnu zaplnil dvacátý bestseller o výchově a předplácejí si tři podcasty, které jim každý týden dvě hodiny přinášejí (pokaždé odlišné) rady na to, jak co nejlépe vychovat jejich potomky. A já chápu, proč to tyto maminky činí a že chtějí pro své děti to nejlepší.
Knihy a kurzy, které problematizují a komplikují výchovu (nebo seberozvoj) jako složitou soustavu expertních teorií, technik komunikace a rafinovaných fint, jejichž zvládnutí vás katapultuje k lepšímu životu, se samozřejmě dobře prodávají. Hlavní nebezpečí ale nespočívá v tom, že zoufalým rodičům vyprázdní peněženky.
Paralýza
Nebezpečí spočívá v tom, že pokud rodiče uvěří takovému postupu, budou především brzy paralyzovaní. Protože rady, přístupy a probírané techniky si brzy začnou protiřečit. Bude jich mnoho. Budou přesně opačné. Bezstresová výchova, nebo nastavení pravidel? Jeden psycholog bude říkat to a jiný ono. A to připravuje půdu pro dalšího marketingově zdatného experta, který vám prodá kurz na to „co je z té záplavy informací pravda“. A pak dalšího, který ho opraví. V nekonečném kruhu byznysu pop-psychologie.
Důsledkem této paralýzy bude, že veškerou rodičovskou snahu rodič buď pověsí na hřebík (což je ten lepší případ), nebo že bude všechny tyto metody na své děti zkoušet. A to každý týden jinak, podle toho, co právě říká nejnovější díl kurzu nebo kapitola bestselleru. Tím vytvoří ty nejhorší možné výchovné podmínky vůbec – totiž nekonzistenci, nepředvídatelnost, zmatek.
Zaměření se na méně podstatné
Zadruhé a především hrozí, že pokud tomuto modelu skočíte na lep, začnete dělat věci, které nejsou podstatné. Místo toho, abyste se zaměřovali na to, co je důležité, ale co se nedá snadno naučit podle návodu.
Protože o psychologii výchovy platí totéž jako o psychologii vztahů.
Umění hlubokého vztahu se nenaučíte absolvováním kurzu aktivního naslouchání. Nepochopíte ho čtením bestsellerů. Osvojíte si ho jen tím, že se stanete dobrým (kvalitním) člověkem s dobrou (kvalitní) psychikou a dobrými hodnotami. A následně prizmatem těchto hodnot a této psychiky pochopíte sami, co a proč je podstatou dobrého vztahu. Rodičovství není nic více.
To neznamená, že dobrá kniha nebo podcast nemůže pomoci. Ale jejich důležitost – tedy co je na začátku a co je třešničkou na dortu – je přesně na druhé straně, než na jaké se ony samy vidí. Je to inspirace, nikoli návod na život.
Podstata rodičovství
Nejlepším rodičem nebudete, pokud budete umět všechny komunikační strategie a znát všechny výchovné teorie. Moji rodiče doma neměli jedinou knížku o výchově. A vychovali nás skvěle. Protože podstata dobré výchovy neleží v tom, jaké techniky ovládáte. Ale v tom, kdo jste.
Kdo jste.
Tedy:
- jak se (ne)chováte
- jaké (ne)máte vlastnosti a charakter
- jak se (ne)umíte emočně ovládat
- co (ne)děláte se svým časem
- čemu se v životě (ne)věnujete
- jakými lidmi se (ne)obklopujete
- jak (ne)komunikujete s druhými…
Prostě jak (ne)dobře žijete.
Proč je to tak zásadní?
Protože dítě se učí nejhlouběji nápodobou a vzory. Říkáme tomu sociální učení.
Ale jak to mám naučit své dítě?
