Úspěch a štěstí jsme si doslova zbožštili. Ale ani jedno není samo o sobě to nejpodstatnější. Štěstí nás může taky velmi úspěšně zničit, jak ukazují zástupy slavných alkoholiků a top manažerů s velkými domy a velkou prázdnotou.
Četl jsem před chvíli u řeckého filozofa Epikura: “Je výhodnější rozumně smýšlet a nemít štěstí, než nerozumně smýšlet a mít štěstí. Neboť je lépe, když má člověk v tom, k čemu se rozhodl, neúspěch, než když v tom, k čemu se špatně rohodl, má náhodou zdar.”
V čem vás úspěch zacementoval?
Karbaníci tomu říkají “první vyhrání z kapsy vyhání”. Úspěch je totiž fajn. Cítíte se po něm dobře. Potvrdí vám mnohá přesvěčení o světě a o sobě. A pokud je silný, někdy vás doslova zacementuje v určitém vidění světa a vás v něm. Ale otázka je – byla ta přesvědčení od začátku správná? Jsou opřená o dobré hodnoty? Vedou k dobrému životu?
Anebo vám úspěch a blahobyt – definovaný jakkoli – spíše potvrzuje mělké filozofie života a zavírá vás do zlatých klecí, ze kterých nedokážete uniknout, i když víte (a nebo časem zjistíte), že potřebujete úplně jiný úspěch a úplně jiné štěstí?
Na jakou zeď šplháte?
Stephen Covey to ve své vynikající knize “To nejdůležitější na první místo” shrnuje takto: “Není větší životní tragédie, než šplhat po žebříku životního úspěchu, abychom nahoře zjistili, že je opřený o nesprávnou zeď.”
Klíčová otázka tedy není, jestli máme úspěch a zda jsme šťastní nebo co pro to vše můžeme udělat. Ale:
- Posouvá nás naše štěstí směrem, který je dobrý?
- Nezakrývá náš blahobyt něco, co je podstatnější? Co přehlížíme tak ochotně právě proto , že je nám dobře?
- Nefunguje náš úspěch, kariéra, peníze, postavení, sláva, poklepávání po ramenou druhými – jako analgetikum, které nás příjemně znecitlivuje před prázdnotou, bolestí či pochybami?
Žijeme úspěšně v tom, co je důležité? Nebo jsme začali žít úspěch jako důležitý? Je to zdánlivé slovíčkaření. Ale snad žádné dvě pozice nemohou být od sebe více vzdálené a mít na náš život rozdílnější vliv.