Starý bonmot říká: “Člověk zvládne třikrát více, než si myslí, a desetkrát více, než si myslí jeho maminka.” Platí to ale jen tehdy, pokud správně pochopí, kým je. Tedy že má svobodu a co to pro něj znamená:
- Že to přináší nutnost položit si otázku: „Co s touto svobodou uděláš?“
- Že tato otázka je ústřední otázka jeho života.
- A že pokud si na ní bude odpovídat banálně, bude také žít banální život.
Metání dorty životního úspěchu
Mnozí lidé ale vnímají seberozvoj – tedy růst ve vlastní svobodě – zcela jinak. Jako jakousi třešničku na dortu.
Už mají “pořešeny” základní životní starosti – dobře vydělávají, budují kariéru, zakládají rodinu – tak se chtějí taky trochu rozvíjet, podobně jako chodí zacvičit si v úterý jógu. Přidají si do kalendáře psychologický rozvoj jako nový koníček nebo dokonce snobskou záležitost, kterou se mohou chlubit přátelům v kavárnách a na blozích (“můj terapeut mi říká”).
Nechci to příliš shazovat a věřím, že i tyto motivy mohou člověka postupně otevřít pro vnímání hlubších aspektů života. Ale: V jeden okamžik je potřeba takové omezené pojetí seberozvoje jako mentálního wellness prostě opustit.
Hluboká psychologická práce není třešnička na dortu spokojeného života. Je to něco, co vám může život totálně rozprášit. A někdy dokonce musí.
Budete si najednou připadat jako v černobílých groteskách z dvacátých let, kde se načančanými dorty vašich identit metá po místnosti jako se Saturninovými koblihami.
Díky psychologické práci, sebeanalýze a experimentům, děláte-li je upřímně a do hloubky, zjistíte, že jste si v mnohém lhali. Že je potřeba vydat se úplně jinou cestou. Že váš dort životního úspěchu je jen nakašírovaná atrapa sociálních konstruktů, kterou jste se pýřili na elitních setkáních těch, kteří si myslí, že něco znamenají.
Že je potřeba bořit. Stavět něco úplně jiného. Jít dál.
A to vás vyděsí.
Představujete si psychologickou práci takto?
Poběžte!
V jednom z nejdůležitějších textů raného středověku, v pravidlech pro mnišský život, nabádá Benedikt z Nursie: “Poběžte, dokud máte světlo života.” Nezve nás opatrně, aby nevyplašil: “Pojďte, zkuste trochu“. Ale s razancí volá: “Poběžte!” Utíkejte k dobrému životu! Neodkládejte to důležité!
Nepropadejme nebezpečné iluzi, že teprve až nastane vhodnější situace, až postavíme své domy, zasadíme všechny stromy, vychováme děti, vyřešíme partnerské spory, prodáme své startupy, odpustíme rodičům, přečteme moudré knihy, dochodíme léta psychoterapií – kdy prostě “bude vyřešeno”, a my budeme moudřejší, zajištěnější, ve větším komfortu a bezpečí – že teprve pak, v tomto mytologickém “až jednou” bude konečně čas vydat se na obtížnou cestu nalezení sebe sama.
Pokud si to takto plánujete, mám pro vás nepříjemnou zprávu: Žádné “až jednou” nikdy nebude. Bude jenom děsivý moment, kdy se svým bolestivým já (jehož kultivaci jste odkládali), nesprávnými životními volbami (které jste neměli čas a ochotu revidovat), špatnými vztahy či dokonce izolací (bylo třeba vydělávat, ne hledat kvalitní lidi) zjistíte, že se nacházíte v životním zoufalství nebo existenciální prázdnotě.
A v tuto chvíli se jen obtížně zvedá. Protože jediný nástroj své proměny, který máte k dispozici – svou duši – jste desítky let ignorovali. S otylým sebevědomím pseudoúspěchů sociálního srovnávání se vám bude revoluce vašeho života podnikat mnohem hůře, nikoli lépe.
Poběžte raději už dnes. Nikoli přešlapujte, nikoli se “připravujte”. Všeho nechte. A poběžte.
