Skončilo nám léto, ve kterém rádi jezdíme do zahraničí. Díváme se tam více kolem sebe a většina z nás se tam možná vypravila do supermarketu nebo na trhy. Viděli jsme, jaká je tam kvalita potravin a co jsou tam zvyklí jíst. A už asi nejsme ani překvapeni. Že horší než u nás to (minimálně v Evropě) není skoro nikde.
Kvalita potravin se v Česku opakovaně řeší. Bohužel ale jen jako téma, které se po volbách zase odloží. Ve zbylé době nás řetězce i potravinářské firmy přesvědčují, že máme v Česku “odlišné chuťové preference”, a proto oni dělají vše pro to, abychom měli máslo, housky i coca-colu horší než v sousedním Německu nebo Polsku, tak jak si prý přejeme. Dokonce už i albánské supermarkety prodávají kvalitnější potraviny, jak jsem zjistil při pobytu v této mnohem chudší zemi.
A odmysleme teď, že v těch sousedních zemích mají potraviny nejen kvalitnější, ale zároveň ne dražší. Pojďme se bavit jen o té kvalitě. Proč si neprosadíme, aby to tak nebylo? Proč tyto prodejce prostě nebojkotujeme a nepřinutíme je to dělat jinak? Důvod je jednoduchý. Tolik nám to totiž nevadí.
Proč o tom zde píšu jako o psychologickém problému? Protože to hodně říká o nás samotných, o našich hodnotách a o tom, jak vnímáme život a jeho kvalitu. Vydržte prosím, dostaneme se k tomu.
Hlavně ať je to levné
Převládající filozofie většinového Čecha je: Hlavně ať je to levné. Toto cokoli. Pokud to nebude levné, budeme křičet a starat se. Ale pokud to bude levné a pouze nekvalitní, pak je nám jedno, že dostaneme rozpékané zmrazené pečivo místo čerstvého, nekvalitní maso místo kvalitního, nulovou nabídku lokálního bia, ale nekonečnou nabídku zeleniny bez chuti. Nekřičíme. Protože “korunka ke korunce” je naše největší hodnota.
Ty “levné pochoutky” uškodí našemu zdraví, spokojenosti, přírodě, zvířatům i ostatním lidem – například těm, kteří kvůli extrémnímu tlaku na cenu pracují v tomto dodavatelském řetězci za minimální mzdu nebo v nelidských podmínkách. Ale to přece není podstatné, pokud kvalitu definuje to, co zbyde v mé peněžence. Zajímá mě jen to, co ušetřím, nikoli stav všeho ostatního – přírody, zvířat, druhých lidí…
Jako by se kvalita života (a životní spokojenost) dala vybudovat jen z ušetření každé koruny. Jako by zaměření na maximalizaci kvantity, tedy starost, abychom koupili co nejvíce co nejlevnějšího a mohli se pak co nejvíce přejíst – vedla k nejhlubší životní radosti.
O kvalitě přemýšlíme v termínech kvantity. Buď “jak co nejvíce ušetřit” (aby mi zbyly penízky na ještě více laciného). Anebo “jak si moci dovolit” koupit co nejvíce. Jak vydělat více penízků, abychom měli všechno. Kupy jídla, hromady oblečení, tuny věcí, čtyři grily, tři auta, dva domy. A pak to všechno zkonzumuju a prasknu jako Otesánek štěstí! Pak to bude kvalita. Protože toho bude hodně. Víc než má soused nebo alespoň stejně.
Co je to kvalita?
Ale kvalita je přece úplně o něčem jiném:
- Kvalita je dát si šťavnaté čerstvé (bio)jablko místo chemicky stabilizované uzeniny z prasete, které se za celý život nepohlo z kóje a nevidělo denní světlo. To první je levnější.
- Kvalita je moci jít do práce pěšky nebo jet na kole, a u toho se radovat z ranní přírody, protože nejsem líný najít si hezkou cestu parkem, i když oklikou. Pak skutečně ušetřím a nemusím ztrácet peníze za benzín a náladu v zácpách.
- Kvalita je umět si s blízkými užít víkend proto, že každý máme tolik hlubokých zálib, že nevíme, co vybrat dříve. Pak nemusíme utrácet v shopping parku, kde chceme chvilkovým vzrušením z nové věci zalepit svou vnitřní prázdnotu.
- Kvalita je přidat se ke stovkám lidí na pobřeží moře užívat si západ slunce, kde u toho nikdo nepotřebuje pít alkohol, aby si to “užil” a aby mu teprve s hlavou po čtyřech pivech přišel svět zajímavý. Jak jsem to nedávno zažil v jednom nečeském městě. Peněženka se raduje.
- Kvalita je ztišit se, omezit se a vybrat si to málo, co je pro život důležité. A taky si VĚDOMĚ NEVYBRAT to všechno ostatní. I toto je výrazně levnější.
To jsme se dostali od potravin daleko. že?
