Slavný podnikatel Richard Branson je majitel sítě firem s ikonickým slovem VIRGIN v názvu. A především zakladatel kdysi slavných aerolinií Virgin Airlines. Ve své autobiografické knize “Losing my virginity” popisuje, jak se k tomuto podnikání v letecké dopravě dostal.
Tenkrát měl hudební vydavatelství a na letišti v USA mu zrušili poslední let do Portorika. Branson se tam ale chtěl dostat. A tak nenadával, ale jednal.
Telefonicky poptal menší charterové letadlo, které tenkrát pro takový let vyšlo na 2000 dolarů. Pak si udělal cedulku “Virgin Airlines: jednosměrný let Portoriko za 39$”. A postavil se s ní uprostřed toho letiště, kde zrušili jeho let a kde proto bylo mnoho bezradných pasažérů. Za chvíli měl plno.
Letadlo se zaplatilo a na závěr letu jeden pasažér zavtipkoval: “Trochu zlepšete služby a máte byznys”. Branson mu odpověděl: “A víte, že to možná jednou udělám”? Pointa je, že to – za mnoho let od této události – opravdu udělal.
Proč sem píšu tento příběh? Ze dvou důvodů:
Za prvé:
Odvaha a jasnost je na konci, ne na začátku
Často narážím na příliš komplikované návody “Jak začít podnikat” a koučovací techniky “Jak vybudovat sebedůvěru, překonat strach a pracovat na sebe.” Příběhy lidí, kteří se do podnikání pustili a něco v něm dosáhli, nám ukazují odlišný postup, než nám nabízejí tyto metody: Prostě začít.
I s tímto strachem nebo nejasností začít něco budovat, v neperfekcionistické a marketingově skoro nepublikovatelné verzi. Nečekat na geniální byznys plány, rady mentorů a podporu inkubátorů. A rozhodně ne na finance. Něco zkusit, pak znova a potom úplně jinak. Občas si odřít kolena a občas totálně ztroskotat. A mezi tím se všemu důležitému naučit.
PAK nebudete mít strach a budete mít sebevědomí. Po tomto procesu, nikoli před ním.
Jsem přesvědčen, že totéž platí nejen o podnikání, ale o jakémkoli poctivém směrování života ke smyslu a k hloubce.
A za druhé:
Všímejme si signálů
Vnímejte náznaky. Všímejme si pocitů. Zaznamenávejte drobné události a co nám říkají. Dívejte se, co vám říká okolí, co vaše nálady, co vaše talenty.
Mí klienti u sebe někdy objeví nějakou překvapivou touhu nebo nový směr života. Poté, co vše prozkoumají nebo tuto životní změnu i realizují, mi řeknou: Víte, pane Špoku, ono to zase vlastně není takové překvapení. Když nad tím hlouběji přemýšlím, něco podobného mě vlastně vždycky trochu lákalo. Já jsem vlastně v dětství nebo na vysoké škole o tomto hodně četl. Ale pak jsem to nechal být. Nepřišlo mi to užitečné. A život šel jinudy…
Svět signálů, pocitů a fascinací duše, které jsme nechali ležet ladem, protože nám to zrovna nepřišlo užitečné v omezené mechanice života, který jsme se zrovna rozhodli žít. Nezapadá to do skládačky, proto to považuji za bezcenné a nechám to být.
Jak zabíjíme svou citlivost?
Netvrdím, že se máme za vším bezhlavě a hned vrhat. Ale je dobré umět si naslouchat a nelhat si – právě na této první linii citlivosti k sobě.
Není špatné si říci: „toto mě vlastně velmi přitahuje, děkuji ti má duše za tento signál, budu si to pamatovat, ale v tuto chvíli přesto zvolím jinou cestu“. To je naprosto v pořádku. Je to ale velký rozdíl oproti ohnutému a duši znecitlivujícímu: „Ale prosím tě, s čím mě to zase otravuješ, já se musím soustředit na jiné věci.“
Není divu, že pokud to takto uděláte desetkrát či stokrát, vaše duše se na váš vykašle stejně jako dítě, které s jeho dětskou kreativitou pošlete stokrát k šípku. A pak se asi není čemu divit, že se s vámi vaše dítě nebude bavit a vaše duše také ne.
Pak zamíříme k psychologům a budeme se jich ptát, jak to opravit. Jak se lépe nastavit. Jak nalézt, co mi dá smysl.
Ale nejlepší způsob, jak se naučit citlivosti, je nedopustit, abych ji ztratil. Každodenní vnímavostí k tomu, co se opakuje, co mě přitahuje, co říkají druzí, co umím snadněji, než je obvyklé. A odpovědět jí (si) jinak.
Nikoli: „Dej už pokoj“.
Ale: „A víš, že to tak možná jednou udělám?“