Chceme psychology jako osobní roztleskávačky
Benedikt nás výše burcuje způsobem, na který dnes nejsme zvyklí. Psychologii vnímáme jako „úsilí mírného pokroku v mezích sociálních očekávání“.
- Novináři se mě ptají „co bych radil dělat lidem, které stresuje hypotéka“, a zvedají obočí, když jim odpovím, že takovým lidem bych poradil hledat v životě důležitější hodnoty.
- Ženy, které propadly životní vizi dokonalé matky a které paralyzovány bestsellery o nejlepší výchově ničí své děti přehnanou péčí, mě obviňují, že jsem na ně příliš náročný, když je upozorňuji, že 24hodinová výchova by neměla být jediná ani ústřední náplň života ženy — že by měly taky dělat něco jiného a ty děti možná nechat trochu žít…
- Lidé okolo padesátky mi vysvětlují, že změna se v jejich věku dělá tak obtížně a nesouhlasně kroutí hlavou, když jim odpovím, že je to nesmysl, protože na rozdíl od mladých lidí oni mají peníze, životní zkušenosti, profesní expertízu, dospělé děti a lepší představu o sobě – a tedy i riskantní změna je pro ně neskutečně lehčí…
Pane Špoku, máte rodinu? Máte závazky? Kdy to mám stíhat? Víte vlastně, čím lidé dnes žijí a jaké jsou jejich starosti?
Dříve jsem se těm reakcím divil, ale pak jsem pochopil: Mnozí lidé se ve skutečnosti hluboce, obtížně měnit nechtějí. Hluboce, obtížně se měnit znamená totiž taky:
- riskovat nepřízeň okolí
- nevědět co přijde
- opustit starou bezpečnou idenitu (tedy zažít cosi jako psychologickou smrt)
- vykročit do děsivého neznáma, kde nemáme záruky.
- A pak znova dokola.
Kdo by po tom toužil?
A tak nechceme psychology jako hlasatele obtížné cesty k potenciálu člověka. Chceme jen osobní roztleskávačky.
Mnozí kolegové tuto poptávku naplňují a je to dobře. Ale je to málo. Potvrďte mi, pane doktore, že žiju správně, jen potřebuju lépe „nastavit“, více se vyspat, občas vypnout, pochválit se, nějaký blok „odbourat“, tady dotáhnout šroubek a mírně přelakovat. Hlavně po mě nic moc nechtějte, protože život je pro mě náročný i tak.
Stephen Covey ve své geniální knize “To nejdůležitější na první místo” varoval: Není větší tragédie než šplhat po žebříku životního úspěchu, abychom nahoře zjistili, že je opřený o nesprávnou zeď.
Mnoho z nás si bohužel z psychologie udělalo závod v rychlém šplhání. Myslí si, že po ukončení procesu sebezdokonalení budou proměněni ve smyslu lepšího výdělku, bezproblémových vztahů, širokých úsměvů, duchovních vhledů a nekonečného štěstí. Že nic ve svém životě vlastně nemusí změnit, že jejich mysl se po aplikací efektivních “metod” magicky metamorfuje jako barevný motýl a začne toto štěstí produkovat.
Že až absolvují plný balíček hodin u prestižního psychoterapeuta, pobyt ve tmě, kontemplativní exercicie, ketaminovou terapii a zkrátka to všechno, co se teď „dělá“ – vyjedou z garáže s lepším modelem špičkového modelu své duše.
Ale to je iluze.
Žít dobrý život
Skutečný cíl je neskutečně těžší. Je jím žít dobrý život. A přijít na to, co to je. Nemám být úspěšnější. Nemám žít více v komfortu a bezpečí. Dokonce mohu být i daleko otřískanější a následkem toho mohu i trochu psychologicky kulhat. Mám ale být díky takovému odlišnému životu hluboce proměněn. Mám poznat radost a skutečné naplnění díky tomu, co žiju, kde žiju, s kým žiju a jak to žiju.
Cesta k seberealizaci není cesta za sociálním úspěchem a popularitou. Není cestou, které druzí musejí rozumět a kterou mi musí schválit maminka. Nemám povinnost své sny a rozhodnutí před nikým obhajovat.
