“Psycholog, který lidem radí, místo toho, aby jim hlavně naslouchal, není dobrý psycholog,” zaslechl jsem někde. Je-li to pravda, pak mám pro vás přiznání: Nejsem “dobrý psycholog”.
Často čtu v psychologických knihách a slyším v rozhovorech: “Neraďte, poslouchejte. Druzí lidé nepotřebují vaše rady. Potřebují vaši pozornost. Buďte s nimi. Žijeme v epidemii samoty, nikoli v epidemii absence rad.”
Ironie je, že už tento vzkaz je radou a tedy je zjevné, že ani zastánci neradění se radění nevyhnou.
V tom, k čemu nabádají, je určitě něco pravdy. Například že než někomu poradíme, měli bychom mu pozornost skutečně věnovat, abychom věděli, co vlastně řeší a kde je. Abychom neradili obecně, ale dokázali radit konkrétně a specificky. Abychom nejprve zjistili, zda o radu skutečně stojí.
To beru. Ale věnovat jenom pozornost? Být jenom vrbou? Jen si druhého vyslechnout a nechat ho být?
Rozdílní klienti a rozdílná očekávání
Někdy je klientovo přání “vypovídat se” hlavním účelem psychoterapie. Jsou lidé, kteří chtějí právě toto: Promluvit o svém problému a zažít, že ho někdo přijme. Že mít takové myšlenky (starosti, prožitky) je normální. Že jim někdo řekne: Slyším tě. Můžeš s tím jít dále. Nejsi v tom sám. Jsou klienti, kteří ve svém životě nemají druhou osobu, které by toto řekli. Nebo se chtějí svěřit někomu, koho už nikdy nepotkají.
Jsou ale taky situace, kdy jen někoho vyslechnout je málo. Většina lidí má kolem sebe důvěrníky – kamarádky na kafi, přátele na telefonu, partnery, pivní partu… a o svých problémech si vzájemně povídají. Nejsou ve svých starostech sami a nejsou v izolaci. Vědí, že jim ostatní drží palce a znají jejich situaci. Vyslechli si ji do detailu, často už stokrát. Přesto však tito lidé nedokážou se svým problémem pohnout. A jejich okolí taky ne.
Když vyslechnout si nestačí
A tady je “pouze poslechnout si” málo. Ať už z pozice psychologa nebo jakéhokoli jiného důvěrníka. Nepomůže zde empatičtěji kývat hlavou. Tady je potřeba nasměrovat, poradit, říct osobní názor, princip změny nebo obecnou zkušenost. Lidé totiž k nám psychologům nepřicházejí jen jako k vrbám, kterým chtějí vylít srdíčko. Očekávají, že se něco dozvědí. Že se změní. Tedy taky, že dostanou radu a že budou vědět, co dělat a co spíše nedělat.
A proto považuji věty jako “psycholog neradí, ale naslouchá” za nebezpečné klišé.
Poradenská psychologie je od slova “radit”
Pravda je, že naslouchání je snazší. Je to “jen” dobře zvládnutá a důležitá technika, která se dá naučit za jeden víkend.
Dobře druhému poradit není technika. To je umění. Je to kombinace dovedností, intuice, vnitřní reflexe klientova problému, ale taky schopnosti analýzy klientovy situace a životních faktorů. Je to mix analyzujícího, psychologického i pedagogického přístupu – protože ani v “radění” nemůžete na klienta vychrlit vše, musíte být přiměření, postupní a mluvit jeho jazykem.
Je tak naprosto v pořádku, pokud se někteří terapeuti v “radění” necítí silní a rozhodnou se být pouze nebo především tou vrbou a podpůrným důvěrníkem. Ale takto by to měli říct a hlavně sami chápat: “Já poskytuji toto, protože toto umím. A je to pouze část psychologické práce.” To je pokorné a etické. Nikoli pyšné: “Toto, co dělám, je jediná možná psychologie a takto by měla vypadat.”
Jako přes kopírák od svých klientů slyším, když se jich ptám, jestli už s tímto svým problémem – ohledně kterého žádají radu – u nějakého odborníka byli, jestli už ho někde řešili: “Ano, byli.” “A co jste se dozvěděli? Co vám řekl? Co jste si odnesli?” “Nic. Víte, on mi toho moc neřekl. Jenom mě poslouchal.” Bylo by to v pořádku, pokud by tam ti klienti šli nechat se vyslechnout. Oni se ale šli poradit.
Radit neznamená rozhodnout za klienta
Radění samozřejmě taky neznamená, že z klienta sejmete zodpovědnost za důležitá rozhodnutí v jeho životě, a řeknete mu, jak se má rozhodnout. To by v naprosté většině případu bylo neetické a neprofesionální.
Daleko spíše se jedná o rady ve smyslu jak přemýšlet, kam směrovat pozornost, co dělat se svými pocity a myšlenkami, kam a jak vést své mentální procesy a jak je ovlivnit… aby klient sám dospěl k cíli, změně nebo řešení, které očekává. Jsou to tedy rady, které se daleko více dotýkají toho, jak jít po cestě k řešení: Učíme způsob, jak řešení najít a jak zvýšit pravděpodobnost, že se to povede, nikoli “dáváme řešení”. Ale taky můžeme s klientem mluvit o vlastních přesvědčeních, zkušenostech a názorech – pokud to potřebuje a chce slyšet.
Dobrá zpětná vazba, postup kroků, plán implementace změny – ta musí být opřena nejen o analytickou schopnost psychologa, ale i o jeho znalosti, odborné i životní zkušenosti, inteligenci. Pokud chcete, aby to bylo skutečně ku prospěchu (nikoli jen znělo moudře), je to těžší než jen aktivně naslouchat. Je v tom taky daleko více rizika, chyb a neporozumění. Je v tom ale taky daleko větší šance na klientovu změnu.