Někteří lidé jsou přesvědčení, že většina mezilidských problémů nastává kvůli špatné komunikaci. Můžeme za to i my psychologové, protože právě rada “komunikujte o tom” je to nejčastější, co od nás slyšíte.
Proč mají lidé toto vysvětlení tak rádi? A proč jej mají rádi psychologové? A proč často nefunguje?
Technika se dobře chápe
Za prvé, “komunikace” je technické téma. Proto se dobře chápe, ale také prodává a marketuje. Máme radiokomunikace a komunikační technologie a víme, co si pod tím představit. Snadno vám připravíme příručky s metodami. Vše můžeme dobře demonstrovat, protože vše je viditelné a na povrchu.
Někdy to ale připomíná anekdotu, jak člověk hledá v noční ulici ztracené klíče a okolojdoucí mu v tom začnou pomáhat. Po chvíli bezradného úsilí se ho zeptají: A opravdu jste ty klíče ztratil tady? On ukáže na silně svítící lampu pouličního osvětlení a řekne: To nevím, ale je tady skvělé světlo na hledání.
Kde jsme tedy skutečně ztratili klíče?
Jak popsat vnitřní svět
Lepší komunikace může v řešení mezilidských neporozumění pomoci, ale často taky ne. Protože je to jen JEDNA složka našich vztahů, sdílených hodnot a duše. Ovšem další důvody, proč si nerozumíme a dochází ke konfliktům, tak snadno uchopitelné nejsou. Jsou to naše preference, rozdíly, hodnoty, vidění světa, zvyky, očekávání…
Zkuste připravit workshop na skryté hodnoty vaší osobnosti, nebo na identifikaci stovek životních preferencí, které třeba ani nejsou jednoduše pojmenovatelné. Jak je za půl hodiny demonstrujete, vysvětlíte, rychle zjistíte? Jak to uděláte, aby to všechny bavilo? Jak popíšete PĚT nejdůležitějších technik k ŘEŠENÍ v hezké grafice?
Praskla jenom žárovka?
Druhý důvod, proč rádi vidíme jádro mezilidských problémů v komunikaci, je, že takové zdůvodnění je optimistické nebo nás z takové situace vyviňuje. Pokud jsou naše problémy způsobeny až někde na výstupu, cítíme se lépe. Komunikace, to je v mozku hned někde před mluvidly, že? Někde na periferii mé osobnosti, daleko od jádra mé duše. To se snadno opraví. Jako prasklá žárovka.
Ale připustit si, že mám možná odlišné hodnoty – tedy to, co je ve mně nejhlouběji – to už není na výměnu žárovky. To je možná na generálku.
Není příjemné si uvědomit, že náš vztah není (nebo nikdy nebyl) primárně založen na sdílení hlubokých preferencí a na osobnostní kompatibilitě, ale třeba na
- zvyku
- sexuální atraktivitě
- jedné noci, kdy jsme se opili a pak už spolu zůstali
- strachu, že zůstanu sám/sama
- hledání dobrého “otce pro děti” spíše než parťáka pro život
- neochotě ho ukončit i přes mnohé výstrahy
- nebo prostě jen na utilitární směně (já z toho mám toto a ty z toho máš toto)
- či na špatné rozvaze, učiněné před léty… kdy jsme sami sebe dobře neznali, kdy jsme byli jiní nebo naivní. A to si přiznat nechceme.
V takovém případě se necítíte, že od “řešení” vás dělí jedna kniha a drobné přenastavení způsobu, kterým komunikujete. Rituál ani společný wellness víkend nepomůže. Protože…
Možná se k sobě nehodíte
Nechápejte mě prosím špatně. Určitě existují mezilidské problémy, které jsou způsobeny nedobrou komunikací. Ale mnohem více mezilidských problémů má jiné příčiny.
- Možná se k sobě nehodíme.
- Možná se vůbec neznám.
- Možná vůbec nevím, co v životě chci a co chce má duše.
- Možná od tohoto vztahu chci něco, co bych měl získat v životě úplně někde jinde – ale tam jinde je to mnohem těžší.
- Možná nežiju správně. Nejen tento vztah, ale ani svůj život.
- Možná se chovám amorálně a chci si to legitimizovat tím, že mě terapeut “pochopí”.
- Možná se něco ve mně nebo v druhém totálně změnilo a já nevím, co. Možná i když to někde vzadu tuším, vůbec to nedokážu pochopit nebo tomu věřit. Možná to umím, ale pochybuji, jestli je to pravda….
To vše se může stát. Ale nic z toho není problém komunikace.
Pokud je partner ve stejné situaci, je to krát dva. Jak se to ale posune a “vyřeší”, když si o tom všem lépe promluvíme?
Co ti muzikanti?
Snažit se mezilidské neshody vyřešit vždy “lepší komunikací” je asi jako myslet si, že špatný zvuk vždy napravíme lepším reproduktorem. Někdy samozřejmě ano. Ale někdy je problém v muzikantech, a ten nebohý reproduktor přenáší docela věrně to vrzání, které oni hrají.
Není to ostatně tak, že si s některými lidmi rozumíte výborně? Že se s nimi dokážete bavit i o komplikovaných a nelehkých tématech? Tak jak je možné, že se zde vaše schopnost komunikace spouští, ale jinde vypíná? Logické to příliš není, že?