Mám žít a hledat cesty, na kterých stále cítím čerstvý vánek ve tváři. A zamítat ty, kde je zatuchlo. Jezuité ve svých metodách životního rozlišování nazývají tento dobrý vánek (nikoli pomíjivý vichr emoce prvního nadšení) útěchou. To je pojem, který zahrnuje pocity správnosti, pokoje, vyrovnanosti, klidné radosti, pocit, že jsem na svém místě… ale i to, co moderním jazykem označujeme jako flow.
Odlišit to a dobře poznat, kde mi je lépe, mohu ale pouze tehdy, když svůj prožitek mohu srovnat s jinými prožitky; když jedno místo mohu srovnat i s mnoha jinými místy. A to chce čas a šíři zkušeností. Proto je cesta seberealizace, tedy naplnění vlastní svobody, cestou dlouhodobou, nekončící a celoživotní. Nejedná se o jedno rozhodnutí ohledně školy ve dvaceti, ohledně povolání o pět let později a ohledně manželky ve třiceti. A pak už jen dovolené, chalupu, grilovačky, dvě děti a vůz vyšší střední třídy. Jako všichni ostatní.
To je karikatura života.
Zralá dospělost není neměnnost
Život se musí žít – z definice – neustále. Přichází ve vlnách větší stability, ve kterých je vše jasné a v pořádku: naše rozhodnutí, identity a role pevně drží a my můžeme být produktivní, více dávat světu a nabírat síly pro další proměnu.
Období stability jsou pak střídány obdobím přechodu, tápání a změny. Je potřeba něco upravit – vně, uvnitř, v našich vztazích, očekávaních, zvyklostech. Vstupujeme do nových životních fází, stárneme, mění se naše rodinné, sociální i profesní role. Psychologicky i duchovně zrajeme, něco jsme už přerostli a někde se unavili. Přirozeně tak vystupujeme ze starých identit, které dosloužily. Je potřeba jít dále a zjistit kam. Musíme opouštět, experimentovat, padat a zkoušet: znova, nově nebo jinak.
Po nějaké době touto změnou projdeme a potvrdíme si své nové role a rozhodnutí. Nastane nové období stability. V něm pracujeme, žijeme – a sklízíme její plody. Dokud nepomine. A tak stále dokola. Nádech a výdech, stabilita a změna. Nikdy to nekončí.
S tím mnozí lidé nepočítají. Představují si “dobrou dospělost” jako období velké dlouhé stejnosti. A čím méně věcí se mění, tím více je to důkaz, že jsme se dříve rozhodli správně a že jsme vyzrálí. Čím delší tato stejnost bude, tím v ní mohu být větší mistr, protože rutinér!
Pletou si rigiditu s kultivovaností a to se jim dříve či později vymstí, obvykle nějakou životní krizí, psychickou poruchou nebo zjištěním, že jejich život je banální, osamocený a nudný…. prostě že už jim dávno někam ujel.
To samozřejmě není konec světa. Kdykoli je možno zvednout se a vzít svou svobodu vážně. Co nám k tomu – často především ve vyšším věku – chybí, je prostě odvaha a ochota.
“Pane doktore, už je mi čtyřicet padesát šedesát, to už se přece lidé nemění.” Zůstáváme uzavřeni do svých pohodlných, ale zničujících představ o tom, co se má a nemá. Ty jsou často největší překážkou naší změny, nikoli stáří, sociální, rodinná nebo ekonomická situace. A tak raději abychom neriskovali svou pověst, riskujeme to, co má pro nás největší hodnotu – vlastní život, jeho naplnění, jeho hloubku.
Proměňující zážitek proměny
Každému bych to tolik přál. Zažít, jak odměňující je – po etapě nesnadného experimentování, nevíry, úzkostného vycházení s kůží na trh, po období nepříjemného „cítím se jako blázen“ a „nikam nezapadám“… když za tím vším najednou zableskne pochopení a malý vhled.
