Nedávno jsem zde publikoval svůj příspěvek o tom, že odjíždím z Česka a stávám se světoobčanem nebo – chcete-li – digitálním nomádem. A někteří čtenáři se mě v té souvislosti ptali na to, jak vnímám své kořeny a zda nemám pocit, že je opouštím.
Kořeny. Myslím, že je velmi důležité se na tento pojem podívat. Protože ho myslím často chápeme trochu pohodlně. Jako zdůvodnění, proč se neměnit. Proč zůstat v kraji, kde jsme se narodili. Proč pokračovat v profesi, kterou dělal náš otec a děd.
Ale já si myslím, že kořeny jsou něco hlubšího.
Kořeny mi dávají sílu pro změny
Přestože jsem v současnosti na nomádské cestě, cítím, že jsem silně zakořeněn. Ba co víc, mám dojem, že dokážu žít střídavě na různých místech světa právě proto, že jsem silně zakořeněn.
Cítím za to obrovský vděk svým rodičům a předkům. Ti mi byli vzorem v tom, jak chápat život a budovat vztahy. Ukázali mi, jak vypadá pracovitost, nezdolnost a hluboké hodnoty. A právě o ně se opírám. To jsou mé kořeny.
Psychologové tomu říkají různě. Souvisí to určitě se základní jistotou, kterou maminka dává malému dítěti. Ale k tomu se přidávají další vrstvy. Pozitivní zkušenosti z dětství. Že jsem se naučil akceptovat sebe sama tím, že jsem byl jako dítě ve své jedinečnosti akceptován. Že mě už od útlého věku naučili zodpovědnosti ve svobodě. Že jsem později – díky této schopnosti dobře si v životě vybírat – nacházel modely a vzory, které mi ukázaly, jak život žít.
To mi pomohlo vybudovat životní zkušenost, ve které se mám o co opírat. To mi dává jistotu pro mé putování a pro mé životní experimenty. To mi umožňuje se měnit.
Má změna a mé životní revoluce nejsou především útěkem ze stavu, který už nemohu vydržet. Jsou snahou jít za tím, co jsem poznal, že může být v mém životě lepší. Díky modelům z dětství a dospívání. Díky tomu, jakou mi to vytvořilo osobnost.
Dobrý zahradník o kořeny pečuje
Ale to samozřejmě není vše. Na svých kořenech taky pracuji. O seberozvoj a spiritualitu se zajímám 30 let. Nepíšu to, abych se chlubil. Chci zdůraznit tu časovou perspektivu. Protože opravdu platí, že když se něčím zabýváte poctivě, začnete sklízet.
Pokud se dlouhodobě věnujete vlastnímu psychologickému a duchovnímu rozvoji, nakonec vás život začne nést. Možná ne za měsíc. Ale nakonec začne.
A to je snad nejdůležitější součást mých kořenů. Kořeny nejsou jen historie. Kořeny jsou to, jakou hloubku zažívám nyní. Co v životě volím. A jak mě to proměňuje.
- Vím, z čeho pocházím a jak moc jsem za to vděčný.
- Vím, kam směřuji, a proč je to důležité.
- Vím, co je v životě podstatné, a co méně.
To jsou kořeny mého života.
Kořeny nejsou povinnost k tradici
Nikdy jsem nechápal kořeny jako něco, co by mělo člověku bránit v pohybu, nebo co by ho mělo vázat na jedno místo. Vnímám je jako zdroj, který nám dává jistotu, nikoli který nás znehybňuje. Je to pojetí dost odlišné od většinového “tady zůstaň a nediskutuj, protože tady máš kořeny”.
Mnoho lidí chápe kořeny jako povinnost k místu nebo tradici. Chápou je jako neměnnost, jako nutnost hledat svou spokojenost pouze v tom kontextu, který někde náhodně zdědili.
Kořeny nevnímají jako něco, co je vyživuje a dává jim vzory, význam, hodnoty a inspiraci. Chápou je především jako pevné vnější hranice. To může být úlevné, protože taková filozofie zjednodušuje život. Ale také nám nepovolí pohnout se, když to naše duše potřebuje. Neumožní nám udělat životní změny, přestěhovat se, jít jinam, opustit místo, které už pro nás není dobré.
A tak se “kořeny” stávají výmluvou pro to, proč v životě nehledat své lidi, svůj životní styl, své místo a svůj smysl. Proč se obtížně nesnažit žít podle toho, kdo hluboce jsem a co potřebuji. A jak se to v průběhu života mění. Tedy v nejhlubším důsledku: Stávají se nebezpečnou výmluvou, proč nežít svůj život.
Jak najít kořeny?
Kořeny nejsou povinnost zůstat tam, kde (už) to není dobré, jen proto, že jsme tam byli příliš dlouho. Nebo dokonce od narození. Kořeny jsou něco, co nám má dát po jakémkoli životním “přesazení” opět novou stabilitu, vláhu, smysl. Své kořeny si nosíme s sebou.
Kořeny nenajdeme tím, že odmítneme žít jinak než naši předci. Kořeny najdeme tak, že si si opakovanou a pečlivě analyzovanou zkušeností uvědomíme (zažijeme, srovnáme, vybereme), co z naší osobní, rodinné, kulturní historie je pro nás nejlepší. Co nám svědčí. Co nás nese. A co naopak ne.
O jaké hodnoty se budu opírat? Co naopak odložím a odmítám nést?
Nejsme rostliny, jsme lidé
Pojem “kořeny” jsme si vypůjčili z rostlinného světa. Rostliny se samozřejmě (většinou) nepřesunují. Mají své pevné místo, kde žijí. Ale my lidé pohyb potřebujeme.
Klíčová funkce, která by nás v tomto obrazu měla zajímat, není nehybnost v prostoru, ale to, že kořeny rostlině umožňují růst. Vyživují ji. Umožňují jí zásadně se měnit. Všimli jste si rozdílu mezi klíčkem a vzrostlým dubem?
Kořeny dávají rostlině pevnost a stabilitu. Stabilita a pevnost ale není rigidita a neměnnost. Daleko spíše je to v našem lidském životě nalezení a přijetí toho:
- co stojí za to
- co mě nese
- čeho si skutečně vážím
- na co navazuji
- a co vědomě odmítám
To jsou kořeny, které mě neomezují. To jsou kořeny, které mě definují a které mi dávají růst.