Letošní zimu trávím v šortkách a jsem jí za to mimořádně vděčný. “Zbláznil se?”, myslíte si asi…
Možná ten fakt s kraťasy není ta nejpodstatnější zpráva roku. Pointa je, že co není možné v Česku, je samozřejmě možné v Thajsku. Ale nad čím se chci zde především zamyslet, je co a proč ve svém životě volím. Dostaneme se k tomu, začněme ale od začátku:
Nemám rád zimu
Nemám rád zimu. Tak jako asi hodně lidí. Rád totiž chodím přírodou i po městě. Nabíjí mě, když se venku lidé scházejí a posedí – na lavičkách, v parku nebo na zahrádkách. Mám rád výlety horami a běhy přírodou. A taky mám v zimě pořád studené ruce. To všechno se lépe zvládá, když je teplo.
Zadruhé, rád poznávám nové kultury a vstupuji do nových životních zkušeností. Z části je to má profesní deformace, protože chci tímto způsobem poznat různé životní volby a prožitky, které stojí za nimi. Z části je to ale má identita. Mé já je syceno růzností. Přecházení mezi různými rolemi a místy mě dělá celistvým. Necítím se díky tomu rozštěpený. Naopak.
Nejsem jednoduchá osobnost (v žádném smyslu toho slova) a dávno jsem přišel na to, že své preference a potřeby nedokážu uspokojit na jednom místě. Později jsem zjistil, že je to dokonce výhoda. Nežít stále ve stejnosti, zůstat v pohybu, a tedy mentálně pružný.
Za třetí, mám rád různé netradiční a komunitní způsoby života a společné pobyty, kdy se snažíme zažívat se jinak. Dávno jsem zjistil, že nikdy nepoznám svět hluboce, pokud ho budu chtít poznávat jen sám nebo se svými nejbližšími. Že mi bude chybět komunitní dimenze poznání, nejen zážitek pospolitosti, ale i synergie, kterou dokáže vytvořit jedině blízkost druhých a jejich vzájemná různost.
Často v rozhovorech a podcastech mluvím o tom, jaká je škoda, že se komunitní život v Česku ani trochu nerovná tomu prvorepublikovému nebo tomu v zahraničí. A jak nezdravé je naše pojetí života, zaměřené jen na pár kamarádů a vlastní rodinu…
Propojení, která mi dává smysl
Zjistil jsem, že všechny tyto tři své životní preference výborně pokryji při pobytech v různých komunitách, ať už digitálních nomádů nebo společenství, která se rozhodla žít mimo většinové společenské volby. Výbornou možnost nabízejí také různé spirituální či seberozvojové komunitních programy. Mám na mysli ty neujeté a normální. Nejlépe tam, kde je teplo a kde nesněží.
Letošní zimu jsem se proto rozhodl provést větší experiment: Strávit její většinu mimo Česko, a to v podobných komunitách.
Zima v Česku je pro mě rok od roku méně a méně příjemná, a to také proto, že jsem poznal, že není nevyhnutelnou daností. Že i v lednu lze vyjít ven jen lehce oblečený. A nemusíte být zrovna wimhofovec. Musíte jen být – někde jinde.
Tyto řádky píšu na venkovní zahrádce coworkingu, jen v košili a kraťasech. Nepíšu to proto, abyste mi záviděli. Píšu to proto, že jsem zjistil, že to není drobnost. Že to přispívá k mé spokojenosti daleko více, než jsem si dříve připouštěl.
S komunitou v severním thajsku
V prosinci jsem vyjel na pobyt do coworkingové komunity v Turecku. A v lednu jsem se přesunul do severního Thajska, kde se účastním intenzivního coworkingového programu. Ten se nazývá moderně “coworkation”, což bychom asi mohli přeložit jako “turnusový pracovní pobyt” nebo “pracovní prázdniny”. Ani jedno nevystihuje podstatu úplně přesně.
