V posledním psychologickém webináři “Pět pravidel dobrého života” jsme probírali, že dobrý život budeme žít jen tehdy, pokud bude v souladu s našimi hlubokými osobními preferencemi a silnými stránkami. Tedy pokud bude v souladu s naší jedinečností.
Jedna z posluchaček mi pak položila skvělé otázky. Jsou podle mě natolik užitečné, že odpovědi uveřejňuji i zde.
Chápu, že ne všichni tento webinář viděli. Nicméně věřím, že většina z vás mé názory zná i odjinud, tedy bude vám jasné, o čem mluvím.
Rozdělím své odpovědi do dvou příspěvků. V tomto se budeme zabývat tím, co dělat, pokud rodina s mými plány nesouhlasí, pokud je nedokážu časově zvládnout… Zkrátka jak vzít do úvahy potřeby okolí.
“Jak se rozhodovat v případech, kdy bychom chtěli čelit nové výzvě, ale výrazně by to zatížilo další oblasti života, jako je například fungování rodiny?”
Nerozumím úplně přesně tomu slovu výzva. Je to slovo, které může znamenat pouze překonávání sebe sama, že se jen chci „předvést druhým“… nebo to taky může znamenat nejdůležitější volbu a cestu našeho života, bez které nedokážeme plně žít. Takže nevím, co se tím myslí a odpověď – bez vyjasnění, o co se jedná – tak může být na obě dvě strany.
Pokud se vám ale jedná o to druhé – tedy o zásadní cestu vašeho života, o nutnost opření se do svých nejsilnějších životních preferencí, potřeb, způsobu žití, potom je to největší zodpovědnost, kterou k životu a sobě máme. Tečka. To není cesta k sobectví, kdy “myslím jen na sebe”, ale cesta k osobnímu nejhlubšímu naplnění a díky tomu nutně také k nalezení hlubokých vztahů k lidem (včetně těch nejbližších) a jejich prostřednictvím také k hluboké užitečnosti pro druhé i pro svět.
V takovém kontextu ale příliš nerozumím, jak takové nejdůležitější zodpovědnosti může bránit „zatížení“ jiných oblastí života nebo „fungování“ čehokoli. Opět slova jako „zatížení“ nebo „fungování“ mohou postihovat banality nebo zásadní věci. Ale i pokud je to zásadní věc, pak žít zodpovědně k životu, tedy žít podle mé poznané jedinečnosti a mého poslání, je velmi zásadní věc. Dokonce tak zásadní, že by měla určovat vše ostatní (mé povolání, práci, vztahy, nalezení vhodného partnera, způsob rodinného života, místo pro život atd.).
Za seberealizaci se nesklízí všeobecný potlesk
Vezmu to ještě z jiného směru (více o tom mluvím v jiných webinářích na Forendors – Jak najít směr a udělat v životě změnu, Psychologie dospělosti a dalších):
Nelze se hluboce seberealizovat, tedy jít životem způsobem, který často překvapeně (někdy až šokovaně) nalézám a vybírám díky své jedinečnosti, díky svému vidění světa a svých silných stránek a preferencí, a ZÁROVEŇ úspěšně plnit všechny cíle, diktované společenským tlakem, materialisticko-konzumeristickou filozofií a mainstreamovým pohledem na pravidla „správného“ života “jak ho všichni žijí”. Pokud se o to snažíme, narazíme poměrně brzy. A pokud se snažíme dělat “kompromisy”, narazíme teprve a pořádně.
Seberealizace není další koníček
Seberealizace není o přidávání další položky do už tak nabitého kalendáře života. Seberealizace je to, co je život. Je to způsob života, volba typu života. Všechno ostatní z ní musí vycházet a být s ní v souladu (nebo alespoň významně nepřekážet), pokud touto cestou chceme jít.
Tedy je potřeba si vybrat bohužel jenom jedno. Píšu „bohužel“, protože vím, že to není snadné. Ale nakonec je to vlastně „bohudík“, protože je to velmi osvobozující zážitek, přestat být těmito falešnými normami svazován.
