Po 18 letech opouštím Prahu a Česko. Odjíždím do světa, kde budu žít v různých zemích a komunitách. O všem vám budu přinášet zprávy a svou zkušenost budu využívat i pro psychologickou práci. Psychologem samozřejmě zůstávám – i nadále budu poskytovat online poradenství, webináře a vše, co dělám. Ale odjinud.
Pokud vás zajímá proč, ale také pokud chcete podněty k zamyšlení nad
- vaší vlastní identitou a životní cestou
- osobnostní komplikovaností a co s ní dělat
- lidmi středu a lidmi okrajů (lidmi místa a lidmi cesty)
- nebo nad důležitostí ukončování
čtěte prosím dále…
Neuzavřené konce se nás drží
V životě jsou chvíle, kdy začínáme, a chvíle, kdy ukončujeme. Staré klišé říká, že abychom naplnili sklenici novým vínem, musíme ji nejprve dopít. A ono platí. Dopíjím.
Nejsem přitom ukončovací typ. Rád se dívám dopředu. Nerad zůstávám tam, kde už to nefunguje. Ale letos to mám jinak. Cítím, že je důležité, abych to tady pomalu a vědomě ukončil. Že mě to formuje pro to, co přijde.
Věci, na jejichž ukončení nemáme čas, nás totiž často doběhnou. Zůstávají v naší mysli. Vracejí se a matou nás. Jsme ještě tady, nebo už jinde?
Na konci dospívání (nebo chcete-li, na začátku dospělosti) mi zemřel otec. Bylo to náhlé a šokující. Neuměli jsme se s tím příliš srovnat. Neuměli jsme to ukončit. Zdálo se mi pak o něm ještě léta. Ten frustrující sen, že spolu něco děláme, a pak jsem se probudil a uvědomil si, že zemřel a že tady už není. Podobný sen stále dokola.
Na konci mé střední dospělosti (nebo chcete-li, na začátku středního věku) mi zemřela maminka. Byla rok těžce nemocná. Byli jsme s ní. Dělali jsme to jinak. Ukončovali jsme. Měli jsme na to čas. Byli jsme s ní poslední dny, až do posledního vydechnutí. A nikdy jsem poté při probuzení ze sna netápal, jestli žije. Moje duše přesně věděla. Protože byla u jejího konce přítomná. Protože měla na ukončení čas.
Jsem životní nomád
Vy, co mě sledujete častěji, jste asi zaznamenali, že rád cestuji a rád se přesouvám. Fascinují mě odlišné kultury a odlišné způsoby života. Je to i tím, že preferuji trochu jiný život než většina populace. A rád dělám jednou za čas velké změny. O nich byl koneckonců i náš poslední webinář na Forendors. Ale hlavní důvod je jinde. Hlavní důvod je to, kým jsem.
Žil jsem 20 let v Ostravě, 10 let v Brně a 18 let v Praze. Uvědomil jsem si ale, že svůj život nevnímám hlavně jako přechod mezi různými městy nebo životními etapami. Stěhování bylo jen vnější kulisou. Mé duši se vždy daleko více jednalo o přechod mezi různými komunitami a rolemi. Někdy o radikální a jednorázový, ale především o ten přechod, který jsem žil každodenně a neustále.
Z vesnice do města, ze Slezska na jih Čech, chvíli mezi umělci, chvíli mezi vědci. Často jsem ty party – a tedy i své role – měnil mnohokrát týdně. Po většinu svého života jsem takto žil současně v mnoha různých komunitách. Pouze jsem mezi nimi přecházel. Někdy je dělily stovky metrů, někdy stovky kilometrů. A ten vzájemný kontrast a jinakost mě oživovaly a dělaly kompletním.
V dětství jsem pendloval mezi dvěma místy, které dělilo 50 kilometrů a 50 let v čase. To první bylo v horách na polosamotě se širokou rodinou, kde děda kosil trávu kosou a v rohu místnosti ještě stál starý kolovrátek a máselnice, byť už léta nepoužívané. To druhé bylo centrum velkého města, se všemi jeho výdobytky. Každý víkend a celé prázdniny příroda a lesy, přes pracovní dny město, knihovny, kultura. Dva odlišné životy, které pro mě nebyly anachronismem a zmatkem. Pro mě to byl život na druhou. Měl jsem v něm vše.
V pubertě jsem se podobně rozdělil mezi trampy, kytaru, intelektuální život knih, elektrotechniku a mnoho dalších světů. V mladé dospělosti mě znali nějak divadelníci, jinak vědci a jinak studenti, které jsem učil. Dělal jsem univerzitní politiku, seděl na schůzích vedení fakulty. Začal jsem dělat terapii s mladými lidmi v terapeutické komunitě. Pět klobouků, pět odlišných systémů chování, pravidel a zvyklostí. A mezi tím vším jsem přecházel.
