Viděl jsem o víkendu nádherný filmový dokument o kočkách a lidech v Istanbulu. A jeden starší pán v něm říká něco jako: “Když dokážete žít v přítomnosti, užít si vítr ve tváří, užít si chuť čaje a pohlazení kočky, tak potom vám patří celý svět”. Ta myšlenka je skvělá. Pojďme se nad ní zamyslet:
Svou zkušenost světa rozdělujeme na “já” a “ne-já”, na “moje” a “cizí”, na “blízké” a “vzdálené” a často proto taky na “známé” a “ohrožující”. Dlouho jsem si těchto nuancí nevšímal, ale čím dál jasněji vidím, jak nízká je prožitková (a posléze i hodnotová a spirituální) kvalita těch lidí, kteří mají toto prožívané “já” příliš úzké.
Je to svět těch, kteří se především ztotožňují jen se sebou, jen se svými výsledky, jen se svou rodinou, jen se svou zemí a národem, jen se svým fotbalovým týmem. Protože čím více se takto ztotožní a takto definují svou identitu, tím více budou zažívat to všechno ostatní (lidi mimo svou rodinu, národy mimo jejich národ, náboženství mimo vlastní náboženství, fotbalisty mimo jejich klub) jako cizí, nepříjemné, neznámé, ohrožující či dokonce nebezpečné.
A naopak znakem psychologické, hodnotové i spirituální vyspělosti je myslím opak – postupné ztotožňování se s čím dál širšími skupinami lidí, nejen v intelektovém, ale i prožitkovém chápání. Prožitku, že jsem součástí toho všeho, tohoto světa, lidstva a našeho společného úsilí k tomu, hledat v něm užitek, dobro a smysl.
A nyní zpět k přítomnosti – jak nám může schopnost žít přítomnost v tomto důležitém rozšíření naší identity pomoci? Právě tím jednoduchým a zásadním zážitkem, který popsal ten chraplavý hlas starého muže:
Pokud jste plně ponoření v přítomnosti, potom vám každý prožitek patří.
Potom jste jeho součástí.
Potom plynete od jedné situace k druhé.
Potom vám tímto způsobem skutečně patří celý svět a takto je vám plně k dispozici.
Potom na to jen fascinovaně zíráte a děkujete.
Nejde to samozřejmě pořád, ani to není jediný důležitý způsob, jak bychom se měli prožívat. Ovšem kdo toto nemá a neučí se to, nikdy nemůže skutečně růst.
—
Ten film se mimochodem jmenuje Kedi (Kočka), 2016, pokud byste o něj měli zájem