Rozhovor pro časopis Téma
„Na to jsem moc starej. Tohle za nás nebylo. Takhle se to dělalo vždycky.“ Změny často přijímáme neradi a nové věci vnímáme s nedůvěrou. Jak se jim nebránit a zvládat je lépe, vysvětluje v rozhovoru pro časopis Téma psycholog Dalibor Špok, který sám nedávno udělal velký krok do neznáma.
Hrabě Zdeněk Sternberg mi ve svých pětadevadesáti letech vyprávěl, jak přežil pět let zavřený v dolech, a tvrdil, že člověk je schopen přizpůsobit se i těm nejděsivějším podmínkám. Jak je to s naší schopností srovnat se se změnami?
Někdo to dokáže, někdo ne. To, co se stalo panu hraběti, si však nezvolil. Něco podobného popisuje psychiatr Viktor Frankl, který přežil Osvětim. Nemusí jít o koncentrační tábor; vyrovnávat se můžeme i s pozitivní změnou. Někdo ji zvládne, jiný s ní má potíže. To je velké téma psychologie. Druhým je seberozvoj a hledání smyslu života, s nimiž souvisejí změny, jež děláme záměrně a dobrovolně. Nejprve musíme poznat, co je pro nás v životě dobré – jaké role, povolání, vztahy nebo místo k životu. Podle toho někdy musíme udělat razantní změny, které mohou být stejně stresující jako nemoc, ztráta práce nebo úmrtí v rodině.
Co je stresující víc?
Stresující je oboje, rozdíl je však v tom, že dobrovolná změna je cestou za lepším životem. Změny, jež si vybíráme sami, jsou v naší společnosti běžné až v posledních generacích. Dnes se s nimi proto vyrovnáváme častěji než dřív.
Generace, kultura a psychika
Dřív lidé vše brali spíš tak, jak to přišlo. Nejsou ale zásadní dobrovolné změny těžší, protože jich můžeme později litovat? Vezměme něco zdánlivě banálního, třeba prodej domu či chalupy.
Nevím, zda jsou těžší, ale jsou komplikovanější. Hrají v nich roli čtyři roviny: historická, kulturní, generační a psychologická. Dřív vás ke změně přivedly okolnosti; chalupu byste prodával jen v existenční nouzi. Dnes se často rozhodujete svobodně. Z kulturního hlediska je například v Americe prodej domu snazší a častější, protože tamní kultura je založena na změnách a stěhování. Z našeho pohledu ji můžeme kritizovat jako povrchní, právě tato „povrchnost“ však změny usnadňuje.
Máte pocit, že tady je dělání změn těžší?
To není pocit. Teď žiju hodně v zahraničí a je mi čím dál zřejmější, jak konzervativní česká kultura je. Pro zdejší starší generace je dobrovolná změna velmi obtížná, protože dlouho neznaly pojetí: vyber si svůj život, experimentuj a najdi si pozici, jaká ti bude vyhovovat. Život spíše přijímají jako něco daného a snaží se ho dobře žít. Nezpochybňují mantinely, jaké dostaly. Povolání si vybraly v patnácti či osmnácti letech a už se neptají, zda by je neměly změnit, třeba ve třiceti nebo v padesáti. To je ta generační rovina.
Je to dané životem v komunismu?
Také. Lidé vyrůstali v komunismu, kde byly mantinely mnohem užší než dnes. Působí tu však i obecná historická rovina: ještě před padesáti lety byla dobrovolná změna všude na světě obtížnější a riskantnější. Na člověka, který často něco měnil, se společnost dívala skrz prsty. Stabilita byla hodnotou. A je pochopitelné, proč tomu tak bylo. Moji prarodiče pocházeli z vysoko položených částí Beskyd a vzpomínali na hlad. Za první republiky se tam lidé skutečně báli, zda budou mít co jíst. Taková zkušenost vede k důrazu na stabilitu, dostatek zásob na příští rok a něco uloženého pro případ nouze. Podmínky jsou dnes jiné, důraz na stabilitu jako hodnotu samu o sobě se však přenáší dál.