Dostávám ty otázky stále dokola – skoro k libovolnému tématu. Přednáším o sebekontrole, o pořádku, o omezení, o rozhodování, o dobrých hodnotách… A velmi brzy přijde od někoho dotaz: „My tomu rozumíme. Ale jak to mám naučit naše děti?“
Odpovídám většinou stejně: „Pokud tomu nejen rozumíte, ale taky to takto děláte a žijete, nemusíte vaše děti učit nic. Vaše děti to jen okoukají.“
A ano, někdy to okoukání může trvat rok, někdy dvacet let. Ale garantuji vám, že pokud někým výrazně jste a představujete v tom pro vaše dítě pozitivní model, tak za pět, deset nebo dvacet let – v tom bude pravděpodobně vaší kopií.
Podstatou výchovy je žít dobrý život
Mí rodiče mě naučili dobrovolné skromnosti, nezdolnosti, ovládání emocí i aktivnímu postoji k životu. Nikoli tím, že by mi o tom dávali přednášky a v pečlivě připravených momentech mi říkali pečlivě připravené věty (jak vás přesvědčují technizované podcasty o výchově).
Neopakovali mi do omrzení „To bylo skvělé“ a „Jsem na tebe hrdá“. Oni se mým životem a mými volbami vlastně vůbec moc nezabývali. A já jsem jim za to vděčný. Nechali mě totiž, ať si žiju svůj život, jak nejlépe dovedu. A vstupovali do něj, jen pokud hrozil karambol. TÍM jsem poznal, co je to svoboda a jaká je její hodnota. A já jsem věděl, jak svůj život žít. Měl jsem k tomu totiž inspiraci. Měl jsem je.
Místo toho, aby se obsesivně zabývali svými dětmi, žili naši rodiče kvalitně své vlastní životy. Samozřejmě i se všemi malými dny a chybami. A my jako děti jsme tyto jejich životy žili prostě s nimi:
- Denně jsem viděl otce, jak se pouští do svých koníčků, které volí proti většinovému válení u televize a opíjení v hospodě. A dnes umím také hledat, co mě v životě oslovuje, a stát mimo mainstream.
- Denně jsem byl svědkem toho, že doma byl klid, nikoli křik. A dnes to umím vnitřně i navenek.
- Zažíval jsem, že jsem v čemkoli přijímán. A to dnes dělám každý den.
- Neustále jsem byl uprostřed světa dospělých, ve kterém dominovala pracovitost, ovládání se, etické uvažování, nadhled. A takto jsem to okoukal, toto jsem zvnitřnil a takto jsem to úplně stejně později začal žít. Samozřejmě přes nevyhnutelné bitvy adolescence, které vás vždy musí zavát na širé moře, abyste nezůstali jen v rodičovském přístavu.
Nekřičte, křičí se na děti
A přesně takto je to jednoduché. Pokud chcete, ať vaše děti mají určité chování, naučíte je to nejlépe (a možná jedině) tak, že podobné chování budete v rodině žít vy. A vůbec se o něm nemusí povídat.
To je podstata sociálního učení. Dítě má vzory, které napodobuje a díky svému prožitku tyto modely přirozeně pochopí. Většinou bez vysvětlování.
Tedy pokud zakazujete dětem mobil a sami ho nedokážete odložit ani na hodinu nebo pokud stále křičíte po dítěti, ať nekřičí – nemusíte přečíst dalších pět psychologických bestsellerů, abyste pochopili, proč je to špatně.
Buďte dobrou verzí sebe sama
Hlavní způsob, jak vést dítě k jeho nejlepší možné verzi, je vést sama sebe k nejlepší verzi sama sebe.
Neupírejte tolik pozornosti k „výchově“. Výchova není umělá komunikace postavená mimo normální život. Upírejte pozornost k tomu, zda vy sami žijete dobrý život, dobře trávíte svůj čas, k tomu, co v životě děláte a co říkáte. A zda dostatečnou část z toho děláte někde, kde to vaše děti vidí a mohou se toho účastnit nebo být vedle vás.
Všechno toto je totiž výchova a všechno toto vaše děti nasávají.
