Seberealizace – co je to?
Každý z nás si pod pojmem seberealizace něco představí a mnoho z nás jej používá. Většinou naše představy zahrnují náš osobnostní rozvoj, rozvoj našich talentů, uskutečnění našich přání a žití v souladu s našimi hodnotami a potřebami. Většinou chápeme seberealizaci jako něco, co nám má dávat smysl a vést nás k naplnění. Chápeme ji jako uskutečnění něčeho hodnotného, co má skutečný význam, který přesahuje pocit “baví nás to”, ale nese s sebou také zásadní aspekt užitečnosti, služby druhému člověku, podporu důležitých hodnot, práci pro kulturu a komunitu.
Psychologové v polovině 20. století začali pro tyto aspekty našeho života používat termínu “sebe-aktualizace”, ale mysleli jím něco velmi podobného: Vycházeli z přesvědčení, že každý z nás má určitý svéráz, specifickou osobnost, specifické preference, zájmy a talenty – ať už ovlivněné výchovou, osobními zkušenostmi nebo vrozené. Toto přesvědčení doplnili logickou představou, že čím více budeme žít v souladu s těmito specifiky, tedy čím více je budeme v rámci našeho osobního rozvoje a života pozitivně využívat (aktualizovat, realizovat), tím spokojenější, šťastnější a naplněnější náš život bude.
To je jasné. Je jistě efektivnější využít traktor k orbě a letadlo k létání než naopak. Pohádku o ošklivém káčátku známe všichni.
Seberealizace, osobní rozvoj a psychologie
Postupné změny ve společnosti a rozvolnění kulturních norem, kterých jsme ve dvacátém století svědky, s sebou přinesly především obrovskou možnost svobodně se rozhodovat. Poprvé jsme opravdu mohli jít svou vlastní cestou a nebýt pouze tím, co velí tradice nebo rodina. Plné rozvinutí vlastního potenciálu se nestalo pouze utopickou možností, ale požadavkem a osobní zodpovědností.
A přesně v tomto smyslu se začali v 60. letech 20. st. proměňovat i typičtí klienti psychologů. Už nepřicházeli pouze z řad neurotiků nebo osob s duševními problémy. Přicházeli se zásadními otázkami po osobnostním rozvoji a naplnění svých potenciálů – ať je to potenciál vědce, farmáře nebo faráře.
Přicházeli s otázkami, jak tento potenciál poznat a jak se rozhodnout. Přicházeli s pochybnostmi nebo konflikty, které si samozřejmě – tak jako jakékoli jiné změny – jejich rozhodnutí přinesla. Lidé se začali na psychology obracet nikoli s problémem vlastní neurózy, ale s nesnadnými otázkami způsobu vlastního života a vlastního naplnění.
V psychologii vzniká nový směr “humanistické psychologie” (studium lidského potenciálu a jeho realizace) a později pak “pozitivní psychologie”, která se zabývá nikoli poruchami a negativními emocemi, ale naopak výzkumem pozitivních prožitků a jejich souvislostí; tématy jako je osobní naplnění, pocit spokojenosti, pocit štěstí a jeho předpoklady.
Psychologové, kteří se vždy snaží zkoumat aktuální problémy člověka v jeho dobové situaci, se samozřejmě začali zabývat také touto historicky novou situací:
- Můžeme si dovolit daleko svobodněji než kdykoli předtím vybrat si, co budeme, kdo budeme, jak budeme…
- Můžeme se rozhodovat o oblastech, o kterých byla dříve diskuze naprosto bezpředmětná.
- Změny v sociální prostupnosti, dostupnosti vzdělání, výkonnost tržní ekonomiky, fungující sociální systém (a mnohem později také globalizace, virtualizace a internetové přiblížení světa na dosah klávesnice) s sebou přinášejí nekonečné možnosti pro naše povolání, rozvoj osobnosti, pro naše identity a zájmy, pro přizpůsobení našeho životního stylu.
“Pokud tato naše rozhodnutí budou brát v potaz nejen snadnost, trendovost, užitečnost či výši výdělku, ale právě naši specifičnost, individualitu, talenty a nadání, potom to budou rozhodnutí z dlouhodobého hlediska dobrá.” To je odpověď, kterou nám – pochopitelně zjednodušeně řečeno – humanističtí psychologové dávají. To dokazují nesčetnými studiemi a kazuistikami. Tak se začínají (nejen) v psychologii prosazovat pojmy sebe-aktualizace a seberealizace. Začíná výzkum jejich předpokladů, jejich podmínek i toho, jaké poradenské metody používat pro jejich nastolení.
Seberealizace a mýty osobního rozvoje
Možnost seberealizace velmi úzce souvisí:
- s dobrým poznáním sebe sama, s pochopením svých preferencí, talentů a jedinečnosti,
- se schopností se rozhodovat, vybírat některé alternativy a zamítat jiné, se schopností měnit se a udržet tuto změnu (a mít alespoň obecnou představu, co chceme docílit, co chceme realizovat).
Toto jsou poměrně zjevné a zásadní aspekty seberealizace. Někdy však chápeme seberealizaci velmi úzce a nesprávně. Začneme dokonce věřit, že se má vyznačovat charakteristikami, které jsou často v příkrém rozporu…právě s nesnadnou seberealizací. Taková přesvědčení pak začnou osobnímu rozvoji bránit. Nazývám je “mýty seberealizace”. Nejčastějšími takovými mýty jsou přesvědčení, že:
1. “Seberealizace je jednoduchý a lehký proces, který se vlastně postará sám o sebe. Tím poznáme, že se jedná o správnou seberealizaci.”