Možná jen na moment je mi v něčem překvapivě dobře. Vidím, že se vše nějak posunulo, že je to lepší a já ani nevím proč. A po chvíli vím, že toto bude má cesta. Vím, že bych ani za nic neměnil. Posun, vhled, změna, řešení. Je to jako zázrak. Nedá se to přesně naplánovat a často je třeba se k tomu doslova protrpět.
Ale motivovat slovně někoho, kdo tuto zkušenost nezažil, je těžké. V psychologickém i duchovním rozvoji totiž často platí, že bolest, prázdnota, diskomfort a nevíra jsou stavy, které se poctivým životem nejprve (nebo občas) zesílí. Než projdeme obtížným územím, může to trvat. Pokud to zažijeme již několikrát, pamatujeme si to a posílí nás to. Vybudujeme si odolnost, se kterou překonáme svou příští poušť snadněji.
Pokud ale jdeme poprvé, je to těžké. O to více je potřeba umět se mít i v těchto chvílích vyprahlosti rád, na chvíli zastavit, svlažit popraskané rty (třeba přechodnou důkladnější starostí o naše nižší potřeby, fyzické pohodlí, vztahy, smyslový svět…). Dobít baterky a zase jít dále. Vědět, že se vše nemusí podařit napoprvé. Že nemusím běžet psychologický maraton. Že si svou cestu mohu rozkouskovat a jít vždy jen tolik, kolik snesu.
Večery na zahrádce
Součástí této proměňující (bolestivé, tápavé, nejasné, ale také radostné, překvapivé a zarážející) zkušenosti cesty k sobě je také zvětšující se schopnost pouštět věci z rukou. Nechtít a nepotřebovat mít vše pod kontrolou. Spiritualita nás učí přesně této rovnováze – jak pečlivě nekontrolovat každou zatáčku, ale přesto jít dobrým směrem.
Pochopíme tak postupně, že život a seberealizace je těžká práce, podobně jako starost o zahradu. Ale také, že naše okopávání zahrádky musí večer skončit. Konve je potřeba pověsit na hřebík, abychom v klidu od šálku čaje, už bez ambicí něco zlepšovat, pohlédli na své nedokonalé, plevelem už opět trochu zarostlé, ale milované dílo. Koneckonců, nejsem na něj sám.
Odpočinout si, nabrat sílu, radovat se z toho, co mám, s kým jsem a kde jsem. Pohladit si pejska. Hledat na nebi Velký vůz. Povyprávět si s lidmi o našich zahrádkách. Jen tak plkat o ničem a radovat se z toho. Neumím-li takové chvíle, míjím se s hloubkou života.
Ale to vše jen, abych zítra zase mohl obléknout montérky a vzít do ruky motyku. A pokračovat ve svém povolání, v práci, v budování vztahů, v sebezlepšování, ve spirituální praxi, v životních změnách, v nadějích a pádech. Nádech a výdech, dřina a odpočinek, činnost a kontemplace. Nikdy nesedět příliš dlouho s rukama v klíně. Nikdy se příliš nepachtit v hektické snaze to všechno zmáknout.
Uvolnit se trochu. A okopat další řádku. Zopakovat.
To je podstata nejen „psychologické práce“. To je myslím recept na dobrý život. Den za dnem. Týden za týdnem. Do posledního dechu.
Tak ať se nám to všem daří, milí čtenáři.
V rozšířené verzi vyšel tento můj text jako doslov v knize rozhovorů Petra Glogara Všechno začíná v nás: Hovory o terapii a spiritualitě
Pokud vás téma seberealizace a uchopení vlastní svobody zajímá hlouběji, zvu vás ke sledování mých psychologických webinářů, mezi kterými najdete právě webináře na téma Seberealizace, Životní změny, Jak najít v životě směr a další. Dohromady je to už okolo 40 hodin videí. Zabýváme se v nich například otázkami jako:
- Jak najít směr a dobře se rozhodovat?
- Jak budovat kvalitní vztahy?
- Jak pracovat se svými návyky, emocemi a vlastní psychikou?
- Jak najít smysluplnou práci, seberealizaci a způsob života?
- Co znamená žít „dobrý život“ v 21. století?