Později jsem pronikl do byznysového světa, kde jsem potkal skvělé lidi, od kterých jsem se mnoho naučil. Ještě jinak jsem se zažíval v komunitě hudebníků, která mi otevírala svět umění. A takto bych mohl vyprávět ještě dlouho.
Nedefinuji se jednou skupinou, a tak mohu být celý
Přechod mezi rozmanitými rolemi mě netříštil a nezúzkostňoval. Naopak, činil mě celým. Kompletoval mě. Necítil jsem se “schizofrenní” proto, že jsem měl večer koncert s pěveckým sborem a druhý den byznys meeting. Miloval jsem to.
Uvědomil jsem si, že si díky tomu mohu dovolit být na různých místech různý, protože JSEM komplikovaný. Je to osvobozující, a pro mou osobnost úlevné. Nemusím chtít všechny své potřeby uspokojit v jediné skupině lidí a být na ně nevrlý, když to nejde. Vím, že zde dostanu něco, a někde jinde zase něco jiného. Vytvořil jsem si životní mozaiku, ve které se složím dohromady.
Jak stárnu a nabírám životní zkušenost, uvědomuji si, že je to moje základní potřeba. Být životní nomád a cestovat mezi kulturními, sociálními i myšlenkovými světy. Být spíše na okraji než uprostřed.
Lidé středů a lidé okrajů
Nikdy jsem neměl potřebu definovat se především pobytem uprostřed psychologů nebo uprostřed umělců nebo uprostřed kohokoli jiného. Vím, že pro někoho je taková identita důležitá. Ale já jsem nikdy nechtěl být v centru nějaké skupiny. Chtěl jsem na chvíli přijít, pobýt – a zase jít. Jsem totiž daleko více člověkem cesty než člověkem místa. A pokud chcete být na cestě, nemůžete stát ve středu. Jinak nemůžete snadno odejít.
Nebýt ve středu je má hluboká hodnotová preference. Protože si uvědomuji, že jedině pokud stojíte na okraji, jste skutečně svobodný. A já mám svobodu rád. Vidíte věci jinak, kreativně, protože máte zkušenost i odjinud. Často pobuřujete, ale často taky upozorníte na to, co střed rafinovaně přehlíží. A právě takto můžete tyto komunity obohacovat, propojovat a přinášet jim něco nového. A především – mohu tak propojovat a obohacovat sama sebe, jednotlivé části své komplikované duše.
Tím, že stojíte na okraji, nejste v těchto komunitách méně. Jste v nich jinak.
Kam dále?
V minulých letech jsem ale toto všechno trochu ztratil. Nedával jsem pozor, mnohé komunity opustil a nevstupoval do ničeho nového. Zůstával jsem v pohodlí jednoho místa, které se mi stalo vězením. Byla to moje chyba. Nevšiml jsem si toho včas.
Dlouhou dobu jsem o tom přemýšlel, pár let jsem experimentoval. A nakonec se vše završilo a padlo rozhodnutí. Musím zpátky – tam, kde budu v pohybu. Protože přesně tak mi to ve všech životních etapách nejvíce svědčilo. Tam cítím vítr ve tváři. Protože takový jsem.
Pochopil jsem důvody, proč moje duše různost potřebuje. A uvědomil jsem si, že ji mohu opět zažívat. Že do rozmanitých komunit mohu opět vstoupit. Ale už nikoli do stejné řeky. Chápal jsem, že to musím udělat jinak. Radikálněji. Protože mě to takto lákalo, ale především protože se mi to takto mnoho let otevíralo. Nevysvětlitelně. Nelogicky.
Pošetilý hlas hloubky
Co jsem na tom všem shledával zajímavé, byl především fakt, že odjet z Prahy do světa není plán, o kterém si sním od dětství. Nepěstuji si v sobě obraz dobrodruha, který si chce před sebou dokázat, na co má. Odjet z Česka je rozhodnutí, které možná překvapí vás. Stokrát více ale překvapilo mně. Fascinovaně na něj zírám, odkud se to vynořilo a co to má znamenat.
Byl jsem totiž z hlediska touhy po cizích krajích přesně opačný. Spokojeně jsem žil desítky let tak pestrý život, že jsem nikdy neměl touhu ještě k tomu cestovat do zahraničí. Cizí země, které jsem do svých 40 let navštívil, bych spočítal na prstech dvou rukou. Jestli mě nějaké dobrodružství lákalo, pak to bylo dobrodružství lidské duše, prožitků, umění, myšlenek…
Ale najedou – a to ještě v první fázi covidu, kdy se cestování stalo obtížné a mírně nebezpečné – se ve mně otevřela obrovská touha poznávat cizí kultury. Čerpat tam pro sebe, pro psychologické vhledy, pro mé chápání života.
