Rozhovor pro časopis Heroine
V psychologii a psychiatrii, tak jako v každém oboru, se objevují trendy – v současnosti například psychedelika, vnímání příliš mnoha potíží optikou traumatu, „obliba“ určitých diagnóz. Kdy se z relativně neškodné módy stane ideologie, která stojí v cestě účinné léčbě nebo seberozvoji? Jsou vůči takovým ideologiím imunní samotní odborníci? A čím veřejnou debatu zanáší takzvaný smart populism? O těchto tématech jsme mluvili s psychologem a odborníkem na seberozvoj Daliborem Špokem.
Poslední dobou pořádáte tematické webináře, mimo jiné o současných trendech v psychologii. Zmínil byste některé?
Vždycky budou nějaké trendy, které přitáhnou pozornost, na tom ještě není nic špatného. V současnosti je jedním z největších trendů návrat psychedelik, například ketaminové terapie. Dokonce i Trump schválil přístup k psychoterapii se zapojením psychedelik. Už se objevují influenceři, klidně i vystudovaní psychiatři, kteří psychedelika hodně propagují. To je takový ten typický velký trend, ke kterému je třeba přistupovat s jistou skepsí – například se vyvarovat přehnaným očekáváním.
Posiluje přehnaná očekávání online prostředí?
Vzhledem k tomu, jak je třeba právě přístup k psychedelikům kvůli zákonné regulaci obtížný, v tomto případě to myslím nebude tak výrazné. Ale ještě to nemůžeme docela posoudit, vždy musíme počítat s jistým zpožděním. Trend přijde do psychologie, mezi experty, až o něco později ho převezmou influenceři nebo třeba laici, kteří se vydávají za odborníky.
Některé trendy pozorujeme už delší dobu. Například takzvané rodinné konstelace. Jde o psychoterapeutickou metodu, která se stala tak populární, že ji dnes nabízí i lidé, kteří nemají psychoterapeutické vzdělání. Další jsou pobyty ve tmě, na první pohled jednoduchá metoda, která se zkouší nejpozději od 60. let, kdy se používaly izolační nádrže. Ty mohly simulovat i beztížný stav. Podobné postupy se rozšířily, protože jsou na první pohled snadné.
Jestli to správně chápu, samotné metody mohou být přínosné, ale potíž je, když se začnou nevhodně aplikovat v terapii nebo seberozvoji. Jakou roli v tom hraje mnohdy relativně snadná reprodukovatelnost?
Podobný mechanismus nefunguje jen v psychologii. Představte si, že jedete na hory s průvodcem a partou kamarádů. Všechno proběhne hladce a máte skvělý zážitek. Vrátíte se domů a řeknete si: proč já vlastně taky nejsem takový průvodce, vždyť je to tak jednoduché! Podobný bývá prožitek lidí v psychoterapii. Vezměme si třeba holotropní dýchání nebo jakoukoli jinou metodu. Vy jako účastník nevidíte s ní spojená rizika, protože riziková situace nastane jen výjimečně.
Pokud jde o rozvojovou psychologii, stává se, že si někdo zajede na statek, farmu nebo chalupu ve které se pořádají seberozvojové kurzy. Člověka to baví, stráví krásný víkend. Teď si spočítá, kolik za to dal peněz, už si to násobí a zdá se mu to finančně strašně výhodné. Nevidí, co je zatím. Pak si lidé kupují podobné chalupy, rozjíždí tam byznys a do půl roku nebo do roka krachují.
Takže jeden faktor je zdání, že ty postupy jsou nenáročné a prakticky bez rizika. Druhý faktor je představa snadného výdělku. A třetí důvod je samozřejmě ego. Mnoha influencerům, psychologům, léčitelům nebo koučům zkrátka dělá dobře mít moc nad druhými.
Může takový program nebo terapie být vůbec efektivní, když jak uzdravení, tak seberozvoj bývají dlouhodobá práce?