Má zpráva tedy není příjemná: Většina nejen partnerských, ale obecně mezilidských problémů nemá příčinu v nesprávné komunikaci. Mohou za ně rozdílné hodnoty, odlišné osobnosti, lišící se očekávání, rozmanité životní cíle, nekompatibilní etika nebo odlišné přesvědčení o vhodném chování. Jádro “nedařící se komunikace” leží spíše v rozmanitých životních filozofích nebo různých pohledech na svět a desítkách dalších faktorů.
Komunikovat o komunikování?
A nyní může přemýšlivý čtenář namítnout: Ale i o všech těchto věcech přece spolu můžeme komunikovat a UJASNIT si tak, co je společné a v čem se lišíme. Samozřejmě, že ano. Pokud je máte všechny pojmenované, nepochybujete o nich, stoprocentně se v nich vyznáte a dokážete přesně odlišit, co je silné a důležité a co méně, pak můžete.
Možná to všechno víte a umíte. Není to ale situace většiny lidí, zvláště ne ve vztahových (tedy životních) problémech či dokonce krizích. Tam si nejste jisti skoro ničím. Co si tedy chcete ujasňovat?
Netvrdím, že komunikace ničemu nepomůže. Je ale limitovaná. Ano, může to být jednou fází společné terapie. Ale rozhodně nikoli klíčovou či zásadní. Protože i pokud si vše uvědomujete a dokážete vyjádřit, co budete dělat poté, až si vše vyjasníte? Komunikovat o tom, co budete dělat, až si vše vyjasníte?
Přestat komunikovat a začít žít
Jednou prostě tento bod “komunikování o sobě” musí přestat a musíme začít žít. A toto začít žít se nenastavuje kompromisním řešením nebo komunikační dohodou. Je ústřední funkcí naší duše. Je nejhlubším důsledkem našich preferencí, hodnot a pohledů na svět. Ty nakonec, pokud je skutečně vezmu vázně, přetlačí každý kompromis, i když se budeme snažit držet “opratě pod kontrolou”. Život ale není ohlávka, kterou nám nasazuje mediátor, tchýně nebo rodinná rada.
Život totiž buď žiji, anebo na jeho hlubokou verzi, ve které naplňuji to, co zjišťuji, že musím, rezignuji a jen… přežívám. Ústředním motivem tohoto přežívání se stává snaha nikoho neurazit, od nikoho nesklidit nesouhlas, nic neměnit, jít nejsnazší cestou (byť nutně ne nejradostnější). Uchovat si ve společnosti dobrou pověst a být se všemi zadobře. Hlavně s těmi, kteří jsou pro mě důležití.
Možná je ale problém v tom, KDO je pro mě důležitý a kdo naopak není.
Možná je problém v tom, KOMU příliš poslouchám, na koho se fixuji, a koho v životě naopak třeba vůbec nemám, abych mu – mnohem užitečněji – naslouchal a byl s ním zadobře.
Je tedy potřeba daleko více než jen komunikovat. Musím se poznávat, vědět o sobě, chápat se, dokázat popsat, o co mi v životě jde a kde jsou mé hranice. Dokázat nacházet prostředí a druhé lidi, kteří mě to učí. Musím se umět rozvíjet správným směrem a v souladu se svou duší se stávat lepším člověkem. Učit se taky krotit a omezovat. Někdy drasticky. A vědět, kdy je to dobré a nutné, a kdy naopak nikdy ne.
Poznávat, o čem mám komunikovat
Musím být rok za rokem věrnější tomu, čím o sobě poznávám, že musím být. Jedině tak mohu být spokojen nejen uvnitř, ale následkem toho i v pobývání s druhým člověkem! Jedině tak jej mohu dobře nalézt, vybrat si – zvolit, kdo to bude, a kdo nikoli.
To není výsledek několika hodin terapeutických technik. To je celoživotní úsilí sebepoznání.
Jedině pokud tyto odpovědi znám, mohu o nich s druhým komunikovat užitečně a hluboce. Pak nebudu mít k dispozici jen formu, ale hodnověrný obsah této komunikace, kterému budu věřit.
Životní volby jsou těžké
A toto vše v situaci, kdy nám náš vnitřní svět signalizuje problém, protože narazil na svět druhého člověka – často nechceme nebo nedokážeme dělat. Nejen proto, že je to obtížné a diskomfortní, ale také proto, že si myslíme, že problém je potřeba řešit tam, kde se především manifestuje – na hranici našeho vztahu, v lepším povídání si.
Ale naše komunikace často není pokažená. Je naopak věrnou reprodukcí toho, co je uvnitř. Jako u těch muzikantů a reproduktoru.
Myslíme si, že když si lépe promluvíme a nějak dohodneme, naše životy to promění.
To je stejně naivní jako myslet si, že své životní cíle splníme jen tím, že je zaneseme do kalendáře.
Tím nechci vylévat s vaničkou i dítě. Určitě na dobré a jasné komunikaci pracujme. Ale nemysleme si, že může nahradit nebo ulehčit to, co je pro nás nejdůležitější: Zodpovědnost za vlastní život a za nelehké volby, které díky této zodpovědnosti musíme provést.