Když jsem zde nedávno psal o svém digitálním nomádství, objevily se v diskuzi zajímavé otázky k tématu kořenů a tématu domova. O kořenech jsem psal minule. Dnes to bude o otázce, která je nám všem Čechům blízká: “Kde domov můj?”
Je mi jasné, že touto úvahou některé čtenáře podráždím. Dopředu proto zdůrazňuji, že nevynáším hodnotové soudy nad různými životními styly. Chci vám zde ukázat svou perspektivu a jak – a především proč – o domově přemýšlím.
Rozmanitost mládí
V dětství i dospívání jsem často střídal místa pro život. A to v průběhu života, během každého roku i pravidelně během týdne. Pondělí až pátek v centru Ostravy, víkend a prázdniny na polosamotě v horách. Později jsem bydlel na koleji a o víkendu jsem jezdil jinam. Každý rok jiná kolej. Když jsem začal pracovat, bylo to podobné. Často jsem se stěhoval a byla to pro mě spíše samozřejmost než trauma.
Kde jsem uprostřed toho všeho hledal domov? Tam, kde jsem byl. Neměl jsem s tím problém, protože mě nikdo nenutil ztotožnit pojem domova s jedním místem. Domov pro mě bylo místo, kde jsem se cítil dobře, kde jsem měl dobré lidi a cítil bezpečí.
Domov je, kde mám kytaru
A protože jsem byl v mládí tramp, měl jsem pro to všechno jednoduchou definici – domov je tam, kde mám svou kytaru. To nebyla glosa. Tak jsem to opravdu žil. Když jsem někde měl být déle než pár dní – potom jsem si s sebou kytaru vzal. Potřeboval jsem na ní cvičit. Potřeboval jsem jí k životu.
Můžu to vlastně říct i naopak: Tam, kde jsem si s sebou kytaru vzal, tam už jsem se rozhodl, že budu pobývat. Tam jsem se rozhodl, že bude můj domov.
Ten posun je v tom, že domov pro mě nebylo něco pasivního, určeného osudem. Domov bylo místo, které se rozhodnu budovat. Kde se rozhodnu obklopit se věcmi, rutinami a lidmi, kteří mi dají tento pocit bezpečí. A to platí i dnes, i když už se na kytaru dávno jen snáší prach.
Mládí mi dalo tyto dvě zkušenosti – rozmanitost různých prostředí pro život a uvědomění, že si mohu svůj domov vybrat. Tomu jsem neuvěřitelně vděčný. Protože tyto zkušenosti stojí v základu mé životní filozofie, chápání svobody a hledání dobrého života.
Po dvou týdnech… jsem doma
Má dlouhodobá zkušenost, ve které mi dávají za pravdu ti, kdo cestují nebo se častěji stěhují, je ta, že pocit domova vznikne na jakémkoli místě – které je dobré – zhruba do jednoho až dvou týdnů.
Samozřejmě že se tento pocit buduje postupně a později zesiluje. Ale už po dvou týdnech života na místě, které mi vyhovuje, cítím, že jsem doma.
Domov jako předurčenost
Mnoho lidí má zcela odlišné, opačné chápání domova. Domov je tam, kde jsem se narodil. Domov je tam, kde žijí mí rodiče.
Samozřejmě, že každý jsme jiný a vnímáme svět odlišně.
A já netvrdím, že Ostrava (kde jsem prožil polovinu dětství) nebo Morávka (odkud pocházejí mí předci a prožil jsem zde druhou polovinu dětství) nejsou mým domovem. Jsou místem, které budou mít v mém srdci vždy speciální místo.
Ale podobně budu vždy nostalgicky vzpomínat na vesničku v jižních Čechách, která mě proměnila díky lidem, které jsem tam potkal. Bud vzpomínat na roky života v Brně a v Praze. Budu vzpomínat na všechna místa, kde jsem našel přátele a smysl. Tam, kam jsem si přinesl svou “kytaru”.
Český konzervativismus
Češi jsou dnes neuvěřitelně konzervativní národ a čím jsem více mimo naší zemi, tím více si to uvědomuji. Jedna úroveň, na které se tento konzervativismus projevuje, je neochota se stěhovat.
Divili se tomu manažeři zahraničních firem, pro které jsem kdysi hledal kandidáty i na dost vysoké a špičkově placené pozice. Často vše ztroskotalo na neochotě kandidáta se za prací přestěhovat. Nebo žít přes pracovní týden v jiném městě. Hovoříme přitom o pozicích s platy, o kterých se většině z nás nikdy nesnilo.