Úplně bych to zase nezatracoval. Osobní rozvoj je cesta a člověk, který je na začátku, má jiné potřeby a jiná očekávání, než když už pokročí dál. Je to podobné, jako když chodíte do posilovny – na začátku nepotřebujete nejlepšího trenéra, stačí někdo, kdo pohlídá, abyste se nezranil. Ale čím jste dál, tím specifičtější podporu potřebujete.
Hrají tu roli tzv. nespecifické faktory psychoterapie, tedy ty, které jsou – nebo by měly být – společné všem metodám. Jde například o možnost vyjádřit svůj názor, necítit se pod palbou kritiky, nebo o pocit pospolitosti. Zkrátka že tam bude dobrá parta. Že budete mít čas se zamyslet na svými problémy. To, co mnoho lidí v běžném životě nedělá.
Ostatně také v různých fázích života potřebujeme odlišné přístupy. Když je někdo třeba čerstvě po traumatu, potřebuje spíše zahojit, podpořit, uklidnit. Jakmile se u něj rozvine posttraumatická porucha, spíš mu pomůžou způsoby, jak odklánět pozornost od traumatických vzpomínek a podobně.
Problém tedy nastává, pokud se influenceři, léčitelé, koučové, ale třeba také odborně vyškolení psychoterapeuti nadchnou do jedné ideologie, třeba jedné z psychoanalytických škol, a vše vidí pouze její optikou. Například se přesvědčí, že vždy stačí klienta konejšit a naslouchat mu, i když je potřeba něco úplně jiného.
Stává se to také v odborné sféře, že třeba převáží prisma traumatu, které má pak terapeut nebo terapeutka sklon hledat za vším? Jsou odborníci a odbornice odolné vůči aktuálním trendům?
Jsou vybavení o něco lépe než neškolení lidé, ale samozřejmě jim také podléhají. Záleží na osobnosti, inteligenci, vzdělání. Dobrý psycholog potřebuje celou řadu kompetencí: musí umět naslouchat, ale také poradit, každý terapeut má navíc svůj styl, který není vhodný pro všechny. Někteří klienti nebo klientky například potřebují direktivnější terapii – pak jim čistě naslouchající a podpůrný přístup moc nepomůže.
Nejhorší ale je, když si terapeut nebo terapeutka z nějakého přístupu vytvoří ideologii, tedy vše vysvětlující princip. Pokud jako expert, jako osoba, která má nad klientem určitou moc, například začnete umanutě hledat trauma, vždycky nějaké najdete. Ale může to být zavádějící pro vás i klienta.
Může pak klient tu ideologii nekriticky převzít například proto, že je svým způsobem útěšné zjistit, že za všemi problémy je nějaká snadno rozpoznatelná příčina?
Nejen to, z psychoterapeutické literatury víme, že terapeut může klientovi třeba i vsugerovat symptomy. Je známo, že když klient například změní terapeuta z freudianského na jungianského, během několika schůzek se mu nebo jí můžou začít zdát sny nabité jungiánskou symbolikou. Vliv psychoterapeutů je obrovský.
Můžou se do toho připlést všelijaké omyly. Americký filozof Richard Rorty pro některé užíval pojem chyba reifikace, kdy přestaneme chápat, že například archetyp je nějaký symbol, metafora, která mě má k něčemu přiblížit. Když začneme archetyp hledat jako reálný prvek v lidské mysli, vzniká tak něco jako náboženská víra. Můžete potom klienta nebo klientku strhnout ke stejnému vidění světa.
Přitom máme evidence-based metody, které víme, že v určitých situacích fungují – pak je svým způsobem neetické je ignorovat. Pokud přijde klient, protože potřebuje pomoci se závažnou situací nebo rozhodnutím, nedává smysl, aby k vám chodil několik let, dokud neodhalíte všechno z jeho dětství a nevědomí – už jenom proto, že u vás za tu dobu nechá peníze, za které by pořídil osobní automobil. Jestliže potřebuje usnadnit rozhodování nebo komunikaci o něm s partnerkou či partnerem, pravděpodobně vůbec nepotřebuje tři, čtyři roky probírat archetypy, sny a skryté touhy.