Naopak:
Je to celoživotní, obtížný proces, plný chyb, nesprávných rozhodnutí a nutností revidovat své plány. Musíme v něm reagovat na nepředvídané a často osudové změny, na situaci v okolí a na nové zkušenosti.
Je to proces plný pochybností, nikoli fanfár a vytrubování andělů, kteří nám vždy ukazují tu správnou cestu.
Je to proces cyklický, kdy často zjistíme, že jsme už získali, co jsme v dané oblasti potřebovali, a musíme jít dále, znovu opakovat staré chyby, znovu být začátečníky, znovu ztratit před chvíli ještě tak samozřejmou jistotu a samozřejmost…
2. “Seberealizace je snadno uchopitelný a pochopitelný termín.”
K tomuto pojetí často přispívají mnohé zjednodušující teorie new age guruů a pop-psychologů. Naopak:
- Seberealizace je obtížně uchopitelná. Neexistuje jedna teorie nebo pět pouček, podle kterých bychom se měli řídit, abychom žili spokojený život.
- Každý z nás si musí – opět na základě své jedinečnosti a svérázu – nejen přijít na to, co v životě dělat, ale také JAK toho nejlépe dosáhnout. Metoda, která funguje pro jednoho, může být naprosto nefunkční pro druhého.
3. “Seberealizace je zábavná, okamžitě naplňující cesta. Takto poznáme, že se jedná o skutečnou seberealizaci.”
To je asi nejběžnější mýtus. Naopak:
- Seberealizace je často cesta velmi obtížná, plná pochybností, strachů, nezdarů, konfliktů nebo demotivace. Přestože tušíme, že je to cesta, která stojí za to, ještě to neznamená, že zvládáme všechny kroky s úsměvem a radostí. Podobně jako rodiče chápou, že jejich dítě je obrovský dar, přesto asi nikomu nebudou tvrdit, že s ním nikdy nezažili zlobu, konflikty a nepochopení.
- A právě nesnadné etapy seberealizace je často nutné doprovázet vírou. Vírou, která – jak upozorňoval Václav Havel – není primárně přesvědčením o tom, že vše dobře dopadne, ale přesvědčením, že něco má smysl. A pokud jsme přesvědčeni, že náš směr má smysl, zvládneme pro něj i mnohé překážky a momentální obtíže. Kdo ví “proč”, zvládne pak skoro jakékoli “jak”.
- Ale toto vše je až postupné poznávání a odhalování a učení se z vlastní zkušenosti. Pokud vám takovou útěšnou informaci někdo řekne teoreticky na začátku, nepomůže vám.
Seberealizace, osobnostní rozvoj a jejich předpoklady
Úspěšná seberealizace si vyžaduje kultivaci mnoha schopností. Uveďme jen krátký výčet:
- Schopnost sebepoznání a sebeanalýzy.
- Schopnost získávat dostatečně širokou a rozmanitou zkušenost.
- Schopnost neustále chybovat a cítit se jako amatér (což je základní předpoklad získávání dostatečně široké zkušenosti – viz výše).
- Odvaha a umění snášet strach.
- Umění riskovat a být neustále otevřený/á.
- Umět si naslouchat a umět naslouchat životu.
- Schopnost pouštět věci z rukou.
- Sebedisciplína a nezdolnost.
- Umění odlišit, kdy je třeba jít dále i přes odpor, a kdy je třeba věci nechat být, vzdát nebo ukončit.
- Umění balancovat, umění spojovat protiklady a neslučitelné životní aspekty. Umění dosahovat přiměřenosti v mnohých oblastech. A někdy jindy z této přiměřenosti na čas zcela vyjít, abychom se dokázali posunout. Umění rozlišit, kdy je co potřeba.
- Umění nepovažovat věci za neúspěšné jenom proto, že skončily.
- Umění sebemotivace.
- Schopnost nalézt podporu v okolí a schopnost nalézt vůbec vhodné okolí.
- Schopnost akceptovat nepříjemné a schopnost akceptovat rozporné.
- Umění skončit, když je to těžké; umění začít, když je to ještě těžší.
- Umění skončit, když je to příjemné.
- Umění odejít úplně jinam, když vám tleskají a máte všechno, ale víte, že to vůbec není ono.
- Umění být nepopulární.
To vše samozřejmě nemusí být zítra ani najednou. Úkolem tohoto seznamu není nikoho paralyzovat a pro seberealizaci demotivovat. Chce ukázat, že se jedná o cestu dlouhodobou, celoživotní, která nekončí ani ve třiceti, ani s prvním povýšením, finančním zajištěním, odrostlými dětmi…. a ani s odchodem do důchodu.
Seberealizace si s sebou nese nekonečné množství aspektů – především je to však neustálé tázání se (jdu správným směrem?) a nepřestávající změna, kterou reagujeme na měnící se vnitřní i vnější prostředí, na výsledky svých aktivit, na své nové životní fáze, úkoly i na aktuální odpovědi, které si dáváme.
Ve své praxi pomáhám lidem, pro které je seberealizace důležitým životním tématem. Mezi mé hlavní specializace patří:
- prozkoumání a naplnění talentů a nadání,
- proces osobní a životní změny,
- kariérní poradenství a otázky poslání a povolání,
- otázky kvality života, smyslu a radosti
A právě proto si často uvědomuji, jak silně všechny tyto oblasti souvisejí právě s aspektem naplnění vlastní osobnosti, s vlastní seberealizací.
Budu rád, pokud i vám budu moci nabídnout pomoc v hledání cesty k většímu naplnění a k životu, který je bližší nám samým – ať už svými články, kurzy, příspěvky na sociálních sítích nebo poradenstvím.
EDIT: 2024/07 přepracovaná verze, 2012/4 původní verze