I když už není takový důvod?
Není. A může to být až škodlivé, protože žijeme v době velkých změn a měli bychom se umět měnit také. Ne ve všem, ale tam, kde je to pro nás dobré. Když si vážíme stability bez ohledu na to, zda nám prospívá, brání nám to vůbec uvidět, že změna může být dobrá.
A pak je tu psychologická rovina…
Neuvědomujeme si, že velká změna je dlouhý proces. Když nám někdo zemře, očekáváme těžké emoce, stres a dočasně nižší výkonnost. U dobrovolné změny si však řekneme: Prodám chalupu, a stres skončí. Jenže neskončí. Často se musí proměnit i naše identita.
Když vám například zemře matka, je jasné, proč na vás všechno dolehne jako deka. Jenže velmi podobný pocit můžete mít kvůli něčemu mnohem banálnějšímu a dobrovolnému. Třeba jen už nebudete jezdit na místo, kde jste pracovali či trávili volný čas.
Právě představu, že by se vás to nemělo dotknout, bych poupravil. Kdybychom měli více zkušeností s dobrovolnými změnami – s prodejem chalupy, stěhováním, rozvodem nebo hledáním nové práce –, věděli bychom, že nás čeká náročné období. Dovolili bychom si své emoce prožít a nepovažovali je za dětinské nebo nepatřičné. Změna je psychologicky těžká. Je to svého druhu smrt dosavadního já. Vaše identita chalupáře musí skončit spolu se zvyky spojenými s tím místem a vy musíte truchlit. Dobrovolná změna je v naší společnosti poměrně nová, a tak nám nikdo neřekl, že přirozeně bolí. Čekáme, že když jde „jen“ o chalupu a cihly, těžké to nebude. To je zásadní omyl, kvůli němuž mnozí lidé takovou změnu nedokončí. Jakmile přijdou pochyby a nepohodlí, řeknou si: Když je to tak těžké, nemůže to vést k lepšímu. Nechápou, že podobně jako truchlení je i změna proces a lépe jim může být až za několik měsíců.
Lidé však asi musejí tušit, že změna bude bolet. Jinak by tolik nelpěli i na toxických vztazích, práci a zvycích.
Většina lidí už přijala myšlenku, že si mají hledat život, jaký jim vyhovuje, místo aby pouze přijali ten, který jim byl dán. Mnozí se o změnu pokusili, narazili na nepohodlí a vrátili se. Možná netušili, že to má být obtížné, nebo si mysleli, že jsou neschopní. Konzervativní návyky navíc vytvářejí snadno dostupnou pseudoidentitu: všichni děláme totéž, všechno se dělá sto let stejně. Když svou cestu hledám podle toho, co mě hluboce naplňuje, potvrzuje její správnost můj vlastní prožitek. U většinové volby získávám potvrzení od ostatních: moje volba je správná, protože všichni máme škodovku a dvě děti.
Proč je podle vás tedy česká společnost z podstaty konzervativní?
Nemyslím si, že jsme takoví byli vždycky. Dříve jsem to vysvětloval naší vnitrozemskou polohou, tím, že jsme neměli moře, kolonie ani tak těsný kontakt se světem a novinkami. Nebyl tu ani protestantismus, který býval spojen s rozvojem kapitalismu. V rámci vnitrozemského katolického světa jsme však nebyli nejhorší. Rakousko-Uhersko bylo sice konzervativní, nicméně byla to velká říše, v níž ideje proudily. Viděl jsem například přednášku o české pracovní migraci do Severní a Jižní Ameriky na přelomu 19. a 20. století. Nešlo jen o vystěhovalectví natrvalo, ale také o sezonní práci. Takto se do Ameriky dostalo pět až sedm procent populace. To je ohromné číslo.
A to ještě lidé nemohli létat.