Jak v tomto ohledu funguje psychologická komunita, třeba konference, setkávání? Může to být určitý korektiv?
Ano i ne. Diskuze samozřejmě probíhají, ale často se odehrávají jen v sociálních bublinách příznivců toho nebo onoho směru. Existují psychoterapeutické směry, které vyloženě připomínají organizované náboženství včetně hierarchie a postupů do vyšších řádů.
Máte pocit, že se tyto tendence posilují také vlivem sociálních sítí a jiných současných technologií? Některé známe už relativně dlouho, sledujeme, jak fungují algoritmy, vyvolávání silných reakcí a podobně. Může to třeba terapeuta-influencera unášet ke krajním pozicím, případně k opakování tezí, na které už si předplatitelé zvykli?
Myslím, že je možné si zachovat odstup. Ale záleží také na fázi, ve které psychoterapeut je. Když jsem byl ve výcviku, vybral jsem si gestalt terapii, která je také v nějakých ohledech zjednodušující a už tehdy mi to vadilo. A dnes pochopitelně pracuji s klienty ještě jinak.
Psychoterapie sama o sobě je v zásadě rámec toho, jak hovořit s klientem, jak se na něj dívat, jak vstupovat do toho, co říká. Jestli a jak jeho nebo její slova interpretovat. Nakolik stáčet pozornost k prožívání nebo k určitým myšlenkám a proč. Je to v zásadě technická disciplína. Nemusí nutně vycházet z nějaké velké teorie psychologie, hodnot nebo dobrého života.
Pokud je odborník nebo influencer nadšenec do jedné ze škol, třeba kognitivně-behaviorální terapie, dělá kurzy, nebo videa o tom, jak postupy dané školy fungují, k čemu se hodí a k čemu ne, je to úplně v pořádku. Ale jakmile začne říkat: Toto říká psychologie, je to nejlepší, nebo dokonce jediný způsob, jak řešit své problémy, může začít lidem škodit.
Jedná se o obecnější problém odborníků – psychologů, psychiatrů, neurovědců, neurologů… Říkám tomu smart populism. Lidi, kteří přestanou zohledňovat, že propagují jen určitý přístup, ne obor jako celek, případně jako lidé odborně zdatní v určité oblasti vynáší autoritativní soudy v oblastech úplně jiných. Používají k tomu ale odborný jazyk a zaštiťují se svou erudicí, čímž vytváří zdání autority. Často pak velmi paušalizují nebo šíří líbivé nesmysly.
Ano, to se objevuje často, podobně třeba diagnózy na dálku, kterých se dopouští někteří psychologové v médiích. Opět, člověk může mít pocit, že během dvou minut na něco přišel, dostal nějaký klíč k výkladu skutečnosti. Vy sám se nicméně věnujete popularizaci, tam to riziko také hrozí. Jak s ním pracujete?
Jednak se můj přístup během let měnil, jednak mám trochu jiné zaměření. Řekl bych, že jsou v zásadě dva typy populární psychologie. Jeden se soustředí na základy: jak se máme vyspat, chovat k druhým, jak řešit konflikt. Takový úvod do psychologie pro všechny. Také v této oblasti najdeme velmi dobré influencery, třeba Tomáše Kvapilíka.
Potom jsou lidé, kteří stojí mimo většinovou poptávku, kam počítám i sebe. Psychologii se snažím spíš intelektualizovat, komplikovat. Někoho, kdo se chce dozvědět základní oborové pravdy, bych spíš zmátl. Znamená to, že jsem pro trošku jiné, možná informovanější spektrum diváků a klientů. Také se snažím o interdisciplinární rozměr, protože samotná psychologie mě až tak moc nezajímá, více mě oslovují přesahy psychologie do různých dalších oblastí: politiky, technologií a dalších. A pokud ze své pozice něco tvrdím, říkám, že je to názor můj, ne soud mého oboru. Nezastupuji psychologii, ale sama sebe.