Byl to takový ten nerozumný a dětinský nápad, který se odněkud vynoří, a my se tážeme, zda je to krize středního věku, útěk před dospělou zodpovědností anebo důkaz, že jsme se už skutečně zbláznili…
Ale protože se seberozvoji věnuji celoživotně, vím, že s podobnými hlasy je potřeba udělat něco přesně opačného, než je zaplašit jako dětinské. Že je dobré jim – stejně jako dětem – naslouchat.
Naslouchat, čemu nerozumím
Protože právě ony jsou často tím signálem života, který toužíme zaslechnout uprostřed zaběhaných rutin dospělosti, kdy se po večerech ptáme: „A to má být vše?“ Často se skutečně jedná o pošetilost či únikovou fantazii. Ale někdy může jít o hlas, před kterým – jak nás učí spirituální tradice – nemáme zatvrzovat svá srdce. Máme jej na sebe nechat působit. A sledovat, zda a jak nás promění. Protože život je cesta a možná se právě ozvalo, že je třeba jít dál.
Někdy je tento hlas vyvolán životní krizí nebo mimořádnou situací – jako u mě tím obdobím covidu, který následoval krátce po odchodu mé maminky. Kdy jsem ukončoval. Nehnal jsem se dopředu. I covid mě zpomalil a posunul mimo koleje všedních dní. A možná právě proto jsem dokázal zaslechnout něco jiného.
Takový hlas, pokud se opakuje a je vytrvalý, máme vzít vážně. Nemáme jej odmítat jen proto, že nezapadá do našich zaběhaných koncepcí života a sebe sama. Co je nezvyklé, nelogické, překvapivé, či příliš šokující na to, aby to byl jen produkt mého já a mého hédonismu – je možná právě důkaz, že tady k nám mluví duše ze skutečné hloubky…
Ten vzkaz je dobré prozkoumat. Dát mu prostor. A teprve později se rozhodnout, co vlastně je v životě skutečně pošetilé, a co naopak.
A tak jsem poslouchal, zkoušel, experimentoval. Přesně tak, jak to radím svým klientům. Vzít se vážně a vzít vážně i své pošetilé nápady. Cestoval jsem, jezdil jsem, ochutnával. Poslední roky jsem trávil v zahraničí vždy několik měsíců. A letos v zimě jsem se rozhodl.
Zpět nomádem
Budu opět nomád, tak jako jím jsem celý život. Jen budu nomádem jiného typu. Stanu se světoobčanem – to je, co mě poslední roky přitahuje. Místo hor a města budu vyhledávat komunity v různých zemích. Nechám se jimi inspirovat, budu se od nich učit, žít s nimi a samozřejmě vše zajímavé vám taky předávat – pomocí webinářů, článků i mých psychologicko-cestovatelských videí, která pro vás připravuji.
Z pohledu mého psychologického fungování nebudu měnit nic. Stále budu pro zájemce poskytovat online konzultace, připravovat webináře a kurzy, psát a natáčet. A samozřejmě se budu do Česka občas stavovat, takže bude prostor i na fyzické setkání, třeba jako jsme nedávno uskutečnili na pražské Fortně.
Ale tentokrát to již nechci udělat napůl. Nechci dělit život mezi cestování a návrat. Více než cestovat chci totiž žít na různých místech. A postupně zjišťovat, kam to všechno povede.
Ukončuji
Tím se obloukem vracím k tématu ukončování. Protože když se nechcete vracet, musíte předtím skončit. Proto jsem se rozhodl nepřehlušit to. Být ve svém ukončování plně přítomný. Tak jako s tou maminkou.
Tyto týdny se prostě jenom loučím. Chodím na místa, která pro mě byla během 18 let, co mi byla Praha domovem, zásadní. Na místa velká i malá. Byl jsem podumat u dubu, pod kterým jsem každé léto sedával a četl si. Poděkoval jsem tam slovy básníka: “Bylo to krásné a bylo toho dost.”
Je ve mně občas ticho a za chvíli panika, jestli za těch pár dnů, které mi zbývají, zvládnu vše odstěhovat, vyhodit, zařídit… A pak zase prázdno ukončování, kdy se už není čím novým zaplnit. Netlačím a zůstávám s tím. Chápu, že v každé velké změně v nás musí něco umřít. Chvíle truchlení. Nejistota, jestli si opravdu jen něco nenamlouvám. A za chvíli vděčnost. Radostná naděje, že se mi něco hodnotného otevírá.
Ale tam zatím příliš nejsem. Na to nemyslím. Dávám si čas, abych to tady nejprve dobře ukončil.