A přesto jsme nebyli konzervativním národem; uměli jsme odcházet za prací. Navrátilci navíc přiváželi technologické a politické novinky, takže se země výrazně modernizovala. Ve dvacátém století se ovšem sešlo několik faktorů. Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, druhá světová válka přinesla etnickou homogenizaci a Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu. Zůstal převážně homogenní prostor Čechů a Slováků, v němž chybělo střetávání skupin jako zdroj nových idejí. Dalším faktorem byla totalita.
Čeká nás proto větší generační střet než v zemích, jež prošly plynulejším vývojem? Na jedné straně lidé ochotní přijímat rychlé změny, na druhé starší generace formovaná uzavřenou společností?
To nedokážu s jistotou říct. V rozmanitějších zemích je ke změnám otevřenější už starší generace, a mladší ještě více. U nás je starší generace na změny málo připravena. Otázka je, nakolik je otevřená ta mladší. Podle mého osobního, daty nepodloženého názoru totiž přeceňujeme liberalismus a ochotu mladých Čechů ke změně. I mladší generace je podle mě mnohem konzervativnější, než se zdá. Nese si kulturní vzorce získané výchovou a prostředím. Navíc se část lidí po třicítce nebo čtyřicítce ke konzervatismu vrací. Viděl jsem to ve své generaci: byli jsme liberální a chtěli dělat všechno jinak než rodiče, ale ve čtyřiceti byla polovina z nás jejich téměř přesnou kopií. Mladí dnes používají jiné pojmy a vyznávají jiné generační hodnoty, třeba genderovou korektnost, stále to však mohou být obecné mainstreamové koncepty. Není v tom nutně individualizace. Každá generace má své hodnoty, my se ale bavíme o tom, zda si každý dokáže najít život podle sebe. A nemyslím si, že by to u nás bylo velké téma, ani mezi mladými.
O změně máme naivní představu
Má smysl nutit ke změně lidi, kteří jsou ve svém zakonzervovaném stavu spokojení? Jakou mají motivaci, pokud je nic nenutí?
Většina těchto lidí nežije špatně. Ovládají základní životní dovednosti, mají dobré vztahy a rodiny, takže nemají důvod svůj konzervatismus opouštět. Přináší jim řadu výhod. Z hlediska individuality rozlišuji tři oblasti. V první člověk trpí psychickou poruchou, závislostí, nemocí nebo jiným velkým nedostatkem. Psychiatrie a klinická psychologie ho chtějí uzdravit a posunout do normy. Druhou oblastí je mainstream, v němž lidé mají naplněné základní potřeby. Třetí oblastí je individualita a seberealizace. Typický klient mi řekne: Vlastně mi nic nechybí. Mám fungující rodinu, úspěch v práci, peníze a splacený dům. Nemá objektivní problém, nicméně začíná cítit, že je to málo.
Co pak?
Pokud si začne hledat život podle svých hlubokých preferencí, musí často opustit něco, co fungovalo, ale co už mu nestačí. Může skončit na Šumavě u ovcí, s vodní elektrárnou, na Sahaře nebo klidně na Černém Mostě. Podstatné je, že si svou práci a způsob života vědomě vybral a ví, proč ho hluboce naplňují. Opustit mainstream je však psychologicky i sociálně velmi těžké. Okolí se ptá: Nezbláznil ses? Většina spokojených lidí v mainstreamu buď netuší, že lze žít jinak, nevěří tomu, nebo to neumí. Menší část už zažila, že je jí s některými lidmi nebo v určité práci lépe, nedokáže ale podle toho změnit celý život, protože jí chybějí potřebné kompetence.
Když lidem řeknu, že dělám práci, jaká mi dává svobodu, často odpovídají: „To bych taky chtěl.“ Na to nelze než říct, ať se to nebojí dělat taky.
