Čím dál častěji se mě novináři ptají na problematiku hledání smyslu ve starším věku. Myslí tím šedesát, sedmdesát a výš. Nedivím se tomu, protože i já věkově postupuji a chápu, že se na mě už nebudou obracet jako na mluvčího generace Z. Dobře, humor stranou.
Mé odpovědi jsou upřímné a nezřídka cílovým publikem nepřijímané. Mnoho starších lidí (i lidí středního věku) je slyšet nechce, protože jsou v rozporu s tím, čemu věří a na čem budují svůj život – vnitřní i vnější. Psal jsem o tom zde už více úvah a ještě budu určitě psát další.
Mnohé nadzvednu ze židle, a to nejen metaforicky: Nedávno mi jedna nespokojená starší paní odešla z přednášky, jak nemohla se svým nesouhlasem vydržet až na závěrečnou diskuzi (o což jsem ji požádal, když výkřikem vstoupila do mé řeči).
Ale o tom psát nechci. Dnes vám chci ukázat jenom jeden “pozdrav z cesty”. Doslova minipříběh.
140 let a tři kufry
Tento konkrétní jsem našel v internetové diskuzi o digitálním nomádství – tedy o životním stylu, kdy většinou mladší lidé cestují po světě bez stálého domova a u toho na počítači pracují. Diskuze se vedla kolem toho, zda to lze dělat i ve starším věku. Zda existují omezení. Zda to nějací starší lidé dokonce dělají.
A následuje tento příspěvek:
“Nejsem digitální nomád, ale běžný nomád ((=tedy neživím se tím, že bych pracoval na počítači, pozn. D.Š.)). Je nám s manželkou dohromady 140 let. Nemáme nic než kufr a každý jedno příruční zavazadlo. S nomádstvím jsme začali na konci covidu. Žili jsme 15 let v komunitě starších lidí a utekli odtamtud nejprve do výškového domu v centru nedalekého města. Po mnoha letech jsme rozhodli pro nomádství, ačkoli jsme nevěděli, že se tomu tak říká.
Náš předchozí život zahrnoval zaměstnání, během kterých jsme nemohli cestovat. I když jsem se dostal k malým cestám mimo domov, vždycky to vyžadovalo pobyt na stavbě, během stavebních prací.
Píšu to tady, aby lidé věděli, že nomádit se dá vždy. Jediné, co by nás nyní zastavilo, jsou tak velké zdravotní problémy, které by vyžadovaly hospic… nebo si to tak alespoň myslíme…”
Příběhy, které nám dávají odvahu
Vzpomenu si na tento “140-letý” manželský pár vždy, když potkám nějakého pětasedmdesátníka, který mi líčí, co vše mu brání v lepším životě, a to je ještě ten lepší případ, který ukazuje, že něco jako možnost “lepšího života” pro sebe vidí. Často je to spíše o tom, že se svět hroutí nebo že nové generace z něj odnášejí to dobré. Pokud oponuji, tak se dozvím, že nedokážu pochopit “pohledy starších”.
Vzpomenu si pak raději rychle na dva humorné chlapíky na Maltě, se kterými jsem tam před pár lety v jedné komunitě strávil prodloužený víkend a teprve asi třetí den jsem si uvědomil, že jim je skoro osmdesát. Nikoli dohromady, ale každému zvlášť. Do té doby jsem je považoval za mladší šedesátníky, jak byli vtipní a mladiství.
Vybavím si má osobní setkávání se staršími lidmi a mými přáteli v tomto věku šedesátníků a sedmdesátníků – kteří jsou mentálně mladší než mnozí čtyřicátníci… Schovávám si i takovéto minipříběhy z internetu, které o sobě někdo někam napíše. A jsem rád, že mohou sloužit k zamyšlení a inspiraci.
Potvrzují totiž to, o čem jsem hluboce přesvědčen: Že v jakémkoli věku se dá se životem udělat stokrát více, než si myslíme i v našich nejodvážnějších fantaziích. Samozřejmě to nemusí být cestování. Můžete malovat, chovat kozy, učit turisty rybařit u blízkého rybníka. Co v tom (některé) starší lidi omezuje, není nízký důchod, artritida ani neoblíbený politik. Je to obvykle spíše strach, pohodlnost a především nedostatek dobře vybudovaných životních preferencí, které by je (nás) vedly tam, kde je to skutečně důležité.