Neochota se stěhovat je u nás mnohem větší než třeba v sousedním Polsku, které paradoxně – díky křesťanství – vnímáme jako “konzervativní” národ. To je podle mě iluze.
Jediná změna místa, kterou většina Čechů ve svém životě zažije je z menšího do velkého města – v rámci vysoké školy nebo prvního stěhování za prací. A tam zůstanou. Případně druhý krok je pak v rámci ekonomického vzestupu z centra města do bohatšího satelitu za městem.
Jak si volíme?
Neříkám, že je to nutně špatně. Každý si může vybrat životní styl, který mu vyhovuje. Ale moje otázka je: Vybrala si většina lidí tento životní styl po poznání toho, že jim vyhovuje? Tedy poté, co vyzkoušela i odlišné životní styly a o tomto zjistila, že je pro ně nejlepší? Nebo jej prostě přebrala automaticky, jako to, co dělají všichni okolo?
Ze své současné psychologické perspektivy vnímám, jak moc nás taková automatická volba ochuzuje. Pokud chceme mít možnost dobře si vybrat život, musíme v něm nabrat dostatek širokých zkušeností. A to se týká vztahů, práce, čehokoli.
Zkušenost s různými městy, místy, prostředími nebo dokonce zeměmi – je důležitou součásti této zkušenosti. Taková zkušenost je podstatná proto, abychom si mohli v dalších životních fázích vědomě volit. Abychom dokázali porovnat, co je lepší a horší. Abychom věděli, co nám více a co méně sedí.
Protože pokud takovou zkušenost nemáme, pak si volíme jen z toho mála, co známe. A volba z chudoby životních zkušeností bude logicky volbou zásadně omezenou.
Učíme se přesuny, konce a začátky?
Pokud jsme nikdy nežili na různých místech déle, než je třeba doba dovolené, pak neumíme realizovat tyto (nesnané) přechody mezi místy. Tedy neumíme se stěhovat. Neumíme to někde ukončit a jinde začít.
Jenže pokud to neumíme – a tím netvrdím, že je to vždy lehké – pak nás vědomí nebo strach z toho, že to neumíme, možná blokuje i pro jiné životní změny.
A za druhé, neučíme se díky tomu pocit domova aktivně budovat. Protože ho máme někde automaticky, už od dětství. Opět zdůrazňuji – jsem poslední, kdo by říkal, že je to špatně. Co ale říkám, je, že taková situace s sebou taky něco nese: Může nám díky ní uniknout, že domov není něco, co jen zdědíme, ale že to může být naše aktivní volba, na které lze pracovat. Že domov může vyrůstat z naší svobody.
Ztratit domov nemusí být katastrofa
Pokud tento zážitek svobody domova nemáme, může to představovat určité psychologické a životní omezení. Ne proto, že by každý měl být digitální nomád, ale proto, že v životě mohou přijít chvíle, kdy odejít z domova prostě bude potřeba.
Budeme postaveni před nutnost změnit domov nebo změnit v životě cokoli jiného, co si vyžádá vybudovat nový domov a opustit ten starý. Změna práce, vztahu, finanční situace, zdraví, hodnot, věku…
Do života nám pak zásadně vstoupí strach z toho, že to vše neumíme. Že ztrácíme domov. Budeme se cítit ohroženi. Budeme cítit, že náš život končí. A to nám může zabránit realizovat psychologické změny, které by nás – i v této situaci – možná proměnily. Změny, díky kterým bychom nejen vybudovali domov nový, který stojí za to, ale možná i našli jiné kořeny, které nikdo nedokáže zpřetrhat.
Je taky možné, že pokud se toto stěhování naučíme na nižší, praktické, fyzické úrovni… umožní nám to více si uvědomit jeho význam i pro vyšší a důležitější rovinu.
Nakonec zde totiž máme ještě dimenzi spirituální. Pokud ji vezmeme vážně, přivede nás k tomu, že bychom své fyzické domovy neměli brát tak smrtelně vážně. Že bychom z těchto domovů měli umět odcházet. Že jsou v životě důležitější věci, než místa, kde nám je dobře. A že bychom se měli učit rozšiřovat naše pojetí toho, co náš domov skutečně je.