Existuje mnoho přístupů a pojetí psychologických konzultací. Níže bych vám chtěl přiblížit, z jakého chápání vycházím – jak poradenství rozumím a jak se jej snažím poskytovat. Mnoho klientů se totiž obává prvního setkání, pokud vůbec neví, co si mají představit. Tento článek jim snad pomůže podobné obavy překonat.
Poradenské setkání se vnější formou podobá jakémukoli jinému rozhovoru – podobnému, jako vedete s přáteli v kavárně nebo s kolegy v kanceláři. Hovoříte o své situaci, prozkoumáte své názory a možnosti.
Psycholog vás přitom často vrací k vašemu uvědomění, upozorňuje na aspekty problému, kterých si nevšímáte, sděluje vám své hypotézy a postřehy, a pomáhá vám k vytvoření nových myšlenek, které poté společně zkoumáte. K tomu využívá specifických metod.
Pomocí těchto otázek a zvýšeného uvědomění přicházíte na nové souvislosti, některá témata uzavíráte, jiná otevíráte. Zkoumáte své pocity, typická chování a přesvědčení a začínáte si uvědomovat jejich význam v daném problému.
První setkání
Během prvního setkání máme čas na vzájemné představení – klient obecně či detailně popíše svůj problém a hlavní témata. Kladu mu doplňující otázky, případně představím metody, které bych pro daný okruh témat použil. Následně si prostě začneme povídat a klient zažije ukázku toho, jakým stylem postupuji.
První setkání tak není příliš v ničem odlišné od ostatních. Neprobíráme v něm půl hodiny “pravidla terapie”. Na začátku mi popíšete, s čím přicházíte, nebo co byste potřebovali, a poté již normálně hovoříme a pracujeme.
První setkání je také chvílí pro zodpovězení vašich případných otázek a nejasností, které se týkají samotného poradenství. Obvykle je na ně nejlepší čas v závěru této hodiny, ale zeptat se pochopitelně můžete kdykoli.
První setkání je také důležitým testem, zda se klientovi bude s psychologem dobře spolupracovat a zda si s ním porozumí. Pokud ne, je samozřejmě v pořádku v dalších sezeních nepokračovat.
Takové rozhodnutí ani naopak rozhodnutí v konzultacích pokračovat mi nemusíte říkat okamžitě na závěr hodiny. K ničemu během poradenství by nemělo docházet pod časovým tlakem. Vše můžete v klidu promyslet během několika dní. A poté se můžete ozvat s objednáním další hodiny nebo s jejím zrušením (pokud jsme se dohodli na pokračování, a vy jste si to rozmysleli).
Konzultace nemusí mít jen formu opakovanou, pravidelnou a dlouhodobou
Někdy klienti přicházejí pouze na jednorázovou konzultaci s jednodušším problémem – např. žádají zpětnou vazbu, mají obecné dotazy k tématu, v němž se potřebují zorientovat. Zhruba třetina klientů mě vyhledává právě pro jednorázové poradenství.
V případě zájmu nebo potřeby mohou i tito jednorázoví klienti opět – ještě jednou, vícekrát nebo nepravidelně – přijít. Nepotřebuji stanovovat žádný “pevný počet” setkání, na které se musíme dopředu domluvit. Frekvenci i délku setkání domlouváme v průběhu naší cesty – pokud má klient pocit, že mu pomohlo už jedno setkání, můžeme se např. domluvit, že zkusí naše závěry aplikovat v životě, a následně se případně ozve pro dodatečné setkání, pokud to bude potřeba.
Jiní klienti se objednávají nepravidelně – dle potřeby, tak jak se v jejich životě objevují nová témata. Nemusíme (ale můžeme) tedy stanovovat žádné pevné plány a cíle. Rozvojová terapie by neměla být umělou situací a měla by kopírovat život, tak jak se svými problémy přichází i je odnáší. Někdy tak máme jasný důvod se setkat, jindy prostě dlouho nemáte nové téma k probírání a čekáte, až se objeví. Není důvod se domlouvat na setkání jen proto, aby bylo pravidelné.
