Jak se smířit se stárnutím? Žijte dobrý život. Pak se se stářím nemusíte smiřovat, protože bude součástí tohoto dobrého života.
Kdysi jsem vás žádal, ať mi napíšete témata, která vás zajímají a na která bych mohl vytvořit příspěvek. Postupně se jimi probírám. Jedna čtenářka se ptala: „Jak se smířit se stárnutím?“. A nad tím se chci zamyslet dnes.
To je samozřejmě komplikované téma a nelze jej zjednodušit jen na jeden aspekt. Já se však dnes přesto zaměřím na jeden úzký úhel pohledu, který je podle mě důležitý a přehlížený.
Začnu netradičně, hned odpovědí: „Nejlépe se smíříme se stárnutím tím, že budeme žít dobrý a kvalitní život a že budeme mít ochotu ptát se a nalézat, co to je. Ve všech důležitých oblastech a situacích.“
Proč je to důležité?
Jsou starší děti méně zajímavé než mladší?
Pojďme si to přiblížit na příkladu. Pokud by se mě někdo zeptal: „Jak se smířit s tím, že mé děti stárnou?“, co bych mu odpověděl? Nejspíše bych se s ním zamyslel, proč se domnívá, že to hezké může zažít jen s malými dětmi. Proč jejich stárnutí, tedy jiné zájmy, jiný způsob života a jiná komunikace… jsou pro tohoto člověka méně hodnotné nebo ohrožující tento pocit smysluplnosti.
A odpověď by možná zněla: Obáváte se, protože neumíte vytvořit nový, stejně kvalitní vztah k odlišnému, novému stavu, do kterého se vaši děti dostaly (k odlišnému věku, k jiným zájmům a hodnotám). Protože jste možná nepochopil, že s dítětem, které má dvanáct, musíte komunikovat jinak než s dítětem, které má pět. Dělat jiné věci, dát mu jinou svobodu – abyste našli nový společný dobrý život.
Vzpomínkový optimismus nádhery mládí
U vlastního stárnutí je to myslím podobné. Strach ze stárnutí mi často zní, jako bychom se báli, že to hezké a hodnotné lze zažít pouze v mládí. Že stáří znamená pouze únavu, nemoci a demenci. Ale to je přece stejně omezená odpověď, jako tvrdit, že s dvanáctiletým dítětem je méně zábavná komunikace než s pětiletým. Záleží přece spíše na tom, KDO s ním komunikuje. Podobně ve stáří záleží na tom, KDO toto stáří žije.
Ve vzpomínkovém optimismu máme tendenci zapomínat na to obtížné. Pokud je nám čtyřicet či šedesát, už jsme zapomněli, jaké to bylo, když jsme byli mladí, a tedy taky:
- Byli těžce, krutě, depresivně neopětovaně zamilovaní.
- Měli jsme úzkosti ze světa nebo z rozhodnutí, která se nám dnes zdají banální.
- Neměli jsme prostředky – znalosti, kompetence, zdroje, vzdělání, postavení, pověst, autoritu, peníze, odvahu… protože jsme prostě byli mladí a nezkušení.
- Museli jsme neustále poslouchat rodiče a učitele – i když jejich postoje třeba nebyly prospěšné.
- Pracovali jsme na začátečnických nudných pozicích nebo na nekvalifikovaných brigádách.
- Většina lidí na nás pohlížela mírně seshora a někdy nám to dávali najevo, protože byli – no – starší a zkušenější než my.
To všechno jednoduše zapomeneme a zkonstruujeme si posunutou vzpomínku, podle které to bylo v mládí pouze krásné, romantické, plné možností.
Mládí, které jsme prožili nekvalitně
Anebo – ještě hůře – si správně zapamatujeme, že naše mládí zase až tak bezva nebylo. Ale protože bohužel věříme iluzi, že dospělý nebo starší člověk se už měnit nedokáže či dokonce nemá či nesmí (zde odkazuji na svůj příspěvek zde…), propadneme syndromu ujíždějícího vlaku a panice:
V mládí jsme dobrý život najít nedokázali, to znamená, že všem nadějím je konec. Teď už je pozdě se o změnu k lepšímu snažit, protože můj současný věk (dosaďte si jakýkoli) už je přece nevhodný pro to, abych činil revoluce nebo i jen malé úpravy. Teď už musím pouze pasivně strpět důsledky svých rozhodnutí, které jsem (ne)učinil v mládí.