Jejich strach často plyne právě z nedostatku kompetencí. Je to kruh. Potřebné dovednosti nemám, protože jsem změny nikdy nedělal. Když je začnu dělat, postupně je získám, vím, co čekat, a strach se zmenšuje. Pokud nevěřím, že by pro mě někde mohl existovat lepší život, nic nezkusím, nic se nenaučím a dál se změny bojím. Lidé, kteří jsou v mainstreamu spokojení a necítí potřebu jít dál, v něm pravděpodobně zůstanou, dokud je ke změně nedotlačí vnější okolnosti. Řídí se společenskými trendy. Pokud stárnutí populace povede k tomu, že důchodci budou muset déle pracovat, přizpůsobí se i tomuto celospolečenskému trendu. Ovšem menšina, jež už potřebu změny cítí, brzdí ji však strach nebo chybějící kompetence, má šanci se potřebné věci naučit dřív. Je to životní cesta.
A co argument „na tohle už jsem starý“? Je to výmluva, nebo pravda?
Vychází ze životní filozofie, podle níž se dobrá dospělost pozná podle stabilního života. Jste novinář, postupujete, stanete se šéfem redakce, máte jednu manželku, žijete na jednom místě a postavíte jeden dům. Vysokou školu musíte vystudovat v třiadvaceti, protože později už máte pouze rozšiřovat své sociální jistoty a bohatství. Podle mě tenhle pohled většinou nevede k nejlepšímu možnému životu. Když pochopím, že nemusím zůstat třicet let v jedné profesi ani celý život na jednom místě, mohu změnu udělat v jakémkoliv věku – pokud mi v tom nebrání biologické omezení.
Jenže kdo si tohle řekne? Vy jste psycholog a žijete v zahraničí, což většina lidí neudělá.
Ano, ale u psychologa bychom přece právě řekli, že nemůže pracovat na dálku, že? A vidíte, doba se změnila. A já s ní. Samozřejmě otázka je, jak to učit klienty: Když se díky psychologovi naučíte relaxovat, méně se hádáte s manželkou a vyděláváte dost peněz, ještě vám to samo o sobě nedá smysl života. Ten se hledá v oblasti více spojené s individualitou a spiritualitou. Na to kladu důraz já. Sám změny dělám celý život. Už od dětství jsem byl nekonformní, autonomní typ a žil na okraji mainstreamu. Díky tomu změny umím. Nejsou pro mě snadné, ale rozumím jejich logice a mám potřebnou kompetenci. Až později mi došlo, že právě to mohu předávat klientům.
Když říkáte, že to ani pro vás není snadné: jste si při svých změnách vědom, že vám mohou alespoň dočasně psychicky uškodit?
Velká výhoda je, když nejde o vaši první změnu. Už víte, co čekat, a počítáte s nepohodlím. Podobné je to s opakovanou zkušeností s rozchodem nebo úmrtím blízkého: není méně bolestná proto, že byste toho člověka měli méně rádi, jen už lépe víte, jak jí projít. Nedělám změnu pro změnu ani proto, abych byl zajímavý. Dělám ji, protože se profesně i osobně hodně zabývám tím, co potřebuji, jaký je můj osobnostní styl a kde je moje seberealizace v profesní, vztahové i spirituální rovině. Vím také, jak si své představy otestovat.
Vy si to takhle testujete?
Ano. Nedávno jsem udělal velkou změnu. Několik let jsem žil polonomádsky: polovinu až dvě třetiny času v Praze, zbytek někde ve světě. Letos jsem Prahu opustil a žiju už jen v různých zemích. Odchod byl těžký a pochyboval jsem, zda si nelžu, zda jsem někam neujel a zda to není krize středního věku. Pod tím vším jsem ovšem věděl, kam jdu, jak dobře se v takovém životě cítím a proč ho potřebuji. Pět let jsem si takový život zkoušel a potkal stovky nomádů. Nešel jsem za iluzí fotografií lidí s notebooky na pláži. Měl jsem zkušenost, která mě změnou nesla. Stejně tak by si novinář toužící stát se truhlářem měl nejprve vyzkoušet dílnu a poznat lidi, hodnoty i způsob života v novém oboru.
Změnu si často mohu vyzkoušet
Kdyby za vámi přišel člověk, kterého trápí práce, a trápení by bylo jeho jediným důvodem k odchodu, stačilo by to?