(Jiný případ je samozřejmě hloubková psychoterapie nebo dlouhodobý intenzivní seberozvoj, obzvláště jako součást klinicko-psychologické praxe, která léčí např. poruchy osobnosti či závažné duševní problémy, nebo jako součást vlastního psychoterapeutického výcviku a podobně – zde je pravidelnost (a častost) nutná. Takovou formu psychoterapie ovšem neposkytuji, resp. těmito problémy se nezabývám.)
Složitost témat i doba setkávání je tedy různá a individuální. U některých klientů, kteří požadují hlubší změnu, se setkáváme pětkrát, desetkrát i více; s jinými probereme vše potřebné už po dvou setkáních. Vždy záleží na tom, jak hluboké a složité jsou vaše otázky a cíle nebo jak/zda se objevují nové.
Žádná striktní pravidla zde nejsou určena a snažím se vždy přizpůsobit náš plán tak, aby byl co nejvíce efektivní a užitečný.
Poradenství je dialog, ale ne pouze “povídání”
Devadesát procent našeho času zabere jednoduchý dialog. Tedy povídání si, prozkoumávání problémů, soustředění se na své myšlenky a pocity, vzájemné kladení otázek a odpovídání.
Není to ale (nebo nemělo by to být) jen “vypovídání se”. Takové pojetí psychologie, kdy psycholog hraje roli pasivní vrby, která vyslechne vaše stížnosti (a vy se tím máte magicky změnit) – je mi vzdálené.
Během dialogu bychom měli dělat mnohem více – promýšlet, jaká řešení by byla nejúčinnější. Otevřeně hledat, proč se něčeho obáváte nebo proč je vám něco nepohodlné. Plánovat a přicházet s nápady. A v tom všem hledat, co můžete vyzkoušet, jaký experiment ve svém životě vykonat, co ve vašem prostředí (zvycích, aktivitách) změnit a podívat se, jaký to bude mít na vás vliv. Cílem dialogu je tak především změnit váš život mimo naše setkání – abyste něco vyzkoušeli a něco dělali jinak, nikoli jen si na závěr říci: “Příště budeme pokračovat.” To je pojetí psychologie, které mi není blízké.
Celá poradenská situace je tak cestou, kdy během opakovaných setkání, nových zkušeností, které do nich přinášíte a posunu v našich konverzacích postupně vstupujeme do hlubších aspektů probíraných problémů. Často se zdá, že chodíme v kruhu, ve skutečnosti jsme ale ve spirále. Není to často lineární a jasná cesta. “Řešení” může přijít nenadále, nelogicky; jindy zase velmi pozvolna a z nepředpokládaného směru.
Někdy klienti poté, co přijde kýžená změna, dokonce tvrdí, že “vůbec nevědí”, jak se to stalo. I to může být. Hýbeme tolika komponenty našeho duševního života, až se něco přeskupí. Psychologie není stejně technický obor jako třeba oprava automobilu, a o (vnitřní) překvapení v ní proto nebývá nouze.
Poradenství není návštěvou u lékaře
To, co poradenské sezení ale rozhodně není (a jak si jej mnozí lidé nesprávně představují), je situace, kdy si psycholog vyslechne váš problém, zeptá se vás na pár otázek, a poté vám řekne, co vás trápí, proč tomu tak je a co byste měli dělat.
To je představa, která vzniká na základě zkušeností s jinými odborníky (právníky, lékaři), kteří takto přirozeně postupují. Psycholog může samozřejmě také udílet rady a informace a říkat svůj názor, ale to obvykle není aktivitou hlavní nebo jedinou.
Psycholog nepracuje jako právník, ale spíše jako chirurg, který provede operaci, a udělí na závěr pacientovi pár rad, jak přizpůsobit životní styl právě provedenému výkonu – hlavní práce chirurgova (i psychologova) je ale jinde než v těchto závěrečných (nebo úvodních) radách. U psychologa je navíc situace odlišná v tom, že na takovéto “operaci” aktivně spolupracujete. Operujeme společně.
Poradenství není přednáška
Psycholog toho samozřejmě o daném tématu často hodně ví – klient ale nepřichází na přednášku. Kdyby pouhá znalost problematiky byla účinná ve vyřešení jeho problémů, pak by si mohl doma přečíst učebnici psychologie. To je však stejně neúčinné, jako pokus odstranit zanícené slepé střevo tím, že si přečtete lékařskou učebnici.