Ale ono to vlastně souvisí. Protože když budu v životě opravdu preferovat kvalitu, tu potravinovou i tu hlubokou všude jinde, a pokud přijdu na to, co touto kvalitou skutečně je, pak budu vědět, že ve skutečnosti toho nepotřebuji hodně.
Budu pak logicky vždycky mít na to (a to ekonomicky i psychologicky), koupit si toho méně, nebo dokonce velmi málo, ale zato velmi kvalitního. A – paradoxně – tak ještě ušetřím. Nazývá se to minimalismus nebo dobrovolná skromnost. A je to něco, co radikálně proměňuje život k lepšímu.
Radost si nenašetříte v bance
Nikdo nechceme žít v chudobě. Chceme mít prostředky na pokrytí důležitých potřeb a na hezký život. Chceme cítit jistotu, že si odložíme finanční rezervu na životní nehody.
Ale od určité míry už kvalita života neroste se zvyšováním příjmu a už vůbec ne s množstvím toho, co za něj pořídím. Od určité míry už více jistoty nezískáte tím, že si našetříte více peněz.
A tuto míru – alespoň zde v Česku – většina z nás dosáhne poměrně brzy. Je to míra, která ve skutečnosti leží výrazně níže, než si vzájemně namlouváme v kolektivní hře na “všichni se máme tak špatně”. Toto přesvědčení je už ale jen důsledek nesprávné filozofie, že šťastnější budeme, jen pokud budeme mít co nejvíce, mít všechno zboží z reklam a všeho hodně.
Tím nechci říci, že by u nás neexistovali lidé v chudobě, dluzích a na okraji. Ale vy, pokud čtete tyto řádky, mezi ně pravděpodobně nepatříte. A pokud patříte, pak dříve či později patřit nemusíte. Když si dáte život do pořádku, rekvalifikujete se, naučíte se lepší pracovní, psychologické, finanční nebo sociální kompetence, požádáte o osobní bankrot nebo o pomoc s touto změnou – tak za pár let máte vyřešeno. Není to nic nedosažitelného.
Žijeme totiž v bohaté zemi, se skvělou sociální sítí a nízkou nezaměstnaností, kterou nám závidí většina světové populace. Jistě, že i touto sítí někdo propadne. Ale to jsou výjimky. Nedělejme z toho opodstatnění, proč se zrovna nám v životě nechce zbavit lakoty nebo hrabivosti. A už vůbec to není vysvětlení, proč v supermarketech tolerujeme chlazené odpadky místo kvalitních surovin. I člověk chudý může u nás jíst potraviny prosté a levné, ale nikoli šizené a nekvalitní.
Kvalitní život nekoupíte ve slevě
Abyste po dosažení “základního”, přiměřeného finančního příjmu mohli dále psychologicky růst, abyste cítili hlubokou jistotu a žili spokojeně – pak už nepotřebujete především zvyšovat výdělek. Dokonce je tomu naopak. Pokud se budete soustředit především na něj, minete se cílem.
Protože chcete-li v životě kvalitu, musíte se soustředit na střádáni především jinde – hovořím o hromadění kapitálu sociálního, kompetenčního, hodnotového, znalostního, psychologického, profesního a spirituálního. Chudoba, která je v celém světě velkým problémem, má dnes ve vyspělých zemích často podobu ne chudoby finanční, ale chudoby sociální (samoty nebo vyloučenosti), chudoby znalostní (vzdělání), chudoby psychologické, duchovní nebo kompetenční.
A to je jistě chyba systému, ale je to taky chyba nás všech. Chudoba totiž neznamená jen mít málo peněz. Je to nespravedlivé nebo nepřiměřené rozdělení zdrojů pro kvalitní život. A i my určujeme, co je to hodnotný zdroj a na budování kterých se budeme dlouhodobě soustředit. U sebe i pro ty druhé.
Co nás učí cesty do třetího světa
Kdo tomu nevěří, ať se jde přesvědčit do jakékoli země třetího světa a sleduje, na co tam místní lidé mají (nebo spíše nemají) peníze, ale co přesto dělají se svou spokojeností, vztahy, spiritualitou, pracovitostí a myslí – tedy s vlastní kvalitou života. Neříkám, že pro ně peníze nejsou podstatné. Ale že ukazují, že i s nedostatkem peněz lze kvalitu života dotáhnout daleko dále, než si my u nás myslíme.
Kvalitní život se totiž nedá pořídit ve slevě.
Je dokonalým opakem toho, o čem nás reklamy na všechno laciné i luxusní zboží světa přesvědčují.
Musíte jej vybudovat. Ne ho konzumovat. Zažít jej, pocítit jeho důsledky a pochopit tak jeho principy.
Pak budete vědět s naprostou jistotou, že supermarketové “akce” (ty potravinové i ty metaforické) slouží jen k tomu, abyste byli nakonec chudší, nikoli bohatší. Možná i finančně. Zcela určitě ale psychologicky.