Nejprve bychom hledali nejjednodušší možné příčiny. Není nespokojený proto, že je přetažený, dlouho neměl dovolenou, má špatného šéfa nebo se hádá s manželkou? Začali bychom malými změnami a ověřili si, že příčina není v dílčí nerovnováze. Pokud by už všechno vyzkoušel, zkoumali bychom, zda může při současné práci experimentovat s jinými možnostmi. Má-li potřebnou psychologickou, časovou a ekonomickou kapacitu, doporučil bych mu zatím zůstat v práci, která mu dává peníze, vztahy a jistotu. Vedle ní může rok či dva sbírat zkušenosti v různých oborech a z více možností postupně vybrat jednu.
Co když už je ale tak vyčerpaný nebo naštvaný, že musí odejít, a ještě neví kam?
Pak bych mu doporučil najít si jinou, dostatečně dobrou práci. Nemusí být ideální, ale měla by mu poskytovat psychologickou, sociální a ekonomickou oporu, zatímco bude dál experimentovat. Práce uspokojuje řadu potřeb, udržuje naše schopnosti a přináší sociální kontakt. Bez toho může všechno začít chřadnout a člověk se propadne do úzkosti nebo závislosti. Proto je dobré mít nějakou náhradu a vedle ní se hledat. Třetí situace nastává, když je člověk skutečně vyhořelý a jeho kapacity jsou vyčerpané natolik, že si zatím nedokáže najít ani jinou práci. Pak už nejde o seberozvoj, nýbrž o léčbu. Individualizační přístup je nutné spojit s léčbou vyhoření.
Nejde samozřejmě jen o práci. Totéž se týká vztahů, bytu, města nebo jiného prostředí. Spousta lidí v nich zůstává, protože krok do neznáma je velmi těžký.
Pro mnoho Čechů je například obtížné se přestěhovat. Žijeme v bytech a domech rodičů či prarodičů a nějak jsme k nim přirostli. Je v tom vedle ekonomiky také silná psychologie. A to je přesná ukázka konzervatismu. Subjektivní obtížnost změny je úměrná tomu, nakolik je v kultuře běžná, jak se o ní mluví a zda ji dělají lidé kolem vás. Přestěhovat se může být objektivně snazší než změnit profesi a získat úplně novou odbornost. V naší kultuře je však změna profese už přijímaná. Když řeknete, že jste dvacet let u jednoho zaměstnavatele, většina lidí namítne, že nemáte dost zkušeností.
A vztahy?
Ty jsou někde uprostřed. Nemyslím jen rozvody, ale i neochotu lidí středního věku vytvářet nové kamarádské vztahy, vstupovat do komunit a hledat si nové přátele. Mnozí zůstanou u přátel z vysoké školy. Ti postupně odcházejí, a protože si člověk neumí vytvořit nové vztahy, přichází ve stáří samota. Lidé už cítí, že vztahy se musejí učit vytvářet. Ovšem stěhování a volba místa pro život jsou stále téměř tabu. Na mé příspěvky o tomhle tématu lidé nereagují nebo reagují negativně. Okamžitě vytahují kořeny.
A rodnou hroudu.
Přesně. Přitom lidé v minulosti za prací běžně migrovali. Osvobodit se od představy rodné hroudy neznamená stát se nomádem nebo se každé dva roky stěhovat. Znamená to položit si otázku, zda mi toto místo opravdu vyhovuje. Smekám před člověkem, který pozná mnoho míst a v šedesáti se vrátí do rodné vesnice, protože zjistí, že právě tam je mu nejlépe. On si ji totiž vybral. To je jiná volba než zůstat bez zkušenosti s čímkoliv jiným.
Všichni chceme jistotu. Ale kdo ji má příliš, nemůže růst.
Nemáme tím pádem k venkovu nějaký kulturní, nebo dokonce genetický vztah?