Musíte na operaci. Psycholog je odborníkem v oblasti operací mentálních, mezilidských a dalších. Jeho “operačním nástrojem” je kladení otázek, generování hypotéz, hledání toho, co funguje, co přehlížíte nebo co chybí.
To samozřejmě neznamená, že psycholog nikdy neradí, že vám nechce říct svůj názor. Takový přístup je mi cizí. Naopak, myslím si, že někdy rada a reflexe psychologa je to nejdůležitější, pro co si klient přišel a co potřebuje. Jedná se o však o radu a reflexi (jednu, jednorázovou, v jednom okamžiku našeho setkání), která musí být často doplněna dalšími metodami. Nemůže se jednat o ústřední náplň mnoha hodin našeho povídání.
Hledáte aktivní poradenství, nebo chcete jen vyslechnout? To druhé vám nenabídnu.
Styl každého psychologa je specifický. Neexistuje žádná “univerzální” psychoterapie nebo nejlepší poradenský přístup. Bylo vytvořeno mnoho – často dosti nesourodých – psychologických škol, z nichž si psychologové vybírají podle typu klientů, problémů a především podle své osobnosti a přesvědčení.
Osobně dávám v roli psychologa jednoznačně přednost aktivní psychologické práci (hledání řešení, dialog, analýza situace, otázky a objasňování, výklad principů atd.) před pouhým pasivním nasloucháním a tichým doprovázením klientova vyprávění.
Jsou klienti, kteří se přicházejí především “vypovídat”. Domnívají se, že mají většinu času prostě něco hovořit. Takto nepracuji, i když chápu, že právě toto někdy mohou někteří klienti potřebovat.
Samozřejmě během první hodiny je často situace odlišná, protože klient mě chce podrobně seznámit se svým problémem. I během první hodiny by však měl být prostor také na něco jiného, než pouze na vaše vyprávění. Jinak by se konzultace vlastně rovnala rozhovoru se sousedkou nebo dobrou kamarádkou, která vám bude hodinu trpělivě naslouchat.
Pokud jste klienti, kteří potřebují hlavně vyslechnout nebo kteří se potřebují vypovídat, je to v pořádku. Je to regulérní potřeba a důvod, proč přijít za terapeutem. Ale nejsem pro vás ten správný odborník. Doporučuji vám najít si kolegy, kteří preferují tento pasivní, pomalý, opakovaný, doprovázející přístup, který je zaměřen na vaše povídání a prostor pro něj.
Můj styl je v mnohém přesně opačný. To neznamená, že vás nepustím ke slovu. Ale domnívám se, že podobná vnucená pasivita je na škodu skutečnému posunu – vzájemnému povídání, dialogu, sdílení jednotlivých domněnek a uvědomění. Je to zkušenost, kterou mi potvrzují také mnozí klienti, kteří dříve prošli mnoha (někdy příliš mnoha) hodinami “pasivní” terapie a brzy zjistili, že se právě díky této pasivitě psychologa nedokážou pohnout dále.
Základem psychologické práce, jak ji vnímám, je prostě dialog, nikoli monolog – ani můj, ani váš.
Tomu odpovídají i aktivní a dialogické metody, které pro práci využívám (kontrola vědomí, na řešení orientovaný přístup, moderní přístupy KBT terapie, mindfulness, Gestalt přístup, behaviorální modifikace).
Výhodou moderních aktivních metod (které vybírám na základě vědecky ověřené účinnosti) je poměrně krátká doba a efektivnost poradenství, obzvláště pokud je zaměřeno na specifický problém – takové poradenství typicky trvá mezi 2-5 setkáními, ale výjimkou nejsou ani účinná jednorázová setkání.
Akceptace a sebeakceptace – klíč ke změně i k účinnému řešení problémů
Největší díl práce s prozkoumáním problémů a jejich řešením však samozřejmě leží na klientovi samotném. Neděje se během našich společných hodin, děje se mimo ně. Záleží jen na klientovi, jak dalece bude ochoten zkoušet metody a přístupy, které mu nabídnu. Jak upřímně bude chtít čelit pravdám a otázkám o sobě, které nejsou vždy příjemné. Jak často se bude chtít vracet k tématům, která přinášejí úzkost nebo zatím nemají řešení.
