V posledním psychologickém webináři “Pět pravidel dobrého života” jsme probírali, že dobrý život budeme žít jen tehdy, pokud bude v souladu s našimi hlubokými osobními preferencemi a silnými stránkami. Tedy pokud bude v souladu s naší jedinečností.
Jedna z posluchaček mi pak položila skvělé otázky. Rozdělil jsem své odpovědi do dvou příspěvků. V předchozím příspěvku jsem se zabývali tím, co dělat, pokud rodina (blízcí) s mými plány nesouhlasí. Dnes se podíváme na otázku, jak moc lze úsilím a nadšením dohnat to, na co nemám příliš talent nebo co není naše výrazná stránka.
Každý jsme jedinečný
V pojetí, jak ho předkládáme v uvedeném webináři, neexistuje nic jako životní nebo osobnostní „průměrnost“. Jedinečnost, o které tam mluvíme, znamená něco jiného než matematické srovnání s průměrem nějakých vlastností.
Nejedná se o to, srovnávat se v nějakých vlastnostech (extroverze, inteligence, abstraktní myšlení…) mezi sebou, obdržet nějaké imaginární hodnocení testu na tyto vlastnosti a pak se považovat za nadprůměrné (tedy jedinečné) nebo průměrné – v těchto měřených vlastnostech. To je úplně jiné pojetí. Takto může třeba učitelka popsat žáky ve škole: Srovnat jejich vysvědčení podle průměru známek a tím se třída rozdělí na „vynikající“ (jedinečné), průměrné a podprůměrné žáky… Ale to absolutně není, o čem zde mluvíme.
Jedinečnost, jak o ní zde mluvíme, jsou nejvýraznější vlastnosti v rámci každého člověka. I ten nejhorší žák ve výše uvedené třídě (s nejhoršími známkami) bude mít nějaké své vlastnosti nejsilnější, silnější než jiné své vlastnosti. Nejedná se ani tak o to, jak si v těchto vlastnostech stojí oproti druhým. Jedná se o to, aby to byly v rámci všech jeho vlastností, potřeb, talentů, preferencí, ty nejsilnější.
Nesrovnáváme tedy stejnou vlastnost ve skupině lidí. Srovnáváme různé (mnohé) vlastnosti navzájem v rámci jedné osobnosti každého z nás.
A o tyto je potřeba opřít svůj život. Protože to jsou prostě nejkvalitnější součástky našeho přístroje, nejlepší kusy našeho stáda, nejmoudřejší knihy v naší knihovně. Nebo jak to říci.
Nadšení a úsilí
Co se týče původní otázky – jaká je role nadšení a úsilí v životě: Ta je samozřejmě velká. Sám jsem mnohé roky vypisoval oblíbený workshop o sebekontrole (a snad ho brzy znovu překlopím do online podoby). A ten byl celý právě o tomto – o úsilí.
Ale pozor, že máme silné úsilí/nadšení, ještě neznamená, že můžeme svůj život libovolně opřít o cokoli. Bylo by naivní myslet si, že si libovolně vyberu jakékoli povolání, náhodně si vybrat přátele nebo zvolit partner(k)y. A domnívat se, že to nějak „utáhneme“ tím nadšením a úsilím. To je spíše cesta do katastrofy.
Pokud život opřeme o své slabé (nevyvinuté, nikoli zásadní, nikoli silné) stránky, pak nám ani sebevětší úsilí/nadšení nezajistí dobrý život, i když samozřejmě díky tomuto úsilí/nadšení tyto své slabé stránky trochu posílím, zvýrazním, vybuduji.
Parní lokomotiva nesoutěží s rychlovlakem
Podobně může nadšení a úsilí milovníků retrotechniky opravit starou parní lokomotivu, ale ta nikdy nepojede 300 km/hod jako nový rychlovlak. Silné stránky parní lokomotivy a rychlovlaku jsou totiž jiné. Silnou stránkou parní lokomotivy nebyla taková rychlost a chtít ji po ní vydolovat úsilím a nadšením je přece nesmysl. Toto úsilí a nadšení bychom měli namířit do silných stránek této lokomotivy! Ať se chlubí na retrojízdách, ať z ní mají radost děti nebo milovníci historie v muzeu, ať je třeba připravena v záloze pro nějaký totální blackout. Tam je třeba napřít úsilí a nadšení – tam, kde to má smysl.
A v našich životech to má smysl tam, kde jsou naše silné stránky, preference, potřeby, vidění světa. Pokud napřu své úsilí a nadšení do nich, pak pojedu jako Formule 1. Pokud proti nim (nebo do slabých stránek, což je vlastně často totéž), pak:
(1) Nedosáhnu úspěchu, tedy velkého užitku ve společnosti, protože mě často v konkurenční soutěži překonají ti, kteří svůj život postavili na silných stránkách PLUS své nadšení a úsilí investovali do těchto – už původně silných – stránek (oproti mě, který mám jen to druhé).
Netalentovaný houslista nikdy nebude špičkový. Hrát na housle ho může bavit. Ale neměl by na tom postavit svůj život (profesi, vydělávat si, hrát druhým). Měl by si to spíše nechat jen jako jednoho z koníčků. Protože jistě má mnoho výraznějších talentů. Pouze talentovaný houslista (i díky svému úsilí a nadšení) se stane špičkovým houslistou, který bude přinášet hluboké potěšení a užitek druhým.
Jistě, pokud bude mít takový průměrný houslista bez špičkového talentu silný talent na učení, může se z něj stát skvělý učitel hudby. Ale právě o tom mluvíme – o využití talentu (zde na učení, nikoli houslového)
(2) Nebudu mít hlubokou radost. Protože hlubokou radost mám z hlubokého naplnění. A hluboké naplnění dosáhnu pouze prostřednictvím toho, co je ve mně silné. Plus nepřidá tomu ani to, že ve společnosti/vůči druhým nedosáhnu tak silného užitku a úspěchu, jak jsme zmínili výše.