Jedná se o to, že se skupina lidí sejde na pár týdnů – tedy dostatečně dlouhou dobu – na jednom místě, absolvuje bohatý sociální program a pracuje společně v coworkingu. Kdo někdy pracoval sám na sebe, ví, o co více toho udělá, když okolo vás pracují další lidé. Někdy tato komunita žije ve společném komunitním ubytování, někdy ne. Ale především spolu prostě těch pár týdnů intenzivně žije. Samozřejmě, do ničeho nejste nuceni, sejde se zde pár desítek dospělých lidí, kteří žijí ve svobodě a nechtějí patřit do moderní sekty. Prostě se k něčemu z toho bohatého programu přidáte, a pokud nechcete, tak si chvíli jdete po svých.
Ale především je to obrovský zážitek tolerance a respektu. Kdy jste naposledy seděli na večeři s Američanem, Rusem, Turkem, Jordánkou, Izraelcem… a snažili jste se o porozumění a přátelství? Obzvláště v dnešní době plné polarizace a národnostní nesnášenlivosti na všechny strany. Tyto komunity tak v zásadě dělají ještě něco mnohem více, než že spolu chtějí strávit smysluplný a hluboký čas. Jsem přesvědčen o tom, že přispívají k porozumění a toleranci na hlubší úrovni, a s trochou patosu bych řekl, že přinášejí jednu formu, jak uzdravovat společnost – protože z takového pobytu se vrátíte proměněný a s nadějí, že to jde…
Chtěl jsem být u toho
A protože mě podobné komunitní psychologické experimenty velmi zajímají, chtěl jsem byl co nejdříve při tom. (Teď si musím od psaní odskočit, protože nás čeká jedna z aktivit – Real Talk. Jednak chvíle odpočinku od práce, ale místo tradičního kancelářského kafe a drbů si na způsob skupinové terapie v malé skupince každý vylosujeme jednu osobní otázku a odpovíme na ni v hloubce, která nám vyhovuje. Ostatní se mohou přidat. Sdílíme tak své zkušenosti a příběhy, často nelehké. Kdy jste to naposledy dělali se spolupracovníky?)
Model podobných “pracovních pobytů” jistě brzy přijde i k nám a nebudete kvůli tomu muset jezdit na druhý konec světa. Je to skvělý mix komunitního zážitku, seberozvoje, ale i užitečnosti. Pobyty mohou být zaměřené na pomoc místní komunitě, které se věnujete ve volném čase, na ekologické projekty a tak dále.
Plně chápu, že to není pro každého a je to jen jeden ze stovek různých modelů, jak žít bohatěji (a v mém případě taky: jak si trochu pomoci od zimy). Určitě se nestává mým novým životním stylem. Je ale jednou zajímavou polohou, do které se hodlám vracet, podobně jako se mnozí z nás vracejí na chalupy v horách.
A možná slyším, jak někteří z vás namítají – chápu, že singles se nudí a nemají co dělat, tak se takto scházejí, ale přece takový model není pro rodiny s malými dětmi…, není pro běžné lidi s rodinami a závazky, není pro svobodné matky. Inu a co vám brání právě takový “rodinný coworkation”, který bude určen třeba rodinám s malými nebo staršími dětmi – a brát v potaz i jejich hry, hlídání, dětské aktivity a program – třeba v Praze nebo v jakémkoli jiném českém městě zorganizovat?
Tolik pár netradičních myšlenek a inspirací k letošní zimě a kam mě zavedla.
Proč jsem za zimu vděčný
Závěrem bych dodal jen jednu myšlenku: Myšlenku vděčnosti. Nemám rád zimu, ale nevím, jestli bych ji “zrušil”. Protože kdyby nebyla, zůstal bych sedět doma a nic bych ve svém životě nezměnil. To, že zima je taková, jaká je – se vším co přináší a co jsem mnoho let zažíval – mě donutilo zvednout se a hledat nová řešení. A to určitě není málo. Dokázal bych to sám, bez jejího přispění? Myslím, že dost těžko.
Proto ti děkuji, zimo. Jsem ti vděčný za změnu, ke které jsi mě donutila. Díky tobě mohu trávit dny, o kterých se mi v minulých letech ani nesnilo. Našel jsem doslova nový způsob, jak proměnit svůj život.