Pro toto obtížné tázání a zkoušení připravují psychologové (během samotného setkání) co nejvíce podpůrné prostředí:
1. Diskrétnost a bezpečí
Poradenská situace se vyznačuje především bezpečím, diskrétností a respektem. Že to, co řeknete psychologovi, nikdy neopustí prostor, ve kterém to řeknete, je u mě základní podstata etiky i profesionality, kterou beru vážně.
Nebudu o vašem konkrétním příběhu (tak, abyste v něm mohli být jasně identifikovaní) vyprávět ani na supervizi, ani “pod změněným jménem” v zábavných talkshow nebo rozhovorech. Nikdy třetí straně neprozradím, že jste (byl) mým klientem. Budu-li ze vzdělávacích důvodů obecně hovořit o některém příběhu/zkušenosti/tématu, které řeší mí klienti, předkládám pak pozměněné, anonymní a obecné zkušenosti, zkombinované většinou z příběhů mnoha klientů, bez rizika, že byste v nich mohli být identifikováni právě vy.
2. Respekt a akceptace
Měnit se a nesnadno se prozkoumávat není snadné. Je to možné především tehdy, pokud jako klient cítíte v bezpečí. Tento pocit posilujeme také tím, že vás jako klienta plně respektuji ve vaší individualitě a specifické situaci.
Nehodnotím vás a nekritizuji vaši odlišnost. Snažím se vaši pozici pochopit. Zamýšlím se, k čemu ji využíváte, jak vznikla, jak vám pomáhá. Nenálepkuji vás jako “hádavého”, “líného”, “nevýkonného”, nebo “příliš dominantního” – tak jak se často nazývá i klient sám.
Snažím se s vámi zkoumat – k čemu je tato vlastnost dobrá, k čemu ne, a co s ní můžete udělat. Nelžu vám, že jste perfektní verzí sebe sama. Pokud by to tak bylo, zřejmě byste neměl/a potřebu se na mě obracet. Ale změnu musíme vždy nakonec začít z pozice přijetí a laskavého prozkoumávání toho, co nyní je. Nemůžeme před tím utéct, i když se vám to, co nyní je, nelíbí. Jinak bychom neměli s čím pracovat – proměňujeme přítomnost, proměňujeme to, co nyní je. A prvním bodem je tak nutně to, co nyní je a na co často nejsme hrdí – vzít do rukou a umět to zkoumat. Bez negativních emocí, tedy s přijetím. Jsem proto vždy na vaší straně a přijímám vás, i když ne nutně s vámi vždy souhlasím.
Tato situace plného přijetí je extrémně důležitá zkušenost. Pro mnoho klientů je fakt, že někdo druhý skutečně akceptuje jejich specifickou osobnost či problém, jedním z nejdůležitějších faktorů, který umožní posun dále.
3. Od akceptace k sebepřijetí. Od sebepřijetí ke změně.
Není zásadní, zda tento prožitek zažijete v poradenském vztahu, nebo třeba ve vztahu přátelském – s kamarády nebo partnerem – či dokonce cizí osobou. Protože teprve pokud máme osobní zkušenost s tímto plným respektem a akceptací ze strany druhých lidí, můžeme se začít plně akceptovat a respektovat sami.
Nikdy nezměníme to, čeho se bojíme a co v sobě odsouváme. Změní se v nás pouze to, co plně akceptujeme, co plně prozkoumáme, co pochopíme, s čím dokážeme být.
Plná akceptace a uznání sama sebe ve své jedinečnosti a i se svými negativy a slabostmi je tak podmínkou jakékoli hlubší osobnostní změny a proměny života k většímu smyslu a naplnění.
Tím, že vás psycholog akceptuje, vás tak tuto potřebnou kompetenci (kterou používáme vůči sobě i vůči druhým) také učí. Je to důležitá součást efektivity konzultací či psychoterapie. Nejedná se tedy jen o to, o čem si během konzultací povídáme a na co přijdeme, ale také o to, o čem všem si můžeme povídat, co není tabu, a o čem všem postupně zjistíte, že klidně můžete položit na stůl, tedy i přijmout v sobě. To vytváří vaši svobodu. A žitá svoboda je základem dobrého života i schopnosti měnit se k lepšímu.
EDIT: 1/2026 a 7/2024 úprava textu, 6/2018 první verze