Myslíte, že kdyby bylo víc obsahu tohoto typu, bylo by pro veřejnost snazší rozlišovat, kdy odborníci mluví za sebe a kdy tlumočí poznatky svého oboru?
Podle mě to není otázka nabídky, ta je obrovská. Myslím, že zásadní pro schopnost rozlišovat je to, čemu se dříve říkalo sečtělost. Schopnost rozpoznat, že něco není vědecky podložený fakt. Na to potřebujete vzdělání, nějakou informační gramotnost, představu, jak fungují média, vědomí, že každý si dnes může nahrát video atd.
Je skvělé, kolik najdeme vzdělávacích videí, rozhovorů, názorů. Youtube a podobné platformy ve vzdělávání a rozšiřování povědomí hrají i pozitivní roli. Ale že bychom přišli na nějaký univerzální mechanismus, jak snadno a rychle ověřit, co je validní informace, k tomu jsem hodně skeptický.
Jakou roli v tom může sehrát státem organizované vzdělávání? Vnímáte nějaké pokroky v informační gramotnosti nebo budování odolnosti?
Rovnou můžu uplatnit to, o čem jsem před chvilkou mluvil, hlásím tedy, že nemůžu poskytnout odborné stanovisko, ale pouze soukromý názor.
Myslím, že naše školství samo o sobě je víceméně v pořádku. Podstatnější je společenský obraz vzdělání. Mně bude letos 50, takže jsem ještě zažil dobu, kdy intelektuál bylo sprosté slovo. V 80. letech byli vzdělaní lidé terčem posměchu. To je něco, co se kulturou táhne. Trošku se to změnilo tím, že se vzdělání začalo považovat za prostředek, jak dosáhnout vyššího výdělku nebo sociálního postavení, ale obecně se vzděláním stále mnohdy pohrdá. Situace se zlepší, pokud bude vzdělání kulturně vnímáno naroveň třeba sportu, jako jedna z podob pracovitosti, úspěchu.
Dnes působí spousta výborných influencerů, třeba Honza Vojtko, kteří lidem umí vysvětlit, jak zásadní jsou vztahy, ať už partnerské, přátelské nebo jiné. Jenže vzdělání je podobně důležité – a veřejných osobností, které by o tom lidi dokázali přesvědčit, není dost.
Nabídka je přitom širší než kdy dřív. Studoval jsem v 90. letech, tehdy nebyly online časopisy a jiné zdroje, i v knihovnách chyběla kvalitní oborová literatura. Bylo pár překladů, překládal se Freud, myslím, Jung a pár dalších. To bylo všechno.
Mysleli jsme si, že jakmile budou informace dostupné, vzdělanost lidí výrazně poroste. Ale to se děje jen minimálně. Skutečnost, že jedním kliknutím získám přístup ke světovým knihovnám nebo přednáškám na nejlepších světových univerzitách, je ohromující. Ale my to nevyužíváme. Problém je tedy na straně poptávky. Dosud se nejedná o hodnotu, na které bychom jako společnost stavěli.
Rozhovor vyšel v časopise Heroine
👉 Pokud vás téma zajímá, daleko více informací najdete ve zmiňovaném webináři Trendy v psychologii: Proč jim věříme a kdy nám začínají škodit? (2 hodiny 44 minut).
Probíráme zde do hloubky:
- Proč se v psychologii neustále objevují nové trendy a proč jsou tak přitažlivé?
- Proč máme tendenci hledat jednu hlavní příčinu svých problémů a proč je to často omyl?
- Co si myslet o současných trendech, jako jsou trauma, ADHD, attachment, psychedelika nebo neurovědy?
- Jaké psychologické principy mají skutečně dlouhodobý význam bez ohledu na to, co je právě populární?
- Jak přemýšlet o vlastním rozvoji tak, aby nebyl závislý na módních vlnách?