Co je to “umění růst”? Znamená to neočekávat, že dneska zasadím a už zítra sklidím. Znamená to vědět, že mezi zasadím a sklidím je dlouhá doba, kdy se zdánlivě nic neděje.
A přesto je to doba, kdy nemohu mít ruce v klíně – kdy musím okopávat, trhat plevel, zalévat… i když stále nevidím pořádný užitek tohoto konání. Naučit se růst znamená naučit se čekat a mít radost jen z drobných změn, spíše než hned chtít pojídat šťavnaté plody.
Očekáváním předvídatelnosti a stability blokujeme růst
Umět růst také znamená neočekávat, že život bude pořád stejný. Právě tímto – pochopitelným – očekáváním bezpečí, stability, stejnosti, předvídatelnosti – růst často blokujeme.
Nejprve puká semeno, pak roste klíček, z klíčku se rozvíjí nová rostlina, ta mohutní a mění se…. V každé fázi je jiná. Představte si, že by – tak jako my – chtěla v jakékoli fázi zůstat “stejná”, tedy založit svůj růst na “životních jistotách” a už dosaženém stavu. Chtěla by fixovat, co už má – hlavně si nechat ty ubohé dva lístečky na stonečku, akorát vše už jen kvantitativně násobit. Takový pošetilý klíček by chtěl mít své dva lístečky 50x větší. Nevyrostl by z něj strom, ale megamutace klíčku. V našich životech bohužel často děláme stejnou chybu…
Život má v různých fázích různé úkoly (a vyžaduje různé postoje, různé akcenty). Je potřeba s tím počítat a být otevřený změně, odumření starého, ukončování. To není snadné a s touto nesnadností musíme počítat. A na druhou stranu – i když musíme předchozí fáze opustit, musíme si stejně tak uvědomovat, že mají svůj význam. Připravují nás pro budoucnost. Klíček pomalu mohutní, ale nezůstane klíčkem. Bez klíčku by však strom nevznikl. Předchozí zkušenosti nás tak připravují pro následující životní fáze, i když ty už vyžadují odlišné postoje, často v naprostém protikladu k těmto předchozím zkušenostem.
V dětství musíme poctivě chodit do školy, abychom z ní později čerpali v dospělosti. To ale neznamená, že v dospělosti máme nosit žákovskou knížku a dovolovat se na záchod. Přesto ale úspěšný dospělý bude spíše ten, kdo žákovskou knížku u sebe ve škole měl a na záchod nechodil kdy se mu chtělo.
Předchozí růst nás připravuje pro budoucí odlišný růst
Růst v předchozích fázích nás tak připravuje pro růst pozdější. To ale má ještě jiný důsledek: Pokud o svůj život nedbáme, nesmíme se divit plodům, které přinese. Nemůžeme pak očekávat, že vše změníme za týden rafinovanou metodou nebo zázračnou psychoterapií.
Když někdo bagatelizuje nebo nedbá na vzdělání, postupnou zkušenost, první partnerské vztahy, první pracovní brigády, mladické dobrodružné cesty ven i do sebe, nemá na čem stavět. Neumí pak dobře vybrat další zkušenost, další práci, další vztahy, nemá data (a důležité neúspěchy) pro upřímné hledání se a reflektování se, a tím ani nemá z čeho budovat snahu být o trochu lepší každý den. Říkáme tomu, že mu život protéká mezi prsty. Najednou je mu třicet nebo čtyřicet nebo padesát a začne volat: dejte mi návod, jak žít, jak se to dělá – dejte mi bestseller, jak to dělají ti velmistři… A myslí si, že si tím pomůže.
Velmistři to dělají tak, že každý den dělají něco. Kousek po kousku. Dnes, zítra, za 10 let, za 50 let. Život (ani ten pracovní, ani ten vztahový, psychický, hodnotový, spirituální) se nevybuduje přes noc na základě “návodu”. Psychoterapie vám jistě může pomoci. Ale pomůže vám tak, jako vám dobré boty nebo lehká krosna pomohou dobře zdolat vrchol. Zdaleka nestačí. To nejpodstatnější je jinde.
Začít dříve je snazší než začít později
To neznamená, že kdo nezačal v mládí nebo střední dospělosti, už začít nemůže. Začít se měnit k lepšímu a snažit se svůj život vést k větší kvalitě můžeme vždy. Vždy to má smysl. Ale nalijme si čistého vína – čím později začneme, tím je to často obtížnější. Proto se tak nesnadno o takové změně přesvědčují lidé starší nebo senioři.
Nevedeme-li předchozí život zodpovědně, je nesnadné se později měnit, právě pro dlouhodobě budované zvyky, čím dál hlubší fixace, pevnější postoje a názory (z nichž některé jsou negativní a dobrému životu ve stáří brání). Všechny tyto osobnostní struktury – většinou nevědomky – budujeme během takové nereflektovaného mládí, dospělosti, mladšího stáří atd. Rozvíjí se naše přesvědčení, že se není třeba měnit, že není třeba se nesnadno reflektovat, hledat své talenty a rozvažovat, jak kvůli nim vhodně žít.
Domníváme se, že stačí kopírovat to, co vidím u druhých (rodičů, přátel, vzorů) a vše půjde samo. Vsadíme na nesprávné koně, zbožštíme si úspěch, kariéru, manželku, peníze, sex… A protože se – možná ne hned, ale během let a desetiletí – ukáže, že takto pošetilé směřování nemůže přinést hlubokou radost, rozvíjí se naše nekvalitní nálady z takového nekvalitního života, rozvíjí se nevíra, skepse, poraženectví, alibismus typu “za můj neradostný život mohou ti druzí”.
Ale i tehdy je potřeba snažit se růst. Kdykoli začít a pak den za dnem pomalu pokračovat.
To je to důležité slovo: “růst”.
Viděli jste někdy růst trávu běžným okem? Já ne. Roste tak pomalu, že zahlédnout to není možné. A přesto je po nějaké době vysoká a mohutná. A to nehovořím o sekvojích.
Platí tedy jednoduchá pravda: Kdo zasadil dříve, ten sklízí dříve. Kdo zasadil později, musí se naučit být teď trpělivý, a přesto o svůj růst pečovat. Stejně tak o své výhonky pečoval ten, kdo začal dříve a kdo už dnes sklízí dobré plody. O to více musíme chránit své mladé výhonky, pokud začneme později – když už v našich životech není příznivé jaro, ale třeba vyprahlé léto nebo podzim, kdy více fouká. Není to snadné. Ale stonásobně se to vyplatí.