A proto vnímám, že se mi dveře kvality života zavírají. Ne proto, že by se tato kvalita nedala objektivně budovat v padesáti, osmdesáti nebo sto pěti. Ale proto, že jsem se to v mládí nenaučil, a tedy neumím to ani teď, v libovolném věku.
Tuto svou absenci schopnosti se měnit, tedy žít kvalitní a dobrý život – pak pochopitelně mechanismem psychologické projekce promítám na svou budoucnost. Mé přesvědčení je „starší člověk se už nemění.“ Jeho logickým důsledkem – pokud už jsem starší – je přesvědčení:
„Jak žiju teď, už budu žít navždy. Anebo to bude horší, jak budu stárnout a to, na čem buduji životní spokojenost nyní (vzhled, děti, síla, finanční příjem), se bude zhoršovat, zmenšovat nebo měnit“.
Není se čemu divit, že takový člověk se propadá velkému strachu ze stárnutí a ztrát.
Pokud umím žít život, umím ho žít v jakémkoli věku
A nyní si představme opačný prožitek a pohled.
Pokud „umím“ život, tedy pokud dokážu žít způsobem, který mi přináší hluboké uspokojení, radost, smysl a naplnění – v oblasti práce a namáhavých činností, volného času, vztahů, spirituality, budování něčeho nového, poznávání, tvorby a tak dále – potom především zažívám tři zkušenosti:
- že lze vybudovat / nalézt život, který je dobrý a smysluplný (byť to není lehké, byť to netrvá pořád, byť se tento stav musí neustále upravovat a byť ho znovu ztrácíme…),
- že na tom mám svůj podíl vlastními rozhodnutími a aktivitami – co dělám a co nedělám,
- že jsem tím pádem také zažil, že někdy – dříve – to bylo horší, a poté – díky svým rozhodnutím a lepším volbám – se tato má životní spokojenost zvýšila.
Jak se může člověk, který toto zažívá, dlouhodobě bát budoucnosti?
Vždyť pokud mám zkušenost, že dokážu budovat svůj život (ad 1) – pak to zřejmě budu umět i zítra. Pokud vím, že se na budování této kvality života dokážu aktivně podílet svými volbami (ad 2), necítím se před stárnutím (budoucností) přece bezmocný. Pořád budu mít – tyto volby. Vím, že budu muset opět volit něco jiného, co se nově ukáže jako dobré nebo nutné. Ale vím, že tyto nové volby mi mohou přinést opět spokojenost (ad 1).
A díky tomu, že jsem zažil, že něco dříve bylo horší, a později lepší (ad 3), pak pochopitelně budoucnost / běh času nevidím pouze jako něco, co mě ohrožuje, ale naopak jako něco, co má potenciál, abych v tomto novém prostoru žil možná ještě lépe, nebo jinak, ale stejně kvalitně.
Nejlepší prevence strachu ze stárnutí
Shrnu to jednoduše: Pokud jsem žil dobrý kvalitní život včera a žil jsem ho (možná trochu jinak, ale pořád dobře) před rokem, a pokud ho žiju (možná zase jinak, ale stále dobře) dneska, pak se nebudu bát, že jen proto, že na počítadle kilometrů mého života přibude další nula, se tato zkušenost a schopnost najednou magicky změní.
Proto je kompetence vést dobrý a kvalitní život ve všech důležitých oblastech, ale zároveň se zamýšlet nad tím, co takový život potřebuje právě nyní – v mé současné situaci a podmínkách – základní prevencí před „strachem ze stárnutí“.
Takto definovaný strach ze stárnutí je vlastně strachem z plnosti života, tedy z jeho změn a dimenzí a ze všeho dalšího, co mi život přináší, může přinést a co ještě přinese. Nejlepší prevencí před tímto strachem je umět tento život žít. Pak se se stářím nemusíte smiřovat, protože se tato etapa života stane prostě součástí dobrého, plného, kvalitního života, kterým jdu.