Mám doma několik obrazů. Fascinuje mě, jak moc se můj dojem z nich mění se vzdáleností, z jaké se na ně dívám.
Zkoušeli jste se někdy dívat na malbu z blízka? Vidíte nedokonalé tahy štětcem, nedotažené barvy, problematická bílá místa… Říkáte si – to zase není tak dobrý obraz.
Potom poodstoupíte a podíváte se z dobré vzdálenosti. Nedokonalosti mizí. Vše se slije do nádherné scenérie. Vidíte výsledek a záměr autora. Jste v obraze.
Jak se dívat se na život?
A uvědomil jsem si: Podobně musíme přistupovat i k našim životům. Nemůžeme je hodnotit podle detailů, podle každé nálady, každé mezery, každé chyby. Nelze se na něj dívat pod zvětšovacím sklem, alespoň ne většinu času.
Musím umět často poodstoupit do patřičné vzdálenosti. Jedině ta mi umožní vidět obraz mého života tak, jak je zamýšlen. Vnímat scenérii, účinek, náladu. Zaslechnout, co mi chce říct. Stejně jako ten obraz u mě doma na zdi.
Abych dokázal užitečně vnímat, musím umět nalézt dobrou vzdálenost.
Neplatí, že čím více (blíže), tím lépe.
Umíte poodstoupit? Dokážete si najít chvíli na to, podívat se na svůj život z dostatečného nadhledu? Víte, jak takový odstup vytvořit?
Co může pomoci?
- Pravidelný rituál
- Trénink schopnosti zastavit se a nepouštět se do zkoumání chyb (nebo dokonce jejich opravování). Třeba za pomoci meditace nebo mindfulnes cvičení.
- Hluboce si odpočinout, abych byl vůbec schopen opustit sledování detailů a místo toho vnímat celek
- Vědět, jak si toto vše připomínat
- Udělat si na zemi značku, abych věděl, odkud se mám na svůj obraz – tedy život – dívat…
Jak to děláte vy?