Tedy ne, cesta seberealizace není cesta, za kterou mi ostatní tleskají, kterou mi nutně schvaluje maminka (manžel, kamarádka) a díky které se stanu pro všechny sympaťákem roku. Často jsem na ni taky sám. Alespoň než si najdu nový kmen, nové přátele. Proto je tak těžká. A proto na ni nemá mnoho lidí odvahu. (viz webináře Psychologie dospělosti, Jak najít směr a realizovat změnu)
“Jak se srovnat s tím, že toužíte po změnách, které jsou vzhledem k casu, prostředkům, okolnostem a potřebám vašich nejbližších nerealizovatelné?”
Na to bych dal stejnou odpověď jako tu výše. Pokud jsou změny „nerealizovatelné“ vzhledem k času, okolnostem a potřebám druhých, potom to jsou
(1) buď nedůležité změny,
(2) nebo je nedůležitý ten „čas, okolnosti a potřeby druhých“, jak si je pro sebe definujete
Strach před seberealizací se často rád schovává za rádoby „starost o druhé“ a péči o domácí štěstí. Většinou je to ale myslím výmluva. Pokud člověk má opravdu snahu a poznal důležitost hlubokého života a smyslu (díky své jedinečnosti, talentům, svému povolání), vždy lze nalézt cestu dále a rozhodnout se, co je priorita.
Změna bez změny není možná
A někdy si taková vnitřní změna prostě vyžádá zásadní revoluci ve vztazích, v rodinném fungování, v množství času, který čemu věnuji či nevěnuji. Nelze chtít udělat změnu a neudělat přitom změnu (psal jsem o tom v tomto příspěvku).
Holt možná nebudeme rodina s nejvzornějším úklidem, možná nebudeme mít teplé večeře, možná nebudeme mít tolik peněz jako sousedé, možná dokonce nebudeme mít auto nebo hypotéku, možná se děti budou muset vyrovnat s tím a tím… ale je mé zásadní přesvědčení, že jednou budou tyto děti zásadně šťastnější, protože měli doma vzor seberealizujících se, naplněných, možná i zářících rodičů, od kterých se infikují. Protože zažili, jak se žije život.
Nebyli obklopeni jen frustrovanými, unavenými a se životem nespokojenými rodiči, kteří to třeba mysleli dobře a snažili se žít co nejlépe, ale šli za nesprávnými hodnotami, především za tím, co se “musí a co všichni dělají” a za “aby nás druzí nepomluvili”. A takovými hodnotami své děti nechcete vybavit, věřte mi.
I okolí je součástí mé změny
Koneckonců, s druhými lidmi (partnery, rodinou), kteří by mi neumožnili dělat to, co vidí, že je pro mě nejdůležitější, co mě činí šťastným, bych osobně asi moc nechtěl být. Vy ano? Co je to pak za partnera/rodinu? Proč pak taková rodina, která si neumožňuje vzájemně dosahovat hloubky a jedinečnosti, vlastně existuje? Proč v ní jsme?
Samozřejmě teď hovořím o dlouhodobém rozhodování. Nehovořím o tom, že někdo v domácnosti je třeba nemocný a potřebuje chvíli podporu. Že máme výpadek příjmů a pár měsíců musíme všichni své plány odložit. Že tchán nebo prarodič má těžkou nemoc s neschopností se o sebe starat a velké revoluce odsuneme o rok nebo dva. To je jasné. Ale pořád si myslím, že rozdíl mezi takovouto krizí a dlouhodobým směřováním/pohodlností lze s trochou upřímnosti snadno poznat.
Situaci typu: „mám chuť do změny, ale okolí je proti“ rozumím. Je častá. Je to i výrok mnoha mých klientů a vím proč. Ale po nějaké době psychologické práce se taková situace začne jevit jinak – odkrývá totiž ne úplně dobré chápání toho, co je to změna. Je to nesprávné chápání, že změna je něco, co se tohoto okolí (tedy života) moc nedotkne, co nezmění i toto okolí, co jen budu realizovat v soukromém oddělení své duše, podobně jako sbírám známky a občas večer se tomu věnuji.
Tak o takové změně zde ale nehovoříme. Zde hovoříme o zásadní proměně života. O zcela jiném důrazu na to, co budu považovat za podstatné, co budu dělat, s kým se budu stýkat, co upřednostním, a co naopak. A to není nový koníček, kterého si snad okolí ani nevšimne. To je změna, která ovlivní a musí ovlivnit vše.