Z titulu své práce i prosté zvědavosti rád navštěvuji různá “pracoviště” a dívám se, jak to tam mají zařízeno – nejen nábytkem, ale i zvyky, vztahy, zásadami. A mám dojem, že podobně jako se ve společnosti mnoho věcí polarizuje, i pracoviště se začínají dělit na dva typy:
Kancelář, kde se zastavil čas
Prvním je klasický “open space” nebo “kancelář”, které vypadají naprosto stejně jako před 10, 30 či 50 lety a pokud byste je viděli na fotce, její dataci byste rozpoznali jen podle přítomnosti a typu počítače nebo střihu vlasů a módy zaměstnanců. Nic se zde nemění. Tradičně se sedí, tradičně se do práce chodí, tradičně se zde chová.
Kancelář je nudný, šedý prostor s psacím stolem na zátěžovém koberci, vrchol estetiky jsou v rohu umístěné tchýniny jazyky nebo odvážnější dekorativní rostlina. Není kde si odpočinout, není kde změnit polohu, místo práce, tělesnou pozici. Chtít si třeba zacvičit nebo dokonce lehnout je nejprve ze strany šéfa chápáno jako zdařilý aprílový žertík, postupně jako provokace a důvod pro bossing: “Jirka se nám asi nudí”.
Záznam z panelové diskuze “Psychologie práce v kancelářích současnosti” z konference TechoCon 2018, které jsem se účastnil.
Práce je něco, co se dělá nepřetržitě, maximálně s rychlým odskočením pro kávu (“máme pressovač, vrchol benefitů pro zaměsnance”). Však v pracovní smlouvě máte osm hodin, ne? Přestávky jsou podezřelé – jsou identifikátorem flákačů a kancelářských drben. Není s kým řešit případné vztahové, osobní, týmové problémy – šéf nemá čas a nikoho nezajímá nic jiného než výkon a hlavně – absence chyb. To je jediná chvíle, kdy vám někdo věnuje pozornost – když něco pokazíte. Pozornost, kterou za žádnou cenu nechcete. Vše zde je a vše se dělá… tradičně.
Trochu v tom líčení přeháním, ale ti z vás, kteří někdy pracovali v klasické firmě, dobře ví, o čem hovořím.
Tradice v době, která není tradiční, je nefunkční
Jenže tradiční model v době, která je – co se týče požadavků práce – totálně jiná, nefunguje. Setkáváme se dnes s naprosto odlišnými požadavky na výkon, na soustředění, na rychlost, na komunikaci, na učení, na využívání techniky. Po zaměstnancích vyžadujeme samostatnost, svobodu, nezávislé uvažování. Poskytnout jim za to stejné pracovním prostředí a se stejnými zvyklostmi, jako když vrcholem kreativity bylo opisovat na stroji 8 hodin text, ale očekávat radost, motivaci a elán – je prostě absurdní.
Je to totéž, jako požadovat v moderním bistru olivrejovaného číšníka, rezervace na týden dopředu a barokní židličku – zároveň ale stejnou rychlost obsluhy, nízké ceny a rozmanitost nabídky. Už to prostě nejde. Z mnoha důvodů. Není se čemu divit, že zaměstnanci v takových firmách jsou čím dál více demotivovaní, vyhořelí, nespokojení, unavení.
Firmy, kde pochopili
A pak jsou zde firmy druhého typu, které se snaží něco měnit, vycházet pracovníkům vstříc, opravdu inovovat – nikoli si to jen psát do náborových letáčků. Takovou firmu poznáte hned, několikaminutovým pobytem v ní. A nedá se to ošálit.
Nejedná se o nablýskanost ani moderní design. I v pompě předraženého kancelářského nábytku a mezi vysušeným pahýlem stromu ze Šumavy, který vám jako inovaci, která vše vyřeší, poradil slavný designérský guru, lze fungovat postaru. A vůbec to není hlavně o penězích, jak mnozí rychle namítnou – rozhodně nemusíte kupovat zaměstnancům zkušebnu rockové kapely, jako jsem viděl v pražském Microsoftu. Investice doslova minimální dokáže s pracovištěm udělat divy.
Jedná se o to, prostě myslet na zaměstnance a nebýt rigidní. Byl jsem ve firmě, kde si v obyčejných prostorách spojovací chodby rozhodili polštáře na schodiště a udělali si z něj netradiční pracovnu a prostor na oddych. Chodila tam kočka. Byly tam pěkně rozmístěné květiny jako v oranžérii. Najednou jste se cítili jako doma. Stálo to podle mě celé pár tisíc. Ta hlavní změna se ale musela odehrát v hlavách.
Podobných “inovací” může jakákoli společnost udělat celou řadu a hned. Pokud ovšem na zaměstnancích nešetří a nechce je jen vymačkat k vyššímu výkonu. Pokud se jí opravdu jedná o to, co dneska všichni v byznysu deklamují – aby jejich lidé chodili do práce rádi. Není nic snazšího, než se rozhlédnout po pár společnostech, ve kterých to už umějí, inspirovat se jinde, zeptat se vlastních zaměstnanců, co by v práci uvítali. Pozvat si architekta nebo designéra a společně nemyslet na to, jak udělat něco, o čem se bude říkat “dělal nám to Vršecký, víte, ten slavnej, co vystavuje v Londýně”, ale co bude funkční a přinese lidem okolo radost, krásu, relaxaci, funkčnost. Pracovat s estetickou kvalitou, přírodou, uměním. Jít změně prostě naproti.
Při svých návštěvách různých firem vidím, že se dá velmi snadno rozpoznat, odkud a kam zde vítr vane. A když to dokážu rozpoznat já, který je zde pár minut, buďte si jisti, že to dokáže rozpoznat i zájemce o práci u vás (v době těžkého nedostatku kvalitních odborníků) i váš prospektivní klient.