Kulturní vliv tam být může, především je to ale psychologické. Neuvědomujeme si, jak hluboce je místo pro život spojené s našimi potřebami. U práce chápeme, že její ztráta může člověka zlomit. U vztahu také. Totéž však platí pro místo. Někomu vyhoří chalupa, a zhroutí se, přestože je to zvenčí jen shluk cihel. Nejde o peníze. Lidé na vesnici dobře vědí, že by s pomocí sousedů dokázali hrubou stavbu za rok postavit znovu. Ztrácejí ale něco, co jim dávalo jistotu, identitu a hluboký pocit bezpečí. U místa pro život si tuto funkci uvědomujeme méně než u práce nebo vztahů. Obnaží se až ve chvíli, kdy je místo ohrožené nebo ho máme opustit.
Na druhou stranu lidé lpějí i na věcech, co nepotřebují. Říkají, že by se jednou mohly hodit, a devadesát procent z nich nikdy nevyužijí. Vím, že nikdy nepřečtu všechny své knihy. Není lpění na věcech, respektive na čemkoliv jen divný zlozvyk?
Odpověděl bych jinak: z psychologického hlediska je pochopitelné. Potřebujeme něco, co nám dává identitu, bezpečí a jistotu, jinak bychom se rozpadli. Naším úkolem je najít, k čemu se v životě upneme. Problémem může být, kde to hledáme. Když někdo staví veškeré bezpečí, jistotu a status na tom, že je pan doktor, je to plochý základ. Jakmile o práci přijde, je odsouzen nebo odejde do důchodu, jeho identita se rozpadá. Je proto dobré zakládat ji na hlubších věcech: ne na konkrétní profesi, nýbrž na schopnosti vytvářet hodnotu pro druhé; ne na jediném vztahu, ale na vědomí, že dokážu dobré vztahy vytvářet a čerpat z nich.
Podobné je to s místem?
Ano. Přitom nemusím věřit, že existuje jediné místo, kde mohu být doma. Mohu vědět, že si na různých místech světa, která odpovídají potřebám mé duše, dokážu vytvořit domov, přátele a vazby. Když přenesu svou jistotu a identitu do této hlubší roviny, nepotřebuji pak mít stále stejné vztahy, jedno místo nebo jednu profesi. Je to už existenciální, možná duchovní záležitost, a ne každý se touto cestou vydá. U lidí, kteří po ní nejdou, je jejich způsob vytváření identity pochopitelný a není sám o sobě špatný. Z hlediska životní strategie však budou bezbrannější, pokud o konkrétní vztah, práci nebo místo přijdou. Spoléhají se na ně, nikoliv na to, co leží pod nimi.
Co věta „vždycky jsme to dělali takhle“? Jenže i když ji budeme opakovat, svět si toho nevšimne a půjde dál.
Najdeme v tom všechny roviny, o nichž jsme mluvili: kulturní, protože je v Česku konzervatismus silnější; generační, protože si starší lidé stability více váží; historickou, protože ji dějiny dlouho podporovaly; a nakonec evoluční. Naše nervová soustava reaguje na změnu stresem. Když se v našem okolí nic nemění, cítíme bezpečí. Jakmile se něco změní, mohl by se blížit dravec. Neseme si to hluboko v sobě.
I když víme, že něco musíme změnit, naše předsevzetí často selžou. Je to jen pohodlnost?
Rozlišoval bych běžná předsevzetí typu zhubnout nebo více běhat od odchodu z profese či ukončení vztahu. U velkých změn si často myslíme, že rozhodnutí stačí, a považujeme jej už za dokončenou změnu. Když pak stres a pochyby pokračují, nechápeme, že jde o normální součást procesu, a považujeme to za důkaz, že jsme se rozhodli špatně. Dalším častým důvodem je, že se člověk ve skutečnosti změnit nechce a řečmi o změně se pouze ospravedlňuje před ostatními nebo sám před sebou. Vypráví, jak je jeho práce hrozná a jak by rád odešel. Vytvoří si však příběh: chtěl bych se změnit, jenže už jsem starý nebo mi v tom něco brání. Vysvětlí si, proč to nejde, a může dál žít relativně spokojeně. Když někdo tvrdí, že se chce změnit, musíme zkoumat, co se za tím opravdu skrývá. Někdy je to jen vyprávění o vlastním životě.