Pokud to umíte vy (tedy máte ty vlastnosti nebo kompetence, na které se mě posluchači ptají – skromnost, omezení, nezdolnost, sebekontrolu, umět se rozhodovat, poradit si…), naučí se to postupně i vaše dítě. Pokud je neumíte, můžete vymýšlet sebelepší opatření a rafinované strategie, ale nakonec dítě stejně okopíruje vás, ne obsah těchto vašich vět.
Dítě se učí zážitkem, ne poučkami
Pokud se umíte v rodině omezovat a vnímáte to jako dobré, pak dítě už od útlého věku zažívá, že kvalita není o tom, mít co nejvíce a všechno si koupit, ale že znamená vybírat si, jak se zažívat co nejlépe.
Pokud to takto v rodině nemáte a vy sami se ženete za každým novým modelem telefonu a novým modelem čehokoli, tak o dobrovolné skromnosti můžete své dítě tisíckrát teoreticky poučovat. Garantuji vám, že si z prvních vydělaných peněz koupí nový model čehokoli. Stejně jako vy.
Havlíčkův aforismus „’Co sám nerad, nečiň jiným’, pravil kantor žáku kdesi, třepaje ho za pačesy“ nejenže platí, ale rodí (z takto trestaných žáků) jako nekonečné perpetuum mobile generace nových učitelů, kteří budou své nové žáky pořád stejně „vychovávat“.
Nejlepší výchova je sebevýchova
Což samozřejmě neznamená, že vás negativní osobnostní stránky vašich rodičů předurčují k tomu, že budete mít stejný osud a stejný život. Určitě můžete být jiní. Sebevýchova v dospělosti a schopnost změny je hlavní podstatnou lidského seberozvoje. Pokud ovšem chcete a máte k tomu ochotu.
Ale ve výchově platí tento paradox: Pro své děti uděláte často daleko více dobrou sebevýchovou a vaší vlastní změnou než přepjatými výchovnými fintami a složitou komunikací.
A v neposlední řadě: Pokud žijete hodnoty, které chcete dítěti předávat, a pokud tedy chápete, proč jsou dobré, pak budete také umět důležitost těchto hodnot dítěti vysvětlit. Protože o tom denně přemýšlíte. Zažíváte to sami, zevnitř. Je to součást vašeho pohledu na život. Stejně jako když někdo dobře a každodenně hraje fotbal, umí dítěti dobře vysvětlit, jak hrát. Na rozdíl od někoho, kdo o této hře nic netuší.
Zabývat se sami sebou není výzva k sobectví, ale proměně světa.
Pokud se mě tedy rodiče ptají „jak to nebo ono naučit jejich děti“, pak je má odpověď často stejná: „Snažte se být vy sami kvalitními vzory v tom, kam chcete své děti vést. To často stačí.“
Nejsem naivní. Vím, že tím drasticky zjednodušuji a opomíjím desítky dalších aspektů výchovy. Ale takovou odpověď dávám právě proto, že otázky typu „jak změnit druhého“ klademe příliš pohotově a příliš rychle.
Nechceme se zabývat otázkou nepříjemnou: „A co já? Jak to mám já sám? Jsem skromný? Umím se omezit? Umím se kontrolovat? Umím být empatický?“
A tak je pohodlnější soustředit se někoho jiného, často pod rádoby honosnou motivací starosti o druhé: „Jak mám změnit partnera? Jak mám změnit své dítě? Jak mám změnit všechny okolo, kteří tuto kýženou vlastnost nemají?“
Začněte u sebe. I jako rodiče. A pak prostě budete infekční.
Je to těžké. Je to běh na celý život. Ale i toto je způsob, jakým vás rodičovství proměňuje: Nejen že se stáváte zodpovědní za své dítě, ale o to více se stáváte zodpovědní za to, kým vy sami v životě jste a co si v něm vybíráte.
O podobných trendech a módách v oblasti osobního rozvoje si povídáme ve webináři Trendy v psychologii: Jak nám škodí a proč je máme rádi.