Stalo se i vám, že jste si u něčeho řekl „tohle musím změnit“ – a nikdy jste to neudělal?
U méně významných věcí se to asi stalo, ale už si je nepamatuji. Podstatné změny u mě často trvaly roky. Rád si namlouvám, že jsem o digitálním nomádství začal uvažovat v roce 2020, v deníku však nacházím první zmínky o touze žít a pracovat na různých místech světa už předtím. Některé změny zkrátka trvají dlouho. Důležité je vnímat se jako člověk, který už je na cestě, nikoliv všechno odložit s vysvětlením, že jsem příliš starý. Všechny změny, které jsem poznal jako zásadní, jsem uskutečnil nebo je uskutečnit chci.
Řekl jste si někdy s odstupem, že některá změna byla pěkná blbost?
Ani jednou. Své velké změny jsem si ale dlouho ověřoval. Někdy jsem zalitoval něčeho dílčího, nikdy však celé změny. Nomádsky naplno žiju teprve tři měsíce – a nelitoval jsem ani minutu. Radost je dokonce intenzivnější než v době, kdy jsem seděl v Praze a pochyboval. Opakovaně se mi zdá sen, že jsem v Česku, je pátek a já se rozhoduji, kam v sobotu vyrazím do přírody. Nemohu si vybrat, protože už jsem všude byl a všechno mi připadá fádní. Českou krajinu jsem opravdu procestoval a dlouho mě to těšilo, jenže se to naplnilo. Pak se probudím a je mi nesmírně dobře, když si uvědomím, že v Česku nejsem. Tím nepomlouvám Česko, jen se mi toto rozhodnutí potvrzuje v každodenním životě. Možná jsem ho mohl udělat dřív, ale třeba jsem ještě nebyl připravený.
Zní to optimisticky a může to řadu lidí ke změně motivovat. Opustit rodnou hroudu je závažný krok, vám se však vyplatil.
Není to první velká změna v mém životě. Po deseti letech v Brně jsem opustil akademickou dráhu, výuku na vysoké škole a vědeckou psychologii. Přestěhoval jsem se do Prahy a začal úplně jinou kariéru v byznysu a personalistice. Za sedmnáct let v Praze jsem si ani během nejtěžších období nikdy neřekl, že jsem měl zůstat v Brně. Když se člověk nerozhoduje jen podle objektivních měřítek, ale také podle toho, co opravdu potřebuje, je pravděpodobnost lítosti velmi malá.
Když to zjednoduším: pokud jste opravdu přesvědčený a víte, proč změnu děláte, je to dobrá cesta?
Ano, ale být přesvědčený neznamená mít stoprocentní jistotu. To je častá chyba. Náš mozek stále přemýšlí, vytváří další možnosti a přináší nové pochybnosti. Ty nikdy úplně neskončí. Je potřeba rozlišit značnou jistotu od očekávání, že nebudu mít žádné pochyby. Můžu být z devadesáti procent klidný a přesvědčený a z deseti procent nejistý. To je normální. Psychologické rozhodování není tak snadné jako porovnání několika objektivních údajů.
Když už ten krok uděláte, je to přece jen krok do tmy, ne?
Někdy více, někdy méně. Občas si změnu mohu připravit a pomocí experimentů ověřit, co mě čeká. Jindy je to úplný krok do tmy: nevím, co bude dál, nicméně vím, že tady už zůstat nemohu. I to je v pořádku. Když někdo už nevydrží ve vztahu a potřebuje se rozejít nebo rozvést, nemusí mít čas na experimenty. Potřebuje nejprve uniknout, odejít a zahojit se. Až potom může přemýšlet, co dál. Na změnu typu útěk se někdy v psychologii hledí svrchu. Podle mě však může být právě útěk to nejzásadnější a nejdůležitější, co člověk potřebuje udělat – skutečný skok do neznáma.
Rozhovor pro časopis Téma připravil Lukáš Kašpar